Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DOC. JAROSLAV WEIGEL / ING. BOŘIVOJ PENC
Vážení přátelé, podzdržme se ještě u denstistického tématu. Znechucen a unaven svým zubařským trmácením po mlýnech a vechtrovnách, napsal Cimrman příručku s poněkud pesimistickým titulem "Zuby - pohroma huby".
V úvodu se až rouhačsky obořil rovnou na Pánaboha. Přiznal mu, že lidské tělo jako celek je dokonale fungujícím agregátem, až na jedinou součástku, a tou je právě chrup. Nechápal, proč nástroj sloužící k pouhému mechanickému drcení potravy obdařil Stvořitel něčím tak nepotřebným a zákeřným, jako jsou nervy. "Proč by zuby," ptá se Cimrman, "nemohly být nějakým druhem necitlivé rohoviny, jakou je třeba kopyto či kravský roh? Kousáním by se takové zuby obrušovaly, ale stejně jako například nehty by neustále dorůstaly."
Cimrman píše: "I starý člověk by s takovýmito ústními paznehty dobře vypadal, správně artikuloval a bez potíží žvýkal. A co je nejpodstatnější - tato mnou navrhovaná zubní kopyta by nikdy nebolela."
Podobně jako Sigmund Freud uvádí Cimrman řadu příkladů ze své bohaté praxe.
"Jestlipak ses, Pane Bože, díval," ptá se Cimrman chybujícího Stvořitele, "když jsem v prosinci loňského roku přijel k hlídači strážního domku v Poříčanech Josefu Málkovi? V boční cihlové stěně vechrtovny zela díra, jak nešťastný železničář celou noc tloukl hlavou do zdi. S jeho osmičkou vpravo dole v oteklé dásni jsem svými kleštěmi nepohnul. Uvázal jsem tehdy nešťastníka za inkriminovaný zub k závoře a díky dobrému zpřevodování zvedl jsem ho zaň nahoru. Zub však nepovolil. Teprve když sebou visící Málek trhl, jak zasalutoval projíždějící kolínské sedmičce, jeho osmička povolila."
Fenomén bolesti nebyl jediným zlem, který Cimrmana trápil. Potýkal se i s případy, kdy se k silné bolesti přidalo něco ještě silnějšího: strach ze zubaře. Velice názorně to ilustruje případem vechtra Pekárka z Kunčic u Vrchlabí:
"Pekárek několikrát zoufale telegrafoval, že ho nesnesitelně bolí zub. Bylo mi jasné, že se jedná o trojku vpravo nahoře, neboť jiných zubů již Pekárek neměl. Neprodleně jsem se za ním vypravil, abych jej bolestivého solitéru zbavil. Když jsem však dorazil na místo, našel jsem vechtrovnu prázdnou. Věděl jsem dobře, jak příšerně se mne Pekárek bojí, a tak jsem volal:
- Pekárku, vylez! Vím, že jsi tady. -
A abych jej vylákal z úkrytu, uchýlil jsem se i k malé lži:
- Pekárku, mám nový vynález: bezbolestné kleště. -
- Nevěřím vám! - ozvalo se pod podlahou.
Zvedl jsem poklop v rohu vechtrovny a Pekárka jsem za límec vytáhl ven. Vtlačil jsem ho násilím do židle, sedl si mu rozkročmo na klín a stiskem čelistního kloubu jsem mu otevřel chřtán. Tu se však ukázalo, jakou sílu dokáže v člověku probudit strach. Pekárek se vzepjal, smýkl mnou do kouta a vyrazil ven. Pronásledoval jsem ho podél železničního pešunku dobrý kilometr, a když jsem ho už už držel za šosy, vytrhl se mi a naskočil do kolemjedoucího osobního vlaku. Naskočil jsem též a došlo k riskantní honičce po střechách vagonů, která skončila až na tendru za lokomotivou. Povalil jsem Pekárka do uhlí a zaklekl mu paže. Ale teprve s pomocí strojvedoucího, topiče a jeho lopaty s lokálním anestetickým účinkem se mi podařilo Pekárkův špičák extrahovat.
A já se tě, Pane Bože, ptám: takhle sis to přál?"

...

DR. ZDENĚK SVĚRÁK / PROF. LADISLAV SMOLJAK
Divadelní hra Švestka, milí mladí přátelé, je vlastně hrou o stáří. Většina jejích postav jsou starší lidé, i autor, když ji psal, byl již stár. Dialogy nejsou tak hutné, jak jsme byli u Cimrmana zvyklí, jsou jakoby roztěkané, často opouštějí dějové řečiště a tvoří slepé laguny, odkud není návratu. Také vtipy už zdaleka nemají tu brizanci jako zamlada.
To konečně uvidíte sami.
Ale je to hra cenná právě tím, že v ní dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci.
K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, patří podle Cimrmana dvě vady komplementárně spojené: neschopnost udržet myšlenku a naopak neschopnost myšlenku opustit.
Já se zaměřím na první vadu. Tou trpěl v pokročilém věku například prof. Zdeněk Nejedlý, zejména když hovořil spatra. Začal třeba husitským hnutím a řetězcem nejrůznějších asociací se dostal až k rekreaci ROH a skončil pochvalou vlády za dostatek citrónů na vánočním trhu.
Vy mladší už možná ani nevíte, kdo to Zdeněk Nejedlý byl, ale my starší si ještě pamatujeme jeho rozhlasové promluvy, jmenovalo se to myslím Na okraj dne, které v 50. letech neděli co neděli zněly z přijímačů, nevím teď, kolik to bylo hodin, to už si nepamatuju, myslím, že to bylo kolem poledne, protože kdykoli si na ty nedělní promluvy vzpomenu, cítím vůni svíčkové, kterou moje maminka v neděli obvykle k mé veliké radosti dělávala. Jezdíval jsem jako student domů jen na neděli, protože - a to vy mladší také nepamatujete - tehdy volné soboty nebyly. Bylo jen kratší vyučování v sobotu, i v továrnách měli kratší pracovní dobu, také v úřadech, to je samozřejmé.
Ale to tehdy lidem tak nevadilo, protože na chalupy se ještě nejezdilo, to móda přišla až později. Ale abych se vrátil: Já jsem sice na chalupu jezdil, ale u mne to bylo jinak - já z vesnice pocházím a v té chalupě žili mí rodiče. A já právě, abych se vrátil k tématu, jsem za rodiči pravidelně jezdil na ty nedělní svíčkové. Tak ona to popravdě řečeno nebyla vždycky pravá svíčková. maso bylo tehdy vzácné, zvláště hovězí. Často maminka na té smetaně udělala králíka jako náhradu za hovězí.
A někdy ani ten králík nebyl. Tak maminka poslala tatínka do lesa, aby nasbíral lišky a ty pak v té omáčce maso nahradily. Dneska lišku skoro nenajdete, ale za nás jich bylo, liška byla vlastně takový lesní plevel.
(Jeden z kolegů mu na pultík položí lísteček. Přednášející si ho přečte.)
Ano. Děkuji. Nejedlý. Správná připomínka. Skutečně existují mykologické atlasy, které označují lišku jako nejedlou houbu. Ale podle mne, tedy nejsem žádný Smotlacha, je liška sice těžko stravitelná, ale jedlá a velice chutná. Musí se ovšem důkladně podusit.
Ale to jsme odbočili. (Nahlédne do poznámek.)
Ano. To husitské hnutí. Názory na tuto epochu se skutečně různí. Proti dřívější jednostranné glorifikaci, opírající se o pojetí Palackého a v popularizační rovině o Jiráska, dnes se kloníme k objektivnějšímu hodnocení, jak je vidí například nedávno ještě zavrhovaný historik Josef Pekař.
Zase: Pro vás mladší je to možná neznámé jméno. Já sám jsem kdysi - můžu malou odbočku? - já sám jsem kdysi pravidelně přisedal u přijímacích zkoušek na filozofické fakultě. Dnes už mě tam, nevím proč, nezvou. A tam jeden student dostal otázku Pekař. A on, protože byl o prázdninách na brigádě v pekárnách - a nebyl to hloupý chlapec, nemyslete si, byl z Prahy ... Nebo z Brna? Ne, Pražák to byl. Pražák. Profesor Albert Pražák. Také nedoceněná postava. Nejen literární vědec, ale i předseda České národní rady. Oni to v tom Pražském povstání neměli lehké. Třeba otázka vlasovců.
Já osobně jsem tolerantní. Pro mě za mě ať si chodí každý ostříhán jak chce. Pokud si ale někdo tu hlavu úplně oholí, tak tomu, nezlobte se, tomu já nemohu říkat účes. Česat se to nedá...
Nebo synovec. On si ty vlasy splétá do takových jako pramínků, teď česat se to nedá, umýt se to nedá, ono to tak jakoby zplstnatí...
(Zmíněný kolega k němu přistoupí a něco u mu pošeptá)
Ano, je to vyčerpávající. Já mu domlouvám, vysvětluju mu to. To člověka skutečně vyčerpá natolik, že pak nad tím mávnete rukou a řeknete si, je to jeho hlava, co se budu rozčilovat, já mám se svou hlavou starostí až nad hlavu.