Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

- Byli tu u mne před týdnem zas! Říkali, že mi přece jenom přivedou nějakou tu černou milosrdnost samu a že mne naprosto nemíní nechat o samotě! Rozumíte tomu? Oni - vždy starostliví (matka prý by se také ráda znovu provdala!) - nechtějí mne nechat o samotě! To znamená, že by rádi viděli, kdybych se takhle jednoho dne oběsil na klice - či ne?
- Petře, věřím, že se hodně mýlíte.
- Mám od nich zprávy tam zdola. A kdyby tam jenom nožem klepli, vím, co to znamená. Nedejte si jenom probůh namluvit, že jsem jejich všechno! Říkali mi to v ten památný okamžik, kdy mi to honem museli oznámit, že se otec v kanceláři zabil - ale já jim hned nevěřil. To jenom člověk jen tak - masku si navlíkne a jde hrát divadlo. A když se mu to povede, brečí dojat svou mistrovskou hrou. Znám to, znám to, znám - příliš dobře!
...Rozkřičel se při tom a rozběhl po pokoji. Neviděl jsem v pološeru ani paprsek světla na jeho tváři - tak byla stažena a zachmuřena.
- A že by člověk dovedl být tolik podlý!
- Kdo? Člověk? - rozeřval se najednou. - Já! Vy! My všichni to dovedeme! A nevěříte-li tomu, táhněte ze dveří! Nemám rád lidí, kteří na všechno jdou se svou bezmeznou láskou a všechno chtějí smiřovat. Nenávidím jich! Nemám v duši většího opovržení pro nikoho, než pro toho, kdo mi říká, že i já sám mohu se ještě polepšit! Proč? Týrají mne tím neustále a jenom proto chtějí mi sem zase strčit jeptišku.
Ať se toho jenom odváží! A kdyby byla cudná jako anděl a krásná jako lilie v poli, můj práh nepřejde! Představte si to jenom (dovedete si to představit?)! Šla by po chodbě a najednou by se zastavila před mými dveřmi. Tam by se chvíli rozpakovala, pak by zaklepala. (Dovedete si to představit?) A pak by vešla - a já - já...
...Zajikl se a pohodil hlavou. A pak změřil mne jedním ze svých nejkrásnějších pohledů od paty až k hlavě. Zastavil se u mých očí svým zrakem a nějak důvěrně se usmál.
- A já - to se rozumí - už bych musel začít hrát svou úlohu. A tož položil bych hlavu na opěradlo - po chvíli ovšem - a řekl bych: Ctihodná ženo, je mi dnes velmi dobře! Usmála by se či neusmála a možná, že by ani neodpověděla. Musel bych vymýšlet znovu něco, co by vyplnilo tu strašnou mezeru, která bývá vždy mezi dvěma lidmi.
...Delší pausa.
Opakoval jsem si bezděčně poslední slova. Jaký důraz položil on na to své - vždy! A jak se najednou v bocích zakolébal a hlavou na prsa uhodil!
- Ne, nechci jí tu! Ať mne jenom nechají o samotě! Nebudu je v ní beztoho dlouho trápit!
- A to je hloupost, Petře!
- Jaká hloupost? Já ovšem se nezabiju, ale oni - už to nějak se mnou dodělají.
- Kdo? Ti zdola?
- Nemyslím teď na ně.
- Kdo tedy?
...Odmlčel se chvíli, pak pozvedl mi pravou rukou bradu do výše a pokrčil čelem: Hádejte!
- Nevím! Nebudu hádat! Povězte to raději sám!
V tom okamžiku pocítil jsem zvláštní jemný úder
do své spodní čelisti. Rázem vzhlédl jsem Petrovi do očí. Byla to podivná hra s náladou a myšlenkami: stál nade mnou a otcovským pohledem plašil mé náhlé rozpaky i zmatení.
- Máte sanice jak zvíře - zamumlal.
Dal jsem se do hlasitého smíchu a řekl vesele: A právě proto, věděl bych rád jméno vašeho nepřítele. Sežeru ho! Ne,oni vás nesměji nikdy - dodělat! A vy sám budete s nimi se všemi hotov.
- S pány ze Singapore? - vykřikl udiveně.