Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1931
• rozsáhlejší povídka Démoni popisuje osamělého, psychicky labilního intelektuála

I.

Kamaráde, bratře, proč jste tak smuten?
Seděl přede mnou a neodpovídal...
Kamaráde, bratře, proč jste tak smuten?
Seděl přede mnou a neodpovídal...
Měsíc září znovu svítil do polí. A Petr Klaudian mohl slavit tříleté jubileum svého památného obrácení na víru ze všech prý nejkrásnější: že člověk nikdy není na světě sám, i kdyby se zabarikádoval knihami, studiem, i kdyby se opiem hleděl skrýt všemu světu, že tu je za námi, nám v zádech někdo, kdo nás pozoruje, kdo s námi mluví nejtišší řečí pod sluncem, přítel či bratr, spolubojovník či vrah.
Když tak za večera sedával ve svém pokoji, několik starých rytin před sebou, nad sebou u stropu dva, tři pavouky, jichž dílo bylo zakázáno rozmetat a potrhat, byl podoben člověku, který přišel jenom na návštěvu. Neseděl nikdy pohodlně, nikdy nenatáhl nohou pod stůl, nikdy neodvážil se uhodit dveřmi či snad nenuceně si za-hvízdnout. A když se nachýlil k oknu, aby viděl obrázek málem věky starý: plot, zahrádku, trs zvadajících jiřin a smutnou sosnu v rohu při zdi, vždy se obracel, jako by někoho přivolával a říkal mu: Ale dnes je opravdu hezky ! Ještě tři, čtyři takové dny a budeme zdravější buků v lese!
A zatím bydleli pod ním lidé, kteří někdy večer zbytečně, nesmyslně lomozili, v létě u oken zpívávali, hubovali a hádali se a říkali: A teď již konec hádce! Co by si pomyslel mladý pán nahoře?
Poznamenali to co nejhlasitěji, aby to zaslechla matka, jediná dědička všeho jmění po bohatém kupci, která však na syna rozpomínala se už jen ve dnech svátečních.
Neměla ho nikdy mnoho ráda, toho podivínského hocha, který v sedmnácti letech překvapoval svět svými ztřeštěnými historkami, jež si vymýšlel pro strach a hrůzu všech, úžasně prudký a útočný ve své řeči, časem i zbytečně necudný, životem asketa, beránek, nevinnost sama. Nemilovala ani jeho zádumčivé tváře, v níž se otec tak rád před časy shlížel, neboť ta tvář nepatřila nijak do rodiny. Nemělť nikdo v ní takového podivného dravčího zobáku místo nosu. Nikdo neměl tak dlouhého, úzkého obličeje, v němž všechno bílé absorbovala hloubka nejčernějších očí. A nikdo v rodu nebyl konečně tak slabý a útlý a takového poťouchlého chování jako Petr. Strojil se časem jako slečinka, měnil límce každý den a kapesníky skoro každou hodinu - a za měsíc chodil najednou hůře než nejhorší vagabund. Kabát-první, který byl v almaře po ruce, a třeba měl lokty děravé. K bílým šatům vzal prastarý ošuntělý klobouk tmavě skořicové barvy, a boty, jež byly určeny pro zimu. Chtěli ho léčiti výsměchem. Nedal se dlouho přemlouvat, aby se převlékl. A pak přišel dolů v ještě směšnějším obleku než dříve. A matka tvrdila, že to všechno byla umíněnost, tvrdohlavost, kterou nutno zkrotit. Otec krčil pouze rameny...
Lékař sám, člověk Petrovi nejodpornější, nevěděl ani, co poradit. Syn dospíval, skoro se zdálo, že chvílemi neobyčejně moudřel - ale nebylo prý to pravda. A ke všemu - u všech svátých a světic! - jinoch ani se na děvče podívat neuměl! Sotva byl přiveden do společnosti dam,mrtvým pohledem loučil se již se všemi. Nedovedl bavit a poslouchal vždy jen na půl ucha. A když byl vypravující v nejlepším, Petr najednou se ztratil: aby prominul pán příliš hovorný, doma na stole prý hoří lampa - a služky jistě ji zapomněly zhasnout!
...Přecházela léta a Petr se nelepšil.
Poslali ho na cestu do Ameriky, Japanu a Indie, ale nepomohlo to. Po dvouletém pobytu vrátil se sice domů z jinocha muž, ale rozum, rozum stále jako by byl clonou přikryt.
A když ke všemu otec zemřel - sebevraždou - byl osud Petrův jakoby zpečetěn. Nemluvilo se o ničem jiném, než že mladý pán bude co nejdříve svěřen rukám nějaké jeptišky, než se zblázní docela...
- Kamaráde, bratře, dobrou noc!
Tu mne náhle chytil za rameno a začal vyprávět.