Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydalo nakladatelství Družstevní práce (1948)

Hrobař a smrt

Za dávných časů žil v Lulči u Vyškova hrobař, čiperný človíček. Nikomu nikdy neublížil, Pán Bůh zachoval mu zdravou mysl, a tak o nějaký podařenější nápad nebyla u něho nouze. A hrobař seděl na zápraží svého domku u hřbitova a přitom si zpíval, zvonil umíráčkem a přitom si zpíval, kopal hrob, zase si zpíval a zpíval si, i když nebožtíka dole v hrobě hlínou zahazoval. Někteří lidé mívali mu to za zlé, ale někteří právě proto mívali ho rádi a říkávali, že kdo si na toho hrobaře vzpomene, až bude umírat, lehčeji umře.
Nu, tak ten hrobař kope jednou hrob, přijde k němu neznámá kmotra, u hrobu se zastaví: "Pomáhej Pán Bůh, hrobaři!" - "Dej to Pán Bůh, kmotřičko!" - "A komu kopeš hrob?" - "Člověku!" - "Byl-li dobrý či zlý?" - "Kdo to ví?" - "A že si přitom zpíváš?" - "Proč bych nezpíval?" - "Nesluší se to: člověk umře, a ty si zpíváš." - "Jsem živ, zpívám tedy." - Zamručela něco kmotra k sobě, obrátila se, aby se porozhlédla po hřbitově -
- lidičky, vždyť ona to byla smrt! Jak se obrátila, holý hnát ze sukně se ukázal a hrobař ho uviděl. Motyka vypadla mu leknutím z ruky, ale snad právě proto, že se pro ni shýbl, zakryl na obličeji, co poznal, a kmotru ani nenapadlo, že hrobař ví, kdo s ním mluví.
Napadlo kmotře trochu obšírněji pohovořit si s hrobařem i usedla do trávy. - "Poslouchej, hrobaři," povídá, "je mnoho takových lidí> kteří si ze smrti málo dělají jako ty?" - Zamyslil se hrobař, a co mu nenapadlo? 2e si s kmotrou trochu zažertuje. - "Nu, že by nás bylo mnoho, to zrovna ne, ale je nás takových jistě pár kop!" - "A proč vy se nebojíte?" - "Poněvadž jsme s mrtvými mluvili a ti nevykládali nám nic zlého!" - "A co povídali?" - "Povím ti to, kmotra, a ty dále to povíš, to nejde!" - "Nepovím, hrobaři!"
Vylezl hrobař z hrobu, posadil se podle kmotry: "Když neřekneš, povím ti, co vím. Mluvili jsme, matičko, s mrtvými, a ti, už prý abychom se neděsili. Za minulá léta přišlo do pekla tolik zlostníků, že už místa pro další není, a tak nyní jest poležení v hrobě krásným a pěkným odpočinkem. Neslyšíš, nevidíš, hladu nemáš a jenom pěkně si ležíš. Příjemně ubíhá tu jaksi čas. A když dlouhá chvíle napadne duši, co bys neřekla? Duše do širého prostranství světa jako na procházku si vyletí a vidí ona, čeho oko nevídalo, slyší, čeho ucho neslýchalo. Jsou tací, kterým se to líbí tak, že prohlásili, ani do nebe že z rakve nepůjdou ..." - "To není možné!" - "A je, kmotra, už je!" - "Poslouchej, kmotře ..." - "Copak, matičko?" - "Nelžeš?" - "Ať se tu na tom kousku propadnu, lžu-li!" zapřísahal se kmotr, ale hned s místečka, na němž stál, poodskočil.
Přemýšlí kmotra, na hrobaře se dívá. - "Poslouchej, kmotře," povídá, "chtěla bych to zkusit!" - "Což nemáš nikoho na světě?" - "Nemám!" - "Počkej, donesu prázdnou rakev!" - "Dones!" - Donesl?hrobník rakev, kmotra lehla do ní. - "Ale nezapomeň po třech dnech mne vykopat!" - "Ale ty musíš mně pak všechno povědět!" - "Dobrá, spusť mne do hrobu a naházej na mne hlínu!" - "Kmotra?!" - "Jen spusť a házej!"
Spustil hrobař kmotru do hrobu a honem jal se hrob zahazovat. Lidičky, dovedete si pomyslet, jak se potil, aby už už byl s tím hotov! Takhle dostat smrt pod zemi, takhle lacino! Upěchoval hrob, kříž lopatou nad ním udělal, a pak si pořádně oddychl.
Teď byl by se nejraději rozběhl do vesnice a vyprávěl každému, co se mu povedlo, ale což kdyby mu lidé nevěřili? A nakonec řekli by ještě, že to není v pořádku, a smrt by vykopali! A ona, to se rozumí, hup! první, koho by lapla, byl by hrobař: "Tys mne napálil, darebo, počkej! A teď ty si jdi lehnout, ale už na věky!" - Uvažoval hrobař, rozhodl se, že to lidem neřekne ...
Ale, lidičky, lidičky, vždyť z toho se daly vytlouci pěkné peníze! Do půlnoci to, toť se ví, napadlo hrobaře taky: je-li smrt pod zemí, nebude nikdo umírat, nebudou lidé vlastně opravdu stonat, a to by mohl i hrobař dělat doktora! Stačilo by zajít jenom k nemocnému, lék mu předepsat a potěšit příbuzné, že nemocný neumře; uvěří lidé v zázračného doktora od Lulce, a bude peněz jako zrní!
Nerozmýšlel se dlouho hrobař; druhého dne časně zrána už se rozběhl do světa a začal nemocné léčit. Léčil je měsíc, lidé opravdu neumírali; léčil druhý měsíc, začali si lidé vykládat o chytrém doktoru z venkova, a co byste, lidičky, neřekli? Třetí měsíc chodili už všade, celým procesím za hrobařem, kde se ukázal. A hrobař předepisoval, co mu napadlo, ale i kdyby byl nemocnému jed předepsal, nemocný neumřel. Smrt byla pod zemí, nikdo o tom nevěděl, jenom hrobař; lidé nemohli umřít a mysleli, zázračný doktor že to dělá; zpíval si hrobař, bral peníze od lidí, a měl se dobře.
Několikrát, toť se ví, vzpomněl na kmotru pod zemí, jak se jí to tam asi leží, ale jen si na to vzpomněl, už na to raději zapomněl. A minulo půl roku, minul rok a kmotřička pořád ležela v hrobě ... A lidé neumírali a začali se už tomu divit ... Povídá se dokonce, že tenkrát tři řezníci zabíjeli jedno prase a to nemohlo a nemohlo dodělat: smrt se ztratila a nikdo nevěděl kam.
A ona ležela tedy v hrobě pod hlínou na hřbitově. Ze začátku, když poznala, že hrobař ji napálil, namáhala se dostat se ven, ale když poznala, že to nejde, zůstala prostě klidně ležet a přemýšlela. Nakonec opravdu se jí zdálo, že se jí docela dobře leží, a na hrobaře se ani tak nehněvala. Ale pak si zase vzpomněla, co bude mít na světě práce, již tady v hrobě zameškává, a tu by se byla přece ráda dostala ven.
Přemýšlela, přemýšlela, a co nevymyslila? Začala kostnatým prstem vrtat v hlíně; vrtala, vrtala, dírku vyvrtala, celý rok jí to trvalo. A pak čekala, čekala, až někdo ke hrobu přijde, aby naň zavolala. Ale nikdo nešel; rok uplynul, a pomalu míjel i druhý ...
Tu jednoho dne zaslechla přece jenom u hrobu jakési hlasy nahoře a tou dírkou začala volat. A to si u hrobu usedly děti, povídaly si, najednou slyší ze země: "Pomozte! Pomozte!" Ulekly se děti, rozutekly se, jenom jedna holčička se nelekla a začala hledat, odkud to kdo volá. Brzy našla hrob s dírkou a rozběhla se domů: "Pojďte, tatíčku, leží na hřbitově divný mrtvý a po pomoci volá!" Podivil se sedlák té řeči, ale přece jenom vzal motyku a šel za dcerkou na hřbitov. Začal kopat; kopal, kopal, až se dostal na rakev. Odhrne hlínu s víka, a hle! víko samo se otevřelo a v rakvi posadí se jakási kmotra ... "Chval každý duch Hospodina!" zajektal sedlák, "jsi ty dobrý či zlý duch?" - "Jsem, kdo jsem," odpověděla kmotra, "pěkně ti děkuji, že jsi mne vysvobodil! Jsem unavena, nemohla bych se u tebe trochu vyspat?" - "Ale jenom pojď k nám!"
Sebrala se kmotra, šla se k sedlákovi vyspat. Ráno si ho zavolá, zamkne dveře, a povídá: "Neposlouchá nás nikdo? Nevíš, kdo jsem, ale já ti povím. Jsem smrt a váš hrobař mne ve hrobě zaházel. Copak dělá, šelma?" - "Ej, kmotra, krásné peníze vydělal; lidi léčil, že pry neumrou!" - "Hm, chytrák! Dlouho to provádět nebude; a kde je?" - "Ale tenhle týden už prý se vrátí domů; poznali lidé, že neumírají tak jako tak, už si ho nikdo ani nevšimne!" - "Hm, teď bys mohl si zase vydělat nějaké peníze ty! Je plno lidí, kteří si přejí umřít, ale já k nim nemohla. Běž napřed, hledej ty lidi, kteří umřít chtějí, a já je budu brát! Ale ať pořádně ti každý zaplatí!"
Rozběhl se sedlák do světa, kdo prý chce umřít, že mu to lacino zaopatří. Přišli tři dědečci, po šestáčku dali a smrt je opravdu sebrala. Jak se o tom dozvěděli ostatní dědečci, do polí a do lesů utíkat počali a než sedlák došel do čtvrté vesnice, už nikdo nechtěl ho ani vidět. - "Ale co tě to, co tě to, bratře, napadlo? Smrt na lidi volat? A co tě to, co tě to, bratře, napadlo, peníze za to brát?" - Svěsil sedlák hlavu, na kmotřičku si za dědinou počkal. - "Milá kmotra, s tímhle obchodem nic nebude!" - "Vidím!" povídá smrt, "a pomalu, pomalu mně pracuješ, nu, vypořádáme se jinak! Jdi domů a hrobaři řekni, za tři měsíce že si pro něho přijdu!"
Rozletěla se odpočinutá smrt do božího světa, lidičky, jak tenkrát řádila! Po desítkách a po stovkách padali lidé po městech i dědinách, "Černá smrt" říkali tomu vraždění. Zažehnávali ji, od prahů odháněli, modlili se k ní, proklínali ji, vše marno, po svém pracovala, až se vyzuřila a dohonila, co ležením v hrobě zameškala.
A zrovna tři měsíce uplynuly, na hrobaře si vzpomněla a vypravila se zase k Lulči.
Ten hrobař se vrátil ze světa, hodně peněz si přinesl a myslel, jak bude krásně živ, ale jak se poděsil, když zašel na hřbitov a hrob našel otevřený! Smrt byla venku a teď si na něho jistě už někde brousila zuby! Přišel sedlák k hrobaři a vyprávěl mu, co mu kmotra vzkázala, začal hrobař bědovat: "Běda, přeběda, kam já se hříšný schovám? Ona všude mne najde, neutečeš jí, ani kdybys do pece vlez'! Ale u tebe," povídá sedlákovi, "mne jistě hledat nebude, schovám se u tebe!" - "Jak chceš!" řekl sedlák hrobaři a vzal ho k sobě.
Však už šla kmotra ke hřbitovu. Hledá hrobaře v domečku, nenašla ho. Podívala se na půdu, do sklípka, hrobař nikde. Usmyslila si tedy, že navštíví sedláčka, a rovnou k němu. Uviděl ji sedláček: "Hrobaři, hrobaři," křičí, "kmotra jde, honem se schovej!" - "Kam?" - "Třeba pod postel!"
Dobrá! Vlezl hrobař pod postel a tam strachy ani nedýchal. Přijde kmotra. - "Pozdrav Pán Bůh, kmocháčku!" - "Pozdrav Pán Bůh, kmotra! A kampak?" - "Do světa, do světa, ale ráda bych si tu u tebe odpočinula, unavená jsem, necháš mne přes noc?" - "Host do domu, Bůh do domu," řekl hospodář, "tady je tvoje postel, dobře se vyspi!" - Bože, bože, co chudák hrobař tenkrát pod postelí vytrpěl! Jak se přemáhal, tak se přemáhal, k půlnoci musel zakašlat. - "Kmotře, copak to?" povídá kmotra na posteli. "A to děti vedle ve světnici kašlou," odpovídá kmotr na lavici, ale kmotra se tiše zasmála: poznala, kdo to pod postelí leží. Ráno, ať se přemáhal, jak přemáhal, musel hrobař kýchnout. - "Kmotře, copak to?" povídá kmotra na posteli. - "A to hrnec na síni spad'," odpovídá sedlák.
Vstala kmotřička, pěkně hospodáři poděkovala, najednou po kapsách hledat začne a jako by se chtěla pod postel podívat. - "Copak, kmotra, ztratilo se něco?" - "Peněženku jsem si pod hlavu dala a za postel mně asi spadla!" - "Najdu ji!" povídá hospodář, vzal koště a začne šmátrat pod postelí. Viděl hrobař, že bude zle, když se peněženka nenajde, honem sáhl do kapsy, kde měl svou se všemi úsporami, podal ji hospodáři a hospodář kmotře. - "Je to ona?" povídá hospodář. - "Je, je!" odpovídá kmotra vesele, "však vidíš, co je v ní peněz a o ty byla bych málem přišla! Ale tu máš," povídá, "všechno je tvoje, žes mne tu pěkně vyspat nechal, a kdyby ti někdo ty peníze chtěl vzít, se mnou bude mít co dělat! Sbohem! A kmotrovi hrobaři vyřiď, za tři měsíce že si ho jistě vezmu, že už mi neuteče!" - Bouchla dveřmi a odešla.
Vylezl hrobař zpod postele, dlouho se protahoval. A najednou na hospodáře, aby mu ty peníze vrátil. - "Nevíš, co kmotra povídala? Třikrát mohla na tebe přijít, třikrát jsem tě zachránil." - "To bylo drahé poležení pod postelí!" zavzdychal hrobař. "Však přijdeš se zase schovat!" zasmál se kmotr.
Uplynuly tři měsíce, to se rozumí: už byl hrobař zase u sedláka a na kolenou ho prosil, aby ho schoval. Co měl sedlák dělat? Však už viděl kmotru, jak běžela od hřbitova. Honem dal na stůl největší ubrus, jaký měl, a strčil hrobaře pod stul. A už tu byla ve dveřích kmotra. - "Dobrý den, hospodáři!" - "Dobrý den!" - "Prosím tě, nevíš, kde ten zlosyn hrobař je? Zase není doma!" - "Utekl asi!" - "A co ty, stůl máš nachystaný?" - "Však jsem věděl, že přijdeš, nachystal jsem." - "Dones tedy i jíst!" - A kmotra ze široka usadila se za stůl. Lidičky, co tenkrát vytrpěl hrobař pod stolem!
Jí kmotra s hospodářem, pojedli, utřela si kmotra ústa a najednou zase po kapsách hledat začne a už už jako by se pod stůl chtěla podívat. - "Schází něco, kmotra?" - "Peněženku na stůl jsem si položila, a je pryč!" - "Bude asi pod stolem," povídá hospodář a honem sáhl on pod stůl. Viděl hrobař, že bude zle, když se peněženka nenajde, honem sáhl do kapsy, kde měl svou, ale už jenom s pár šestáčky, podal ji hospodáři a hospodář kmotře. - "Je to ona?" - "Je, je," povídá kmotra vesele, "ale tentokrát je v ní míň než minule! Ale tu máš," povídá hospodáři, "vezmi si ji i s těmi šestáčky za pohoštění a Pán Bůh tě opatruj! A tomu šelmovi hrobaři vyřiď, že mu přidávám ještě tři měsíce, ale pak že mi jistě neuteče!" - Bouchla dveřmi a odešla.
Vylezl hrobař zpod stolu, dlouho se protahoval. - "Z bídy do bídy jdu," povídá, "co mně bylo plátno, že jsem ve světě vydělal? A už zase abych na smrt myslel a kam se schovat." - "Však přijď, něco už vymyslíme!" povídá sedlák.
Uplynuly tři měsíce, už je hrobař zase u sedláka, aby ho schoval. - "Jo, kmotře, ale kam teď s tebou? Zpropadená historie! Víš co? Vlez si do pytle, zavezu tě ke strýci do Sloupá a tam se zatím nějak ukreješ!" - Přinesl sedlák pytel, strčil hrobaře do pytle, zavázal ho, naloží ho na vůz, koně zapřáhne, ohlédne se: ve vratech stojí kmotra a směje se. - "A kampak, kmochácku?" - "Ale do Sloupá se zelím jedu!" - "Vezmi mne na vůz, také tam mám cestu!" - "A pojď si tedy sednout!"
Jedou hodinu, kmotra nemluví. Jedou dvě hodiny, kmotra začíná rozvazovat. "A, kmotříčku, proč ty to zelí vezeš tak daleko?" - "Objednali si až odtamtud." - "A je dobré zelí?" - "Velmi dobré." - "Že bych také potřebovala." - "Však můžeš koupit!" - "A zač prodáváš?" - "Za pětku pytel!" - "A to není drahé!" - "Bereš?" - "Beru!" - "Jenomže, kam ti to, kmotra, složím?" - "Kam bys mně to skládal? Na záda mně to naložíš a já půjdu!"
Zastavil sedlák, naložil kmotře pytel na záda, obrátil a jel. A kmotra s pytlem hop! hop! hop! skoky zrovna na půl míle dělá a potutelně se směje. Začal hrobař v pytli prosit: "Kmotřičko, kmotřičko, vyndej mě z pytle!" - "Ale, kdopak to kdy slyšel, aby zelí mluvilo!" - Ale, kmotra, vždyť já nejsem zelí, ale hrobař!" - "Jaký hrobař?" povídá a švihla pytlem na silnici. - "Hrobař, kterého hledáš!" - "Vidíš, kmotře, že jsem tě našla! - "Když mne za pětku kmotr prodal!" - "Prodal, neprodal, konečně tě mám! Jak tys mě tenkrát, zlosyne jeden, s těmi sny pod zemí napálil! Ale teď mám tě v hrsti." - "Dělej se mnou, co chceš, jenom z pytle mně pomoz!" - "A nepomohu! Jsi ty mně čistý ptáček! A že se ti v tom pytli tolik líbí, víš ty co: když v tom pytli dohupkáš až domů, rok života ti ještě přidám, chceš - nechceš?" - "Pán Bůh zaplať, kmotřičko!" - "Ale to ti povídám: jak tě někdo po cestě rozváže, hned si tě seberu!" - "Však já už budu křičet, aby mne nerozvázali!"
A hrobař v pytli začal hupkat po silnici. Potká ho pasák, roztáhl hubu od ucha k uchu: "Lidičky, lidičky, pytel hupká po silnici!" - "Nekřič, hlupáku," ozval se hrobař z pytle, "a raději řekni, kde jsem!" - "Lidičky, lidičky," řve pasák, "z pytle někdo mluví a ptá se, kde je!" - "U Krásenska, u Krásenska!" - "A jak je daleko do Lulče?" - "A jé a jé a jé!" začal se divit pasák. Hupkal hrobař v pytli dále a přihupká k vesnici. - "Lidičky, lidičky," křičí houf dětí, "pytel hupká po silnici!" - "Děti, dětičky," povídá pytel, "řekněte mi, kde jsem!" "Lidičky, lidičky, v tom pytli někdo je!" - Přiběhli lidé: "Pojďme, rozvážeme pytel!" - "Lidičky, lidičky!" křičí pytel, "nerozvazujte mne, proboha, nerozvazujte mne, nebo mne smrt sebere! Jenom mně, pěkně prosím, řekněte, kudy se dostanu do Lulce!" - "A to musíš na Pojdom!" povídají lidé, a pytel zase začal hupkat, děti daleko za ves s ním.
Hupká hrobař v pytli, přihupká k vesnici. - Lidičky, lidičky!" křičí stará osoba, "pytel hupká po silnici!" - "Babičko, je tu Pojdom?" ptá se hrobař. "Lidičky, lidičky, pytel mluví o naší vesnici!" křičí osoba, a lidé hned kolem pytle a že ho rozvážou. - "Lidičky, lidičky!" křičí pytel, "nerozvazujte mne, nebo mne smrt sebere; raději mně řekněte, kudy k Lulči!" - "A to musíš na Ruprechtov!" povídali lidé, a pytel zase počal hupkat, děti daleko za ves s ním.
Dohupkal pytel do Ruprechtova, zase ho chtěli rozvázat, ale pak ho zase pustili, aby hupkal do Račic, ale na rozcestí byla nějaká hluchoněmá bába a ta poradila rukou nalevo a pytel místo do Račic dohupkal do Ješkovic. Z Jeskovic musel na Drnovice, z Drnovic oklikou na Pistovice, z Pistovic hupkal pytel na Nemojany a z Nemojan konečně na Luleč. .. Dva dny to trvalo, ale konečně se přece dostal hrobař v pytli šťastně domů ...
Rok života měl před sebou. Viděl, že tentokrát zahrála si s ním smrt naposled, za rok že to bude vážné, dobrotu dělal, střídmě byl živ a nejraději v Písmě svátém si říkal. A když přišel výroční den, kdy domů před rokem v pytli hupkat začal, ráno se pěkně umyl, učesal, do svátečních šatů se oblékl, naposled pěkně se najedl, čtvrtku vínečka si vypil, pomodlil se a ulehl do postele. Přišla kmotřička: "Kmotříčku, už jsem tu!" - Diví se kmotra, hrobař na posteli leží, černé šaty na sobě a docela nic se nelekl. - "Kmotře," povídá smrt, "takhle krásně dosud neumíral ani žádný král!" - Pousmál se hrobař a tichounce zemřel.