Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydalo nakladatelství Český spisovatel v Praze roku 1997
• jedná se o rozsáhlou prozaickou juvenilii výrazného básníka, jež v 9 pohledech vypráví příběh tragické mladé lásky; vyznačuje se poetickým, symbolickým jazykem a stylistickým experimentováním
• v této próze s podtitulem Román v devíti převlecích se vypravěč vydává po stopách příběhu náhle zemřelého přítele, mladíka Filipa, a v 9 kapitolách odkrývá příběh neukotvených citů a hledání sebe sama
• Orten zde pracuje s různými vypravěčskými styly, včetně románu v dopisech, zcizování a intertextových odkazů, a přestože román napsal již jako 18letý, objevují se tu již ozvuky tušení zmaru a marnosti, typické pro jeho pozdější básnickou tvorbu

Můj milý čtenáři,

dávej prosím při čtení největší pozor na koutky úst. Představuji si to asi takhle:
Na stole, u nějž čteš, leží malé zrcadlo, do nějž několikrát pohlédneš, abys mohl snáze uvěřit všem těm papírovostem.
Nevyhledávej stínu, čtenáři, ale není dobře, budeš-li s hlavou obnaženou přímo na slunci.
Čiň, co ti libo!
Jsi-li nešťasten, je mi to líto a připravil jsem ti pláč.
Máš-li chuť se radovat, chyť se několika veselostí.
Horuji pro to, aby ti bylo dobře všemi směry.
Zalekneš-li se několika nadávek, jimiž jsem tě obdařil, značí to, že jsi stejným způsobem ochoten nadávat mně. A já se ti tímto s menší úklonou poroučím.

Obráceno k jihu

Všechny věci kolem nás mají k sobě
nepopsatelně blízko.

J. ORTEN

Vstoupili jsme do převlékárny. Byl jí menší pokojík o holých stěnách, plný světla a běloby. Jen na stropě byl naznačen jakýsi ornament, jehož křivky se rozbíhaly na všechny světové strany. Lampa zde nevisela. V koutě stála malá žárovka se stínidlem a vrhala kolem sebe temné, kruhovité světlo. V oknech byly vytaženy žaluzie. Tato místnost, jedna ze spousty pokojíků Velkého Zámku, kde se měla odbývati hostina, dodávala nám patřičného klidu a uspokojení. Malé nástěnné hodiny pronikavě tikaly, takže jsme mohli slyšeti ozvěny svých srdcí.
Padal déšť.
Vzali jsme vlažnou lázeň, a převléknuvše se konečně do neobvykle černého šatstva, mohli jsme klidně prohlásiti:

Převleky započaly!

(HISTORICKÁ ZMÍNKA)

Filip Poslední se narodil roku 1700 v listopadové noci. Svítily hvězdy. Naneštěstí, či spíše jakousi podivnou shodou okolností, mu nebylo nikdy umožněno poznati mravy a zvyky svých drahých. Jeho matka byla jedna z těch trochu příliš krásných žen a otec se oddal pití vína, aby v něm utopil ztracenou ctižádost. Filip nevyhledával žádných cest a s klidným nadšením se snažil žít. Za letních dnů zdvihal malé bílé ruce vzhůru k slunci a v noci, když byl zalit stříbrem, nevycházel z obdivu z druhého slunce, ještě krásnějšího a tajemnějšího. Filip Poslední byl veliký básník tohoto ošklivého věku. Nikdy nepromluvil a mlčel ustavičně, kromě několika slabik, jež si seskupil v novou řeč. Ale to vlastně nebyla ani řeč. Zemřel v listopadové noci v druhém roce svého života, aniž vyslovil jediné lži. A my ubozí jsme se dodnes nezapomněli poklonit jeho památce ústy alespoň poněkud změněnými. To, co nikdy neřekl Filip, nepotřebovalo přecházet v mlčení, jako jeho život přešel v smrt. Smrt, v níž byl samoten, usmířen, a přece ne zcela sám.

Nač se tajit se svými záměry, které budou beztak jen zpola uskutečněny? Popřejme místa všemu, co v nás překypuje, a nelekejme se lží. Nelekejme se mluvit pravdu. Stavět a vážit v hrsti. Zoufat. Ještě čekat.

(ÚVOD HRDINOVA DENÍKU)

- Narodil jsem se ve století dvacátém. Filip Poslední, můj dávný strýc, zanechal mi svůj vzkaz (tu noc pršelo a blesky se kupily):

Půjdeš, příteli, a potáceje se od vzoru ke vzoru budeš hledati svou cestu. V roce své dospělosti budeš se hrozit Karla Marxe a Bedřicha Nietzscheho. Svedeš veliký boj s mnoha zbabělci a hlupáky o svou krev a bránici. Podlehneš! Přeji ti dobré zkušenosti. Přeji ti mnoho zkušeností.
Spřátelil jsem se naráz s loutkami. -

Poznal jsem Filipa Frieda v hostinci na nábřeží. Toho večera všichni lidé pili o něco víc jedů než obvykle. Filip zpíval chuligánskou píseň. Seděla s ním hezká dívka, která pomalu kouřila malou cigaretu. Byla zpola zahalena kouřem. Tu píseň jsem znal:

My jsme ji chytili
v koženým kabátu

Přisedl jsem k nim. Dívka byla opilá a plakala. Filip cosi rychle čmáral na papír. Měšťané u vedlejšího stolu zpívali oplzlé písničky.
Pak venku svítalo a já jsem líbal děvče, které mělo ruku na mých kolenou. Filip hleděl milostivě očima bez lásky. Sklonil se ke mně a šeptal:
- Vezmi si ji, chceš-li. -
Objal mě a odešli jsme, nechávajíce dívku i víno jejich osudu. Já a Filip. Objímali jsme se rukama, a sklánějíce se přes zábradlí mostu, uviděli jsme černou řeku, která se nehýbala.
Byla jako hřbet mrtvé kočky.
Za kostelem na pravé straně řeky bylo viděti fialovou barvu oblohy. Bylo nutno, aby právě v této chvíli lehkosti a uvolnění naše opilé životy byly váženy na dvou plochých dlaních. A potom už skoro nic. Opilý stisk ruky a chtělo by se mávat šátkem. Ale ani k tomu není dost síly.

Po třech dnech jsem telefonoval na číslo, které mi Filip dal. Bylo mi řečeno:
- Filip Fried zemřel dnes v noci prudkým zápalem plic. -
A to je všechno. Na počátku příběhu hrdina umírá. Na počátku příběhu neumím už rozvázati jeho konec.
Mrtvý Filip, noc plná vína, jakési neznámé děvče a já. Čtyři věci takřka bez souvislosti.
Nelekejme se mluvit pravdu. Lhát. Stavět a vážit v hrsti. Zoufat. Ještě čekat.

Vypravíme se do domu Filipa Frieda, abychom prohledali jeho psací stůl. Stojí v pokoji bez obrazů. Jen přímo nad stolem visí obraz, jehož jsme si na první pohled nepovšimli. Bledý tanečník s maskou. Na stole jsou četné stopy inkoustu a nešetrnosti Filipovy. Otevřeme první zásuvku a zamyslíme se poněkud. Proč jsme vlastně vstoupili do tohoto pokoje? Ne, nevedla nás sem zvědavost. Byla to touha po pravdě, pod niž jsme skryli svou tvář, již dávno přivyklou na škrabošky. Porozhlédneme se po Filipově životě jako po mapě a k tomu nám poslouží tento šedivý stůl.
Co všechno si s sebou odnesl Filip do tak náhlé smrti? Budeme se stavět vědoucími. V první zásuvce leží počárané lístky. Přečteme si první řádku, abychom si už potom ostatní domyslili:
- Vlak, zastávka, stan, bedna papíru, J. Ž. a já, stan se bortí, má zubní vložka. Lesem s J. ruka kolem pasu, říká - nemiluji Zakázali mi jezdit na motocyklu. Gramofon u M., před domem chlapci v mém věku, piští sníh. Jdu sám dlouho na stanici, H. přijíždí na kole, nemám peníze, platí za mne polévku a chléb. Vycházím na peron podivně nemocen, vlak je již v pohybu, letím šíleně asi deset minut za ním, pak mizí v zatáčce, poskakuje, mizí, sbohem, sbohem... -
Je to sen, co si tu Filip poznamenal? Nesnažme se vstupovat do věcí, byť jsou nám jen málo vzdáleny. Vím o něčem lepším.
Dobré myšlenky, přineste mi prach z nejbližší pouště, která se rozprostírá na všechny světové strany jako ornament na stropě převlékárny Velkého Zámku. Vezměme lázeň a převléknuvše se do večerních šatů prohlašme konečně:

První převlek započal!

První kapitola

V životě se leckdy stávají příhody,
z nichž se dostaneme jen tehdy, jsme-li
maličko šílení.

LA ROCHEFOUCAULD
(Z PENĚZOKAZŮ)

Filip Fried se narodil ve století dvacátém. Tu noc pršelo a blesky se kupily Během několika málo let se naučil rozeznávat velké a malé věci. Protože nezemřel jako jeho strýc, aniž by promluvil, nestal se velikým básníkem. Když začal poprvé spoj ováti své představy větrných zámků a hvězd s dívčími těly, zazmítal sebou bolestně na loži. To byl prý veliký okamžik.
Alžběta měla velmi modré oči. Přetékaly jí z tváře a jednu ruku měla neustále mírně pokrčenu, jako by se chtěla o něco opříti. Pro své oči nosila brýle tří dioptrií. V ten čas se Filip naučil pít víno a kouřit cigarety Bydlil daleko, až na pomezí Města, a dvořil se ženám z obrazů a slovníků.
Alžběta, to bylo první okouzlení. Napsal jí do sešitu báseň, kde slovem miluji bylo plýtváno bezpočtukrát. Druhý den dostal dopis:
- Nevím, jestli uvěříte, že je možno ve dvaceti čtyřech hodinách vyprázdnit a znova naplnit srdce. -
Pak viděl Filip stoupat Alžbětu po vysokém schodišti vily, kde bydlil. Stál u okna a venku svítilo slunce. Dívka kráčela pomalu s očima upřenýma ke kamenným schodům. Tuto chvíli si Filip dlouho představoval ve svých snech. Hle, přijde a pohladí mu čelo a ruce. Filip bude malý, nekonečně malý, a bude se chtít skrýti v záhybu jejího šatu.
Po krátké rozmluvě se Alžběta nabídla Filipovi.
To bylo štěstí a veliký okamžik.
Za týden dostala Alžběta dopis:
- Nemiluji a nebudu moci milovati žádnou ženu. To budu vždycky já, koho budu milovat nejvíce. -
Nešťastník! Netušil proroctví těchto prázdných slov. Historie se vždycky opakují jak výlety malých mušek k světlu. Historie polovičního naplnění a poloprázdnoty.
A týden před smrtí se Filipovi zdál sen, v němž se promítl den a noc. O lásce není radno mluvit, ale v předtuše smrti, toho velikého Klidu, v té je všechno.
První dveře se otvírají, aby se mohly zároveň poslední uzavříti!

Filip sňal plášť. Drobné kapky písku, jež v této poušti poletovaly ve vzduchu a třely se o víčka, zdvojovaly obraz sítnice. Zahlédl na okamžik mihnouti se novou barvu, jež unikla do jakési kouzelné a hravé pyramidy. Když přešel první pískovou horu, spatřil člověka, kterak mává vysoko roztaženýma rukama na poutníky přibližující se k pozadí pouště. Muž si Filipa povšiml a řekl:
- Jak dlouho hodláte cestovati, milý pane? -
Filip odvětil:
- Mnoho dní a ještě více okamžiků. -
Tímto rozhovorem si dobře porozuměli a usedli na navršený písek, jenž se jim jemně drobil pod rukama. Po chvíli družného hovoru uviděli náhle ženu, která kráčela proti nim. Musili přivříti oči. Muž řekl tiše:
- Vezmi si ji. Je to láska této pouště. -
Filipa uchvátil strach. To všechno nesmírně dlouho očekávané bylo teď na dosah ruky. Bál se náhle svého neprobuzeného mužství. Zachtělo se mu žít bez lásky a dál se chvět. Zachtělo se mu donekonečna moudře rozmlouvat s velikým černým mužem. Ale okolnosti byly neúprosné. Vstal tedy a položil ruku na srdce. Dívka se usmála přivřenýma očima a přijímajíc Filipa do sebe něžně zavzdychala. Za okamžik něčeho nepojmenovatelného, protože neopakujícího se, všechno zmizelo a černý muž stál nad Filipem. Zlostně se usmíval a řekl:
- Měl jsi lásku této pouště a měl jsi tím i její štěstí. Co požaduješ ještě? -
Filip odpověděl:
- Smích. -
Všechno se zatočilo.
Muž podává Filipovi malou zbraň, která je nabita. (Podotkl tak alespoň.) Filipovi je náhle neskonale dobře při pomyšlení na údiv v očích přátel, jimž napíše dopisy. Svlékají se a dobrý muž mu hladí ramena. Filip pozdvihá zbraň vysoko k srdci, a aniž by pomyslil na minulost, - stiská.
Pak byl mrtev a život přešel v smrt, jak bývá v přírodě nejčastěji. Pak byl mrtev. Spatřil bílé roubení studny, ale to nebyl on a nezbývalo mu nic k řešení. Zachtělo se mu žít. V pozadí obrazu mával jakýsi muž vysoko roztaženýma rukama. Filip byl rád, že je mrtev. Podařilo se mu posléze spokojit a přizpůsobit se danému stavu. Studna byla po okraj naplněna a uzřel v ní minulost a budoucnost. Podobala se obrazu, jenž srostl s bytem neladně uspořádaným. Položil ruku na srdce a s úžasem zjistil, že nebije. Byl mrtev. Vchod do jeskyně byl otevřen a nápis - nevstupujte - zpola smazán. Po celé poušti se povalovala mrtvá těla. Měla v srdcích malou díru, trochu očerněnou střelným prachem. Nebo hrdla těchto těl byla nesmírně naběhlá, takže se ztrácela v očích. Naproti Filipovi kráčela úzká stařena. Byli spolu na chvíli šťastni. A teď jdou po poušti hledajíce přítomnost. Studny s černými a jinak barevnými okraji nevpustily Filipovo mrtvé tělo a duši. V pozadí pouště veliký muž v černém vysoko zdvihal ruce na znamení konce. To byl počátek návratu. Filip věděl již o hře, kterou dohraje, a s úzkostí přejel bílýma rukama po tváři. Hlava ztratila své maso a narazil na obnaženou lebku, která zněla. Muž pouště se potom usmál na malé mrtvé děvčátko. Zpočátku nedošel porozumění. Ale potom se proměnila noc a z dítěte se stala žena. To byl veliký okamžik.
Filip zůstal stát a pomalu oblékaje plášť vracel se přes všechny pískové hory až k východu z pouště. Tam bylo ohražené pole s malými zbraněmi a milujícími se hrobaříky. Porůznu roztroušené hrobky vyčnívaly ze všech stran. Na příštím kroku nalezl Filip své jméno na náhrobku nevalného vzhledu. Pak nezbývalo než klidně ulehnouti a mysliti na minulost. Pohroužil se tedy do tenat nudy, aby se rozpomněl. Pokus se dokonale zdařil. Jeho spálené vnitřnosti ležely podél těla a tvořily s ním ladný obraz spícího. Vedle něj ležela láska, stařena a dítě. Filip požádal lásku, aby ho oslovila. Nabídla mu místo toho své prsy.
Krutě se zasmála. Tak, že si uvědomil celé uspořádání svého bývalého života.
Zachtělo se mu žít a krůtě se smát. Zachtělo se mu spoléhat na osud dítěte, jinocha, muže, starce. Zachtělo se mu vidět inkoust a rozlité srdce v předpokoji pro sluhy, kde pavučiny brzdí dýchající. Zachtělo se mu dýchat a klít.
Bylo pozdě.
Filip toužil po slzách a tmavých zdech klášterů. Po bílých roubeních studen a hvězd.
Bylo pozdě.
Dohrál noc, den, smrt. Pomalu trhaje plášť, poslední zbytek svého života, zaslechl poutníka, jenž vstupuje do pouště ptal se muže v pozadí, mávajícího vysoko roztaženýma rukama:
- Jak dlouho je zde možno cestovati, milý pane? -
Muž odvětil:
- Mnoho dní a ještě více okamžiků. -
Pak už se Filip jen pohroužil do nesmírného spánku, v němž konečně nalezl minulost, přítomnost, budoucnost.
Aby se více neprobudil.

Kdybych se snažil dovést tyto věty dál, až k samým prahům věčnosti, ztroskotal bych asi na slovech. Co zbývá nyní? Filip Fried zemřel podle výpovědí lékařů a příbuzných náhlým onemocněním zápalem plic. Je tu však druhá možnost, že zahynul dobře mířenou ranou z malé zbraně, kterou sám pozdvihl až k svému srdci. Jak se rozhodnouti a komu dát za pravdu?
Pátrejme tedy dál. Řekli jsme, že budeme mluviti o životě Filipově. Nedařilo se nám to tak zcela. Bylo nutno přihlížeti k řadě vedlejších faktů, které však hrály neméně důležitou roli.
Chcete-li, vystřídáme večerní oblek koupacím oděvem a při té příležitosti vydatně posvačíme.
Otevřeme druhou zásuvku Filipova psacího stolu a najdeme zde list z jeho deníku, jehož neobvyklost nás poděsí. Naše převlékárna se během vypravování celkem nezměnila. Kdybychom nahlédli klíčovou dírkou, uviděli bychom, že se v sousední jídelně něco připravuje. Četli jsme sice již o tom, že se připravuje velká literární hostina, ale nepřikládali jsme tomu valného významu. A přece vidíme již v přijímacím pokoji řadu olysalých lebek, zapálených doutníků a blyštících se řádů. Zde je tedy ta zapovězená zahrada básníků a literátů. Kterému božstvu však děkujeme za to, že i nám bylo dáno přihřát si svou polévku? Nemluvme o tom a rychle využijme příležitosti.
Hup! Dveře jsou zamčeny. Pro nás je tedy připraven jen předpokoj pro sluhy. Naučíme se nemyslit na to a vysmívat se tomu.
Vrátíme se raději k druhé zásuvce psacího stolu, abychom mohli, nevnímajíce holá srdce starců, konečně zvolati:

Druhý převlek započal!

(A kdo pravidelně nesvačívá, ať tyto řádky raději přeskočí.)