Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola první

Zdi mají uši.
PŘÍSLOVÍ

Na hřiště jsme dorazili, když ještě svítilo slunce. Mám na sobě zimní kabát, který je těžký, a ramena jsou z něho celá otlačená. Pavlína nedovolí, abych si jej svlékl a nesl přes ruku. Než se vrátíme, obejdeme dvakrát lesík a zajdeme do křesťanského kostela. Tak určuje Pavlína vždycky program naší procházky a člověk nesmí namítat nic, jinak by se zlobila. A potom, do křesťanského kostela! Tam přece nemám já co dělat. Nemohu za to, že je Pavlína pobožná.
Na druhé straně hřiště si hraje několik chlapců. Uteču Pavlíně. Ať se třeba rozzlobí a žaluje mamince. Jak utíkám, cítím, že mi hlasitě tluče srdce. Ten protivný kabát bych hrozně rád zahodil, aby ho už nikdy nikdo nenašel. Za síťovým plotem hrají tenis. Když jim přepadne míček, hodím jim ho a pozdravím je. Ti chlapci staví nějaký dům. Válí se tu všude plno červených cihel. Postavil jsem se nesměle opodál. Ani si mě nevšímají. Nevadí, budu se na ně jenom dívat. Kladou na sebe cihly. Jedna strana je ještě úplně volná, ale ty ostatní tři jsou vyšší než já. Co kdybych nepozorovaně vklouzl do toho červeného domu a schoval se tam Pavlíně? Udělám to. Nikdo na mne nemluví. Dobře, oslovím je sám.
"Prosím, mohu se tu schovat před chůvou?"
Sedl jsem si dovnitř a oni právě počínají stavět čtvrtou stěnu. Pavlína bude jistě celá zoufalá. Včera se u nás vypravovalo o černém autě, které unáší malé hochy a prodává je do otroctví. Vsadil bych se, že si na to Pavlína hned vzpomene. Rád bych jednou potkal to auto. Vím o něm jenom, že jezdí docela neslyšně a páni v něm nabízejí všem na potkání cukroví. Co by asi dělala Mařenka, až by mě prodali? Plakala by? Já bych vůbec neplakal. Maminka říká, že se na jaře a na podzim otvírá země. Teď je už jaro. Sedím tedy na otevřené zemi, ale nepozoruji to ani. Když je něco otevřené, člověk tam vejde, zvlášť když je tak malý jako já.
Slyším přicházet Pavlínu. Je udýchaná, protože rychle běžela. Chodí kolem dokola a nevidí mne. Dům je už vystavěn. To je ale směšné! Ztratil jsem se, Pavlíno! Unesli mě černým autem! Možná že Pavlína skočí z Čížkovy skály, aby se na ni maminka nezlobila.
Do cihel někdo udeřil kamenem. Co to? Chtějí mne zabít, nebo zapomněli, že jsem tu ukryt před Pavlínou? Asi si hrají na bombardování domu, ale já jsem tu, halo, Pavlíno, já jsem tady, Pavlíno, slyšíš mě? Vstávám. Nevidím přes cihly, jsou příliš vysoko. Když mě zasáhne kámen, určitě mě zabije nebo zraní a budu ležet šest neděl v nemocnici. A doma mám vzduchovku a večer jsem chtěl před spaním střílet. A zítra je loutkové představení, bude tam Mařenka, a já budu v nemocnici. Přinese mi květiny? To se dělá. Ach Mařenko, přijď mi teď na pomoc, ti zlí chlapci mě chtějí umučit.
Jistě, Pavlína už jistě odešla. Běhá po hřišti nebo po lesíku a volá mé jméno. Ano, slyším ji. Antoníne, Antoníne, volá. Má dobrá Pavlíno, ty jsi přece jenom hodná a už nikdy tě nebudu zlobit a nikdy se ti už nikam neschovám, jenom ať to teď dobře dopadne.
Malý úlomek červené cihly mě udeřil do čela. Křičím: "Neházejte tím kamením, neházejte sem, já jsem tady!"
Přiběhli ke mně. Z čela mi teče krev. Stéká po tváři až na ústa, cítím ji ve svých ústech, piji krev, to přece není zdravé, vidíte, co jste mi udělali. Jsem hrdina, byl jsem zraněn, nevím již o ničem, bojím se nemocnice, vidím Pavlínu, vidím ji slzami, je směšně rozmazaná. Pavlíno, vy jste ale rozmazaná, hned se zaostřete! Zaostřuje se v kině. Pozítří půjdu do kina, Mařenka tam bude, a zítra - maminka mě jistě zavře doma, ach moje Pavlíno.
Vzala mě do náruče. Nevěděl jsem, že jsem tak lehký. Hýčká mě.
"Můj maličký, ublížili ti?"
Pláči. Neměla mne litovat. Takhle jsem všechno pokazil. Je po hrdinství a do nemocnice nepůjdu. Obyčejná odřenina, nejvýš boule na čele a tu mi bude maminka zamačkávat nožem, a tatínek, tatínek se mi bude smát.
Dům z cihel je celý pobořen. Vedu se s Pavlínou za ruce a jdeme domů. Slunce už zapadlo. Je soumrak. Na tenise se stáčejí sítě. Umazaní sběrači míčků jdou kolem nás. Mračím se na ně. Oškliví kluci. Nějaká krásná slečna v bílých šatech se vede pod paží s vysokým pánem. Má černé vlasy jako maminka a hezky se usmívá.
Za tři dny musím napsat nějakou pohádku. Mařenka ji na mně chce. O čem to bude pohádka? O domečku z červených cihel a bitvě kolem něj. Pak přijede princ na bílém koni, to jsem já, a rozhodne bitvu svým mečem. Nepřátelským pěšákům, kteří házejí kamení na hodné chlapečky, kteří se ukrývají před zlými chůvami, useká uši a vytrhá jim jazyky z úst. Tak se to dělá pokaždé. Pak ty uši a jazyky nabodne na meč a pojede za zpěvu písní městem. Přijede až k domu Mařenky, která je chudobná, má zlaté vlásky a modré oči, zamračí se na jejího tatínka a vezme ji na koně. Pojedou dlouho, dlouho a daleko, daleko, až do rodného hradu, kde je padací most, mnoho síní, jídel, princezen, princů a králů.
Ale Mařenka, to ať si nikdo nemyslí, není žádná Popelka. Je to Sněženka. Nebo ta holčička, co šla vysvobodit svého bratříčka od Zimní královny? Bratříčkovi spadl ledový hrot do srdce a zapomněl na ni. Mařenko, Mařenko, to bude pohádka!
Pan král na hradu se usměje na prince a řekne mu: "Už zas jsi někoho vysvobodil?"
Princ se skromně zardí a prohodí: "Kořist je jenom tisíc nepřátelských jazyků a dva tisíce uší. Tady jsou."
A hodí je napospas dravé zvěři. Že bude slavná svatba, je samozřejmé.
Umím počítat až do deseti tisíc a ještě dál. A pohádek napíši, co budu chtít. Umí to ještě někdo? A Mařenka o tom ani neví. Má mě za malého a hloupého. Snad ji přesvědčím. Jednou se jí zeptám, miluje-li mě. Včera se u nás mluvilo o lásce. Ta hluchá paní, která už nemá zuby a dává mi vždycky hubičku, miluje nějakého vojáka. Nelíbí se mi to. Kdyby mě byli v těch cihlách zabili, měl bych za tři dny pohřeb. Dřív to nejde, protože bych ještě nemusil být mrtev a pohřbili by mě zaživa. Za rakví půjde maminka a tatínek a Pavlína a starší bratr a možná že i Mařenka. Pak celá naše třída i s panem učitelem. Bude to krásné, tolik krásné.
"Proč pláčeš? Bolí tě něco?"
"To nic není, Pavlíno, zapomněli jsme jít do kostela a obejít lesík."
"Nu, zítra si to vynahradíme, můj miláčku. A už nikdy nemluv s těmi zlými kluky."
"To víte, Pavlíno. A žalovat mamince nebudete?"
Je jaro a země je otevřená. Dívám se na zem. Všechno dláždění je kostrbaté a někde jsou škvíry, jako by nastávalo zemětřesení. Věž kostela svátého Jakuba je nachýlená, a kdyby spadla, dopadla by právě na dům, kde bydlíme. Ležím v posteli a najednou slyším padat věž. Mé srdce hlasitě tluče. Věž mi dopadla právě k nohám. Leží přes celé náměstí a u nohou mám kříž z její špičky. Je obrovský, na dva metry dlouhý. Železný kříž. Ano, zapomněl jsem uklidit ten magnet, který mi přivezl včera strýček. To já jsem zavinil, že spadla věž. Bože, kolik lidí asi zabila? Jenom já jsem zůstal naživu. Celé město je mrtvo a maminka a tatínek a Pavlína a starší bratr a Mařenka. Za tři dny jim půjdu na pohřeb. Budu házet všem špetky hlíny na rakve. Na hřbitově je také otevřená země, když je jaro.
"Proč už zase pláčeš?"
"Pavlíno, dnes večer bude jistě pršet."
"Hlupáčku, nebe je úplně modré. To se ti zdá."
"Asi se mi to jenom zdá, Pavlíno. Smím dnes ještě chvilku střílet ze vzduchovky?"
"Podívej se, Toníku, opravdu prší! Štěstí že už jsme doma."

Pavlína je má chůva. Už se ani nepamatuji, kdy k nám přišla. Myslím, že jsme ten den měli právě koláče. Nechtěli mi dát před obědem a rozbil jsem ve zlosti pěstí okno. Sklo mi nařízlo tepnu a vyteklo mi mnoho krve. Pavlína mě vzala do náruče. Vždycky mě bere do náruče. Maminka o ní říká, že je hezká a že by si mohla nalézt mnoho mládenců, jen kdyby chtěla. Pavlína asi nechce. Někdy večer se dívá smutně před sebe. To jsem potom tiše a dívám se někam jinam, protože si myslím, že jsou chvíle, kdy každý člověk potřebuje být úplně sám. To je, jako kdyby mě někdo rušil před spaním nebo ráno, když procitnu. Říkám takovým chvílím mé hry a vymýšlím si hezké pohádky pro Mařenku. Také přivírám oči, ale nespím. Modlím se k Bohu. Bůh je, všichni to říkají. Jenomže se o něm nesmí mnoho mluvit. To by se pak urazil a měli bychom hřích. Pan rabín o něm umí vypravovat spoustu příběhů. Musí být hodný, ten Bůh. Také se za něj někdy modlím, aby byl stále zdráv, aby nikdy nestonal a měl všechno, co si přeje. Včera jsem hovořil s Mařenkou v parku o životě. Řekla mi, že mám hezké vlasy a zda mě smí pohladit. Dovolil jsem jí to a ona pak vzdychla a povídala, že je jí na světě někdy smutno. Přiznal jsem se, že mně také. Usmála se, jako bych si nedovedl představit ve svém věku, co je to, když je člověkovi smutno. Velmi mě podceňuje. Asi právem, protože je jí už čtrnáct let a já jsem teprve malý a nepatrný. Mařenka už jistě také někoho miluje jako ta hluchá bezzubá paní. Já ostatně také. Jenomže o tom se nesmí Mařenka nikdy dovědět. Až budu velký, stanu se pánem v černém autě a unesu ji. Nikdy ji neprodám. Unesu ji na nějaký ostrov. Třeba na ten, kde byl Robinson. Mařenka bude můj Pátek. Četl jsem knížku o Robinsonovi. Dal mi ji starší bratr k narozeninám. Řekl, že je už velmi stará a že ji čtou všechny děti v mém věku, abych si ji tedy také přečetl. Můj bratr je hlupák. Myslí si, že ničemu nerozumím. Ale Robinson nebyl hlupák, ó ne.
Teď právě hraje z rádia hudba. Je vážná a smutná. Zpívají. Já neumím zpívat. Můj hlas je ošklivý. Půjdu se postavit před zrcadlo a podívám se na sebe. Mé vlasy jsou hezké, Mařenka to také říká a Mařenka rozumí vlasům, je už přece tolik stará a moudrá. Proč vidím jenom svou hlavu v zrcadle? Za deset let se tam uvidím celý. Co potom o sobě řeknu? Budu smutný, když budu ošklivý, a veselý, když budu krásný? Znám mnoho ošklivých lidí. Mluví se mnou a smějí se na mne. Pronásledují mne, když jsem s Pavlínou na procházce i když jsem doma. To chodí na návštěvu a maminka s nimi hovoří. Kdyby k nám přišla jednou Mařenka na návštěvu, jistě bych se styděl a utekl bych. Ach Mařenko, proč vzdycháš? Já vím, že pro tebe neznamenám nic, vůbec nic. Ale vždyť bys mohla vědět, když ležím a ještě nespím, že jsme milenci a chováme se k sobě jako tatínek a maminka, držíme se za ruce a hledíme si do očí, víš, jsme stejně velicí, oba máme zlaté vlasy, jenomže mé oči jsou smutnější než tvoje. Slyšíš mne, Mařenko, slyšíš mne až u sebe doma?
Zítra se uvidíme na loutkovém představení. Ta loutková představení se mi hnusí a Kašpárka bych nejraději roztrhal. Je jako můj bratr a strýc Šmidra, jako ti všichni známí a oškliví lidé, a hloupý Honza, hloupý Honza, to jsem já. Jenom ty jsi princezna a nikdo mi tě nemůže zošklivit. Až budu psát tu pohádku pro Mařenku...

Do pokoje přišel bratr. Kouří cigaretu a čte z velké knihy. Potají ho pozoruji. Vůbec nečte a stále jenom hledí na jedno místo. Jdu k němu.
"Oto, stalo se ti něco?"
Mávl pohrdavě rukou.
"Ty, pověz mi to."
Podíval se na mne. Má slzy v očích. Dávám mu ruku na rameno a hladím ho po vlasech. Má černé vlasy a byl bych rád, aby si mě vzal na klín. Člověk prostě potřebuje, aby k němu byl někdo něžný.
"Oto, proč mi nechceš povědět, co tě trápí? Třeba ti pomohu."
Mlčíme a tiskneme se k sobě. Jsme silnější, když jsme takto pohromadě.
"Mohu ti vypravovat svou pohádku, Oto?"
Dívá se na mne užasle. Vypravuji.
Byl jeden pokoj, v němž nebylo nic, ani jeden obrázek, ani jedna židle a ani jeden stůl, jenom čtyři holé stěny. Byl smutný, že je tak sám a opuštěný. V noci často plakal. Díval-li se svým oknem, viděl jenom dvůr plný špíny a dýchal vzduch plný nečistoty. Ale jednou přijel k němu krásný princ na bílém koni a s mečem v ruce a řekl mu: "Nyní z tebe bude královská síň,"
Pokoj se velice zaradoval. Ale pak si vzpomněl, že je noc a že se mu jenom něco zdá, a byl tím smutnější. Ubohý holý pokoj. Bylo mu zima.
A tu jsem k němu přišel já a zatloukl jsem na všechny čtyři stěny po jednom obrázku. Na těch obrázcích byly hezké slečny, které se usmívaly. V prostředku jsem rozdělal veliký oheň, aby bylo teplo. V tom pokoji spím od té doby každou noc a to se ti jenom zdá, že spím doma a ve své posteli.
Nemyslíš, Oto, že se nám to jenom zdá, že procitáme a jdeme spat? Jistě se nám to jenom zdá. Jednou si promneme oči, procitneme doopravdy a všechno bude jiné. Nebudeme zde, na této zemi, ale na Marsu nebo na nějaké jiné hvězdě. Budeme se procházet nazí a všichni budeme velice krásní. Nebudeme lidmi. Jenom Mařenka bude sídlit zde na zemi a to už mi zůstane jen jediný úkol: jít ji vysvobodit.
"A ty, Oto, nebudeš smutný, až poznáš Mařenku. Já ti ji přivedu a ona se na tebe hezky usměje a řekne, že máš hezké vlasy. Budeš šťasten a budeš se smát. Myslím, že je to všechno pravda, co ti říkám."
Bratr mlčí. Není potřeba, aby něco odpovídal. Ví už teď, co si myslím, a stali jsme se tak spiklenci. Jsme opravdovými bratry. Mám ho rád. Všechny lidi mám rád, i ty ošklivé, kteří mne přezírají a posílají mi své zvětralé hubičky, o něž nestojím.
Byl Ota smutný? Však on ví proč. A je dobře být někdy smutný. Jinak by naše oči nebyly k ničemu. Nic by nebylo k ničemu, a až bychom jednou procitli, neradovali bychom se. Je ošklivé být dítětem a toužit vyrovnat se těm velkým, jimž sahám jenom k hrudi? Není to pranic ošklivé, neboť potom, až budu jako oni, budu vědět, co je to být malý, co je to být dítě. Nemohu za to, že oni všichni na to úplně zapomněli. Stalo se to jejich vinou a nikdo je už nezachrání.
Přišla Pavlína a říká, že už musím jít spat. Rád bych si přece jenom ještě chvilku zastřílel ze své vzduchovky.
"Pavlíno, hodná Pavlíno, smím?"
"Je už opravdu velice pozdě."
"Zítra půjdu o to dřív spat."
"Jsi zlý a neposlušný."
Jdu tedy spat. Vedle v kuchyni se ještě svítí. Pavlína čte zamilovaný román s červenou vazbou. Tatínek je někde na schůzi. Jsem zcela sám v pokoji. Je šero a hledím otevřenýma očima před sebe. Kdybych zavřel oči, utíkaly by mi od nich podivně zabarvené věci a stále by se vracely a stále by znovu přicházely. Je to mé srdce, jež takto vidím ubíhat? Ano, to je mé srdce a v tom srdci je uzamčena Mařenka a ještě mnoho jiných věcí. Budu se napřed chvilku modlit, než dovolím, abych usnul.
"Pane Bože, děkuji ti za celý dnešní den a za tuto noc, jež přijde a v níž mi jistě nepošleš hrůzné sny, ale jenom sny o Mařence a o jiných krásných věcech.
Pane Bože, vůbec ti nevyčítám, že jsem nesměl střílet ze vzduchovky a že mě zranili kamenem do čela. Naopak, děkuji ti, že jsi mi dovolil říci Otovi to, co si myslím, a že on se teď na mne nedívá už tak přezíravě.
Jdu spat a modlím se k tobě a za tebe. Buď hodně zdráv!" Ponořím rty do sklenice vody, jež stojí na židli u mé postele, položím se nejprve na pravou stranu, a když neusnu, tak naznak, a když ještě neusnu, tak na tu stranu, kde je srdce, a budu je potom slyšet velmi hlasitě bít. To už ale jistě usnu. Přivírám pomalu, docela pomalu oči. Náhle slyším někoho přicházet.
Myslili, že už spím, a přišli sem. Maminka s Otou. Mluví polohlasně. Tvářím se, že o ničem nevím, a snažím se něco zaslechnout. Slyším je, slyším je!
"Domnívala jsem se, že jsi rozumnější a že se mohu na tebe spolehnout."
"Ale maminko, cožpak ty jsi nebyla nikdy mladá?"
"Já dobře vím, co mi chceš říkat. Když sem však zašel sám její tatínek a prosil mne, abych ti zakázala Mařenku neustále obtěžovat, vím, co je má povinnost a co je povinností všech matek: ostříhat své dítě od prostopášností."
"Nevím, co ti mám odpovědět. Ani se neodvažuji připomenout, že mohu mít Mařenku rád..."
"Mlč, vzbudíš Toníka. Jdi nyní spat a ráno si promluvíme o všem zevrubněji."
Již dávno nemyslím na spaní. Proto byl tedy Ota smutný. Ale Mařenka, jaká Mařenka? Je jenom jedna. A to je ta má, na niž ustavičně myslím. Och, zblázním se z toho ještě! Nemohu ani něco promluvit, zakázali by mi to nebo by se mi vysmáli. Je již veliká a má zlaté vlasy, je možné, aby Ota..., ano, vždyť je to možné.
Musím teď rychle zapomenout na to, co jsem slyšel, a usnout. Ať si ji nechá, nestojím již o ni. Má na ni větší právo než já. Co já, já jsem ještě dítě. A on je už mladý pán, všichni mu tak říkají.
Ota miluje Mařenku. Mařenka miluje Otu. A její tatínek se proto zlobí. Naše maminka se také zlobí. Naše maminka a její tatínek, a co náš tatínek? A co Pavlína? A co pan učitel? Co Karel? Co chlapci z naší třídy? Co Bůh? Co ten tomu asi říká? Ví vůbec něco? Jistě ví, pan rabín říká, že ví všecko.
Tak, a teď si lehnu na levou stranu, přímo na srdce, ať se třeba utluče. Musím spát. Musím spát. Musím spát.
Ještě sklenici vody.
Když mě bolí hlava, dávají mi bílý obklad na čelo. Ach, mě bolí hlava, maminko, Pavlíno, Oto, Mařenko, Karle, mě bolí hlava, nevím proč a z čeho, nic špatného jsem nesnědl a nemám rýmu.
Miluji Mařenku? Bolí při lásce hlava? Bolí Otu hlava? Bolí Mařenku hlava? Ale proč, ale proč? Proč mne nikdo nemiluje? Proč se na mne všichni jenom pitvoří? Proč nebolí někoho hlava pro mne? Ach, pohádku, rychle pohádku!
Byla jedna hlava, která nedělala nic jiného, než že bolela. Všichni se již báli, že se ze samé bolesti rozskočí. Poslali pro lékaře, ale lékaři si nevěděli rady. Poslali pro kouzelníky, ale i ti jenom potřásali hlavou a báli se té bolavé hlavy. Poslali pro Pána Boha, ale ten spal a nesměli ho budit.
Pak jsem tam přišel já a dal jsem té hlavě bílý obklad na čelo. Nepomohlo to. Vzal jsem ji do dlaní a hladil jsem ji po vlasech. Nepřestala naříkat. Ale tu, kde se vzala tu se vzala, přiletěla na koštěti stará babička, ze které bylo vidět jenom samé vrásky a veliká zažloutlá ústa, která voněla jako heřmánek. Vzala velkou sekyrku, rozpřáhla se - a najednou jsem poznal, že je to má hlava, že nechci, aby mi ji zabíjeli, ať bolí, ať strašně bolí, jenom když ji mám, nechci žádné obklady, nechci babičku a lékaře a kouzelníky, chci být se svou hlavou sám a zalykat se tou velkou bolestí, která nepřichází a neodchází, která je tu, navždycky se mnou a neoddělitelná. Je to moje nová hlava.
Berou mi něco, co jsem měl sám pro sebe, co bylo jenom moje a o čem nikdo nevěděl. Nechť si to tedy vezmou! Naleznu si něco nového. Nebo ne, raději nic nebudu hledat, mohli by mi to zase vzít.
Zůstanu tak, na této bílé posteli, budu spát na svém srdci, které hlasitě bije, již nikdy neprocitnu, již nikdy neusnu, tak, bezvědomí se tomu říká, člověk dýchá, a přece o ničem neví, není to spánek a není to smrt, je to bolest, miluji Mařenku a nemiluji ji, bratr mi lhal, všichni mi lžou, on jako ostatní, všechny je nenávidím, jenom svou pohádku mám rád, to je opravdu má pohádka.
Ještě jednu sklenici vody.
Až budu velký, budu pít víno, po něm se prý zapomíná, Pavlína to povídala, ale já nemám nač zapomenout, nic jsem ještě neprožil, to všechno teprve přijde, ano, to opravdové teprve přijde, těším se na to a hrozím se toho, miluji to a nemiluji to, jsem nepatrný a nevím, co mě zastihne s příštím jitrem.
Na stole stojí váza s kočičkami. Je jaro a země je otevřená. Nedávno byla Květná neděle. Když jde nějaká holčička o Květné neděli do křesťanského kostela v bílých šatech a dá si posvětit kočičky a když je při tom ještě nějaký chlapec, tak se do roka a do dne vezmou. Stane se z nich tatínek a maminka a milují se.
Zítra si budeme hrát s chlapci na četníky a na zloděje. Četníci honí zloděje, a když někoho chytnou, stane se četníkem. Nakonec zůstanou obyčejně sami četníci. Nechtěl bych se nikdy stát četníkem. Je lépe unikat než líčit nástrahy, je lépe skrývat se než slídit a čenichat.
Možná že navrhnu, abychom si hráli na národy. To budu pak Arlésanem. Nevím, co je to Arlésan. Je mnoho krásných slov, o nichž nevím, co znamenají a jaký mají smysl. Ale kdo může na své dobré svědomí prohlásit, že ví o něčem, co skutečně znamená? Ach já nevím, já nevím. Vím, že jsem, a zítra procitnu, či neprocitnu?
Tatínek nám jednou vypravoval, jak zemřel dědeček. Šel klidně spat do své bílé postele a ráno, když dlouho nevstával, přišli se podívat, co dělá. Zdálo se, že spí. Byl mrtev a usmíval se. Jeho oči byly zavřené a vypadal prý jako nějaké malé dítě. Musí to být krásné, takto umřít. Usnout a nevědět již o ničem.
Třeba ji Ota políbil. Jeho rty se dotkly jejích rtů. Říká jí něžná slova, kterým nerozumím a jež nechápu. Ukazuje jí na věci, jež jsou blízké a daleké, a společně si je prohlížejí. Vyprávějí si o dalekých zemích, o Arlésanech a Peršanech a o Portoriku a o Jávě a o ostrovech, na nichž byl Robinson s Pátkem, Mařenka je Otovým Pátkem, je to tak dobře, má hlava již nebolí, jsem zdráv, mrtev a živ, jsem malý a nesmírně veliký.
Ještě jednu poslední sklenici vody.
Ota už spí. Oddechuje klidně a neví o ničem. Maminka spí, Pavlína spí a tatínek spí, i pan učitel, Karel, všichni chlapci, jenom Mařenka leží s očima otevřenýma jako teď já a myslí na Otu. Neví, že jsem také já. Nikdo neví, když na něj někdo vzpomíná. Vzpomínám si teď například na slečnu v bílých šatech z tenisu a ona o tom nemá ani tušení.
Zítra stisknu Otovi ruku. A musím si přivonět k těm kočičkám, abych věděl, jakou mají vůni. Jsou lidé, kteří říkají, že kočičky nevoní. Ano, ale jsou také lidé, kterým se nelíbí vůně petrklíčů, a jsou také lidé, kteří neznají Mařenku, ti hloupí lidé, co oni všechno neznají a ani se nestydí, ne, spokojeně si jedí a spí a provozují ty své odporné práce a jsou potom spokojení a nafoukaní, jako by dělali bůhvíco.
Zdalipak spí Bůh opravdu? Snad má oči jenom přivřené a v duchu mi vyčítá, že já mu tady převracím den a noc naruby.
Pane Bože, abys věděl, mám tu nejlepší vůli zaspat všechna svá slova a ještě víc, zaspat za tebe některé z tvých starostí. Abys věděl, jakého máš ve mně dobrého a vděčného syna.
A zítra se nedám četníky chytit a nebudu Arlésanem, ale Arménem. Arméni nosí kolem hlavy barevné šály, jsou vysocí a opálení a věnují se obyčejně obchodu. Nebudu Arménem. To bych pak byl asi podobný tatínkovi.
Dobrou noc, Toníku. A ať se ti něco hezkého zdá. Sladce spi.
Dobrou noc, Mařenko, Oto, Pavlíno, maminko, tatínku, Karle, pane učiteli, chlapci, a dobrou noc, Pane Bože.