Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

SLOVUTNÉMU
MISTRU ČESKÉ HISTORIE KULTURNÍ
Dru ČEŇKU ZÍBRTOVI,
UNIVERSITNÍMU PROFESORU, PŘEMNOHA UČENÝCH SPOLEČNOSTÍ ČLENU

V ÚCTĚ
A ODDANOSTI PŘÁTELSKÉ VĚNUJE
J. G.

Předmluva

Nechci touto knížkou plésti se do řemesla kulturním historikům, z nichž nejsem. Ale když jsem psal svůj "Společenský katechismus", bezděky bylo mi ohlížeti se po mravech společenských jinde a jindy, a tak sebral jsem mnoho rozmanité látky, která však nehodila se do Katechismu. Část její podávám tuto domýšleje se, že je poutava.
O jídle a pití jinde a jindy možno psáti tlusté knihy a jest jich také ve mnohých literaturách nadbytek, zejména pokud jednají o stránce kuchařské a kuchyňské. Té však jsem dbal měrou jenom nejnutnější, všímaje si spíše stránky ať tak dím společenské.
Nic neuvádím o českém jídle a pití; o tom psali jiní mnohem pěkněji, než bych já dovedl, najmě mistr české historie kulturní prof. dr. Čeněk Zíbrt, který již r. 1890 vydal knížku na vrchol zajímavou: Poctivé mravy a společenské řády při jídle a pití, po rozumu starých Čechův.
Knížečka tato sahá svými výklady jenom přes středověk. O hostinách věků pozdějších jakož i o novodobém hodování míním zmíniti se zvlášť jindy, tak že potom oba svazečky, ač samostatné, přece budou se doplňovati.

I. Obecné úvahy a poznámky

Z dějin lidské výživy. - Kjökkenmöddinger. - Lidojedství a masojedství. - Hrdinové Homérovi. - Chléb a maso jako potravina. - Jídelní lístek národů primitivních. - Společnost při jídle. - Nápoje. - Káva, čaj, kakao. - Střídmost v jídle a pití.

Jako všecko na světě má svůj vývoj a podléhá pokroku, tak i lidská výživa, příprava potravin i způsob, kterak člověk jí a pije, má svoje zvláštní dějiny. Jest dojista veliký rozdíl mezi hodováním takřka zvířecím lidí primitivních a dnešní hostinou, jak ji předpisují pravidla slušnosti a dobrých mravů, a to jak vzhledem na to, jak se jí a pije, tak i vzhledem na to, co se požívá a pije. A výběr jídel a nápojů a ještě více jejich úprava byly nesmírně rozmanitý, než ustálily se na dnešních potřebách.
Rozmanitost potravin určují nejen různá pásma, ve která rozdělen jest povrch zemský po stránce květeny a zvířeny, pramenů to lidské potravy, ale jistou měrou také pokrok duševní člověka a rozsah jeho styků se sousedy.
Člověk prapůvodní, stojící na nejnižším stupni svého vývoje, málo se staral o to, jak jísti a píti, hlavní a jedinou věcí mu bylo, aby jedl a pil a tím udržel se na živu. Spokojil se asi tím, co nalézal kolem sebe a mimo spánek trávil svůj čas sháněje si obživu. Poněvadž pak ovoce a plodin snáze lze dosíci nežli masa, jehož živého nositele hladovící dříve musí dostati do své moci, což není vždy tak snadno, byli první lidé asi vegetariány hledajíce jen plodiny. Toto hledání stálo asi život tisíce jedinců a jestliže dnes na příklad každé indianské dítě ví, že Jatropha (z rodu Euphorbiaceí, pryšcovitých) jest jedovatá, není-li vymořena a zbavena soli, mnoho lidí asi zhynulo jejím požitím, dokud nevěděli, že dlužno dříve tímto způsobem ji připraviti.
Původní člověk spíše hltal a žral, než jedl. Ještě u některých dnešních divokých národů máme toho příklady. Tito národové postí se někdy po několik dní nemajíce, co by dali do úst, ale za to, naskytne-li se příležitost, náležitě se odškodní a nacpou si břicho tak, že nemohou se hnouti.
Lidstvo vzniklo asi v podnebí teplém, jež mělo přebytek ovoce a plodin: proto živí se ještě dnes obyvatelé teplých krajin najmě ovocem a plodinami, studených většinou masem, kdežto obyvatelé pásem mírných stejnoměrně obojím.
Obyvatelé severního mírného pásma dospěli v kultuře nejdále, čili, jak někteří národové rádi označují tento vysoký stupeň vzdělanosti, stali se pány světa, - důkaz, že jejich způsob života je člověku nejpřiměřenější. Výhradní masožravost činí člověka surovým a krvelačným, - pouhé vegetariánství slabým a měkkým, spojení obého silným a schopným vzdělání. Čím více člověk vaří a čím méně jí věci syrové, tím je civilizovanější.
Později, když člověk ovoce a plodin ve množství dostatečném nenacházel, tedy z nutnosti stal se také masožravým a posléze pak jedl všecko. Dokazují to pravěké Kjökkenmöddinger, v obecné mluvě dánské hromady odpadků kuchyňských a vůbec z domácnosti lidské pocházejících. Výraz ten přenesl Japetus Steenstrup také na podivuhodné velké hromady, které jsou rozšířeny nejen v Dánsku, nýbrž i v jiných zemích, na příklad v Anglii a sev. Americe (zde zvané Shellmounds, Shellheaps), v Japonsku, Nov. Zélandu aj. blízko nebo nedaleko pobřeží mořského. Jsou to 1 až 3 m. vysoké, stokráte tak dlouhé a z poloviny tak široké hromady nepoživatelných zbytků (skořápek, kostí) jedlých zvířat mořských, jako ústřic a jiných mušlí, pobřežních hlemýžďů, mořských raků, ryb rozmanitých druhů, ale také zbytků rozličných pozemských zvířat, jako jelenů, divokých prasat, dravců a hlodavců i ptáků atd., mezi tím popel a uhlí, které dokazuje, že tyto předměty dílem byly vařeny, dílem pečeny. Jsou to zbytky kvasů lovců a rybářů z doby kamenné, přede mnoha tisíci lety, ale v jiných světa dílech jsou asi značně mladší.
Tyto hromady podávají jistý výhled do kuchyně člověka dávnověku, jsouce jakousi němou a přece výmluvnou kuchařskou knihou a zároveň hromadou jídelních lístků, ze kterých poznáváme, že tenkráte snídali ústřice a ryby a k obědu mívali husu, labuť, kachnu; znali také a dovedli oceniti tetřeva, jelena, srnce, soba, jehož zbytky proražené kamenným šípem byly nalezeny. Tur dával asi polévku, vlk, liška, pes bývaly "plats de resistance". Chléb a zeleninu poskytly jim žaludy, ječmen, oves, hrách, čočka, kdežto žito přišlo později. Oříšky, bukvice, jablka, hrušky, jahody a maliny končívaly hodokvasy těch starých Dánů.
Švýcaři doby kamenné vedle toho znali také maso zubra, losa, divokého tura; kozu a ovci učinili zvířetem domácím.
Zajíce a králíka ošklivili si asi z některých důvodů pověrčivých, ale maso koňské bylo ve cti.
Všecka tato masa jídali i za syrova a za čerstva, pokud ještě z nich se kouřilo, a - podivná věc, - žvýkali nikoli jako my stoličkami, nýbrž zuby předními, které pak nabyly tvaru našich stoliček.
Člověk původně kočovný se konečně usazuje na určitém místě: počíná obdělávati zemi, chovati dobytek a loviti ryby. Od té chvíle datuje se jistá umírněnost a pravidelnost v jeho jídle. Mléko jest věcí neznámou u národů loveckých. Naopak zase národové pastýřští pijí nejen mléko krav, ale také koz, ovcí, oslic, sviní, sobů a čubek. Co se týká masa, jedí jenom zvěřinu a maso zvířat nemocných. Ještě dnes na příklad Zuluové zabíjejí skot jen za příčin slavnostních. Zemědělství podporuje vývoj umění kuchařského právě tak, jako umění hrnčířského, které se snaží zhotoviti náčiní odolávající ohni.

+++

Kanibalismus, lidojedství, často bývá citováno jako zbytek původní nízkosti člověka. Jisto jest, že některá předhistorická plemena lidská pochutnávala si na pečeni ze svých spolubližních, jako dosud někteří národové divocí. Ale zdá se, že tato divočina přece není v povaze člověka původního a že k tomuto stadiu krvežíznivosti dospěl teprve dosti pozdě, byv k tomu dohnán naprostou nějakou nutností, bezpochyby hladem. Lidojedství se zrodilo později, neznamená tedy nejprimitivnějšího stadia vývoje. Je to jakási nemoc, jejíž stopy vyskytují se dosud v občasném hromadném vraždění člověka člověkem. Naši předci polo-lidé nedávili se navzájem, právě tak jako nynější anthropoidi nejsou pithekofágy, to jest jako opice navzájem se nepožívají. Původní člověk vegetarián také jenom z nutnosti svrchované začal jísti všecko, co se mu naskytlo. Pak tomu přivykl a zůstalo při tom.
Tak zůstal také při lidojedství, které u některých kmenů stalo se soustavou, institucí. A tak po lidojedství z nutnosti přichází lidojedství z labužnictví, lidojedství ze msty čili válečné, ba dokonce i lidojedství ze synovské úcty, lidojedství náboženské a soudní. Jsou synové, kteří snědí starého otce, aby mu dali hrob jeho důstojný, jak domnívají se Kapanaguové, kdežto pečeně z poraženého nepřítele má dodati vítězi odvahy poraženého, tak jako Malajec jí srdce tygří, aby byl tak silný jako tygr. Také indické kmeny Rhinderwů mají za to, že vykonávají svatou povinnost, zabijí-li a snědí-li churavé nebo nezhojitelnou nemocí stižené svoje rodiče.
Největší nepřítel brasilských Mesayů jest příslušník sousedního kmene Miranhů. Kterýkoli z těchto padne jim do rukou, toho zbožně vykrmí a snědí. Vězeň dobře vykrmený sám si musí nasbírati dříví na hranici, na které následujícího dne bude upečen. Ba chudák večer před smrtí je nucen tancovati při obecné slavnosti, zatím co tělo jeho již je pomalováno červeným okrem na nejchutnějších svých částech, na kterých zítra obecenstvo slavnosti bude si pochutnávati.
Po ránu konečně mu rozpářou vypasené břicho, vyperou v potoce, zkušené ženy kuchařky rozkrájejí na kousky a s rozmanitým kořením naházejí do kotle, kde nečisté to ragú se vaří. Vnitřnosti se pekou a z kostí ssají morek. Hlavu usuší, pomalují a zachovají jako strašlivou trofej svého barbarství, jehož nelze hodnotiti leč snad s hlediska nedotčenosti primitivních "kultur".
Lidojedství v Americe a Polynésii zaniklo skoro docela, ve větším měřítku jest jenom u Australců, Papuanů, Njam-Njamů, Fasů a jiných národů středoafrických. Na severu jen ojediněle v Grónsku, při krevní mstě. I v některých nynějších zvycích a symbolických rčeních hledají někteří učenci stopy lidožroutství, rozšířeného prý kdysi po celé zemi; jeho úplné a bohda brzké vyhubení náleží k největším pokrokům lidské kultury.
Bylo by zajímavo zvěděti, proč ten který národ dává přednost tomu kterému masu. Eskymáci jedí rádi tuleně a menší mořské žraloky, Laponec za nic by nejedl zajíce, Polynésan nesmírně rád jí vepřové, kdežto Semité ho nesnesou. Co všecko pojí Číňan, o tom níže.
Zákaz Mojžíšův, týkající se vepřového masa, nemohl se asi týkati trichinosy, tenkráte ještě neznámé; že by vepřová pečeně působila nemoci kožní, není ještě dokázáno. Kdyby to bylo pravda, miliony nynějších lidí měly by nemocnou kůži.
Jediným sladícím prostředkem byl po celé věky med. Cukr byl do Evropy zaveden až po křižáckých válkách. Koření, i pepř v to čítaje, na západě se rozšířilo až koncem středověku historického, když se rozmáhaly styky obchodní s Indií, najmě prostřednictvím Benátek.

+++

Hrdinové Homérovy Odysseje jedí a pijí neustále. Zabývají se zemědělstvím a zahradnictvím. Ale stáda tvoří jejich hlavní bohatství: také maso tvoří součást všech jejich jídel. Krmí svůj dobytek, ale nic nenasvědčuje tomu, že by dávali přednost zvěřině proti masu obyčejnému. Zdá se, že jedí zvěřinu z nouze. Stejně rybu, která znamená na jejich stole chudobu.
V dobách rozkvětu řeckého je tomu naopak: ryby jedí vášnivě. Z masojedců Řekové stali se za dvě neb tři století rybojedci. V Homérovi není řeči ani o drůbeži, ani o kořenění. Básník zmiňuje se toliko o soli. Cibule byla známa až později. Za to Řekové dnešní žijí hlavně z beránka, pilavu, kuřat, sušených ryb, a to všecko silně kořeněno cibulí a česnekem.

+++

Dnes u národů i čistě zemědělských zaujímá sice maso z prvních míst v potravě, ale jídlem, které nejvíce přispělo k pokroku kultury, je dojista chléb, poněvadž vyžaduje míruplné, nekrvavé práce, nutící ku přemýšlení, a poněvadž jeho pořízení je hlavní úlohou nejušlechtilejšího druhu bezprostřední živnosti potravinové, zemědělství. Setba a žeň, mletí a pečení tvoří řadu zaměstnání, jež lidského ducha neobyčejně povzbuzují. Příprava chleba vyšla mimo to z nejsvětějšího lidského spojení, z rodiny. Každé lidské obydlí mlelo a peklo pro sebe, než byly toho druhu živnosti samostatné, a mletí postupovalo od mlýnů ručních nebo zvířetem poháněných až k vodním, větrným, umělým a válcovým, elektřinou hnaným.
Chléb sám také má svoje dějiny od plochých koláčů nejstarších tvarů, v nichž ještě byla celá zrnka a otruby, a přes tvary rozmanité (býval pečen ve formě lidí i zvířat) až po dnešní bochník nebo dlouhý francouzský pain blanc.
Maso, byť i bylo oblíbenější než chléb, jest potravinou mnohem méně ušlechtilou. Původní způsob, požívati je za syrova, uráží jemnější mysl právě tak, jako soustavné porážení nevinných zvířat; krvavé zaměstnání řezníkovo je nejlepší propagandou pro vegetarianismus a vzdělaný masojeda nesmí mysliti bez odporu na to, jak jen syrové maso vypadá nebo dokonce - voní, ať mu jakkoli dobrá pečeně chutná. Za to je maso - vedle mléka, vajec, zeleniny a luštěnin, které však našemu pásmu nestačí, - potravinou nejvýživnější.

+++

O tom, co všecko jedli předhistoričtí národové, soudíme nejen podle zmíněných kuchyňských odpadků, ale také ještě z jídelních lístků dosavadních národů nekulturních, zaražených ve svém vývoji. V jejich kuchyni také není valného vývoje, nýbrž jenom chaos zvyků a zvláštností. Kuriositou jest požívání země jihoamerických kmenů a Novokaledoňanů.
Jakožto "prasata mezi lidmi" - s odpuštěním - označují se chudí Číňané nejen pro jejich nečistotu, ale proto, že jedí všecko, jenom ne to, co podle našich pojmů je chutné, neboť pochoutkou jsou jim krysy, myši, psi, hadi, ba i shnilá vejce, shnilé ryby, rybí potěr a j., vesměs věci, které u nás vzbuzují hnus. Říká se, že Číňanům nedostává se čichu.
Dějiny kuchařství vykládají, jakým způsobem vyvíjela se jednotlivá jídla se zjemnělou kulturou a zjemnělou chutí. Dějiny vzdělanosti poukazují na to, že tak jako nejnižší stupeň charakterizován je výživou jen pro udržení života, tak zase stupeň střední nadměrným hromaděním potravin; jest až úžasno, co všecko dovedl snísti středověk, ba už i historický starověk, který s ním stojí na středním tom stupni. Kdežto zase stupeň nejvyšší kultury znamená také umírnění ve přijímání potravin a i nejskvělejší hostiny novodobé nepřekročí jisté míry jak jídel, tak dávek. Při tom pozorovati, že studenější podnebí vyžaduje bohatší stravy, než horké.

+++

Brillat Savarin dělil Evropu ve dvě pásma: severní pásmo másla, jižní pásmo oleje. První je charakterizováno požíváním husy, druhé kuřete a krůty. Je to dosti správné, ale poživatiny se čím dále tím více vyměňují. Seveřané mají ovšem jistou zálibu pro husu, která u nás se stala ptákem takřka svatováclavským, ale krůta, poměrně nedávno z Ameriky od jesuitů v Evropě zavedená, čím dál tím více proniká i na sever. Kdežto zase máslo bylo zavedeno na jih, na př. do Nizzy, kde asi před 50-60 lety nedostal's ho za žádnou cenu.

+++

Člověk původní nemiloval a člověk prostý nemiluje dosud při svém jídle společnosti, která je teprve vymožeností kultury. U mnohých národů divokých v Africe bývá zhusta obyčejem, že každý jídá v osamotí, neb aspoň od ostatních se odvrátí, jakoby za soukromou věcí nebo potřebou. Vznešení a pohlaváři, kteří nechtí tak učiniti, dávají si aspoň držeti při jídle šátek před sebou, aby od jiných nebyli viděni. V jiných případech klopí přítomní hlavu, aby neviděli, jak jiný jí. Bývá-li běloch obklopen zvědavými divochy, nejsnáze se zbaví čumilů, dá-li se do jídla.
Také při pití divoši druh na druha nepohlížejí, ačkoli to není již zvyk tak obecný. Císař habešský jídá sám a i když má hosty aspoň záclonou jest od nich oddělen.
Divoši sami uvádějí za důvod toho strach z "uhrančivých očí" diváků. Ale není pochyby, že zde spolupůsobí také jakýsi stud, který dokonce ani u národů kulturních dosud nevymizel.
Jako jest člověk tvorem společenským, tak zase jest nakloněn všecky tělesné nutnosti konati v ústraní a také jídlo. Toho příkladem poučným jest jídlo ve společnosti cizí ve vlaku: vždycky raději vyhledáme k jídlu - ač-li vůbec je nutno za cesty jísti - spíše než kdy jindy kupé, kde mohli bychom býti aspoň na tu chvíli o samotě a neradi pojídáme sebe pěknější svoje diner, podané z restaurace nádražní, ve společnosti neznámých. Také taktní spolucestující možno-li z kupé se vzdálí vida, že soused se chystá pojísti. - Ale i když vejdeme do restaurace, ohlížíme se rádi po neobsazeném stole, a vzpomínám charakteristického obrázku v německých "Fliegende Blätter": host vstupuje do restaurace, v níž u každého stolu je po jednom stolovníku; mrzut obrací se s poznámkou: "Všecko je obsazeno, půjdu jinam."
Stud při jídle jeví se zejména u venkovanů a u dětí, pokud pobývají ve společnosti cizí. Z části lze to vysvětliti u těch, kdož jsou si vědomi, že neumějí slušně a pěkně jísti, jistou trémou, že mohl by býti kritizován jejich nedostatek.
To jsou ještě zbytky staré nevzdělanosti, neboť význačným zvykem lidí všech kulturních stupnic, dob i krajin jest jídlo společné v určitých dobách denních a při příčinách slavnostních měrou zvýšenou, takže hostiny, hody, hodokvasy nejen poukazují na rozmanitý kulturní vývoj, ale jsou vyvrcholením společenského života, který při nich se rozvíjí ve svůj nejnádhernější květ. Při tom nelze jídla odloučiti od pití, které buď s jídlem bývalo a bývá spojeno nebo následovalo či následuje po jídle.

+++

V nápojích neměl člověk výběru tak bohatého jako v jídlech. Nejpřirozenějším a nejjednodušším byly odedávna voda a později mléko, jež dosud, stejně jako v dobách primitivních, opanují pole. Všecky nápoje ostatní vyžadují více méně složité přípravy a vznikly také teprve za vývoje kultury. První pohnutkou toho byly bezpochyby příčiny náboženské.
Tak staří Indové připravovali ze šťavnatých stonků nedosti známé byliny, snad klejichy (Asclepiadea acida) a jejího příjemně nakyslého mléka nápoj, zvaný "sóm" nebo "sóma" jedině za tím účelem, aby ho požívali při bohoslužbách. Moc opojného sómu, budící nadšení a ponoukající k udatenství, byla i zosobňována v božství téhož jména, které v Indii později splývá s božstvím měsíce jakožto schránky nápoje nesmrtelnosti. Trochu analogie má s tím i naše pivo a jeho jakási personifikace v Gambrinovi; také měsíc má s našimi pijáky více společného nežli slunce. První sómu přinesl prý na zem pták sokol.
Tomuto obyčeji indickému odpovídají podobné u národů mnohem odlehlejších. Chewsurové na Kavkaze a jiné kmeny toho horstva (Tušové, Pšavové a j.) dávají si od svých kněží, odsouzených ku přísnému panictví, v posvátných lesích připravovati posvátné jakési pivo, jež pak pijí z misek, které jsou majetkem chrámů, mají svoje jména a zdobeny jsou obrazy ptáků. V našich hospodách podobně pije se jako v chrámech, s jistou zbožností, ze sklenic, které jsou také majetkem těchto chrámů a někdy i sklenice mají ne-li svá jména, aspoň svoje čísla.
Polynésané konávali slavnostní pitky nápojem kawou, připravovaným z kořínků pepřové rostliny a působícím omamně, kterýchž pitek jen vyvolení směli se zúčastniti, jako když za našich dob paničky na kávovou společnost se sejdou. Také tam mívaly misky na posvátný nápoj tvar ptačí.
Karaibové Malých Antill konávali při slavnostních příčinách slavné pitky zvláštního nápoje, rovněž kmeny brazilské. Staří Germáni vařili a pili hlavně na počest Wuotanovu "svaté" pivo a jejich Edda opěvuje osvěžující nápoj "kwasir".
Toto pití svatých šťáv jest asi všude zvláštním výrazem víry v ochranného ducha, do člověka pitím vnikajícího, který mu opatřuje žádoucí dary a s bohy jej smiřuje. Tento duch není nikdo jiný než alkohol.
Pro náboženský původ vína mluví dvojí názor: Hebraeů, kteří jej připisují patriarchovi Noemovi, a Řeků, kteří jej připisují bohu Dionysovi. Do jižní Evropy přišlo z Přední Asie, do severní Evropy z Itálie. V Německu a i v Čechách pěstovalo se ve středověku vína mnohem více než nyní - Královské Vinohrady jsou toho nejlepším důkazem - a pilo se vína více nežli piva. Dokonce i v severním Německu a v Bavořích pěstovalo se víno, arci jakosti nevalné. Ale snažili se kvalitu rozličnými přídatky polepšiti, jež teď asi mnohým pijákům by nechutnaly; za to musí jim chutnati přídatky jiné. Největší oblibě se těšilo tenkráte víno kořeněné neboli kořeňák, totiž víno s medem, rozmanitými bylinami, jahodami, cukrem, muškátovými oříšky, zázvorem, řebíčkem atd. Zajděte dnes do některého německého Ratskelleru a tam uvidíte, jak Němci dosud připravují svoji "Bowle", také "Bohle", punčovinu jakousi nebo víno, kořeněné příchutí ovoce, jako jsou jejich Erdbeerbowle, Kirschbowle a j.
Víno se zachovávalo ve starověku čerstvé a chladné najmě v kamenných džbánech a i hliněných nádobách, jaké dodnes hotoví se na jihu ve formách velice úhledných, na příklad v Portugalsku, jakožto nádoby chladicí, aspoň na vodu. Záměna kamenných džbánů za sudy dřevěné jakožto pohodlnější a praktičtější asi mnoho přispěla k tomu, že přednost vín přešla z italských na francouzská, která zásobují celý svět, kdežto německá a italská mají odbyt většinou doma. Španělská a portugalská (která jedině -a nikterak ne šampaňské - mají spravedlivý nárok na jméno sect, vino secco, tj. víno ze suchých zrn), jsou spíše vína přepychová. Přenesení révy vinné do zámořských kolonií Evropy mělo z části již značný úspěch, jako na příklad v Alžírsku.
Všude, kam pronikl fanatický islám, brojil proti vínu: ve Španělsku přemrštěný chalif dal zničiti větší část révy a v Řecku počet kdysi slavených vín, zvláště na ostrovech Lesbu, Thasu, Chiu ustoupil křivým šavlím tureckým, ale v osvobozeném Řecku zase réva silně se povznesla a zotavila.
Egypťané pili k jídlu nilskou vodu, při čemž, aby ji učistili a zjemnili, dávali ji v hliněných nádobách na vzduch a do ní tlučené mandle, víno palmové, ječné (pivo) a révové. Staří Řekové pili víno jen smíchané s vodou, při čemž předsedající tabule určoval míru. Obyčejně pití následovalo tam po jídle, o čemž níže.
Připíjení znali již Římané. Při pitkách připíjelo se na zdraví přítomného, kterému bylo podaný pohár vypíti, i na zdraví nepřítomných. Na zdraví milenců pilo se tolik pohárů, kolik písmen čítalo jejich jméno.
Pivo jest nejen z nejstarších nápojů kvasných, ale ve středověku z nejrozšířenějších. Znali je již Egypťané, kteří připisovali jeho vynález bohu Osirisovi, a Gallové zvali je podle Plinia "cerevisia". Pivo se rozšířilo v Gallii, když Domitian při velikém hladu dal vytrhati všecky révy a kázal, aby místo nich pěstováno bylo obilí, a třeba že dvě století poté Probus kázal révu sázeti znovu, pivo se udrželo a šířilo zejména v krajinách severních, kde víno neroste.
Pivo, které vařili ve středověku, asi sotva by se zamlouvalo dnešním hostům flekovským nebo četných pivnic plzeňských. Výrobky zámeckých a klášterních pivovarů by odpovídaly asi dnešním patokům, neboť pohár vína sílil více než dvacet čtyři poháry piva. Godale (good ale), o němž se zmiňují spisovatelé francouzští, byl asi silnější druh piva.
Snad pro tu lehkost bylo možno starým Němcům píti tak neobyčejné množství.
Ve Francii opěvovali tenkráte šampaňské básněmi. Anglie je pila byla-li s Francií v míru, když ve vojně, pila vína španělská. Ale v obou zemích se v pití závodilo, jako v Německu.

+++

Když v 17. století požívání habešské kávy a poté indicko-čínského čaje a mexického kakaa po Evropě se rozšířilo, bylo lze pozorovati úbytek, pozvolný sic, ale jistý, přílišného pití alkoholických nápojů. V zemích révonosných dálo se to s větším odporem než v pivních. Jsou, kdož zavedení těchto cizích neopojných nápojů uvádějí ve spojení s rozmachem literatur v Anglii, Francii a Německu, v Anglii dokonce s hlubším porozuměním politiky, jež se projevilo zchudnutím bigotních a despotických Stuartovců.
Koncem 18. věku cizí a neopojné nápoje stlačily pití vína a piva na míru ještě menší, která byla jen stínem toho, co bývalo dříve. Proti tomu zase pivo v novější době více se rozšířilo, nejen v zemích germánských, ale také slovanských, ve Francii, Anglii a v Itálii i v Americe severní. Na severovýchodu Německa, kdysi slovanském, pivo zatlačilo kořalku, která řádila v Rusku.

+++

Zjednodušení potravy podmiňuje také střídmost v pití, tou měrou, že nápojům opojným vypovídá se boj.
Snahy antialkoholiků čím dále tím více se šíří a budou se šířiti přese všecko volání po pivu, jakožto výživném nápoji drobného lidu. Válka v té příčině asi způsobí značný převrat a tak na příklad z Ruska se dovídáme, že zvláštní výbor hosudarstvenného sovětu schválil (8. března 1917) zákonnou předlohu o definitivním zavedení abstinence v Rusku. Většina lihovarů jest tam již zařízena pro jiné průmysly, obzvláště na výrobu cukru. Zdá se, že není daleka doba, kdy také pivovary budou následovati tohoto chvalitebného příkladu, jak v Rusku, tak jinde.
Není nezajímavo, co praví Henne am Rhyn v knize "Die Kultur der Vergangenheit, Gegenwart und Zukunft", str. 343, a cituji tento odstavec bez poznámky spoléhaje na čtoucího, že sám doplní, čeho potřebí.
"Bez vyhlídky na trvání jsou snahy tzv. apoštolů střídmosti, fanaticky postupujících, nikoli bez jistého svatoušství a kteří původně dobrý úmysl kazí pobožnůstkářskou tvářností. Jejich zdánlivé úspěchy v Severní Americe jenom podporují jejich licoměrnost. K potírání pijanství nemůže býti správnou cestou úplné vymýtění alkoholických nápojů; neboť v tom případě ctnost střídmosti nemá ceny. Všecky jednostrannosti jako vegetarianismus a temperenclářství, protiví se pokroku kultury, který může se dařiti jen sebeovládáním, nikoli podrobením se nějakému zákazu. Ani mírné pití, ani požívání masa nelze vyloučiti jako naprosto nezdravé a právě ti, kteří obého se nevzdali, Germáné, stali se šiřiteli kultury a pány povrchu zemského."
Nynější doba není vhodná, abychom výklady tyto podrobně rozebírali... a zavíráme časovým citátem z úvahy Dra Karla Vogta (Vom Fels zum Meer, srpen 1892): "Vojna je často a především otázkou žaludku, a pověstné stěhování národů od severu na západ a na jih není většinou zdůvodněno ničím jiným, nežli potřebou jídla. A jestliže od nešťastného pokusu Napoleonova se vyhýbají vojně s Ruskem, je to jedině proto, že v tom kraji není nic co vzíti a nic k jídlu."