Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

J. Seifertovi

V špinavé ulici na předměstí
bydlel mládenec jménem Jan.
Měl dobré srdce, slabé pěsti
a modrou pracovní zástěru.
Městem se brouzdal k večeru
a ve světel barevném kolotoči
mu narůstaly bolavé oči,
jež všechno skutečně viděly
a do srdce krutě křičely:

Tady jsou paláce, - tady podkroví,
tady jsou sytí, - tady hladoví,
jedni jsou otroci, - druzí diktátoři
a všichni jsou choří.
Svět je jak srdce kulatý
a je-li do půle rozťatý,
- umírá.

Po městě chodil smutný Jan,
ze všech stran očima dobýván,
toužil a trpěl a přece chtěl žít,
svět na vážkách spravedlivých vyvážit,
neboť člověk na svět přišel a proto tu je,
aby se stával tím, co země potřebuje.
Nechť je jí pokrmem, - jestli hladem sténá,
nechť je jí hladem, - je-li přesycena.

Po městě bloudil,
v ulicích chodil,
hvězdy mu nepomáhaly.
Vrátil se domů. V světnici nízké
okno a tři lidé spali.
Na houni uleh' bludný Jan
a oči zející do dvou ran
tiše se zavíraly,
tiše se zajizvovaly.

Sotva se víčka zavřela
nad dvěma modrými ranami,
srdce jak semeno zalité slzami
rozrostlo se mu po těle
v krajiny šťastné a veselé.
Neviděl paláců, neviděl podkroví,
zmizeli žebráci nuzní a hladoví,
po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,
stateční jak montéři, moudří jak inženýři,
co stavějí mosty z básní a tónů
a hlavně z železobetonu,
aby spojili se zemí zem
a srdce se srdcem.

Jan rozpřáhl ruce;
velkou láskou jat
chtěl vše to jak svou milou ohmatat,

však běda, běda!
- oči - rány nezhojené náhle roztrhly se,
zřel jizbu, jež je jitrem bledá,
činžáků střechy lysé,
skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu,
a poznal, že vše byl jen sen
z bídy, slaboty, klamů.

Sirény rozkaz zahoukly,
Jan utáhl si pás,
šel včera a šel předevčírem
a dneska půjde zas.
Dnes ulicí však nejde sám,
sen krásný naň se věší,
bylo-li včera těžké vše,
dnes je to ještě těžší.

V předměstské ulici bydlela též
dívka jménem Marie.
Na šicím stroji každého dne
deset košil ušije.
S Janem kdysi setkala se,
když večer v město pad,
Jan ji objal teple v pase
a povídal, že má ji rád.
Pak častěji spolu chodívali
a o lásku se dělívali.

Toho večera sešli se zas.
Jan hlavu měl svěšenu,
propadlý hlas.

"Dnes v noci, Marie, zdálo se mi,
že žíti lze lépe na naší zemi.
Však s ránem jsem poznal, že to byl sen,
a snem tím jsem k smrti nemocen,
neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou
železným nábřežím, ulicí kamennou
a stane-li, průsvitný, uprostřed náměstí,
skrze něj vidím tisíce neřestí,
neřestí, které tím strašněj své boláky odkryly,
že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly.
Ti, kterým slunce nesvítí,
sny slunečné musí zabíti -
sic zemrou na ně sami.
Pověz mi, má milá,
jak bys sen zabila?"

"Dokud jsem tě, Jene, neznala,
též hrozné sny jsem mívala.
Můj sen
však muži milenci byl podoben.
Že celý den jsem samotinká byla,
tož noc mě v jeho náruč položila,
ne za odměnu, ale z trestu spíš.
Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš.
A já se probouzela
do čtyř chudých, holých stěn,
abych si řekla krutě ošálená:
to nebyl muž, - to byl jen sen.
Však od těch dob, co jsme se poznali,
sny tyto se mi zdáti přestaly.
Tím, že jsi řek mi: má milá!
sny ty jsem v sobě navždy zabila."

Poslouchal mládenec jménem Jan,
pochopil muž to jménem Jan,
obtěžkal ruce a řekl jen:
"Zabiji sen."

Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
tvrdost životů jejich jim padla do rukou,
ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali,
dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály,
to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční,
co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční,
nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti,
protože po světě jdou, ve světě vrou a na světě staví své štěstí.

Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a meče;
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.

Musí se zabít,
musí se žít,
ruce jsou zbraně,
srdce štít!