Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1922

I

Jony byl nalezenec. Matka jej jako třídenní robě pohodila ke dveřím kostelním, aby se s ním už nikdy neshledala. Takto, - zatím co ostatní děti vstupovaly do světa z růžových kolébek nebo aspoň z měkkých náručí matčiných, - ubohý Jony ležel před portálem venkovského kostelíčku jako krejcar ztracený žebračkou.
Vesničané se ho sice ujali, živili jej, ale každé jejich sousto bylo hořké a tvrdé. Ve světě byla bída a lidé byli lakomí. A dali-li už člověku někdy něco, tož ne z lásky k němu, ale ze strachu před Bohem. Robátko rostlo i těmito nepožehnanými sousty v chlévě mezi bučícími kravami, neboť bylo přiděleno služce Aneši. Ta si s ním mnoho starostí nenadělala; měla plné ruce práce jinde. A tak se stalo, že Jony, když mu bylo půl roku, spadl s lavičky, na kterou ho posazovali, a zlomil si žebro. Aneša v chaosu nad ním vrtěla hlavou, ale potom usoudila, že to zaroste "samo od sebe". Žebro sice zarostlo, ale Jony stal se hrbáčkem.
Nikdo by neřekl, že lidé jsou nejvíce šťastni tím, že jsou si navzájem podobni. Nikdo z těch, kdo mají dobré nohy, dvě ruce, zdravé tělo, oči a ústa. Jony-hrbáček to však věděl. Žádnému z vesnických chlapců se nepodobal a večer ho každá babka zdaleka poznala. Hrb postavil se mezi něho a ostatní lidi, hrb vyřadil jej ze štěstí dětí. "Hrbatý, hrbatý," volávali na něho zle a přel-li se, nikdo se nepřidal na jeho stranu. Neboť každý z vesnických chlapců si myslil, že i jeho pravda je hrbatá.
Kdyby se byl mohl Jony bít! Zprát všecky kluky, kteří se mu posmívali, položit na lopatky i mlynářovic Jendu! Byl by jistě se spřátelil se všemi, neboť zápasem roste láska. Ale on byl slabý, tak slabý, že po každé urážce musel sedět v prachu jak kamínek. Nemoha zlost odhoditi několika prudkými pohyby pěstí, ranou do nosu protivníkova, ba ani nadávkou, - musil ji spolykati. Spolykaná nenávist hromadila se v jeho tělíčku, tuhla a tvrdla kolem jeho srdce a Jony stal se zlým, mstivým a nenávistným.
Když mu bylo čtrnáct let, vyhnali ho z dědiny. "Jsi dost velký, hledej si práci ve světě! Sirotek z pazderny může hlídat husy i krávy za tebe. Je menší a nesní tolik."
A Jony šel. Silnice vedla dlouho alejí topolů do kopce. Pod kopcem ležela dědina jako odřená kolébka. Jony zvedl pěst, ale jeho pěst byla malá, menší než nejmenší hnízda. Těžký večer přitiskl se na ni ze všech stran a ručka padla jako zlomená. Jony plakal, jda silnicí, tiše a beznadějně, jako pláčí broučci.
Spal v příkopě. Ve snu si řekl: "Ve městě učí mnoha řemeslům. Snad tam najdu nějakého mistra, který mě vyučí na siláka. Chci být silákem, musím jím být, abych se mohl pomstít."
Ráno octl se ve městě. V rachotu vozů, tramvají a automobilů ztrácel se sám sobě. Každou chvíli musel se ohmatávat, aby se našel. K poledni stanul na velkém náměstí a spatřil zajímavou podívanou.
Velké stany seděly uprostřed náměstí jako vzdušné balony, chystající se co chvíli odletět do nebe.
Mezi nimi stály vozy zelené, červené, modré, překrásné jako pro anděly. A z celé té směsice pláten, vozů, koní a lidí zvedal se zvláštní šum a cizokrajná vůně, která Jonyho lákala blíž a blíže, až stanul před prvním a největším stanem.
Byl to cirkus.
Zde teprve počala pravá pastva pro Jonyho oči. Na plátně byl namalovány opice, papoušci, jezdkyně, šašci a hadi. Ledoví medvědi zakusovali se do sekyrek Eskymáků, pávi se na vějířích svých ocasů vznášeli s palmy na palmu. Přivřel jsi jen trochu oči, ulekl ses, že to není malba, že vše je živé, že všechna ta horoucí čeládka dere se s pláten na náměstí a hrozí městu, že je roznese.
Nejživější ze všeho však byla dvojice tygrů, namalovaná před samým vchodem. Jony se zachvěl.
Z rozevřených tlam blýskaly se zuby, z očí nenávistná krvelačnost. Jak jsou asi silní, stateční, jak mohou jediným úderem spárů rozdrtit každého, kdo by se k nim přiblížil!
Zde bylo něco, o čem Jony snil a čeho se mu nedostávalo. Býti silným, býti pružným, býti divokým. Ó, býti tygrem! Míti jejich tlapy, zuby a skok! Trhat a rozervat vše. Jeníkem mlynářovic počínaje.
Tak Jony-hrbáček pocítil před tímto barevným plakátem lačnost tygří. Cítil, že z tohoto místa nemůže odejíti, a proto opatrně rozhrnul plachtu a vstoupil do arény cirkusu.
Uprostřed manéže seděl muž. Kouřil americkou dýmku a plival. Měl zlou, posekanou tvář, ale Jony před něj předstoupil, neboť byl před chvílí viděl tváře ještě hroznější.
"Nechtěl byste mě vzít do učení?" tázal se.
Muž třikrát uplivl, neodpověděl a díval se posměšně na Jonyho.
"Chtěl bych se stát silákem," pokračoval Jony.
"Silákem?"
"Nebo tygrem," odpověděl Jony. Amerikán se rozesmál: "Ty bys rozchechtal žirafu, darebáku! Chceš být silákem nebo tygrem, hodíš se ale na šaška." Přitom poplácával Jonyho po zádech, zálibně si prohlížeje jeho znetvořenou postavičku.
"Naučím tě kozelcům na hrazdě. Rozesměješ publikum. Chceš?"
"Máte skutečné tygry?"
"Máme."
"Pak tedy já k vám půjdu za šaška," řekl tiše Jony a dal se vésti opáleným mužem spletí vozů, lan a plachet, aby se stal cirkusákem a aby byl tygrům blíže.

II

Každému řemeslu je těžko se naučit. Nejtíž však učí se řemeslu: býti směšným.
Na žíněnce mezi dvěma plachtami přehýbal muž s americkou dýmkou Jonyho přes kolena jako rákos. Učil jej kozelcům na zemi a ve vzduchu, proplétal mu ruce a nohy tak, že se podobal uzlu masa, a cvičil jej na visuté hrazdě všem těm veletočům, spádům a sklopkám, které vypadají půvabně, když jsou prováděny urostlými muži, ale strašlivě směšně, provádí-li je hrbaté děcko. Jony musel spolknouti mnoho bolestí, než se stal způsobilým rozdávati smích. Muž s dýmkou nešetřil ran, aby jeho svěřenec pochopil, že země, která jest dosti tvrdá pro ty, kteří po ní chodí, jest ještě tvrdší pro ty, kteří na ni padají.
Rány a ústrky srážely se v jeho těle do tvrdých krystalů a Jony ve volných chvílích sedal u tygří klece. To bylo jeho místo, kde toužil a modlil se jako v kostele ke čtyřem pruhovaným dravcům. Tygři, které nechávali hladovět, aby při představení vypadali co nejdivěji, prohýbali své hřbety a řvali. Jejich tlamy jako africké varhany hučely strašlivý chorál nuzákova srdce. Chlapec pak přidával k řvaní šelem svůj slabý hlas a zdálo se mu, že to on - on rozechvívá celý stan a svět krvelačnými stony. Býti jim blíž, býti mezi nimi, býti jimi, po tom toužil Jony, přistupuje po špičkách k mřížím. Jak potom by prasklo to nicotné železo, jak by se skočilo světu na hrdlo!
Jony zůstal však Jonym, tygři zůstali tygry a čas utíkal. Chlapec poznal nové urážky, nové lidi, ale nepoznal nového prostoru. Ač prošel s cirkusem spoustu cizích měst, znal z nich všech jen předměstí, která si byla smutkem dělnických činžáků tak podobna, že nevěřil nikdy, že dnes stojí jinde než včera. Minula také doba jeho učení. Znal už tolik, že na plakátech, které křičívaly s nároží, stálo mezi ostatním:

Hrbatý Jony na hrazdě.
K popukání!

To znamenalo, že každého večera vbíhal do arény, uklonil se chechtajícím se masám, vyšplhal se na visutou hrazdu a u samé kopule cirku balancoval, kroutil se a přemetal, zatím co pod ním v ohradě narychlo zrobené pobíhali tygři pod bičem krotitelovým. Byla to krásná podívaná. Kdo měl z tygrů strach, koukl se na Jonyho a smál se. Kdo se rozesmál Jonym, koukl se zase na tygry, aby ustrnul.
"Ještě jednou!" volali, když Jony provedl svůj nejtěžší kousek a stanul chvíli v podporu, oddechuje si. Jony, výkřiky bičován jako tygři, točil se poznovu, aby na všech stranách narážel na tisíce očí a ve všech očích byla jejich radost a jeho hrb.
V cirku bylo zaměstnáno mnoho lidí. Jony se stýkal jen se starým clownem, který měl namalovaný úsměv od ucha k uchu, jejž po představení dlouho musil smývat jako špínu. Jonyho upoutal tím, že spatřil na jeho hrudi tetování. Měl na ní vytetovánu velkou umrlčí hlavu, pod ní dvě kosti a datum: 18. září 1881.
"To je památka na zemřelého bratra," říkal Jonymu. "Byl také v cirku jako já, ale srazil si hlavu při skoku. Vytetoval jsem si to, abych na něho nezapomněl. Byl to hodný člověk."
"Vy umíte tetovat?" divil se Jony.
"Umím."
Jony několik dní přemýšlel a jednoho večera po představení ptal se šaška: "Nechtělo se vám nikdy skočit do obecenstva a zakousnout toho, kdo se nejvíc směje?"
"To je divná řeč, chlapče," povídá clown, "vždyť proto jsme tu, aby se nám smáli. Já jsem tomu jen rád, protože" - staroch snížil hlas - "mně už se ani moc nesmějí. Stárnu. Cítím to, když chodím po rukou. Toho dne, kdy se nebude nikdo smát, - vykopne mě pán z cirku a budu na holičkách."
"To je právě to, že budete na holičkách," divoce pokračoval Jony. "Ten, koho jste rozesmál, ani po vás neplivne, až budete mimo cirkus. Mají nás jen za blázny. Dnes jsem o přestávce pohladil psa, který patřil jakési paní v loži. Zakřičela na mě: "Pustíš ho, komediante!" a zavolala na mě sluhy, kteří mě zbili. A přece právě ta paní se bláznivě smála, když jsem dělal kotrmelce na hrazdě. Já jsem jí udělal radost, - co ona udělala mně? Cožpak my, komedianti, kteří robíme veselí, jsme méně než ostatní řemeslníci? !"
"Holečku, to jsem si také myslíval, když jsem byl mladý. Dnes už si to nemyslím. Člověka to vše otrká, že ztratí vše, i nenávist, a táhne se životem jako pitomý vůl. Svět je velký a my jsme malí. Co chceš proti němu zmoci, červíčku?"
Jony zrudl v obličeji. Potom tiše pravil: "Vytetujte mi na prsa tygra!"
Staroch se podivil. Když ale chlapec tolik naléhal, svolil. V tiché noci, kdy celý cirkus spal, vyrýval mu na hubená prsa žhavou jehlou tygří tvář. Na Jonyho kůži pracovalo se mu lehce a krásně. Jako by nebodal, ale dotýkal se jí čarovným proutkem, aby se zvířata zjevovala. Jony svíral zuby, ale bylo mu přece dobře: z každého bodnutí jehly, z každého zatnutí zubů rodilo se na jeho tělíčku kousek dravce. Všechna muka, zoufalství, ponížení, co mlčela za mřížemi jeho žeber, počala vystrkovati své tváře prese mříže: a byly to tváře tygří.
Staroch, nadmíru spokojen nad svým dílem, řekl na konec Jonymu spíše žertem než doopravdy: "Až budeš chtít, Jony, přijď zase!"
Jony skutečně přicházel častěji. Vždy, když byl rozezlen, ponížen, uražen, aby ke starým tygřím hlavám přidal nové. Celým svým životem byl ubohým hovadem; jedině nenávistí zachovával si čest lidskou. A tak, co čas utíkal, jeho tělo plnilo se potvornými hlavami, že pomalu už nebylo místa, kam umístiti nové.

III

V ten čas přišla do cirku tanečnice Esther. Byla usměvavá a čistá jako z porculánu. Nosila zlatý cop na zádech a pod čelem modré oči. Tančila krásně všechny tance, ale nejkrásněji tanec motýlí.
Jonymu bylo tehdy osmnáct let a když po prvé uviděl Esther, zachvělo se mu srdce. Nevěděl nejdříve, co to znamená. Ale když přes skulinu v prkně, které dělilo oblekárnu od cirku, viděl její motýlí tanec, poznal, že je to láska, že je zamilován.
Toho večera usnuli tygři na jeho prsou. Myslil na Esther. Na její ruce, na stříbrné krajky její sukničky. Myslil, jak by to bylo krásné, kdyby se ho dotkla jen konečkem prstů. Modří ptáci by mu vyletovali z hrudi. V nočním tichu hledal nejkrásnější slova, kterými ji zítra poví, že ji má rád.
Když však ráno šel kolem Esther, vše, co včera myslil, rozbilo se mu na padrť. Neboť její oči byly právě takové jako oči cirkusových diváků; chtěl v nich viděti lásku - a spatřil jen svoji hrbatou bídu. Jak by mě mohla milovat! řekl si teskně. Proč jsem mrzákem? Zasykal zlostně a šel ke starému clownovi, aby si dal vyrýt právě na srdce posledního tygra s rozšklebenou tlamou a smutnýma očima. Byl to věru poslední, neboť jeho tělo bylo už šelmami přeplněno jako zvěřinec.
Ale Esther večer tančila zase motýlí tanec a Jony neodolal, aby se nedíval skulinou. A poznal, že miluje ji stále tím víc, čím beznadějněji, neboť láska je milovat, i když se nesmí milovat.
Při svém čísle na hrazdě byl neopatrný. Neviděl hlubiny pod sebou, ani tygrů, ani diváků. Viděl jen Esther, která stála za bariérou, a myslil si, že se usmívá na něho.
Po svém čísle zastihl ji v převlékáme. Seděla před zrcadlem. Jony, spatřiv dvakráte její obraz, dvakráte ustrnul a zůstal stát na prahu, opíraje se o sloup jako raněný.
"Co se na mě tak díváte?" ptala se.
"Jste hezká."
Esther se usmála a obrátila se k němu: "Myslíte?"
Jony svěsil hlavu. Přejela mu lehce rukou po vlasech. Potom se rozesmála a rozechvěla všechny věci svým smíchem. I Jonyho srdce.
Oblékla kabát a nasazovala klobouček.
"Jdete někam?" tázal se Jony.
"Ano, - musím."
"Smím jít s vámi?"
"Pojďte, ale jen kousek."
Vyšli. Bílé lucerny ulic organizovaly tmu. Ve stromořadí bylo nejtemněji. Šumot cirku utichl a Jony se zeptal: "Kam jdete, Esther?"
"Neptejte se, Jony," odpověděla. "Jsme spolu první večer a už kladete těžké otázky."
Přicházeli do středu města. Nízké, hrbaté domky byly vystřídány štíhlými a rovnými paláci. U jednoho se Esther zastavila.
"Vy zde bydlíte?" ptal se Jony.
"Ne."
"Jdete za někým?"
"Ano."
Jonymu se zachvělo srdce.
"Je to muž?"
Esther lehce přikývla.
"Esther," - řekl Jony postřeleným hlasem, - "chtěl jsem vám říci, že vás miluji. Byli jsme tak sami v tomto městě, že jsem si myslil, že i láska mrzákova vám poslouží. Neboť vás miluji přes to, že jsem bídný, škaredý a směšný. Čím více vás mám rád, tím méně jsem vás hoden, čím víc vás miluji, tím míň smím chtít, abyste vy mě milovala. Chtěl jsem vám to přece říci, ale vy jdete k jinému muži. Jistě je krásný, rovný a zdravý. Hodí se k vám lépe a vy ho milujete. Nenávidím celý svět, Esther, proč vás nemohu nenávidět? Běžte za ním, nesmím vás zdržovat, neboť on je jistě jiný a lepší než já."
"Má peníze," - řekla Esther, - "a to je vše."
"Vy se prodáváte?"
"Ano, právě jako vy. Vy prodáváte krkolomné kousky a já lásku. Nevím, kdo děláme špatnější obchody, Jony. Vy můžete aspoň říci komukoli, že ho milujete, - já ne. Skoupili moji lásku navždy."
"Ne, to nemůže být pravda!"
Zlá světla vybuchla mu v očích. Rozhalil svoji halenu a stál polonahý uprostřed noci. Tygři řvali z jeho těla: "Běžte, Esther. Milujte se s těmi, kteří mají peníze. Dokud budou zdraví a rovní, - nepromluvím vám do toho. Ale budou-li mrzáci, jako jsem já, - zabiji vás i s nimi!"
Esther se polekala. Divoký spár zaryl se jí do srdce. Vytrhla se Jonymu, práskla za ním železnou branou a utíkala zahradní stezkou k domu.
Jony zůstal opřený čelem o studené mříže brány. Šelmo za mřížemi, nespravedlnost světa je tvrdší než tvoje zuby! Jony zakousl se do brány, ale ta nepovolila. Sto tygrů z hrudi mrzákovy vylo na měsíc.

IV

Velké představení začalo v 8 hodin. Svítilny cirkusové hořely plným leskem, sluhové v livreji uváděli na místa. Cirkus se vzdouval jako žaludek, ztravující tučné diváky. U pokladny bylo k umačkání. Hrazda visela nehnutě.
Jony seděl v oblékáme. Po celý den měl v hlavě pusto jako po zlém snu. Odcházel ke klecím. I šelmy dnes byly mrzuty. Nepoznávaly jej a bily po něm svými tlapami. Hladověly po celý den, neboť dnes večer je poslední velké představení a bylo potřebí, aby se ukázaly, jak náleží.
V aréně zatím bylo rušno. Provazolezci, akrobati, tanečnice, ohňostroje, hudba. Potlesk a smích doléhaly až ke klecím, aby dráždily šelmy k zuřivějšímu mručení.
Když přišlo číslo Estheřino, zvedly neviditelné ruce Jonyho a přitáhly ho ke skulině. Musil se dívat na ni i dnes. Vzepřeš-li se proti celému světu, - vlastnímu srdci se nevzepřeš.
Esther na špičkách vplula do středu cirku, uklánějíc se na všechny strany. Nejvíce směrem k loži, odkud byla jí hozena kytice drahých, oranžových květů.
Skulina mezi prkny vznikla nedopatřením dělníků. Jony však myslil, že ji udělal bůh nebo ďábel. Přitiskl na ni obě oči. Zmizely tváře diváků, cirkus a svět, - zůstala jenom Esther, tanečnice.
Jony se podobá hvězdáři a Esther hvězdě. Dalekohled z prken spojuje dva daleké světy; hvězda tančí a svítí, - hvězdář z ní čte svůj osud.
Esther dotančila. Potlesk zavířil sálem. Jonyho hrdlo uchopila zezadu těžká ruka. Majitel cirku s bičem rozkazuje: "Teď přijdeš ty na řadu!"
Jony vchází. Objevuje se tisíci očím. Nevidí je. Jeho oči zůstaly v štěrbině, v níž se zjevovala Esther. Nad olovo těžký svou láskou šplhá se po laně na hrazdu. Sluhové narychlo staví mříže kolem arény. Majitel s bičem staví se doprostřed a práská jím podle hudby. Hop, hop, tygři vbíhají.

Hrbatý Jony na hrazdě a tygři.
K popukání!

Číslo nastává. Jony se točí na kolenou a po paměti ohmatává hrazdu. Hrazda se houpe, tygři mručí, bič šlehá.
Jony sebou švihá a přemítá. Teď visí na jedné ruce a točí se podle ní. Podobá se ředkvi, visící za kořínek, a cirkus se směje. Zavěšuje se v kolenou. Hrazda lítá, víc a více. Jony s hlavou dolů, zavěšený jako netopýr, mává rukama a říká si: Esther, Esther ...
Neponížíte člověka nikdy tolik, aby nemiloval. Ale ponižujíce ho, dejte pozor, ať vás nezabije. Jony se své výše spatřil náhle pod sebou bílý bod - a srdce se mu zastavilo.
Pod ním dole v loži je Esther. Sedí na vykládaném křesle s kyticí na klíně. Vedle ní - vedle ní - hrůza! Hrbáč! Vypadá jako Jony, jenže místo šaškovského trikotu má na sobě černý frak, zlatý řetěz a na prsou zlatý řád. Jednou rukou hladí Esther po vlasech, druhou strká jí za ňadra velkou bankovku. Bankovka je jako hnusný pavouk a Esther nekřičí. Jony, ztrnulý v kopuli cirku, slyší hlas hrbáčův, hlas tisíců hrbatých měchů zlata, který praví: "Stačí ti to, abys mě milovala?"
Do Jonyho udeřil blesk. Sto vytetovaných tygrů zařvalo mu v hrudi. Sto tygrů hladových a krvelačných vyrvalo se mu z prsou a střemhlav řítilo se z kopule do středu cirku, vlekouc tělo za sebou. Jony se pustil hrazdy - a spadl.
Těžký byl život Jonyho, těžší jeho pád. Výbuchem granátu zvedla se písečná půda arény. Smečka skutečných tygrů, pobouřených jeho pádem, nalehla na mříže, zbortila je svými pruhovanými těly a vrhla se do prvních řad diváků, aby rdousila, zakusovala, na cáry trhala ty, pro jejichž potěšení celý den hladověla.
Jony to už neviděl. Jeho oči nedosáhly už tak daleko. Opřen o jednu ruku, pozvedl se namáhavě a sklonil hlavu na prsa.
Jeho prsa byla bílá, čistá jako hostie, mírná jako ptačí hnízdo.
"Šelmy už odešly z těla mého," řekl si vesele, položil se na zem jako dítě ke spánku a zemřel.