Menu
Wolker Jiří (*29.03.1900 - †03.01.1924)
Pohádka o listonošovi (Pohádky)
V zapadlém městě v horách žil mladý listonoš. Neměl už otce ani matky; měl jen modrou kabelu, žlutou čepici a červený úsměv. Dvakrát denně obcházel městečko, rozdával v domech psaní a lístky, které přicházely z velikých dálek. Držel ve svých rukou poselství celého světa. Lidé ho měli rádi a když jej viděli mihnouti se kolem oken, říkávali: "Hle, - listonoš! Zdali pak nám něco nenese?"
Listonoš byl veselý člověk. Rozveselil vše, nač přišel. Maminky, pantáty, děti, - ba i samotná psaní. Za celou dobu, co roznášel poštu, nikdo nedostal takového, které by mu oznamovalo smrt, ztrátu nebo vůbec nějakou smutnou zprávu. Listonoš to věděl - a byl na to hrd.
V témž městě, na konci dlouhé ulice bydlel opuštěný stařec. Měl dlouhé, šedivé vousy, šedivý kaftan a v prošoupaných střevících slabé a vysloužilé nohy. Oči měl kalné, že takřka neviděl, a sedával přes celý den u okna, v létě na zahrádce před domem a vzpomínal na svého syna, jenž byl zlatokopem v Americe. Protože byl málomluvný a k ničemu se nehodil, lidé si ho nevšímali a úplně ho ponechávali samotě. Jen listonoš vždy jednou za měsíc mu přinášíval psaní z Ameriky, a protože dědeček už ani přes dvoje brejle neviděl, - sám mu psaní předčítal.
A četl o divných zámořských krajinách, o horách vyšších než slunce, o řekách se zlatou vodou, o zlostných černoších a lstivých Indiánech, o krvavém zápase pro zlatou rudu a o mnoha podivuhodných příhodách, které starcův syn František v dopise vyličoval. Na konec stávalo, - že - dá-li mu Bůh štěstí, - dosáhne brzy bohatství a vrátí se do vlasti.
Stařec poslouchal napjatě, aby mu ani slovo neušlo. Visel na svém synu nesmírnou láskou; bylť to jediný člověk, který dával ještě smysl jeho vyprchalému životu.
"Jenom aby se mu něco nestalo," říkával třaslavým hlasem, když předčitatel byl u konce.
"Co by se mu stalo, stařečku?"
"Kdybyste ho znal, pane listonoši, - jistě byste věděl, že ledacos může se mu přihodit. Kdybyste ho miloval, poznal byste, že není neštěstí na světě, které by ho nemohlo potkati. A zvláště v takové Americe! - Chtěl bych, aby byl raději tady. Třeba bez peněz, bez zlata!"
Těšil listonoš stařečka, až ho utěšil. Stařeček byl rád, že má někoho, s kým by mohl rozprávěti o svém synu, a při třetím dopise tak se do našeho listonoše zamiloval, že mu navrhl, aby se přestěhoval k němu, do bílé podkrovní světničky, která byla od odjezdu jeho syna prázdná.
"Nemusíte mi platiti nájemné. Místo toho mi každého dne přečtete poslední synův dopis. Mám už špatnou paměť a hned všechno zapomenu; proto bude mi dopis po každé nový. Tak už se Pánbůh o nás staré lidi postaral!"
Listonoš tuto nabídku rád přijal. Za svůj úřad mnoho nedostával, proto mu přišlo vhod, že zase něco ušetří. Bydlil u vdovy, která měla jen jeden zub a špičatý jazyk; zaplatil jí, co byl dlužen, vzal brašnu a čepici (úsměv s sebou nosil vždycky) a přenesl si vše do starcova domku. Vdova arci se na něho horšila a zle ho potom pomlouvala.
Listonoš se s dědečkem snášel dobře. Přes den chodil po svém, večer předčítal synovy dopisy a tak jim oběma utekla chvíle mnohem lépe než dříve.
Ale, abych nezapomněl!
Ve vedlejším domě - byl tuze zchátralý a nebylo v něm pořádného okna - bydlila chudá nádenická rodina se sedmi dětmi. Šest jich bylo vlastních, sedmé, - malá Helenka, - k rodině po právu nepatřilo. Našli je kdysi večer celé zkřehlé u dveří, marně se ho vyptávali, odkud přišlo a kde má maminku. Děvčátko jen usedavě plakalo a říkalo:
"Nemám nikoho. Jsem samotná!"
Nádeník Petr a jeho žena se smilovali a přijali je do své chudé rodiny. Mnoho dobrého mu dáti nemohli, sami neměli a co měli, dali to raději svým dětem, protože rodiče milují své děti vždy více než cizí. Když byla v domě velká nouze, vyháněla Petrova žena děti na ulici žebrat. Všechny se vracely s nějakým krejcarem, jenom Helenka vždy s prázdnou. Proč? Protože měla takové krásné, moudré a bohaté oči jako princezna, a každý, kdo se do nich podíval, ostýchal se nabídnouti jí almužnu. Byla to vůbec zvláštní dívenka, jako ani ne z tohoto světa, a všichni zlí lidé spatřivše ji zaraženě říkali: "Té holce z očí nekouká nic dobrého!"
Helenka první zpozorovala nového starcova nájemníka. Hned prvého dne, kdy šel kolem ní, pohladil ji po hlavě a usmál se na ni. Starce samého se bála, - připadal jí jako černokněžník; ale listonoše si zamilovala na první pohled. Sedávala večer u plotu starcovy zahrádky a naslouchala jeho hovoru s panem domácím. Uslyšela také o Americe, o synu zlatokopovi, o horách slunce se dotýkajících, a to vše ji nadmíru zajímalo. Přitiskla ucho mezi dřevěné laťky plotu a ani nedutajíc vydržela tam tak dlouho, až se oba vypravěči zvedli a šli spát.
Jednoho večera, kdy hrozil déšť a bouře, roztesknil se děd a povídal listonošovi:
"Milý příteli, - mám dnes velký strach. Zdálo se mi v noci, že můj syn v Americe zemřel. Viděl jsem ho v černé rakvi s velikou ranou v srdci. Ó, jistě se mu něco stalo! Bože můj, nepřežil bych to, kdyby tomu tak bylo!"
Ubohý stařec div že neplakal.
Listonoš ho těšil, - tentokráte však marně. Zlý sen mu nemohl zaplašiti. Vrátili se tedy domů a těžko se jim usínalo; venku rachotila bouře a povětří otřásalo po celou noc okenicemi, až bylo hrůza poslouchat.
Příštího dne dostal listonoš na poště psaní, které měl doručiti stařečkovi. Bylo to veliké, šedivé psaní s pěti rudými pečetěmi a velkou černou známkou. Vypadalo strašidelně. Adresa nebyla psána rukopisem dědova syna, - listonoš jej už dobře znal, - ale jakousi cizí, třaslavou rukou. A pod adresou velkými písmenami: Do vlastních rukou adresátovi!
"Kdo jiný by mohl stařečkovi psát z Ameriky než jeho syn?" myslil si listonoš, pohlížeje ustrašeně na psaní. Ale psaní leželo mlčenlivé jako hrob na jeho dlani a pět červených pečetí jako pět dračích jazyků šlehalo mu do obličeje.
Vzal psaní domů. Neodevzdal je hned stařečkovi, ale položil je na stůl ve svém pokoji a zamyslil se.
"Takového psaní jsem ještě nikdy neměl v rukou. Jistě je v něm něco nedobrého."
Napadlo ho, že by je mohl otevříti. Děd sice vždy neotevřené psaní obtěžkával a mazlil se s ním, ale kdyby je otevřel, přečetl a znova pěkně zalepil, nic by nepoznal svýma slabýma očima. Přece však neodvažoval se psaní otevříti. Byla na něm čtyři výhružná slova:
Do vlastních rukou adresátovi!
Ta to tak důrazně zakazovala, že listonoši nezbylo než poslechnouti.
Vzal tedy psaní a šel s ním k oknu, aby se do něho podíval proti světlu. Hnědá obálka zprůsvitněla a za ní se ukázaly krvavě narudlé obrysy jakýchsi listů. Přiložil psaní až na samotnou okenní tabuli. Dívá se, - dívá - a zdá se mu, že čte jediné slovo, jediné hrozné slovo, a to Smrt.
Lekl se listonoš. Včerejší dědův sen prolétl mu hlavou. Jistě je to zpráva o smrti jeho syna.
"Co mám teď udělat?" ptal se sám sebe. "Oznamuje-li toto psaní smrt, zemře dědeček lítostí, až mu je budu číst. Raději mu ho nedám. Což ale; doví-li se někdo o tom? Zažaluje mě, že nevykonávám službu, pan poštmistr mě propustí, dá zavřít a třebas ještě něco horšího."
Byl na rozpacích. Posléze se rozhodl, že psaní zatím nedodá a že počká, nenapadne-li ho zítra lepší východisko.
Minul den, minuly dva, ale listonoše pořád nic nenapadalo. Ba naopak, - věc se stávala zamotanější, dopis tajemnější a on sám bezradnější. Onemocněl z toho a chodil po městě jako ve snách; lidé to pozorovali a divili se tomu a nejvíc ho litovala Helenka, které neušel nejmenší stín v jeho obličeji. Před starcem se však do té míry přemohl, že ten na něm nic nepozoroval, a pozoroval-li, tož to přikládal tomu, že se asi zamiloval, věda, že mladí lidé, zamilují-li se, vypadají jako nemocní a chodí jako ve snách.
Velký dopis s pěti pečetěmi zatím ležel založen na okně mezi novinami. Kolik hodin se listonoš nad ním nauvažoval! Dopis však mlčel, chladně a uštěpačně. Uvnitř něho se však přece něco dělo, co svědčilo o jeho strašidelném životě a co listonoše nejvíce děsilo. Stával se den ode dne těžší. Jako by zarůstal do zdiva, jako by se naň přesouvala tíha bezradnosti listonošovy. Dříve dal se zvednouti snadno jednou rukou, teď však potřeboval ubohý mládenec obou a veliké síly, a když jej nesl, bylo to, jako by držel veliký balvan, - až se pod ním kymácel. A dopis byl stále těžší, stále těžší, den ode dne těžší. Když měsíc poté, co listonoš jej dostal, rozhodl se psaní dědovi odevzdat, ať už to dopadne jakkoli, jen když sám bude zbaven své trýzně, - tu zpozoroval, že dopis tak ztěžkl, že nemůže jím vůbec pohnout. Marně jím cloumal, marně napínal svaly. Celá světnice se třásla, ale dopis se ani nepohnul a ležel jako přibitý na okně mezi novinami a květináčem.
Toho dne do města vjel krásný automobil a stanul uprostřed náměstí. Skupilo se kolem něho plno zvědavců, protože automobil a k tomu tak krásný automobil byl ve městě zvláštností. Z něho vystoupil osmahlý muž blýskavých očí, s černým vousem a lesklými holinkami. Po boku mu visel nůž a revolver a jen jedna ruka. Druhá, - pravá, - byla v lokti useknuta.
"Kde je můj otec?" ptal se, sotva vystoupil z vozidla.
Nikdo nevěděl, kdo je jeho otec, tudíž ani kde by byl.
"Psal jsem mu přece, že dnes přijedu. Či zemřel?" Dal se rychlým krokem přes náměstí, zahnul ulicí a stanul u posledního domku města, právě tam, kde bydlil stařec a listonoš. Mnoho zvědavců ho následovalo.
Stařec seděl s listonošem na zahradě a hřál se na jarním slunci. Bylo právě poledne.
"Otče!" zvolal osmahlý muž a rozpřáhl ruce.
Stařec se zachvěl. Přišlo to příliš neočekávaně. Taková radost zalomcovala jeho slaboučkým tělíčkem, že srdce to nesneslo.
"Františku!" zašeptal jen, jako z velké dálky. Potom už neřekl nic; sklouzl s lávky a padl na zem. Když ho zvedli, byl už mrtev. Ale v tváři měl tolik štěstí, že všichni nemohli dlouho uvěřit, že by už nežil.
Syn zaplakal, ale brzy se uklidnil.
"Jistě nebyl zpraven o mém příchodu. Když jsem si svýma rukama, nožem a revolverem získal dost peněz, - což mě stálo mnoho námahy a též pravou ruku, - dal jsem psáti z Ameriky svému otci, že se vracím. Hlavně proto, že jsem věděl, že náhlý můj příchod mohl by ho zabít. Jistě nedostal mého dopisu, ani peněz, které jsem do něho přiložil. Kdo byl tím vrahem, který ukradl peníze a dopis a mého otce zabil?"
Listonoš se zachvěl.
"Já jsem mu nedodal dopis," řekl smutně. "Ale jen proto, abych ho uchoval při životě. Byl psán cizí rukou a myslil jsem, že oznamuje vaši smrt, pane! Po celý měsíc schovával jsem jej ve svém pokoji. Pro Boha, odpusťte mi a věřte, že jsem to neudělal ze zlého úmyslu!"
Muž se rozlítil, vytáhl nůž a šermoval jím listonošovi před očima.
"Jste zloděj!" křičel. "Ukradl jste dopis, protože v něm byly peníze, které jsem smrtelně si vybojovával v amerických dolech. O které jsem se rval s lidmi a zemí. Pro něž jsem musel zabíjet, užívat nebezpečných lstí a pro něž jsem ztratil v zápase pravou ruku."
"Viděl jsem v dopise smrt," řekl listonoš, zbledlý bolestí.
"Jste vrah!" křičel dále Američan. "Zabil jste mého otce tím, že jste ho nepřipravil na můj příjezd. Do vězení s ním!"
Lidé vrhli se na listonoše a odvedli ho do vězení. Nepřipustili ho ke slovu, a kdyby byl mluvil, nikdo by mu nebyl uvěřil. Jen Helenka, která jako jindy stála za plotem, dívala se na něho s velkou lítostí, ale nemohla mu pomoci.
Uvěznili chudáka listonoše, odsoudili pro krádež a vraždu k smrti. Nikdo nevěřil ani za mák jeho obhajobě, a když vyprávěl o tom, že dopis stával se den ode dne těžším, - všichni se dali do smíchu.
Vystavěli na náměstí lešení z prken. Američan na něm sám sestrojil velkou šibenici. Den popravy určili na veliký trh, kdy bude ve městě nejvíce lidí, aby ti, kdož nevraždili a nekradli, měli při pohledu na popravu jakés takés zadostiučinění za svoji ctnost, - a hříšníci aby se zachvěli.
V celém městě všichni listonoše haněli a nemohli nalézti pro něho dosti špatných slov. Nejvíce jednozubá vdova; té tou dobou narostlo sedm jazyků.
Přišel den popravy. Z celého kraje sešli se zástupové na vzácnou podívanou. Náměstí bylo nabité lidmi, z oken přihlížely tlusté měšťanky a plešatí měšťané, ba i střechy byly plny zvědavců.
Nejbohatší, aby si před ostatními nezadali, koupili si přiměřeně svému bohatství místa pod samou šibenicí. Nescházela ani spousta dětí a výrostků, kteří jako hadové a ještěrky prolézali zástupem, tropíce všude samou neplechu. Celé náměstí bylo plno pohybu, vřavy, výkřiků, pískání a života. A čekalo na smrt.
V kostelním výklenku, nad hlavami ostatních stála Helenka. Byla bledá, ruce se jí třásly a v očích měla dvě slzy.
Trubači zatroubili, bubny zarachotily. Dva četníci vyvedli listonoše na lešení a za ním vystoupil kat. Vypadal tak hrozně ve svém úboru, že shromáždění ztichlo na povel. Listonoš šel prostovlasý, dívaje se ztrhanýma očima po náměstí, domech a nebi, jako by kohosi hledal a nenalézal. Postavili ho pod šibenici a přečtli rozsudek. Potom se ho soudce ptal, chce-li se pomodliti.
Listonoš přikývl. Přejel si několikrát rozechvěně rukou po hrdle, hledaje tam hlas, který utrpením vyschl, a pak upřev své opuštěně oči do očí tisíců, pronesl úpěnlivě:
"Lidé! mluvil jsem pravdu před soudem, mluvím ji teď před smrtí. Neukradl jsem dopis, nechtěl jsem zabíti stařečka. Nebojím se oběšení, bojím se samoty, ve které umírám. Jest mezi vámi jediný, který věří v moji nevinu? Jest mezi vámi jediný, který věří tomu, co povídám?"
Strašné ticho bylo mu odpovědí.
Klekl listonoš na obě kolena, rozpřáhl ruce a opakoval svoji prosbu ještě zoufaleji:
"Oh, nenechávejte mě umříti bez jediné hvězdy! Což ani jediný, ani jediný mezi vámi, zástupové, mi nevěří?"
Zástup se nepohnul. Mlčel.
Padl nebožák na samu tvář a zavolal z největší bídy:
"Člověče, proč jsi mě opustil!"
Tu ozval se hlas jako z nebe jdoucí, který zazvonil do ponurého ticha jako stříbrný zvon, který zavlál nad zástupem jako bílý prapor na černé věznici:
"Věřím ti!"
Všichni se zachvěli. Bylo to tak neočekávané, že žádný se neopovážil ani ohlédnouti. Listonoš se vzpřímil, do tváří vběhl mu nach, obrátil se za hlasem jako slunečnice za sluncem.
A hlas ten přichází z kostelního výklenku, kde stojí děvčátko, dívající se široce rozevřenýma očima na dav, šibenici a listonoše.
Lidé se zvolna, zvolna otáčejí. Vidí veliké, zářící oči, rozrůstající se do dvou modrých jezer; všem se zdá, že tyto dívčí oči jsou větší než náměstí se všemi věžemi, všichni cítí, jako by do nich spadli a v nich utonuli. Stojí, stojí jako utopenci s kamenem na hrdle, upřeně civějíce, očarovaní divným pohledem.
"Věřím ti," ještě jednou řekla Helenka, sklouzla z výklenku a vkročila do zástupu. Ten se před ní rozestupoval jako moře před Mojžíšem a nikdo ani nehlesl. Helenka jím proplula, vystoupila na lešení, vzala listonoše za ruku a řekla:
"Pojď odtud!"
Listonoš šel.
Soudci, strážníci, kat, zástupové, vojáci, hasiči, děti a výrostci stáli jako zařezaní. Jako hračky vyřezané ze dřeva. Nevěděli, co si počíti. Ustupovali Helence i listonošovi s cesty, poslouchali jejích očí tak, jako by to neyly oči osiřelého děvčátka, ale nejmocnějšího pána z nejmocnější říše.
Než se nadáli, zmizela Helenka i listonoš. Pomalu probírali se z mrákot a přicházeli na to, co se stalo.
"Co jsme to provedli," zabědoval konečně soudce u šibenice, "vždyť jsme ho měli oběsit!"
"Rychle za nimi!" zvolal policejní komisař.
Všichni se vzpamatovali. Soudcové, strážníci, kat, zástupové, hasiči, děti a výrostci hnali se jako lavina ulicemi a za město po stopách listonoše a Helenky.
Nedostihli jich však. Jako by se země pod nimi slehla. Zmizeli a nikdy už se tam neukázali.
Mnoho se potom vypravovalo ve městě o listonošovi, ale ještě více o děvčátku-sirotku, malé Helence. Každý jinak si vysvětloval její tajemnou moc. Jedni říkali, že to asi byl ďábel, jiní, že anděl; všichni však shodovali se v tom, že to bylo dítě s krásnýma očima.
Listonoš byl veselý člověk. Rozveselil vše, nač přišel. Maminky, pantáty, děti, - ba i samotná psaní. Za celou dobu, co roznášel poštu, nikdo nedostal takového, které by mu oznamovalo smrt, ztrátu nebo vůbec nějakou smutnou zprávu. Listonoš to věděl - a byl na to hrd.
V témž městě, na konci dlouhé ulice bydlel opuštěný stařec. Měl dlouhé, šedivé vousy, šedivý kaftan a v prošoupaných střevících slabé a vysloužilé nohy. Oči měl kalné, že takřka neviděl, a sedával přes celý den u okna, v létě na zahrádce před domem a vzpomínal na svého syna, jenž byl zlatokopem v Americe. Protože byl málomluvný a k ničemu se nehodil, lidé si ho nevšímali a úplně ho ponechávali samotě. Jen listonoš vždy jednou za měsíc mu přinášíval psaní z Ameriky, a protože dědeček už ani přes dvoje brejle neviděl, - sám mu psaní předčítal.
A četl o divných zámořských krajinách, o horách vyšších než slunce, o řekách se zlatou vodou, o zlostných černoších a lstivých Indiánech, o krvavém zápase pro zlatou rudu a o mnoha podivuhodných příhodách, které starcův syn František v dopise vyličoval. Na konec stávalo, - že - dá-li mu Bůh štěstí, - dosáhne brzy bohatství a vrátí se do vlasti.
Stařec poslouchal napjatě, aby mu ani slovo neušlo. Visel na svém synu nesmírnou láskou; bylť to jediný člověk, který dával ještě smysl jeho vyprchalému životu.
"Jenom aby se mu něco nestalo," říkával třaslavým hlasem, když předčitatel byl u konce.
"Co by se mu stalo, stařečku?"
"Kdybyste ho znal, pane listonoši, - jistě byste věděl, že ledacos může se mu přihodit. Kdybyste ho miloval, poznal byste, že není neštěstí na světě, které by ho nemohlo potkati. A zvláště v takové Americe! - Chtěl bych, aby byl raději tady. Třeba bez peněz, bez zlata!"
Těšil listonoš stařečka, až ho utěšil. Stařeček byl rád, že má někoho, s kým by mohl rozprávěti o svém synu, a při třetím dopise tak se do našeho listonoše zamiloval, že mu navrhl, aby se přestěhoval k němu, do bílé podkrovní světničky, která byla od odjezdu jeho syna prázdná.
"Nemusíte mi platiti nájemné. Místo toho mi každého dne přečtete poslední synův dopis. Mám už špatnou paměť a hned všechno zapomenu; proto bude mi dopis po každé nový. Tak už se Pánbůh o nás staré lidi postaral!"
Listonoš tuto nabídku rád přijal. Za svůj úřad mnoho nedostával, proto mu přišlo vhod, že zase něco ušetří. Bydlil u vdovy, která měla jen jeden zub a špičatý jazyk; zaplatil jí, co byl dlužen, vzal brašnu a čepici (úsměv s sebou nosil vždycky) a přenesl si vše do starcova domku. Vdova arci se na něho horšila a zle ho potom pomlouvala.
Listonoš se s dědečkem snášel dobře. Přes den chodil po svém, večer předčítal synovy dopisy a tak jim oběma utekla chvíle mnohem lépe než dříve.
Ale, abych nezapomněl!
Ve vedlejším domě - byl tuze zchátralý a nebylo v něm pořádného okna - bydlila chudá nádenická rodina se sedmi dětmi. Šest jich bylo vlastních, sedmé, - malá Helenka, - k rodině po právu nepatřilo. Našli je kdysi večer celé zkřehlé u dveří, marně se ho vyptávali, odkud přišlo a kde má maminku. Děvčátko jen usedavě plakalo a říkalo:
"Nemám nikoho. Jsem samotná!"
Nádeník Petr a jeho žena se smilovali a přijali je do své chudé rodiny. Mnoho dobrého mu dáti nemohli, sami neměli a co měli, dali to raději svým dětem, protože rodiče milují své děti vždy více než cizí. Když byla v domě velká nouze, vyháněla Petrova žena děti na ulici žebrat. Všechny se vracely s nějakým krejcarem, jenom Helenka vždy s prázdnou. Proč? Protože měla takové krásné, moudré a bohaté oči jako princezna, a každý, kdo se do nich podíval, ostýchal se nabídnouti jí almužnu. Byla to vůbec zvláštní dívenka, jako ani ne z tohoto světa, a všichni zlí lidé spatřivše ji zaraženě říkali: "Té holce z očí nekouká nic dobrého!"
Helenka první zpozorovala nového starcova nájemníka. Hned prvého dne, kdy šel kolem ní, pohladil ji po hlavě a usmál se na ni. Starce samého se bála, - připadal jí jako černokněžník; ale listonoše si zamilovala na první pohled. Sedávala večer u plotu starcovy zahrádky a naslouchala jeho hovoru s panem domácím. Uslyšela také o Americe, o synu zlatokopovi, o horách slunce se dotýkajících, a to vše ji nadmíru zajímalo. Přitiskla ucho mezi dřevěné laťky plotu a ani nedutajíc vydržela tam tak dlouho, až se oba vypravěči zvedli a šli spát.
Jednoho večera, kdy hrozil déšť a bouře, roztesknil se děd a povídal listonošovi:
"Milý příteli, - mám dnes velký strach. Zdálo se mi v noci, že můj syn v Americe zemřel. Viděl jsem ho v černé rakvi s velikou ranou v srdci. Ó, jistě se mu něco stalo! Bože můj, nepřežil bych to, kdyby tomu tak bylo!"
Ubohý stařec div že neplakal.
Listonoš ho těšil, - tentokráte však marně. Zlý sen mu nemohl zaplašiti. Vrátili se tedy domů a těžko se jim usínalo; venku rachotila bouře a povětří otřásalo po celou noc okenicemi, až bylo hrůza poslouchat.
Příštího dne dostal listonoš na poště psaní, které měl doručiti stařečkovi. Bylo to veliké, šedivé psaní s pěti rudými pečetěmi a velkou černou známkou. Vypadalo strašidelně. Adresa nebyla psána rukopisem dědova syna, - listonoš jej už dobře znal, - ale jakousi cizí, třaslavou rukou. A pod adresou velkými písmenami: Do vlastních rukou adresátovi!
"Kdo jiný by mohl stařečkovi psát z Ameriky než jeho syn?" myslil si listonoš, pohlížeje ustrašeně na psaní. Ale psaní leželo mlčenlivé jako hrob na jeho dlani a pět červených pečetí jako pět dračích jazyků šlehalo mu do obličeje.
Vzal psaní domů. Neodevzdal je hned stařečkovi, ale položil je na stůl ve svém pokoji a zamyslil se.
"Takového psaní jsem ještě nikdy neměl v rukou. Jistě je v něm něco nedobrého."
Napadlo ho, že by je mohl otevříti. Děd sice vždy neotevřené psaní obtěžkával a mazlil se s ním, ale kdyby je otevřel, přečetl a znova pěkně zalepil, nic by nepoznal svýma slabýma očima. Přece však neodvažoval se psaní otevříti. Byla na něm čtyři výhružná slova:
Do vlastních rukou adresátovi!
Ta to tak důrazně zakazovala, že listonoši nezbylo než poslechnouti.
Vzal tedy psaní a šel s ním k oknu, aby se do něho podíval proti světlu. Hnědá obálka zprůsvitněla a za ní se ukázaly krvavě narudlé obrysy jakýchsi listů. Přiložil psaní až na samotnou okenní tabuli. Dívá se, - dívá - a zdá se mu, že čte jediné slovo, jediné hrozné slovo, a to Smrt.
Lekl se listonoš. Včerejší dědův sen prolétl mu hlavou. Jistě je to zpráva o smrti jeho syna.
"Co mám teď udělat?" ptal se sám sebe. "Oznamuje-li toto psaní smrt, zemře dědeček lítostí, až mu je budu číst. Raději mu ho nedám. Což ale; doví-li se někdo o tom? Zažaluje mě, že nevykonávám službu, pan poštmistr mě propustí, dá zavřít a třebas ještě něco horšího."
Byl na rozpacích. Posléze se rozhodl, že psaní zatím nedodá a že počká, nenapadne-li ho zítra lepší východisko.
Minul den, minuly dva, ale listonoše pořád nic nenapadalo. Ba naopak, - věc se stávala zamotanější, dopis tajemnější a on sám bezradnější. Onemocněl z toho a chodil po městě jako ve snách; lidé to pozorovali a divili se tomu a nejvíc ho litovala Helenka, které neušel nejmenší stín v jeho obličeji. Před starcem se však do té míry přemohl, že ten na něm nic nepozoroval, a pozoroval-li, tož to přikládal tomu, že se asi zamiloval, věda, že mladí lidé, zamilují-li se, vypadají jako nemocní a chodí jako ve snách.
Velký dopis s pěti pečetěmi zatím ležel založen na okně mezi novinami. Kolik hodin se listonoš nad ním nauvažoval! Dopis však mlčel, chladně a uštěpačně. Uvnitř něho se však přece něco dělo, co svědčilo o jeho strašidelném životě a co listonoše nejvíce děsilo. Stával se den ode dne těžší. Jako by zarůstal do zdiva, jako by se naň přesouvala tíha bezradnosti listonošovy. Dříve dal se zvednouti snadno jednou rukou, teď však potřeboval ubohý mládenec obou a veliké síly, a když jej nesl, bylo to, jako by držel veliký balvan, - až se pod ním kymácel. A dopis byl stále těžší, stále těžší, den ode dne těžší. Když měsíc poté, co listonoš jej dostal, rozhodl se psaní dědovi odevzdat, ať už to dopadne jakkoli, jen když sám bude zbaven své trýzně, - tu zpozoroval, že dopis tak ztěžkl, že nemůže jím vůbec pohnout. Marně jím cloumal, marně napínal svaly. Celá světnice se třásla, ale dopis se ani nepohnul a ležel jako přibitý na okně mezi novinami a květináčem.
Toho dne do města vjel krásný automobil a stanul uprostřed náměstí. Skupilo se kolem něho plno zvědavců, protože automobil a k tomu tak krásný automobil byl ve městě zvláštností. Z něho vystoupil osmahlý muž blýskavých očí, s černým vousem a lesklými holinkami. Po boku mu visel nůž a revolver a jen jedna ruka. Druhá, - pravá, - byla v lokti useknuta.
"Kde je můj otec?" ptal se, sotva vystoupil z vozidla.
Nikdo nevěděl, kdo je jeho otec, tudíž ani kde by byl.
"Psal jsem mu přece, že dnes přijedu. Či zemřel?" Dal se rychlým krokem přes náměstí, zahnul ulicí a stanul u posledního domku města, právě tam, kde bydlil stařec a listonoš. Mnoho zvědavců ho následovalo.
Stařec seděl s listonošem na zahradě a hřál se na jarním slunci. Bylo právě poledne.
"Otče!" zvolal osmahlý muž a rozpřáhl ruce.
Stařec se zachvěl. Přišlo to příliš neočekávaně. Taková radost zalomcovala jeho slaboučkým tělíčkem, že srdce to nesneslo.
"Františku!" zašeptal jen, jako z velké dálky. Potom už neřekl nic; sklouzl s lávky a padl na zem. Když ho zvedli, byl už mrtev. Ale v tváři měl tolik štěstí, že všichni nemohli dlouho uvěřit, že by už nežil.
Syn zaplakal, ale brzy se uklidnil.
"Jistě nebyl zpraven o mém příchodu. Když jsem si svýma rukama, nožem a revolverem získal dost peněz, - což mě stálo mnoho námahy a též pravou ruku, - dal jsem psáti z Ameriky svému otci, že se vracím. Hlavně proto, že jsem věděl, že náhlý můj příchod mohl by ho zabít. Jistě nedostal mého dopisu, ani peněz, které jsem do něho přiložil. Kdo byl tím vrahem, který ukradl peníze a dopis a mého otce zabil?"
Listonoš se zachvěl.
"Já jsem mu nedodal dopis," řekl smutně. "Ale jen proto, abych ho uchoval při životě. Byl psán cizí rukou a myslil jsem, že oznamuje vaši smrt, pane! Po celý měsíc schovával jsem jej ve svém pokoji. Pro Boha, odpusťte mi a věřte, že jsem to neudělal ze zlého úmyslu!"
Muž se rozlítil, vytáhl nůž a šermoval jím listonošovi před očima.
"Jste zloděj!" křičel. "Ukradl jste dopis, protože v něm byly peníze, které jsem smrtelně si vybojovával v amerických dolech. O které jsem se rval s lidmi a zemí. Pro něž jsem musel zabíjet, užívat nebezpečných lstí a pro něž jsem ztratil v zápase pravou ruku."
"Viděl jsem v dopise smrt," řekl listonoš, zbledlý bolestí.
"Jste vrah!" křičel dále Američan. "Zabil jste mého otce tím, že jste ho nepřipravil na můj příjezd. Do vězení s ním!"
Lidé vrhli se na listonoše a odvedli ho do vězení. Nepřipustili ho ke slovu, a kdyby byl mluvil, nikdo by mu nebyl uvěřil. Jen Helenka, která jako jindy stála za plotem, dívala se na něho s velkou lítostí, ale nemohla mu pomoci.
Uvěznili chudáka listonoše, odsoudili pro krádež a vraždu k smrti. Nikdo nevěřil ani za mák jeho obhajobě, a když vyprávěl o tom, že dopis stával se den ode dne těžším, - všichni se dali do smíchu.
Vystavěli na náměstí lešení z prken. Američan na něm sám sestrojil velkou šibenici. Den popravy určili na veliký trh, kdy bude ve městě nejvíce lidí, aby ti, kdož nevraždili a nekradli, měli při pohledu na popravu jakés takés zadostiučinění za svoji ctnost, - a hříšníci aby se zachvěli.
V celém městě všichni listonoše haněli a nemohli nalézti pro něho dosti špatných slov. Nejvíce jednozubá vdova; té tou dobou narostlo sedm jazyků.
Přišel den popravy. Z celého kraje sešli se zástupové na vzácnou podívanou. Náměstí bylo nabité lidmi, z oken přihlížely tlusté měšťanky a plešatí měšťané, ba i střechy byly plny zvědavců.
Nejbohatší, aby si před ostatními nezadali, koupili si přiměřeně svému bohatství místa pod samou šibenicí. Nescházela ani spousta dětí a výrostků, kteří jako hadové a ještěrky prolézali zástupem, tropíce všude samou neplechu. Celé náměstí bylo plno pohybu, vřavy, výkřiků, pískání a života. A čekalo na smrt.
V kostelním výklenku, nad hlavami ostatních stála Helenka. Byla bledá, ruce se jí třásly a v očích měla dvě slzy.
Trubači zatroubili, bubny zarachotily. Dva četníci vyvedli listonoše na lešení a za ním vystoupil kat. Vypadal tak hrozně ve svém úboru, že shromáždění ztichlo na povel. Listonoš šel prostovlasý, dívaje se ztrhanýma očima po náměstí, domech a nebi, jako by kohosi hledal a nenalézal. Postavili ho pod šibenici a přečtli rozsudek. Potom se ho soudce ptal, chce-li se pomodliti.
Listonoš přikývl. Přejel si několikrát rozechvěně rukou po hrdle, hledaje tam hlas, který utrpením vyschl, a pak upřev své opuštěně oči do očí tisíců, pronesl úpěnlivě:
"Lidé! mluvil jsem pravdu před soudem, mluvím ji teď před smrtí. Neukradl jsem dopis, nechtěl jsem zabíti stařečka. Nebojím se oběšení, bojím se samoty, ve které umírám. Jest mezi vámi jediný, který věří v moji nevinu? Jest mezi vámi jediný, který věří tomu, co povídám?"
Strašné ticho bylo mu odpovědí.
Klekl listonoš na obě kolena, rozpřáhl ruce a opakoval svoji prosbu ještě zoufaleji:
"Oh, nenechávejte mě umříti bez jediné hvězdy! Což ani jediný, ani jediný mezi vámi, zástupové, mi nevěří?"
Zástup se nepohnul. Mlčel.
Padl nebožák na samu tvář a zavolal z největší bídy:
"Člověče, proč jsi mě opustil!"
Tu ozval se hlas jako z nebe jdoucí, který zazvonil do ponurého ticha jako stříbrný zvon, který zavlál nad zástupem jako bílý prapor na černé věznici:
"Věřím ti!"
Všichni se zachvěli. Bylo to tak neočekávané, že žádný se neopovážil ani ohlédnouti. Listonoš se vzpřímil, do tváří vběhl mu nach, obrátil se za hlasem jako slunečnice za sluncem.
A hlas ten přichází z kostelního výklenku, kde stojí děvčátko, dívající se široce rozevřenýma očima na dav, šibenici a listonoše.
Lidé se zvolna, zvolna otáčejí. Vidí veliké, zářící oči, rozrůstající se do dvou modrých jezer; všem se zdá, že tyto dívčí oči jsou větší než náměstí se všemi věžemi, všichni cítí, jako by do nich spadli a v nich utonuli. Stojí, stojí jako utopenci s kamenem na hrdle, upřeně civějíce, očarovaní divným pohledem.
"Věřím ti," ještě jednou řekla Helenka, sklouzla z výklenku a vkročila do zástupu. Ten se před ní rozestupoval jako moře před Mojžíšem a nikdo ani nehlesl. Helenka jím proplula, vystoupila na lešení, vzala listonoše za ruku a řekla:
"Pojď odtud!"
Listonoš šel.
Soudci, strážníci, kat, zástupové, vojáci, hasiči, děti a výrostci stáli jako zařezaní. Jako hračky vyřezané ze dřeva. Nevěděli, co si počíti. Ustupovali Helence i listonošovi s cesty, poslouchali jejích očí tak, jako by to neyly oči osiřelého děvčátka, ale nejmocnějšího pána z nejmocnější říše.
Než se nadáli, zmizela Helenka i listonoš. Pomalu probírali se z mrákot a přicházeli na to, co se stalo.
"Co jsme to provedli," zabědoval konečně soudce u šibenice, "vždyť jsme ho měli oběsit!"
"Rychle za nimi!" zvolal policejní komisař.
Všichni se vzpamatovali. Soudcové, strážníci, kat, zástupové, hasiči, děti a výrostci hnali se jako lavina ulicemi a za město po stopách listonoše a Helenky.
Nedostihli jich však. Jako by se země pod nimi slehla. Zmizeli a nikdy už se tam neukázali.
Mnoho se potom vypravovalo ve městě o listonošovi, ale ještě více o děvčátku-sirotku, malé Helence. Každý jinak si vysvětloval její tajemnou moc. Jedni říkali, že to asi byl ďábel, jiní, že anděl; všichni však shodovali se v tom, že to bylo dítě s krásnýma očima.
Zdroj: vesad, 07.07.2006
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Jiří Wolker - Pohádka o listonošovi (Pohádky)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Výklad
Karel Čapek - Válka s mloky
• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2019 znělo Kniha, kterou si musíte přečíst a jednalo se o článek s prvky recenze, který představuje jednu z knih jmenovaných ve výchozím textu a doporučuje ji čtenářům webu Milujeme literaturu OSNOVA: I.Díla pro lid II.a) Zasazení děje...
Statistiky
Čtenářský deník:
8017 dělČítanka:
4764 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
109 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (1,5)
- vedralova.k (0,5)
Štítky
Nietzsche milostný román policejním banky odpadky slečna fifi quijot Číslovka kopyto a mňouk Poštovní holub Noc s Hamletem investice shakepeare Tajemství gobelínu proč jsem si vybrala slezské stop názor na manželství iktanc vyjížďka legolas rychlost Brouk pytlík Líčen dobré duše turbina kamenny most dalimilova kronika helimadoe Rozprava na obranu
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 466 820
Odezva: 0.11 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí