Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

To bylo na břehu jižního moře, kde zelené vlny
třepí se v stříbrný plyš jak lože svatební
a na nich osmahlý den a životaplný
v náručí béře noc a horce tiskne se k ní.

Tam ve zlatém písku ležely dívky a ženy
jak démanty v prstenu, jiskřící svými těly,
z vln měly stavěna ňadra a ruce z bílé pěny
a hořely očima, jež na ně se ohlížely.
Jak krásné bylo jim za krásná prsa se stydět,
když vítr rozcuchal vlasy a odhrnul šat,
jak krásné bylo ty poklady vzpurné ukrývat,
uzrávat růměncem a vidět:
proto tak krásný je stud,
že lze jej nejkrásněji jednou darovat.

A v této zemi,
kde tělo mění se v housle a večer pod oranžemi
hvězdnaté prsty hrají na smyslů strunách pěti
o zdraví, o štěstí, o lásce, -
- v té zemi jsem musel tě dvakráte smutněji uviděti,
nemocná.

Na břehu stálas, kašlem se prochvívajíc,
na smrt pobledlá studem, když vítr ti nadzvedl šat.
Jak bylo hrozné, že neměl co přikrývat,
že nebylo boků a prsů, že nebylo nic,
jen stud,
strašný a jiný stud, růměncem nehořící,
ale zsinale bledý, jako bys měla v líci
dva morové hroby vápnem hašené.

Tenkráte zdálo se ti, že je snad hřích
zem sytých a zdravých skvrnit svou přítomností.
Hlavu jsi složila do žeber vysedlých
a na tom voru, sbitém z vlastních svých kostí,
chtěla jsi jinam, daleko odjížděti,
do země vzdálené, kde žena se nemusí stydět,
že nemá štěstí,
že nemá lásky,
že nemá dětí.