Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1. kapitola)
• detektivní román drsné severské školy se odehrává koncem dvacátého století v Norsku a líčí hon na sériového vraha
• přeložila Kateřina Krištůfková (Kniha Zlín, 2012; ISBN: 978-80-87497-45-6)
• název originálu: Snømannen

ČÁST I.

KAPITOLA 1

Středa 5. listopadu 1980 - Sněhulák

Toho dne napadl sníh. V jedenáct dopoledne se bez varování začaly snášet z bezbarvého nebe obří sněhové vločky a jako armáda z vesmíru si podmanily pole, zahrady a trávníky v Romerike. Ve dvě hodiny už Lillestrømem projížděly dva sněhové pluhy, a když Sára Kvineslandová v půl třetí pomalu a opatrně řídila svou Toyotu Corolla SR5 mezi vilami v ulici Kolloveien, spočíval listopadový sníh na vlnící se krajině jako prachová peřina.
Připadalo jí, že domy vypadají za denního světla jinak. Natolik jinak, až málem minula příjezd k jeho garáži. Vůz ustřelil, jak zabrzdila, a ze zadního sedadla zaslechla zasténání. V zrcátku spatřila nespokojenou tvář svého syna.
"Nebude to trvat dlouho, zlato," prohlásila.
Před garáží se prostírala ve vší té bělobě velká černá plocha a jí došlo, že tady parkovalo stěhovací auto. Hrdlo se jí sevřelo. Jen aby nepřišla pozdě.
"Kdo tady bydlí?" ozvalo se ze zadního sedadla.
"Ále, jeden známý," odvětila Sára a automaticky si zkontrolovala v zrcátku účes. "Deset minut, zlato. Nechám klíček v zapalování, abys mohl poslouchat rádio."
Vystoupila, aniž počkala na odpověď, docupitala na hladkých botách ke dveřím, jimiž už tolikrát vstoupila a vyšla ven, avšak nikdy takto, nikdy za bílého dne, vystavená pohledům všech zvědavých očí vilové čtvrti. Ne že by pozdní večerní návštěva působila nevinnějším dojmem, Sáře však z nějakého důvodu připadalo správnější, aby se podobné počínání odehrávalo po nástupu tmy.
Zaslechla, jak uvnitř zabzučel zvonek - jako čmelák narážející do sklenice s marmeládou. Čekala a cítila vzrůstající zoufalství, přitom pokukovala po oknech sousedních domů. Okna neprozrazovala nic, jen k ní vysílala odrazy černých holých jabloní, šedého nebe a mléčně bílé krajiny. Konečně uslyšela za dveřmi kroky a ulehčením vydechla. V následujícím okamžiku už byla uvnitř a v jeho náruči.
"Neodjížděj, lásko," vyhrkla a slyšela, jak jí hlasivky ovládá pláč.
"Musím," odpověděl tónem, jako by to byl refrén, kterého má plné zuby. Jeho ruce přitom putovaly známými cestičkami, cestičkami, kterých nikdy plné zuby neměl.
"Ne, nemusíš," zašeptala mu do ucha. "Jenže chceš. Už si netroufáš."
"Tohle nijak nesouvisí s tebou a se mnou."
Slyšela, jak se mu do hlasu vkrádá podráždění, současně jí jeho ruka, silná, ale měkká ruka, klouzala po zádech a pod okraj sukně a punčoch. Byli jako sehraný taneční pár, kde oba znají sebemenší pohyb, kroky, dech, rytmus toho druhého. Nejprve bílá láska. Ta pěkná. Potom černá. Bolest.
Rukou ji hladil přes kabát, hledal pod silnou látkou bradavku. Její bradavky ho vždycky fascinovaly, pokaždé se k nim vracel. Možná proto, že sám žádné neměl.
"Zaparkovalas před garáží?" zeptal se a bradavku pevně zmáčkl.
Přikývla a ucítila, jak jí bolest vystřelila do hlavy jako šíp touhy. Klín se už otevřel jeho prstům, které k němu brzy doputují. "Kluk čeká v autě."
Ruka se zprudka zastavila.
"Nic neví," zasténala a cítila, jak jeho ruka váhá.
"A tvůj muž? Kde teď je?"
"Co myslíš? V práci. Samozřejmě."
Nyní zněl podrážděně její hlas. Jenom proto, že zatáhl do hovoru jejího manžela, neboť pro ni bylo těžké o něm mluvit bez podráždění. A protože její tělo si ho teď žádalo, rychle. Sára Kvineslandová mu rozepnula poklopec.
"Ne...," začal a chytil ji za zápěstí. Druhou rukou mu jednu vrazila. Udiveně na ni hleděl a po tváři se mu přitom šířila červená skvrna. Usmála se, popadla ho za silné černé vlasy a přitáhla jeho obličej ke svému.
"Tak si jeď," sykla. "Ale nejdřív mě ošukáš. Rozuměls?"
Cítila jeho dech na své tváři. Vydechoval nyní prudce. Ještě jednou ho volnou rukou uhodila a jeho penis se jí v ruce zvětšil.

Přirážel, s každým pohybem tvrději, jenže už to bylo pryč. Sára teď byla ochablá, magie vyprchala, napětí se uvolnilo a vrátila se jen beznaděj. Ztratila ho. Leží tu a přitom ho ztrácí. Všechny ty roky, kdy po něm toužila, všechny ty slzy, které vyplakala, všechny ty zoufalé věci, které ji přiměl dělat. Aniž jí to jakkoli oplatil. S jedinou výjimkou.
Postavil se do nohou postele a vzal si ji se zavřenýma očima. Sára zírala na jeho hruď. Zpočátku jí to připadalo divné, ale postupně si ten pohled na neporušenou bílou kůži pokrývající prsní svalstvo oblíbila. Připomínal jí staré sochy, které neměly bradavky, aby nebudily pohoršení.
Sténal stále hlasitěji. Věděla, že se brzy se vzteklým zařváním udělá. Milovala to zařvání. Ten vždy překvapený, extatický, téměř bolestiplný výraz obličeje, jako by orgasmus pokaždé překonal jeho nejsmělejší očekávání. Nyní jen čekala na poslední zařvání, bučivé rozloučení v jeho vymrzlé ložnici zbavené obrazů, záclon i koberců. Nato se obleče a odjede do jiné části země, kde mu podle jeho slov nabídli místo, které nemohl odmítnout. Ale tohle odmítnout může. Tohle. A přesto zařve rozkoší.
Zavřela oči. Jenže žádný řev se neozval. Zarazil se.
"Co je?" zeptala se a oči otevřela. Obličej měl zcela správně zkroucený. Ovšem nikoli rozkoší.
"Tvář," šeptl.
Trhla sebou. "Kde?"
"Za oknem."
Okno bylo u druhého konce postele, ve stěně přímo nad její hlavou. Mrskla sebou, cítila, jak z ní vyklouzl, náhle ochablý. Okno bylo příliš vysoko na to, aby ze svého místa mohla vidět ven. A příliš vysoko na to, aby se někdo mohl zvenčí dívat dovnitř. Kvůli již ubývajícímu dennímu světlu spatřila jen zdvojený odraz lustru na stropě.
"Viděls sám sebe," pronesla téměř prosebně.
"To jsem si nejdřív taky myslel," namítl a dál zíral do okna.
Sára si klekla, potom vstala a vyhlédla do zahrady. A tam, tam byl ten obličej.
S úlevou se hlasitě zasmála. Obličej byl bílý, oči a ústa měl z černého štěrku, původem pravděpodobně z příjezdové cesty. A ruce tvořily jabloňové větve.
"Bože můj," škytla. , Vždyť je to obyčejný sněhulák."
Nato přešel její smích v pláč, bezmocně vzlykala, dokud neucítila kolem ramen jeho paže.
"Musím už jít," popotáhla.
"Ještě chvíli zůstaň," přemlouval ji.
Ještě chvíli zůstala.
Když kráčela ke garáži, všimla si, že uplynulo téměř čtyřicet minut.
Slíbil jí, že občas zavolá. Nikdy neuměl dobře lhát a pro jednou mu za to byla vděčná. Ještě než došla k autu, zahlédla chlapcův bledý obličej zírající na ni ze zadního sedadla. Zatáhla za dveře vozu a ke svému údivu ucítila, že jsou zamčené. Dívala se na svého syna přes zamžené tabulky. Teprve když zaklepala na sklo, otevřel.
Usedla na přední sedadlo. Rádio mlčelo a v autě byla hrozná zima. Klíček od zapalování ležel na sedadle spolujezdce. Otočila se k chlapci. Byl bledý a spodní ret se mu třásl.
"Stalo se něco?" zeptala se.
"Ano. Viděl jsem ho."
V hlase mu zněl slabý pištivý tón děsu, který, pokud si dobře vzpomíná, neslyšela od doby, kdy jako malý sedával na gauči u televize vmáčknutý mezi ně a rukama si zakrýval oči. Nyní už mutoval, přestal ji na dobrou noc objímat a začal se zajímat o motory aut a dívky. Jednoho dne i on nasedne do auta s jednou z nich a odjede od ní.
"Co tím myslíš?" Zastrčila klíček do zapalování a otočila jím.
"Toho sněhuláka..."
Motor nezareagoval a ji bez varování zachvátila panika. Čeho se bojí, však nevěděla. Zírala čelním sklem ven a znovu otočila klíčkem. Stihla se snad vybít baterie?
"A jak ten sněhulák vypadal?" vyptávala se, sešlápla plyn až k podlaze a v zoufalství sevřela klíček tak pevně, až jí připadalo, že ho zlomí. Chlapec odpověděl, avšak odpověď byla přehlušena zařváním motoru, jenž naskočil.
Sára zařadila a uvolnila spojku, jako by najednou bylo třeba odjet odsud co nejrychleji. Kola se na měkkém, lepivém čerstvém sněhu protočila. Přidala ještě plyn, stáli však nehybně, jen zadek vozu klouzal do strany. Pak se pneumatiky zakously do asfaltu, auto vyrazilo vpřed a bokem se smeklo na silnici.
"Táta na nás čeká," prohlásila. "Musíme sebou hodit."
Zapnula rádio, zvýšila hlasitost, aby promrzlý vůz naplnila jinými zvuky než vlastním hlasem. Moderátor zpráv dnes již posté informoval, že Ronald Reagan v noci porazil v amerických prezidentských volbách Jimmyho Cartera.
Chlapec opět něco pronesl a Sára mrkla do zrcátka.
"Cos povídal?" zeptala se hlasitě.
Zopakoval to, ale stále ho neslyšela. Ztlumila rádio a přitom sjížděla dolů k hlavní silnici a k řece, které se vinuly krajinou jako dvě smuteční stuhy. Trhla sebou, jakmile pochopila, že se naklonil dopředu mezi sedadla. Jeho šepot se jí ozval suše těsně u ucha. Jako by bylo důležité, aby je nikdo jiný neslyšel.
"Umřeme."