Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer
• komedie německého klasika, jež je inspirována epizodou ze života italského léčitele, alchymisty a dobrodruha Alessandra di Cagliostra

OSOBY

KANOVNÍK
HRABĚ
RYTÍŘ
MARKÝZ
MARKÝZA
JEJÍ NEŤ
PLUKOVNÍK ŠVÝCARSKÉ STRÁŽE
SAINT JEAN - sloužící u markýze
JACQUES - chlapec ve službách markýziných
SPOLEČNOST PÁNŮ A DÁM
DVA DVORNÍ KLENOTNÍCI
MLADÍCI
DĚTI
KOMORNÁ
ŠEST ŠVÝCARŮ
SLUHOVÉ

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Ozářený sál.

Výstup 1.

V pozadí dvanáctičlenná až patnáctičlenná společnost u stolu při večeři. Po pravé straně sedí kanovník, za ním markýza, pak ostatní dokola, poslední na levé straně je rytíř. Podává se dessert, sloužící odcházejí. Kanovník se zvedne a zamyšlen se prochází v popředí. Společnost, zdá se, hovoří o něm. Posléze vstane markýza a jde k němu. Předehra v orchestru zmlkne a počíná se dialog.

MARKÝZA: Je to dovoleno, být tak roztržitý? vymykat se dobré společnosti, kazit přátelům radost důvěrné chvíle? Myslíte si, že mužem žertovat, že se mužem bavit, opustí-li hostitel tabuli, kterou tak štědře vystrojil? Už po celý večer se zdálo, že jste jen tělesně přítomen. Doufali jsme, že aspoň ke konci hostiny, teď, kdy sluhové odešli, budete vesel a upřímný - a vy vstanete, odstoupíte si od nás a procházíte se v myšlenkách tady na druhém konci sálu, jako by nablízku nebylo pranic, co by vás mohlo zajímat a upoutat.
KANOVNÍK: Ptáte se, proč jsem roztržit? Markýzo, vždyť víte, jak to se mnou je - byl by to div, kdybych přišel o rozum? Což je možné, aby lidský duch a lidské srdce byly mateny silněji než u mne? Jaké to mám nervy, že nepodlehnu! Vy víte, čím jsem rozrušen, a ještě se ptáte?
MARKÝZA: Abych byla upřímná, tak docela jasně do toho nevidím. Vždyť přec všechno postupuje, jak si jen můžete přát!
KANOVNÍK: A což má nejistota, což to očekávání?
MARKÝZA: Několik dní to snad snesete? - Cožpak hrabě, náš veliký učitel a mistr, neslíbil, že nás všechny a obzvláště vás uvede do dalších tajemství? Což neslíbil, že ukojí žízeň po jiných vědách, která nás všechny trápí, a že každého jednotlivě uspokojí? A můžem brát v pochybu, zda dostojí slovu?
KANOVNÍK: Dobrá! slíbil. - Ale nezakázal spolu všechny schůzky, tedy i tu, kterou jsme si teď troufali uspořádat za jeho zády? Nenakázal nám půst, samotu, zdrželivost, přísné soustředění a tiché rozjímání o naukách, které nám už svěřil? - A já jsem tak lehkovážný a potají shromažďuji zde v letohrádku veselou družinu, zasvěcuji radosti tuto noc, v níž se mám připravovat na velké a posvátné zjevení! - Sužuje mne už tak mé svědomí, i kdyby on se o tom nedověděl. A povážím-li dokonce, že mu jeho duchové jistě všechno vyzradí, že snad už je na cestě, aby nás překvapil! - Kdo obstojí před jeho hněvem? - Já bych se studem propadl - v tu chvíli! Je mi, jako bych ho slyšel; slyším koně, vůz. (Pospíchá ke dveřím.)
MARKÝZA (pro sebe): Pane hrabě! tys jedinečný čtverák! Mistrný podvodník! Pořád se na tebe dívám a den co den se něčemu přiučuji! Jak umí kořistit z vášně toho mladíka, jak ji dovede stupňovat! Jak se zmocnil jeho celičké duše a mu neomezeně vládne! Podívejme se, jak pochodíme, budem-li ho napodobovat. (Kanovník se vrací.) Buďte jen bez starosti. hrabě ví mnoho; vševědoucí není a o této slavnosti se nedoví. - Čtrnáct dní jsem neviděla vás ani naše přátele, po čtrnáct dní jsem se na venkově skrývala v bídném domku, mnohou nudnou chvíli jsem musila spolknout, jen abych byla poblíže naší zbožňované princezny, jen abych ji tu a tam potají mohla na hodinku vyhledat a rozprávět s ní o kterémsi milovaném příteli. Dneska se vracím do města, i bylo od vás velmi vlídné, že jste mi sem polou cesty přišel vstříc, že jste mi v tomhle útulném domečku přichystal hostinu a shromáždil mé nejlepší přátele k mému uvítání. Opravdu, zasloužíte si dobré noviny, kterou vám přináším. Jste vroucí, laskavý přítel. Jste šťasten a budete šťasten; jen bych ráda, abyste svého štěstí opravdu užil.
KANOVNÍK: To už přijde, a brzo.
MARKÝZA: Pojďte, sedněte si. hrabě tu není, je někde v dálce, aby se tam o samotě cvičil ve svém čtyřicetidenním půstu a připravoval k svému velkému dílu. Nedoví se o naši schůzce, tak jako se nesmí dovědět o našem velkém tajemství (S důrazem.) Kdyby se předčasně prozradilo, že princezna vám odpouští, že se kníže tou svou milovanou dcerou vbrzku as dá usmířit, pak by se celá krásná stavba úsilím u intrik lehce zřítila! Výslovně mi princezna, jež ví o vašich stycích s hrabě tem, nařídila, abychom se před tím mužem, kterého se obává, tajili s celým svým důležitým podnikem.
KANOVNÍK: Řídím se naprosto její vůlí; i tento těžký příkaz vyplním, třebaže jsem přesvědčen, že její strach je bezdůvodný. Hrabě je velikán a spíš by nám prospěl nežli škodil. Před ním jsou si všechny stavy rovny. Spojit dvé milujících srdcí, toť mu nejpříjemnějším zaměstnáním. Moji žáci, tak říkává, to jsou králové, zaslouží si vládnout světem, zaslouží si veškerého blaha. - A teď, když mu to oznámí jeho duchové a uvidí-li, že v tuto chvíli jsou naše srdce sevřena nedůvěrou k němu, zrovna když nám odhaluje poklady své moudrosti.
MARKÝZA: Mohu jen opakovat, že to princezna cíní výslovnou podmínkou.
KANOVNÍK: Budiž. Uposlechnu jí, i kdybych se tím zničil.
MARKÝZA: A my své tajemství lehce uchováme, protože nikdo ani zdaleka nemůže tušit, že princezna je vám nakloněna.
KANOVNÍK: Ovšemže. Kdekdo si myslí, že jsem v nemilosti, že jsem navždycky zapuzen ode dvora. Lidé se na mne dívají soucitně, ba s opovržením. Držím se zpříma jen velkým úsilím, jen tím, že moji přátelé jsou u dvora váženi a že se mi dostává podpory od nejednoho nespokojence. Dej Bůh, aby má naděj nebyla klamná, aby se váš slib vyplnil!
MARKÝZA: Můj slib? - Už mu tak neříkejte, milý příteli. Až dosud to byl můj slib; ale od toho večera, kdy jsem vám přinesla jakési psaníčko - což jsem vám jím nedoručila i nejkrásnější ujištění?
KANOVNÍK: Však jsem ten list už tisíckráte zulíbal. (Vyjme jej z kapsy.) A zulíbám jej ještě tisíckrát! Nesej mu ho se svých rtů, až ty mé žhavě chtivé rty budou smět spočinouti na její krásné ruce: na té ruce, jež mne nad pomyšlení oblažuje, když mi navždycky zajišťuje mé štěstí.
MARKÝZA: A spadne-li pak rouška s toho tajemství a budete-li vy v jasném lesku svého dřívějšího štěstí, ba ještě v krásnější záři stát před očima lidí, vedle knížete, jenž vás opět uzná, vedle kněžny, jež ve vás nikdy nepřestala věřit: jak potom oslepí to nové, to třpytné štěstí zrak závistníků a s jakou radostí vás uvidím na místě, jehož si tak úplně zasloužíte! -
KANOVNÍK: A jak štědře se pak odvděčím přítelkyni, jíž dlužím to vše!
MARKÝZA: O tom nemluvte. Kdo vás může znát a nebyl by vámi nadšen? Kdo by si nepřál sloužiti vámi, byť i s obětmi?
KANOVNÍK: Slyšte, teď přijel vůz. Co to je?
MARKÝZA: Buďte bez starosti; jede dál. Dveře jsou zavřeny, okenice též; dala jsem okna nejpečlivěji zakrýt, aby nikdo nezpozoroval, že se tu svítí. Nikdo nemůže tušit, že je v domě společnost.
KANOVNÍK: Jaký je to hluk, jaký rámus?

(Vstupuje sloužící.)

SLOUŽÍCÍ: Předjel nějaký vůz; buší se do dveří, jako by je chtěli vypáčit. Slyším hlas pana hraběte; hrozí; žádá, aby byl vpuštěn.
MARKÝZA: Je dům na závory? - Neotvírejte mu! Nehýbejte se. Neodpovídejte. Až se vyzuří, ať si odjede.
KANOVNÍK: Zapomínáte, kdo to je. - Otevřete mu! Bráníme se marně.
SLOUŽÍCÍ (vpadají do sálu): Pan hrabě! pan hrabě!
MARKÝZA: Jak se sem dostal?
JEDEN ZE SLOUŽÍCÍCH: Dveře se rozlétly samy od sebe; obě křídla najednou.
KANOVNÍK: Kam se skryju?
DÁMY: Kdo nás zachrání?
RYTÍŘ: Jen zmužile!
DÁMY: Je tu! Je tu!

Výstup 2.

HRABĚ. PŘEDEŠLÍ.

HRABĚ (mluví ve dveřích, otočiv se ven): Assaratone! Pantassaratone! Služební duchové, zůstaňte u dveří, ať nikdo nevyklouzne! nedovolte, aby kdokoli šel přes práh, kdo není mnou označen.
DÁMY: Běda nám!
MUŽOVÉ: Co z toho bude?
HRABĚ: Urieli, ty po mé pravici, Ithrurieli, ty po mé levici, vstupte! Ztrestejte zločince, tentokrát jim neprominu.
DÁMY: Kam se schováme?
KANOVNÍK: Všechno je ztraceno!
HRABĚ: Urieli! (Přestávka; jako by slyšel odpověď.) Dobře tak! - "Tady jsem", toť tvá obvyklá odpověď, poslušný duchu. - Urieli, chop se těchhle žen! (Dívky hlasitě vykřiknou.) Odveď je daleko přes hory doly, na křižovatce je usaď; nevěří, neposlechnou, Pokud necítí! Sáhni na ně!
DÁMY: Au! Au! Chytil mne! - Velký mistře, pro smilování boží!
MARKÝZA: Pane hrabě!
DÁMY: Na kolenou prosíme o odpuštění.
HRABĚ: Urieli, ty za ně oroduješ! Mám se dát obměkčit?
DÁMY: Oroduj za nás, Urieli!
MARKÝZA: Je to dovoleno, ta stvoření takhle strašit?
HRABĚ: Co? Co? Na kolena, madame! Ne přede mnou: před těmi neviditelnými, kdož stojí po mém boku, na kolena! Můžete s nevinným srdcem a zpříma stát před těmi nebeskými zjevy?
JEDNA Z DÍVEK: Vidíš něco?
JINÁ: Ano, nějaký stín, docela těsně u něho!
HRABĚ: Jak to vypadá ve vašem srdci?
MARKÝZA: Veliký mistře! Ušetři slabého pohlaví!
HRABĚ: Jsem dojat, nikoli obměkčen. Ithrurieli! chop se mužů, odvlec je do mých nejhlubších sklepení!
KANOVNÍK: Můj pane a mistře!
RYTÍŘ: Ani slova dál! Vaši duchové nám nenahánějí strachu a vy sám - - Mám kord. Nemyslíte, že nám ještě zbývá síla i odvaha, abychom sebe i dámy ubránili?
HRABĚ: Jinochu pošetilý! Jen tas, tas jen! Bodni sem, sem do této volné, nechráněné hrudi! bodni, aby se událo znamení pro tebe i pro všechny. Trojnásobné brnění, pancíř poctivosti, moudrosti a kouzel, ochraňuje tuto hruď. Jen bodni a sesbírej si zahanben u mých nohou střepy svého rozbitého meče!
MUŽOVÉ: Jaká vznešenost!
DÁMY: Jaká síla!
MUŽOVÉ: Jaký hlas!
DÁMY: Jaký to muž!
RYTÍŘ: Co mám dělat?
KANOVNÍK: Kam to povede?
MARKÝZA: Co mám říci?
HRABĚ: Vstaňte! dávám tomu nerozumnému pokolení milost. Nechci nadobro zavrhnouti svá děcka zbloudilá; bez trestu vás však nepropustím. (Mužům.) Vzdalte se! (Mužové odstoupí do pozadí; ženám.) A vy, vzchopte se a soustřeďte se! (Jako by důvěrně hovořil s duchy.) Urieli! Ithrurieli! jděte k svým bratřím! (Ženám.) Teď mluvte; ať slyším, jste-li ještě pamětlivy mých nauk. - Cože jsou hlavní ctnosti žen?
PRVÁ DÍVKA: Trpělivost a poslušnost.
HRABĚ: Jejich symbolem?
DRUHÁ DÍVKA: Luna.
HRABĚ (markýze): Proč?
MARKÝZA: Protože jim připomíná, že nemají svého vlastního světla, nýbrž že všechnu záři dostávají od muže.
HRABĚ: Správně, pamatujte si to! - A teď, až pojedete domů, shlédnete po levici na jasné obloze prvou čtvrt; i říkejte si: Hleďte, jak půvabně tu stojí! jaké mírné světlo! jaké krásné boky! jaká cudnost! hle, pravý to obraz dospívající spanilé panny. Spatříte-li pak příště úplněk, napomínejte se a říkejte si: Jak skvostně tu září obraz blažené hospodyně! hle, teď se obrací k svému choti; zachycuje paprsky jeho světla, aby něžně a sladce svítily s její tváře. To si dobře rozvažte, ten obraz, jak dovedete nejlíp, mezi sebou rozveďte; pokračujte, pokud umíte, ve svém přemítání, vzdělávejte svou mysl, Povznášejte svého ducha: neboť jen takto kanete se hodny shlédnouti tvář Velkého kofty. - Nyní jděte! nehřešte proti nižádnému z mých přikázání a nebe vás opatrujž před světlem ubývajícím, před kormutlivým vdovstvím! - Teď ihned všechny pojedete do města a jen přísné pokání může vám získati pardon a urychliti příchod Velkého kofty. Buďte zdrávy.
MARKÝZA (stranou): Zpropadený chlap! Je to blouznil, je to lhář, je to podvodník: vím to, jsem o tom přesvědčena - a přec mi imponuje. (Dámy s úklony odcházejí.)

Výstup 3.

PŘEDEŠLÍ bez dam.

HRABĚ: Nuž, rytíři a vy ostatní, teď předstupte vy. Odpustil jsem vám; vidím vás zahanbeny a má velkodušnost přenechává vašim vlastním srdcím trest i polepšení.
RYTÍŘ: Poznáváme tvou dobrotu, otcovský mistře.
HRABĚ: Přestoupíte-li však ještě jednou mé příkazy a neučiníte-li vše, abyste svou chybu napravili, nedoufejte již, že se vám kdy zjeví tvář Velkého kofty, nedoufejte, že kdy svlažíte své žíznějící rty u zdroje moudrosti. - Nuž povězte, pochopili jste, co jsem vám svěřoval? - Kdy se má učeň oddávati svému rozjímání?
RYTÍŘ: V čas noční.
HRABĚ: Proč?
PRVÝ ŽÁK: Aby pociťoval tím živěji, že kráčí temnotou.
HRABĚ: Jakým nocem má dávati přednost?
DRUHÝ ŽÁK: Nocem, kdy obloha je jasná a třpytí se hvězdy.
HRABĚ: Proč?
RYTÍŘ: Aby nahlédl, že mnoho tisíc světel nedává ještě dostatečnou záři a aby v něm tím silněji procitala touha po jediném světle slunce.
HRABĚ: Kterou hvězdu má míti na očích před jinými?
PRVÝ ŽÁK: Hvězdu polárku.
HRABĚ: Co si při tom má představovati?
DRUHÝ ŽÁK: Lásku k bližnímu.
HRABĚ: Kterak se zove opačný pól?
PRVÝ ŽÁK: Láska k moudrosti.
HRABĚ: Mají tyto oba póly společnou osu?
RYTÍŘ: Arciže, jinak by to nebyly póly. Tato osa prochází nám srdcem, jsme-li pravými žák. moudrosti, a vesmír otáčí se kolem nás.
HRABĚ: Rci mi heslo prvého stupně.
RYTÍŘ: Co chceš, aby lidé činili tobě, učiníš též.
HRABĚ: Vylož mi to heslo.
RYTÍŘ: Je zřejmé, výkladu nepotřebuje.
HRABĚ: Správně! - Nyní jděte do sadu a ostře se zadívejte na hvězdu polárku!
RYTÍŘ: Je tma, velký učiteli; sotva že tu a tam hvězdička prokmitává.
HRABĚ: Tím lépe! - Tedy bědujte nad svou neposlušností, nad svou lehkovážností, nad lehkou svou myslí; to jsou mračna, jimiž jsou zatemňována světla nebeská.
RYTÍŘ: Je zima, vane drsný vítr, jsme lehce oděni.
HRABĚ: Ven! ven s vámi! Smí žák moudrosti mrznout? - S chutí měli byste odhodit svůj oděv; žhavá touha vašeho srdce a žízeň po tajné vědě měly by rozpustit sníh a led. Pryč s vámi! pryč!

(Rytíř a ostatní odcházejí, poklonivše se.)