Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

PRVÉ DĚJSTVÍ

STŘÍLENÍ Z KUŠÍ

VOJÁCI a OBČANÉ s kušemi.

Předstoupí JETTER, bruselský občan, krejčí, a napne kuši. SOEST, bruselský občan, kramář.

SOEST: Jen si střelte, ať je konec! Mně už výhru nevezmete! Tři kola v černém, to jste jaktěživ netrefil. A tak bych byl pro letošek mistr.
JETTER: Mistr a k tomu král. Kdo by vám to nepřál? Však za to zaplatíte útratu dvojnásob; zaplatíte za svou dovednost, tak se to patří.
BUYCK (Holanďan, voják pod Egmontem): Jettře, tuhle ránu vám odkoupím, o výhru se rozdělíme a já pány pohostím: už jsem tu beztak dlouho mezi vámi; a dlužníkem za lecjakou zdvořilost. Když chybím, tak tu platí, jako že jste střelil vy.
SOEST: Měl bych odporovat, protože při tom vlastně ztrácím. Ale budiž, Buycku.
BUYCK (střílí): Tak, salutovat, vy tam u terče! - Jeden! Dva! Tři! Čtyři!
SOEST: Čtyři kola? Tak dobrá!
VŠICHNI: Vivat panu králi, sláva! a ještě jednou sláva!
BUYCK: Díky, pánové. Už mistr by bylo moc! Děkuji za poctu.
JETTER: Za tu poděkujte sám sobě.
RUYSUM (Fris, hluchý invalida): Povídám vám!
SOEST: Co je, starý?
RUYSUM: Povídám vám! - Střílí jak jeho pán, střílí jak Egmont.
BUYCK: Proti němu jsem jen chudák a břidil. A co teprve ručnicí, s tou umí jako nikdo jiný. Ne snad, když má štěstí, nebo když je dobré míry, ne! kdykoli namíří, po každé trefa. Učil jsem se od něho. To by taky byl chlap, aby u něho sloužil a nic nepochytil. - Abych nezapomněl, pánové! Král své lidi živí; a tedy na králův účet, víno sem!
JETTER: U nás je to tak, že každý -
BUYCK: Já jsem cizinec a král a nedbám vašich zákonů a zvyklostí.
JETTER: To jsi horší nežli Španěl; ten nám je posud musil ponechat.
RUYSUM: Co je?
SOEST (hlasitě): Chce nás častovat, nechce, abychom se dožili a král platil jen dvojnásob.
RUYSUM: Nechte ho! ale jen pro tentokrát! To je taky po způsobu jeho pána, být splendidní a rozhazovat, kde to přijde vhod. (Přináší se víno.)
VŠICHNI: Na zdraví jeho veličenstva! Sláva!
JETTER (Buyckovi): Totiž Vašeho veličenstva.
BUYCK: Od srdce děkuji, musí-li to být.
SOEST: Ovšemže! Našemu španělskému veličenstvu by přec žádný Nizozemec od srdce nepřipil.
RUYSUM: Kdože?
SOEST (hlasitě): Filipu Druhému, králi ve Španělích.
RUYSUM: To je náš nejmilostivější pán a král! Bůh mu dej dlouhého živobytí.
SOEST: Neměl jste jeho pana otce, Karla Pátého, raději?
RUYSUM: Pánbůh mu dej věcné nebe! To byl pán! Ruku vám měl nad celou zemí a byl tím nejvyšším, co se dá myslet, a když vás potkal, tak vás pozdravil jako soused souseda; a když jste se polekali, tak uměl tak jemňoučce - - Jen mi rozumějte - Vycházel, vyjížděl, jak si zmanul, jen s malým průvodem. Co jsme se všichni naplakali, jak svému synovi postoupil zde vládu - rozumějte, tak jsem povídal, ten je už jinačí, ten je víc jako nějaké veličenstvo.
JETTER: Ten, když tu byl, neukazoval se než v lesku a královské parádě. A - povídá se, že málo mluví.
SOEST: To není pravý pán pro nás, Nizozemce. Naše knížata musí být volná a veselá jako my, musí žít a nechat žít. Ať jsme třeba dobráčtí blázni, pohrdáni a utiskováni nechcem být.
JETTER: Myslím, že by nám král byl milostivým pánem, jen kdyby rádce měl lepší.
SOEST: Ne, ne! Nemá citu pro nás, Nizozemce, jeho srdce nebije pro lid, nemá nás v lásce; jak ho tedy máme mít v lásce my? Proč celý svět přeje hraběti Egmontovi? Pročpak my bychom ho na rukou nosili? Protože je na něm vidět, že s námi dobře smýšlí; protože mu z očí kouká radost, svobodný život, blahovůle; protože nemá nic, oč by se nedělil s žebrákem i s majetným. Ať žije hrabě Egmont! Buycku, je na vás, abyste první pronesl zdravici! Připijte svému pánovi.
BUYCK: A z celé duše: Sláva hraběti Egmontovi!
RUYSUM: Vítězi u St. Quentinu!
BUYCK: Hrdinovi u Gravelink!
VŠICHNI: Sláva!
RUYSUM: St. Quentin, to byla má poslední bitva. Už jsem se sotva belhal, sotva se vláčel s těžkou ručnicí. Ještě jsem tam Francouzům jednu do kožicha vpálil a už jinou dostal na rozloučenou; sekla mne tady do pravé nohy.
BUYCK: U Gravelink! Kamarádi! Tam byla mela! A jenom my to vyhráli. Pálili vám ti psi, ti francouzští žháři, po celých Flandrech! Ale jářku, my na ně vyzráli. Jejich staří otužilí chlapi dlouho vzdorovali, a my na ně, stříleli jsme a mlátili, až křivili hubu a řady se jim trhaly. Tu zastřelili pod Egmontem koně a my se dlouho tahali sem a tam, muž proti muži, kůň proti koni, houf proti houfu, tam na širé písčině u moře. Najednou to přišlo jako s nebe od ústí řeky, bum bác, to kanóny do Francouzů. Byla to anglická flota, náhodou jela kolem od Dunkerku pod admirálem Malinem. Moc nám sice nepomohli: mohli leda na nejmenších lodích a nedostali se dost blízko; tu a tam stříleli i do nás. A přec to k něčemu bylo. Francouze to zlomilo a nám to zvedlo mandle. S jedné i druhé strany pif oaf puf! Všechno pobito, všechno sehnáno do vody. A jak polkli vodu, chlapi se utopili; a my, jako my z Holandska, rovnou za nimi. Jsme přec obojživelníci a tak nám bylo blaze až ve vodě, jako žabám; a pořád jsme do nich v řece mlátili a odstřelovali je jako kachny. Ty, co pláchli, pobili vám selky rýči a vidlemi. A tak musil král Francouz hnedle podat pac a udělat mír. Ten mír jste dlužni nám, ten jste dlužni velkému Egmontovi!
VŠICHNI: Sláva! sláva velkému Egmontovi! a ještě jednou sláva! a ještě jednou!
JETTER: Toho nám měli dát za regenta místo té Markéty Parmské!
SOEST: Počkat! Co je pravda, to je pravda! Na Markétu nedám dopustit! Teď je řada ni tone. Ať žije naše milostivá pani!
VŠICHNI: Ať žije!
SOEST: Opravdu, výtečné ženské jsou v té dynastii. Ať žije regentka!
JETTER: Chytrá je a střídmá ve všem, co podniká. Jen kdyby tak tuze nedržela s kněžoury. Ona přec má taky vinu na tom, že máme v zemi těch čtrnáct nových biskupských čepic. K čemu jsou? Patrně, aby mohli být cizinci nastrčeni na dobrá místa, kam dříve volili opaty z kapitul? A namlouvá se nám, že se to stalo ve jménu náboženství. Povídali! Tří biskupů jsme měli dost: a šlo to řádně a poctivě. Teď aby jeden každý dokazoval, že je skutečně třeba; to bude každou chvíli nějaká mrzutost a různice. A čím víc tím kvedláte a mícháte, tím víc se to zkalí. (Pijí.)
SOEST: Byla to zkrátka vůle králova. Té regentka nemůže nic ubrat ani přidat.
JETTER: A abychom prý nezpívali ty nové žalmy. Jsou tak překrásně zrýmovány a mají nábožnské nápěvy. Tak ty nemáme zpívat; alt; drzých popěvků, kolik chcem. A proč? Je tam prý kacířský neřád a bůhvíjaké věci. Já se jich už nazpíval; teď na něco přišli, a já v tom nic neviděl.
BUYCK: Já bych se jich ptal! V naší provincii si zpíváme, co chceme. To proto, že u nás je místodržícím hrabě Egmont, ten na takové věci nedá. - V Gentu, v Yprech, po celých Flandřích je zpívá, komu se zlíbí. (Hlasitě.) Není přece nic nevinnějšího než duchovní píseň? Nemám pravdu, tatí ku?
RUYSUM: To se ví! Vždyť je to bohuslužba, pobožnost.
JETTER: Ale říkají, že to není pravý způsob, že to není po jejich: a nebezpečné je to věru, tak toho raději nechat. Sluhové inkvisice plíží se krajem a dávají pozor; leckterý poctivec už přišel do neštěstí. Poroba svědomí, to tak ještě scházelo! Když nemohu dělat, co bych rád, ať mne aspoň nechají, abych si myslil a zpíval, co chci.
SOEST: Kampak na nás inkvisice! My přece nejsme ze španělského těsta, my si přec nenecháme zotročovat svědomí. A taky páni se musí včas postarat, jak jí zastřihnout křídla.
JETTER: Je to fatální. Když se těm miláčkům zalíbí vpadnout mi do domu a já si sedím při práci a broukám si nějaký ten francouzský žalm a na nic při tom nemyslím, na nic dobrého ani zlého, jen si ho tak broukám, že mi sedí v hrdle: hnedlinko je ze mne kacíř a vsadí mne do arestu. Anebo jdu do kraje a zastavím se u houfu, který poslouchá nového kazatele, jednoho z těch, co přišli z Německa: v tu ránu mi řeknou, že jsem buřič, a už abych se třas' o hlavu. Slyšeli jste je kázat?
SOEST: Chrabří muži to jsou. Tuhle jsem jednoho z nich slyšel mluvit na poli, před tisícem a tisícem lidí. To bylo jinší pochutnání, nežli když ti naši svolávají na kazatelně blesky a když nám své latinské drobty cpou do chřtánu. Ten vám mluvil od plic; vykládal, jak nás dosud vodili za nos, že nás udržovali v hlouposti a kterak bychom získali více osvícení. - A všechno vám to z Písma dokazoval.
JETTER: A taky že na tom něco je. Já to vždycky říkal a sám jsem tak o tom hloubával. Dlouho mi to šlo hlavou.
BUYCK: Však za nimi všichni běhají.
SOEST: To věřím; když tam mohou slyšet něco dobrého a nového.
JETTER: A co je na tom? Mohli by každého nechat kázat, jak chce.
BUYCK: S chutí do toho, pánové! Pro samou politiku zapomínáte na víno a na Viléma Oraňského.
JETTER: Na toho nesmíme. To je řádná bašta: kdo naň pomyslí, hned má pocit, že se za něj může skrýt a ani ďábel že by ho z úkrytu nevystrnadil. Sláva Vilému Oraňskému! Sláva!
VŠICHNI: Sláva! Sláva!
SOEST: A teď ty, starý, teď ty někomu připij.
RUYSUM: Ať žijí staří vojáci! Ať žijí všichni vojáci! Ať žije válka!
BUYCK: Bravo, starochu! Všichni vojáci! Ať žije válka!
JETTER: Válka! Válka! Víte-li pak, co to voláte? Že vám to jde lehce od úst, o to nic; ale jak mizerně je při tom našinci, ani vypovědět vám nemohu. Po celičký rok slyšet bubnování; a pořád jen, jak tady táhne jeden houf a tamhle druhý, jak tady se blížily přes kopec a tamhle se zastavily u mlýna, kolik jich zůstalo zde a kolik tam, a jak se hrnou a ženou a jeden vyhrává a druhý prohrává, a po celý život nepochopíš, kdo vlastně co vyhrává či prohrává. Jak se dobude města a občané jsou pobiti a jak se vede chuděrkám ženám a jak děťátkům neviňátkům. Samá nouze, samý strach, a co chvíli si myslíš: "Už jdou! S námi bude stejně."
SOEST: Proto musí taky občan být cvičen ve zbrani.
JETTER: Však se cvičí, kdo má ženu a děti. A pře< o vojácích ještě raděj slyším, než je viděl.
BUYCK: To je vlastně urážka.
JETTER: Vás jsem nemínil, krajane. Vydechli jsme, jak jsme se zbavili španělských posádek.
SOEST: Což, ty na tobě asi ležely nejtíž?
JETTER: střílej si ze sebe.
SOEST: Ty byly u tebe zostra nakvartýrovány.
JETTER: Drž hubu.
SOEST: Ty ho vyhnaly z kuchyně, ze sklepa, ze světnice - a z postele. (Smích.)
JETTER: hlupáku jeden.
BUYCK: Mír, pánové! Tak voják aby volal mír! - Když tedy o nás nechcete slyšet, proneste taky svoji zdravici, občanskou zdravici.
JETTER: K tomu jsme ochotni! Ať žije bezpečnost a klid!
SOEST: Pořádek a svoboda!
BUYCK: bravo! s tím jsme my taky spokojeni. (Přiťuknou si a vesele opakují ta slova; každý provolává jedno z nich, až se přípitek změní v kanonické prozpěvování. Ruysum napíná sluch a posléze vpadne do zdravice.)
VŠICHNI: Bezpečnost a klid! Pořádek a svoboda!