Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

- přeložil Petr Bouř

2.3. Studovna

(Faust vejde i s pudlem.)

FAUST:

Už jsem zpátky z lesů a luk, teď hluboko ponořených do noci, pln posvátných a rezavých muk - ty prý mají naší duši pomoci.

I srnka upadla do plachého spánku, přestože má strach z tebe; lidstvo nastavuje svou lepší stránku, kterou dostalo kdysi z nebe.

Sedni, pudle! Proč se lekáš, pro co tropíš takovouhle neplechu? Marně na kamna i postel stěkáš, radši zalez do měkkoučkého pelechu.

Na skalnaté pěšině jsi nás pěkně pobavil, i mě's zlákal běžet co to dá. Ale teď, když jsi se tak unavil, dovol, abych zase chvíli velel já.

Venku to sice pěkně studí, však lampa plápolá pro radost.

Osvětluje nám pokoj, i něco v hrudi, aby srdce mělo jasu stále dost.

Rozum zase začíná mluvit, naděje stožár opět vztyčí. A mě to znovu začíná pudit hledat kde pramen života klíčí.

No tak pse, přestaň už vrčet a rušit moje vznešené úvahy kousáním prkenné podlahy. Chceš snad, jako lidé nevědomí, zesměšňovat čemu nerozumí? Všechno krásno i dobro které tu je jen jejich mozek obtěžuje, protože chtějí v hlouposti trčet.

Bohužel, už se ti ten kousek podařil a můj božský klid se do větru vypařil. Na místě kde chvíli bystře tekla řeka mě zas jen bezradnost a žízeň čeká.

To věčné hledání osvícení je tak trochu prevít. Pokud nechceme nic slevit skončíme brzy na koleni.

A tak raděj usadím se v židli a začnu zase číst si v bibli. Náboženské nadšení mě donese dál. Překládat totiž originál mě doopravdy rozpění.

(Vezme si Nový Zákon a čte.)

"Na začátku bylo slovo!" Hmm, jako by se mi zdálo, že jedno slovo je na všechno trochu málo. Abych to tak moh' přeložit musel by mi to někdo doložit. Teď nevím, jestli ze mě nemluví líh, ale já bych napsal "Na počátku byl hřích."

No, je to jak bába uprostřed náledí, do knihy světa mi to moc nesedí. Hřích že by vše hnal, jen taková chyba milá? Šoupneme tam: Na počátku byla síla!

Ale to je zas trochu moc odtažité, a pro smrtelníky příliš neurčité. Lidé chtějí akci, a nebo aspoň šprým. Po našem to bude: "Na začátku byl čin!"

Ale teď už fakt přestaň kňourat, na bibli furt štěkat a u hlavy mi hekat. Nebo ten dům začnu bourat! Tenhle vrtichvost tady už nesnesu, pošlu tě na jinou adresu, anebo zpátky běž k lesu!

Stěžovat si jdi třeba celému míru, no tak prosím, místo dveří už máš jen díru! ... že bych včera moc ponocoval, nebo se tolik přepracoval? Ach ne, je to jasná zpráva - ten pudl je velkej jako kráva! Vypadá, že by sežral celou ves, je to lev, nebo mamut, jenom ne pes! Pane bože, co jsem si to za zrůdu přivedl k sobě na půdu. Oči žhnou, a hrůzu hrůz mi nahání ten jeho obří skus.

Kdybych ucítil jen atom síry, přisáhnu, že patří do pekelné díry!

DUCH (ve dveřích):

Nikdo nic nezmění zavřen ve vězení, v pasti uvězněn starý lišák. Směje se mu každý myšák.

Však nedá to lišce, uvolní pouta, vyskočí z kouta, a běda pak myšce.

Můžeš se s ním i kamarádit, však měl by jsi vědět, že když nenecháš ho sedět, umí se rozparádit.

FAUST:

Jak poznati zvíře vprostřed přírody: nejprve račte se mu podívati na nohy. Mloka prozradí skvrnky, skřítkové neposedí chvíli, duhový opar provází víly a kopýtka mají zas srnky.

Kdo nezná přírodní zákony a její atomy nepozná sílu vesmíru, Zemí neotočí, mocné duchy si neochočí.

Vrať se zpátky, mloku, k pánu vodních toků, a to stádo pijavic ať odletí na měsíc a vyžene mor co přitáh' ten tvor!

No tak dobře, příměří, pes mým moudrům nevěří, však teď vážně, krávo z pekla, zda-li bys mi aspoň řekla, jak moc tě přechází zrak při pohledu na tenhle znak.

Kouká jak pobuda, však jsem si jist, že ta obluda umí i číst!

Nevídáno, neslyšeno, ale shůry požehnáno a úředně potvrzeno!

Rozpínáš se jako slon, pokyvuješ jako zvon, jenže moje mocné čáry promění tě v šedé páry.

Tak naposled, a už jen stroze: lehni pánovi k noze! Nebo ti ukážu svou horší tvář a vytáhnu na tě kouzelnou zář! Nečekej, vždyť nad božím světlem už nic není. nečekej, až tě v bledý přízrak změní.

(Mephistopheles vstoupí, obklopen mlžným oparem, oděn jako potulný filosof.)

MEPHISTOPHELES:

Na co tolik křiku, copak by pán chtěl?

FAUST:

Tak v tom vězí to jádro pudla! Cha, filosof, a takhle to přestrojení zbabrat!

MEPHISTOPHELES:

Inu, uznávám, že nejsi žádný šmudla, to tvoje kouzlení mi dalo pěkně zabrat.

FAUST:

Jak si říkáš?

MEPHISTOPHELES:

Jak může intelektuál, jenž lidské bytí bere v potaz a snaží se ho dostat dál, vyslovit tak primitivní dotaz?

FAUST:

Každému stvoření patří jméno jeho skutkům a stavu přiměřeno. Však u lidí nedosáh' bych mnoho zdaru se jmény jako Lhář, Zrádce, či Duch Zmaru. Dám se poddat.

MEPHISTOPHELES:

Umím, jako z nebe modro, páchat zlo, a hlásat dobro.

FAUST:

Z těch hádanek bych se spíš zbláznit musil.

MEPHISTOPHELES:

Inu, jen jsem ti vysvětlit zkusil co je pro mě skály tvořit, vítr hnát a domy bořit, jako kozel zahradničit, všechnu snahu hned poničit, být trochu rarášek i čert, nádoba neklidu, a drsný žert.

FAUST:

Když jsi duch, tak proč tě vidím?

MEPHISTOPHELES:

Už se zas za tebe stydím. Však znám lidi a příliš jsem se nelek', že ten váš vesmír považuješ za nějaký celek. Co je tak zvláštního na ducha hledět, zvyklého dílem v světle, dílem ve přítmí sedět, či plavat v noci, která jako kůže líná hrdý svět světla dokola obepíná?

Ne, že by hmotné tělo bylo k zahození, však na něm taky každý lpí až do zbláznění, dokonce věší naň kdejakou ozdobu. Radil bych, ať na to tolik netlačí, dechu času stejně nestačí, leda rychleji doběhnou do hrobu.

FAUST:

Už vidím tu tvoji práci: zahánět nudu, a při té láci ji nakupovat do foroty.

MEPHISTOPHELES:

Inu, než ráno vstávat do roboty je lepší jen tak sledovat svět. Ať se s ním jiní pachtí vpřed, já jím jen skrz naskrz fičím a nechci se zatěžovat ničím.

Blesky letící přímo či oklikou také nepohnou s horou velikou. Skála bude věčně pozorovat jak se lidské pokolení cpe i postí, aby z něj nakonec zbylo pár kostí, a mohlo se znovu začít omlazovat.

Cožpak necítíš to vzrušení když se kámen či voda promění v teplou a živoucí hmotu? Ty když se plahočíš málo či víc, stejně nakonec změníš se v nic, ve vyhaslý plamen, děravou botu.

FAUST:

Vidím, že mám to štěstí mluvit s duší která se vzpíná podrobit ďábelské pěsti zmaru, jež naše bytí obepíná. I můj hlas mi říká: v chaosu řád a krásu hledat zkus.

MEPHISTOPHELES:

Já si nelibuju v patosu, ale uznávám, že máš dobrý vkus. Však mohu teď už jít?

FAUST:

Jít i přicházet můžeš kdy chceš, nemohu přece bachařem být, zvláště když vím, kdo vlastně jseš. Tohle je okno, tady jsou dveře, i k letu komínem volno ti dám.

MEPHISTOPHELES:

Přece jen se mi ven špatně dere, a před prahem pocit závrati mám. Nemoh' bys vymazat tu stopu Drůda?

FAUST:

Pár čáranek brání ti, abys vyšel? Pentagram přece není nějaká zrůda. A jak jsi sem teda vůbec přišel? Co já vím, ta malůvka věčně tu je.

MEPHISTOPHELES:

S takovými věcmi se nežertuje. Ten obraz není vidět ze dvora, dubová futra se ti kroutí.

FAUST:

Ta geometrie je pěkná potvora. Tvé zajetí mě ale rmoutí! Uznej však, že jsem v tom nevinně.

MEPHISTOPHELES:

Jako pudl přehlíd' jsem v té rovině tu hrůzu, když jsem šel sem. A teď, jako ďábel, nemůžu ven.

FAUST:

No a okno by se ti nelíbilo?

MEPHISTOPHELES:

To by na věci nic nezměnilo. Když nevylezu kudy jsem vstoupil, stane se ze mě tvůj sluha.

FAUST:

Vidím, že i v pekle se žije pěkně ztuha. A s tím pudlem jsem neprohloupil. Což takhle uzavřít malinkou smlouvičku?

MEPHISTOPHELES:

Když mi konečně nadzvedneš pokličku, tak bych si svobodu i vykoupil. Ale musíme to dobře probrat. Jen mě, prosím, zatím pusť, začínám mít z ohně půst. Zítra se k té dohodě zkusíme dobrat.

FAUST:

Počkej aspoň okamžik, na tvé novinky se celý třesu.

MEPHISTOPHELES:

Pusť mě, už slyším z pekla křik! Zítra ti celý štos novin snesu.

FAUST:

Nejsem to já kdo tě vodil, vešel jsi k nám jako pán. Když bych tě hned zpátky pudil, zas navěky bych zůstal sám.

MEPHISTOPHELES:

No, snad mužem být i kamarádi a nějaký čas prožít spolu. I když u nás tomu nejsou rádi, návštěvy si zvou přímo dolů.

FAUST:

Výborně, odteď zas svobodu máš. Jestlipak mi hned ukážeš co doopravdy znáš?

MEPHISTOPHELES:

Vidím, kámo, že vznášíš nárok poznat co jinému stačilo by na rok, přestože na to jen pár hodin dáš.

Vše, o čem my duchové zpíváme něžně, nevidíš zase tak úplně běžně, a není to pouhé snění. Dát poznat mužem ti dráždivé vůně, jídla, po kterých jazyk žádostí stůně, a pocity, co tě navěky změní.

Však opusťme království řečí a vezměme to dobrodružství ztečí!

DUCHOVÉ:

Jestli budete moci, temné klenby noci, poutníkovy dokázat že umíte ukázat vlídnější nebeskou tvář?

Rozpusťte kde se dá šedé mraky, svit hvězd ať dopadá na zem kam taky slunce posílá svoji zář.

Obloha hojí, duše pojí, světla ohyb v krásu promění, i kolo zapomnění uvede v pohyb.

Cesty se vlečou, jak řeky tečou krajem kde sečou trávu vonnou.

Dojmy tam prýští mezi mosty, rodí se a tříští, v moři tonou.

Letorosty úrodu příští hroznů, co zrají, hrdě podpírají. Během roku z žuly kámen změní se v pramen lahodného moku.

Nepocítíš hoři, když vydáš se k moři, ani tě nezabolí s potokem co hučí sestoupit do údolí kde včely bzučí.

Nech se jen dojmout, nezkoušej pojmout proč slunce svítí, zemi rozdrásá, a barevnou nití ji zas opásá.

Slyšíme víly které nás chvíli tancem zabaví neb sedět nečinně v lesní tišině je strašně unaví.

Někdo se plaví mořem do dáli, někoho baví lézti na skály, a ten se vznáší když nudu plaší.

Pěkně si hrej nebo cestou se dej, a měj radost!

MEPHISTOPHELES:

Zatímco opěvuji nadpozemskou stránku, svého hocha jsem přivedl do hlubokého spánku! Zdá se, že teorii jsme už udělali zadost! Inu, lidský tvor ďáblu nestačí když ho svými kouzly obtáčí, plave s ním v moři snění a sál zázraků dokola vytáčí. Tak koukej, jak se naše role změní, když na ten tvůj vzácný dub vezme krysa ostrý zub.

Pane švábů a potkanů slyš: vyber svou nejtlustší myš, ať nám ty dveře do pokoje pěkně dokola ohobluje. Jde jí to skutečně dojemně, záležet ať si dá na čárkách u země. Ještě pár hryzů do posledního hrotu a už jen díra zbyla z mého plotu. Nenech se rušit ve svých snech, potkáš mě, Fauste, v jiných dnech.

FAUST (vzbouzí se):

Tak moje naděje jsou pryč? Nic nezbylo po ďáblovi, nevidím ani tu tyč, kterou jsem házíval po pudlovi.

Čtenářský deník	-	Faust, Faust (2), Faust (3), Faust (4), Faust (5), Faust (6), Faust (7)
	-	Faust (I. díl), Faust (I. díl) (2), Faust (I. díl) (3), Faust (I. díl) (4), Faust (I. díl) (5)
	-	Faust a Markétka
	-	Spříznění volbou, Spříznění volbou (2)
	-	Utrpení mladého Werthera, Utrpení mladého Werthera (2), Utrpení mladého Werthera (3), Utrpení mladého Werthera (4), Utrpení mladého Werthera (5), Utrpení mladého Werthera (6), Utrpení mladého Werthera (7), Utrpení mladého Werthera (8), Utrpení mladého Werthera (9), Utrpení mladého Werthera (10), Utrpení mladého Werthera (11), Utrpení mladého Werthera (12), Utrpení mladého Werthera (13), Utrpení mladého Werthera (14), Utrpení mladého Werthera (15), Utrpení mladého Werthera (16), Utrpení mladého Werthera (17), Utrpení mladého Werthera (18), Utrpení mladého Werthera (19)
	-	Utrpení mladého Werthera (rozbor)
	-	Život slavím

Čítanka	-	Cagliostro
	-	Egmont
	-	Faust, Faust (2), Faust (3), Faust (4), Faust (5)
	-	Král duchů, Král duchů (2), Král duchů (3), Král duchů (4), Král duchů (5), Král duchů (6)
	-	Krysař, Krysař (2)
	-	Proserpina
	-	Růžička
	-	Stejný podíl
	-	Utrpení mladého Werthera, Utrpení mladého Werthera (2), Utrpení mladého Werthera (3), Utrpení mladého Werthera (4)
	-	Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání
	-	Viléma Meistera léta učednická