Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1968, přeložil Erik Adolf Saudek

Vše, čeho jsem se o ubohém Wertherovi mohl dopídit, sebral jsem pečlivě a zde vám to podávám, a jsem si jist, že se vám zavděčím. Neodepřete svůj podiv a svou lásku jeho ducha a charakteru, své nové slzy jeho osudu.

A ty, dobrá duše, která jsi strhována týmž vírem jako on, naber útěchy z jeho utrpení a učiň tuto knížku svým přítelem, nedovedeš-li si sudbou nebo vlastní vinou nalézti bližšího.

PRVNÍ DÍL

4. května 1771

Jak jsem rád, že jsem vám ujel! Příteli rozmilý, jak podivné je srdce člověka! Tebe jsem opustil, jehož tolik miluji, s nímž jsem býval nerozlučně spjat, a jsem tomu rád! Vím, že mi odpustíš. Což nebyly mé ostatní zápletky jakoby vymyšleny osudem, aby přestrašily srdce jako mé? Chudinka Leonora! A přece jsem byl nevinen! Což já za to mohl, že v tom ubohém srdci vzklíčila náklonnost, zatímco mne zajímala svéhlavá krása její sestry? A přece - jsem zcela nevinen? Neživil jsem snad její pocity? Nebavil jsem se sám jejími projevy skrz naskrz nelíčené přirozenosti, které nás tak často rozesmávaly, jakkoli málo vlastně byly směšné? Nebyl jsem to já, kdo -? Ó, co je člověk, že sám na sebe žaluje! - Polepším se, milý příteli, slibuji, polepším se! Nebudu už jako dosud přežvykovat tu trošku trápení, kterou nám osud strojí. Chci užívat přítomné chvíle a minulost mi budiž minulostí. Zajisté, máš pravdu, příteli: bylo by méně bolesti mezi lidmi, kdyby nevynakládali tolik obrazotvornosti - sám pánbůh ví, proč jsou tak ustrojeni - na to, aby si zpřítomňovali minulé utrpení, místo aby klidně snášeli lhostejnou přítomnost.
Budeš tak laskav a vyřídíš mamince, že se pilně starám o její záležitosti a že jí brzy podám zprávu, jak jsem pořídil. Mluvil jsem s tetou a neshledal ji ani zdaleka takovou dračicí, jakou z ní u nás doma dělají. Je to veselá, živá žena zlatého srdce. Vyložil jsem jí maminčiny stížnosti na zadržení dědického podílu. Řekla mi důvody, příčiny a podmínky, za jakých by byla ochotna vydat vše a ještě mnohem více, než na ní žádáme. - Zkrátka, nebudu se teď o tom rozepisovat, ale řekni mamince, že všechno půjde hladce. A já, milý příteli, jsem při té celé věci zase jednou zjistil, že nedorozumění a pohodlnost ve světě natropí mnohem více svárů než úklady a špatný úmysl, které jsou aspoň neskonale vzácnější.
Ostatně je mi tu moc a moc dobře. Samota v této rajské krajině je mému srdci skvostným balzámem a mladistvé jaro sytým bohatstvím své krásy zahřívá mé často zimomřivé srdce. Každý strom, každé křovisko je jako kytička a člověk by se nejraději proměnil v chrousta a nalézal v moři sladkých vůní všechnu svou potravu.
Městečko samo je protivné, ale příroda kolem dokola nevýslovně krásná. To přimělo nebožtíka hraběte z M... aby založil zahradu na jednom z pahorků, které se tu rozmanitě a půvabně, jak to dovede jen příroda, navzájem přetínají a vytvářejí rozkošná údolí. Zahrada je prostá a člověk cítí, sotva do ní vstoupí, že to nebyl vědecky školený odborník, kdo ji založil, nýbrž cituplné srdce tu chtělo užívat sebe sama. Nejednu slzu jsem už uronil zesnulému v zpustlé besídce, která byla jeho zamilovaným místečkem, a teď je také mým. Brzy už budu pánem zahrady, zahradník mi přeje, získal jsem si ho za těch několik dní a myslím si, že ani on z toho nebude mít škodu.

10. května

Celou mou duši zaplavilo zázračné veselí, podobné sladkým jitrům jara, kterých plným douškem užívám. Jsem tak zcela sám a těším se z toho, že žiji, zde, v této krajině, která je stvořena pro duše, jako je má. Jsem tak šťasten, drahý příteli, tak pohroužen do pocitu klidného bytí, že to je až na škodu mému umění. Nedovedl bych teď kreslit, ani čáru bych nesvedl, a přece jsem nikdy nebyl větším malířem než právě v těchto okamžicích, když celé údolí se vypařuje a výsostné slunce spočívá na neprostupných temnotách mého lesa a jenom jednotlivé paprsky se vkrádají do nejvnitřnější svatyně a když tu pak ležím ve vysoké trávě poblíže vodopádu a mně, přiblíženému k zemi, rozmanitá stébélka se stávají zázrakem - když cítím blíže svému srdci všechno to hemžení malého světa mezi travinami, těch nesčíslných zjevů, nevyzpytatelných červíčků a mušek, a cítím přítomnost Všemohoucího, jenž nás všecky stvořil k obrazu svému, dech Všemilujícího, jenž nám dává bez konce vznášet se ve věčné slasti - - Příteli, a když se pak kolem mých očí smráká a všechen svět kolem dokola a nebe nade mnou cele spočívají v mé duši jak podoba milenčina těla - pak často zatoužím a myslím si: ach, kdybys tomu všemu zas dovedl dát výraz, kdybys tak dovedl vdechnout papíru to, co tak sytě, tak žhoucně v tobě žije, aby se stalo zrcadlem tvé duše, tak jako tvá duše je zrcadlem nekonečného božství. Příteli - ale drtí mě to, hynu přetěžkou krásou toho zření.

12. května

Nevím, zda jsou to duchové, vznášející se nad touto krajinou, kdo klamou mé smysly, anebo dlí-li v mém srdci živoucí božská fantazie, že se mi všechno kolem dokola zjevuje jako učiněný ráj. Tu je hned za městečkem studně, k níž jsem připoután jako Meluzína a její sestry. Sejdeš s malého pahorku a zastavíš se před klenutím, odkud asi dvacet schodů vede dolů do hloubky, kde se z mramorové skály prýští nejčistší voda. Nízká zídka, jež nahoře tvoří ohradu, vysoké stromy, které zacloňují všechno prostranství kolem dokola, chládek místečka, to všechno je tak přitažlivé, tak trochu přízračné... Nemine den, abych tu neproseděl aspoň hodinku. Tu pak přicházejí děvčata z města pro vodu; je to prostší, a přece nejnutnější práce, kterou kdysi zastávaly samy dcery králů. Když tu tak sedím, ožívá kolem mne celý ten patriarchální svět, vidím praotce, jak se u studně seznamují a jak se namlouvají; a jak se nad studněmi a prameny vznášejí dobrodějní duchové. Ó, kdo by to nedovedl procítit se mnou, ten se nikdy po cestě parným letním dnem nesvlažil douškem z chladné studánky!

13. května

Tážeš se, zda mi poslat mé knihy. Proboha tě prosím, příteli, nech mě s nimi na pokoji! Nechci už, aby mě cokoli vedlo, povzbuzovalo a rozdmychovalo, vždyť mé srdce je i bez měchu v plamenech; je mi třeba ukolébavky, a tu jsem nalezl dosyta v svém Homérovi. Jak často uhýčkávám svou kypící krev, neboť jakživ jsi neviděl nic tak vrtkavého, nic tak nestálého jako mé srdce. Příteli, nač to vykládat tobě, jenžs tak často s lítostí viděl, jak přecházím z žalu do nezřízenosti, ze sladké melancholie do zhoubných vášní. A vůbec, zacházím se svým srdéčkem jako s chorým děckem: má ve všem svou vůli. Ale ne abys to vyzvonil, jsou takoví, že by mi to měli ve zlé.

15. května

Prostí lidé mě tu už znají a mají mě rádi, zejména děti. Zpozoroval jsem smutnou věc: když jsem se k nim zprvu přidružoval a přátelsky se jich vyptával na to a ono, tu někteří myslili, že se jim posmívám, a někdy mě i hrubě odbyli. Nebral jsem to tak vážně, jen jsem znovu, až příliš živě, pociťoval, čeho jsem si všiml už často: Kdo jsou jen poněkud vyššího stavu, vždy zachovávají mrazivý odstup mezi sebou a lidem, jako by se báli, aby si důvěrností nezadali. A pak tu jsou také ještě větroplaši a nepodaření šibalové, kteří předstírají blahoklonnost jen proto, aby ubohému lidu jen tím bolestněji dali pocítit urážlivost své pýchy.
Vím, dobře vím, že my lidé nejsme, ba ani nemůžeme být mezi sebou rovni. Ale zdá se mi, že člověk, který se z obavy o svou důstojnost straní takzvané luzy, není o nic méně směšný než zbabělec, jenž se skrývá před nepřítelem, protože se bojí porážky.
Nedávno, když jsem přišel k studni, našel jsem u ní mladou služebnou, která měla nádobu postavenou na nejspodnější schod a rozhlížela se, nepřijde-li družka, která by jí vyzdvihla konev na hlavu. Sešel jsem dolů a podíval se na ni: "Mám jí pomoci, panno?" řekl jsem. Celičká se zarděla. "Kdepak, pane," řekla. "Bez okolků!" Urovnala si kroužek na hlavě a já jí pomohl. Poděkovala a stoupala nahoru.

17. května

Seznámil jsem se s všelijakými lidmi, společnost jsem si dosud nenašel. Nevím, co lidé na mně mají, je jich tolik, kdo mě mají rádi a kdo se na mne věší; a pak je mi toho vždycky líto, že naše společná cesta je jenom tak kratičká. Tážeš-li se, jací jsou zdejší lidé, odpovídám: takoví jako všude jinde. Lidstvo je po čertech jednotvárné. Skoro všichni propracují větší část dne, aby mohli žít; a ta troška svobody, která jim zbývá, je tolik znepokojuje, že dělají, co mohou, aby se jí zbyli. Ach, úděle lidský!
Ale lid je tu dobrý! Když se mi někdy podaří zapomenout na sebe a užívat s nimi skrovných radostí, které člověku nejsou upřeny: při vkusně prostřené tabuli upřímně a prostodušně žertovat, uspořádat v pravou chvíli vyjížďku nebo taneček, tak mi to dělá docela dobře; jen chraň pánbůh, aby mě nenapadlo, že ve mně dříme ještě tolik jiných sil, které bez užitku všechny zetlívají a které ostražitě zakrývám. Ach, to všechno tak děsí mé srdce - A přece! Žíti nepochopen, to je našincův osud.
Ach, že odešla přítelkyně mého mládí, ach, že jsem ji kdy poznal! Řekl bych si: jsi blázen, hledáš, co na zemi není. Ale měl jsem ji, cítil jsem tep jejího srdce, cítil jejího velkého ducha, v jehož přítomnosti jsem se sám sobě zdál něčím víc, než čím jsem byl, neboť byl jsem vším, čím jsem být mohl. Můj ty bože! Což při ní zůstala jediná síla mého ducha nezužitkována? Nemohl jsem před ní rozvinout všechno to zázračné cítění, kterým má duše přírodu objímá? Což nebylo naše obcování věčnou hrou nejjemnějších pocitů, nejbřitčího ostrovtipu, jehož nejrůznější podoby i tehdy, když byly téměř zvrácené, byly vesměs poznamenány pečetí génia? Ach, léta, o která byla slabší, ji přivedla dříve do hrobu než mne. Nikdy na ni nezapomenu, na její pevnou mysl a její božskou trpělivost.
Před několika dny jsem se setkal s jakýmsi mladým V...; upřímný hoch nadmíru milé tváře. Přichází právě ze studií, nemá se zrovna za mudrce, ale myslí si přece, že toho ví víc než jiní. Byl snad také pilný, jak soudím z různých příznaků, zkrátka má slušné vědomosti. Když se dověděl, že mnoho kreslím a že umím řecky, koření to u nás převzácná, seznámil se se mnou a vyvalil spoustu učeností, od Battexue po Wooda, od De Pilese po Winckelmanna, a ujišťoval mě, že pročetl celý první díl Sulzeroyy Theorie a že má Heynenova skripta o studiu antiky. Řekl jsem si: pánbůh s tebou!
Ještě jednoho dobrého člověka jsem poznal, knížecího správce; je to upřímný, bodrý muž. Říkají, že člověku poskočí srdce v těle, vidí-li ho mezi jeho dětmi, jichž má devět. Zejména o jeho nejstarší se mohou přetrhnout chválou. Pozval mě k sobě; navštívím ho v nejbližších dnech; bydlí v knížecí myslivně, půldruhé hodiny odtud; dostal svolení, aby se tam odstěhoval, po smrti své ženy, protože pobyt v městě ve vrchnostenském domě příliš jitřil jeho bol.
Jinak ještě zkřížilo mou cestu několik potrhlých originálů, nesnesitelných od hlavy až k patě, zejména svou přátelskostí.
Měj se dobře! Dopis ti, doufám, bude po chuti, je jen a jen historický.

22. května

Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit nechce spustit.
Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle. A tu mi všechno před očima plyne, a usmívám se a sním si dál.
Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Ze se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří, ačkoliv se mi zdá, že to rukama hmatáme. Rád ti připouštím (neboť vím, co mi na to odpovíš), že nejšťastnější jsou ti, kdo jako děti den ze dne svůj život prožívají, kdo tahají svou panenku, kdo ji oblékají a svlékají, s velkým respektem se plíží kolem police, kde maminka zamkla cukroví, a když konečně urvou kousek,plnou pusou žvýkají a volají: ještě! To jsou šťastní tvorové. - A také těm není zle, kdo dávají své pitomé robotě anebo nanejvýš svým vášním patetická jména, oznamujíce člověčenstvu, že to jsou ohromná díla, podnikaná pro jeho spásu a vykoupení. Blaze tomu, komu je dáno takhle žít! Kdo však ve své pokoře poznává, oč vlastně běží, kdo vidí, jak každý naobědvaný občan svou zahrádku dovede přistřihnout na učiněný ráj, a jak na druhé straně také ubožák pod svým břemenem leze dál svou cestou, byť i sebevíc hekal, jak koneckonců všichni bez rozdílu znají jen jeden prospěch: zřít světlo sluníčka aspoň o minutku déle, ano! - ten je pěkně zticha a tvoří si svět k obrazu svému, a je také šťasten, protože je člověkem. A pak, byť i byl sebevíce spoután, chová navždy v svém srdci sladký pocit svobody, že opustí tento žalář, kdykoli se mu zlíbí.