Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1968, přeložil Erik Adolf Saudek

PRVNÍ DÍL

26. května

Víš, že mám odjakživa ve zvyku, abych na nějakém milém mís-tečku rozbil svůj stánek a v něm přebýval ve vší skromnosti. I zde jsem si zase nalezl takové místečko, které mě k sobě připoutalo.
Asi půl hodiny za městem leží dědina, které říkají Wahlheim. Je velmi zajímavě položena na pahorku, a když z ní na horním konci po stezce vycházím, přehlédnu jediným pohledem celé údolí. Dobrák hospodská, která je i na stará kolena veselá a plná ochoty, čepuje tu víno, pivo a kávu, a co je nade vše, jsou tu dvě košaté lípy, klenoucí své koruny nad celým pláckem před kostelem, kol dokola obklopeným selskými usedlostmi, stodolami a dvorky. Nenalezl jsem dávno místečka, aby bylo tak důvěrné, tak milé, a sem si také dávám vynést z hospody svůj stůl i židli a tady popíjím kávu a čtu si ve svém Homérovi. Když jsem náhodou kteréhosi krásného odpoledne přišel poprvé pod ty lípy, bylo celé místečko jako po vymření. Všechno bylo na poli. Jenom hošík asi čtyřletý seděl na zemi a přidržoval k hrudi oběma pažemi druhé, asi půlroční děcko, sedící na zemi mezi jeho nohama, takže mu sloužil za jakousi lenošku. A přes čipernost, s jakou jeho černá kukadla těkala po všem okolí, seděl zcela tiše. Ta podívaná se mi líbila a usedl jsem na pluh, jenž stál naproti, a dal se s pravou rozkoší do kreslení bratrské skupinky; přidal jsem ještě nejbližší plot, vrata do stodoly a několik rozbitých kol, tak jak všechno stálo za sebou, a za hodinku jsem shledal, že jsem vyrobil jak se patří komponovanou a velmi zajímavou kresbu, aniž jsem to nejmenší přidal ze svého. To mě utvrdilo v předsevzetí pracovat v budoucnu jedině podle přírody. Ona jediná je bez mezí bohatá a vychovává pravého umělce.
Na prospěch regulí je možno leccos říci, asi tolik jako ke cti a chvále občanské společnosti, člověk, který se ve svém vývoji jimi řídí, nikdy nevytvoří nic nechutného a špatného, asi tak jako občan, který se dává hníst zákony a blahobytem, nikdy nebude nepříjemným sousedem ani kuriózním zlosynem; zato však také každé pravidlo, ať si kdo chce co chce říká, ničí provždy pravý cit pro přírodu a její pravdivý výraz. Na to ty, že to je příliš kruté! Pravidlo jen učí uskrovnění, obřezává planou révu atd.
Milý příteli, povím ti to podobenství: S uměním je to jako s láskou. Dejme tomu, že mládenec z celé duše miluje dívku, že u ní tráví všechny hodiny dne, že vyplýtvá všechnu sílu a všechno jmění, jen aby ji mohl přes tu chvíli o tom přesvědčit, že se jí cele oddává. A tu by přišel šosák, muž, který má svůj veřejný ouřad, a řekl by mu: vzácný mladý pane, milovat, to je lidské, ale musíte lidsky milovat! Rozvrhněte si svůj čas, jednu část věnujte své práci a hodinu oddechu své dívce, rozpočítejte své jmění, a co vám přebývá z nejnutnějšího, za to jí sem a tam (jenom ne příliš často) kupte dárek. Třeba k narozeninám, anebo když má svátek atd. - Uposlechne-li ten člověk, bude z něho užitečný mladý muž a já sám bych radil každému knížeti, aby ho posadil do svého senátu. Jenže po jeho lásce je veta, a je-li umělec, po jeho umění. Ó přátelé, proč tak zřídka se provalí proud génia, tak zřídka se přižene zvichřeným vodstvem a otřásá dušemi v údivu? Drazí přátelé! Bydlí tu po obou březích usedlí chlapi, kterým by se zničily besídky, záhony a zelné zahrádky; a ti tedy včas hrázemi a průplavy zabraňují hrozícímu nebezpečenství.

27. května

Upadl jsem, jak vidím, do vytržení, podobenství a deklamací, a zapomněl, že ti mám ještě dovypravovat, jak to dopadlo s těmi dětmi. Seděl jsem asi dvě hodiny na svém pluhu, zcela pohřížen do malířských pocitů, o nichž tě tak popleteně poučuje můj včerejší list. Tu k večeru přijde k dětem, jež se po celou tu dobu ani nepohnuly, mladá žena s košíčkem na paži a volá už zdaleka: "Filípku, jsi hodný kluk!" Pozdravila mě, já jí poděkoval, povstal jsem, přistoupil k ní a optal se, je-li matkou těch dětí. Přitakala mi, a podávajíc staršímu půl koláče, zvedla to mladší a líbala je s vroucí mateřskou láskou. "Dala jsem Filípkovi," řekla, "na starost to maličké a šla jsem se svým nejstarším do města, abych nakoupila housek, cukru a hliněný rendlík na kaši." To všechno jsem viděl v košíku, jehož víko upadlo. "Chtěla jsem Honzíčkovi" (tak se jmenoval nejmladší)"k večeři uvařit polívčičku, ale ten šibal, nejstarší, mi včera rozbil rendlík, když se s Filípkem tahal o výškrabek". Ptal jsem se po nejstarším a ona mi sotva dořekla, že se na louce prohání s husami, když už přiskotačil a druhorozenému přinášel lískový prut. Bavil jsem se s ní dále a dověděl jsem se, že je učitelovic dcerkou a že její muž odcestoval do Švýcar, aby si přivezl dědictví po bratranci. "Chtěli ho o ně ošidit," řekla mi, "a neodpovídali mu na jeho dopisy; tak si tam zajel sám. Jen aby se mu nic zlého nepřihodilo, dlouho jsem o něm neslyšela." Bylo mi zatěžko odtrhnout se od ní; dal jsem každému z dětí po krejcaru a také pro to nejmladší jsem jí dal krejcar, aby mu přinesla housku k polévce, až půjde do města. A tak jsme se rozešli. -
Na mou duši, drahoušku, když se mi všech pět smyslů už rozkližuje, tak mi to vždycky ztlumí můj vnitřní svár, dívám-li se na takové stvoření, které v nejšťastnější poklidnosti opisuje úzký kruh svého bytí, den ze dne si pomáhá, vidí, jak listí opadává, a nic jiného si nemyslí, nežli že přichází zima.
Od té doby jsem často tam venku, děti si už docela na mne zvykly. Dostávají cukr, když piji kávu, a zvečera se se mnou dělí o chléb s máslem a o kyselé mléko. Neděle se nikdy nemine bez krejcaru, a když tu po mši nejsem, tak má hospodská nařízeno, aby jim ho vyplatila.
Rozumějí si se mnou, vypravují mi leccos. Zejména mě baví jejich vášně a prosté výlevy žádosti, když se sejde více dětí ze vsi.
Dost práce mi to dalo, abych upokojil jejich maminku: "Jen aby pána neobtěžovaly!"

16. června

Proč ti nepíši? Tážeš se a jsi přece také z učených pánů! Měl bys uhodnout, že se mám dobře, a to - zkrátka dobře, seznámil jsem se s někým, a to se mého srdce poněkud blíže dotýká. Jsem - a vlastně ani nevím.
Abych ti po pořádku vypravoval, jak se to všechno zběhlo, že jsem se seznámil s jedním z nejroztomilejších stvoření, to sotva půjde. Jsem veselý a šťastný a tedy málo způsobilý k tomu, abych psal historicky!
Anděla! Fuj! To říká kdekdo o té své! Viď? A přece nejsem schopen ti říci, proč je dokonalá? Zkrátka, zaujala všechnu mou mysl.
Tolik prostoty s takovým rozumem, tolik dobroty s tak pevným charakterem, a ten klid duše, s kterým žije svůj opravdový, činný život! -
To všechno je protivné žvanění, co tu o ní povídám, suchopárná abstrakce, která nezachycuje ani jediný rys její podstaty. Až podruhé. - Ne; ne podruhé, ale teď hned ti všechno povím. Vždyť - mezi námi - co jsem začal psát, už třikrát jsem odložil pero, abych dal osedlat koně a vyjel si ven k ní, ačkoliv jsem si ráno přísahal, že tam nepojedu - a běhám přes tu chvíli k oknu, abych se podíval, jak vysoko ještě stojí slunce. -
Nedovedl jsem se přemoci, musil jsem k ní ven. Tak, a teď jsem zase doma, Viléme, a povečeřím svůj chléb s máslem a napíši ti.
Jaká je to pro mne slast, když ji vidím v kruhu těch roztomilých, čiperných dětí, jejích osmi sourozenců! -
Když tak budu pokračovat, nebudeš na konci ani za mák moudřejší než na začátku: tak tedy poslouchej, budu se nutit do podrobností.
Napsal jsem ti nedávno, jak jsem se seznámil se správcem S. a jak mě požádal, abych ho brzy navštívil v jeho poustevně, nebo správněji v jeho malém království. Zapomněl jsem na to, a byl bych se tam snad nikdy nevypravil, kdyby mi náhoda nebyla odkryla poklad, který se skrývá v tom tichém kraji.
Zdejší mladá chasa pořádala ples na venkově a já jsem si dal konečně také říci. Nabídl jsem se, že doprovodím jedno ze zdejších děvčat, dobrou, krásnou, ale jinak bezvýznamnou dívku, a ujednali jsme, že najmu kočár a pojedu se svou tanečnicí a s její sestřenkou k veselici; cestou že se stavíme pro Charlottu S. "To poznáte krasavici," řekla má společnice, když jsme hlubokým, pěkně prokáceným lesem ujížděli k myslivně. "Mějte se na pozoru," dodala sestřenice, "ať se nezamilujete!" "Jak to?" řekl jsem. "Je už zadána," odpověděla, "velmi hodnému člověku, který odcestoval, aby po smrti svého otce urovnal své záležitosti a aby se ucházel o výnosné místo." Celá věc mi byla dost lhostejná.
Slunce stálo ještě čtvrthodinku nad pohořím, když jsme zastavili před vraty; bylo velmi dusno a dívky se bály bouřky, která se zřejmě stahovala z šedobílých, těžkých mráčků, rozházených po celém obzoru. Snažil jsem se oklamat jejich bojácnost, předstíraje, že jsem náramný znalec povětří, ačkoliv jsem sám hned tušil, že se nám naše zábava zhatí.
Vystoupil jsem. Děvečka, která vyšla z vrat, poprosila nás, abychom chvilku posečkali, že slečna Lottynka tu bude co nevidět. Popošel jsem dvorkem k výstavnému domu, a když jsem vystoupil po schodech na pavlán a vkročil do dveří, spatřil jsem nejpůvabnější podívanou, jaká se mi kdy zaskytla. V předsíňce se prohánělo šest dětí, od jedenácti do dvou let, okolo dívky pěkné prostřední postavy; měla na sobě prosté bílé šaty s bledě červenými stuhami na loktech a na prsou. V ruce měla pecen černého chleba a ukrajovala každému po krajíci, jehož velikost byla úměrná věku a hladu dítěte. Podávala jej každému s laskavostí tak nevšední a každičké řeklo tak upřímně své: děkuju pěkně, natahujíc k ní drobné ručky, ještě než ukrojila! Pak se svou večeří buď vesele odskotačilo, anebo odcházelo klidně, bylo-li povahy rozvážlivější, k vratům dvora, aby si prohlédlo cizinky a kočár, jenž odveze jejich Lottku.
"Prosím za prominutí," řekla "že vás obtěžuji dovnitř a nechávám slečny čekat. Pro strojení a všelijaká opatření v domácnosti na dobu, co budu pryč, zapomněla jsem dát svým broučkům večeři. A oni nechtějí chleba od nikoho jiného než ode mne." Řekl jsem jí bezvýznamnou poklonu, zatímco všechna má duše spočívala na její postavě, na jejím hlase, na jejím chování, a měl jsem právě ještě pokdy, abych se probral ze svého překvapení, když si odskočila do světnice pro rukavičky a pro vějíř. Špunti si mě z bezpečné vzdálenosti po očku prohlíželi. Přistoupil jsem k nejmenšímu, který měl náramně hezkou tvářičku. Couval přede mnou, když právě Lotta vystoupila ze dveří a řekla: "Louis, dej strýčkovi pacinku!" Hošík uposlechl bez ostychu a já jsem se nezdržel a políbil jsem ho z celého srdce, nedbaje jeho usmrkaného nosánku. "Strýček?" řekl jsem, podávaje jí ruku, "myslíte, že zasluhuji toho štěstí být s vámi spřízněn?" "Božínku," řekla a usmála se nezávazně, "naše příbuzenstvo je tuze rozvětvené a bylo by mi líto, kdybyste vy byl ze všech právě nejhorší."
Odcházejíc nařídila Žofce, nejstarší sestře po sobě, děvčeti asi jedenáctiletému, aby dobře opatrovala maličké a pozdravovala tatínka, až se vrátí z projížďky. Dětem nakázala, aby poslouchaly svou sestru Žofku právě tak, jako by to byla ona sama, což jí také některé s největším důrazem přislíbily. Malá všetečná plavovláska však, asi šestiletá, řekla: "A přece to nejsi ty, Lottko! Tebe máme přece radši!" Dva nejstarší chlapci vylezli vzadu na kočár a na mou přímluvu jim dovolila, aby se svezli s námi až k lesu, slíbí-li, že se nebudou škádlit a že se hodně pevně přidrží vozu.
Sotva jsme se pohodlně usadili, slečny se sotva pozdravily a vyměnily několik lichotivých poznámek o úborech a zejména o kloboučcích a řádně propraly společnost, do které jely, když Lotta poručila kočímu, aby zastavil, a bratrům, aby slezli; žadonili, aby jí ještě jednou směli políbit ruku, což také učinili, starší se vší něhou patnáctiletého, mladší s nemalou prudkostí a lehkovážností. Pozdravovala ještě jednou maličké a jeli jsme dál.
Sestřenice se optala, přečetla-li už knihu, kterou jí nedávno poslala. "Ne," řekla Lotta, "nelíbí se mi, vrátím vám ji. Ta předtím taky nebyla o nic lepší." Byl jsem všecek udiven, když jsem se optal, jaké to byly knihy, a když mi odpověděla: - Shledal jsem ve všem, co řekla, mnoho charakteru. Viděl jsem v každém slůvku novou krásu, nové paprsky ducha, vyrážející z její tváře, která se očividně radostně rozjiskřila, protože vycítila, že ji chápu.
"Když jsem byla mladší," řekla, "nic jsem tolik nemilovala jako romány. Bůh ví, jak blaze mi bylo, když jsem se v neděli stulila do koutečka a celým srdcem brala účast na štěstí a trampotách nějaké Miss Jenny. Nezapírám ani, že tento žánr pro mne není dosud bez půvabu. Ale když už se tak málokdy dostávám k četbě, tak musí také každá kniha být zcela po mé chuti. A mně je ze všech autorů nejmilejší ten, u kterého nalézám svůj vlastní svět, u kterého se žije jako kolem mne a jehož vypravování je mi přece tak zajímavé a milé jako můj vlastní domácký život, který ovšem není žádný ráj, ale přece jen pramen nevýslovné blaženosti."
Snažil jsem se zakrýt své pohnutí nad těmito slovy. To se mi ovšem příliš nedařilo, neboť když jsem ji mimochodem slyšel tak tuze pravdivě mluvit o Wakefieldském vikáři a o -, byl jsem ovšem všecek u vytržení a vyklopil vše, co jsem věděl; a teprv po drahné chvilce, když Lotta obrátila hovor k ostatním, zpozoroval jsem, že slečinky tu seděly po celou dobu s rozevřenýma očima, jako by jich nebylo. Sestřenice na mne několikrát pohlédla s posměšně vyhrnutým nosánkem, což mi však bylo jedno.
Hovor se dostal na zálibu v tanci. "Je-li tato vášeň chybou," řekla Lotta, "tak se vám bez mučení přiznám, že mě tancování baví nade vše. A když mě něco tíží, zabubnuji si na svém rozladěném klavíru taneček a všechno je zase v pořádku."
Jak jsem se za hovoru pásl na těch černých očích, jak spoutaly všechnu mou duši ty živoucí rty a veselé, svěží tvářičky, jak často jsem, zcela pohroužen do nádherného smyslu jejího hovoru, neslyšel ani slov, kterými se vyjadřovala, to si dovedeš představit jedině ty, protože mě znáš! Zkrátka, vystoupil jsem z vozu jako náměsíčník, když jsme zastavili před letohrádkem, a byl jsem tak ztracen do snů zšeřelého kraje, že jsem sotva slyšel hudbu, která nám zněla vstříc z ozářeného sálu v patře.
Páni Audran a jakýsi N. N. (kdo by si pamatoval všechna ta jména), kteří byli tanečníky slečny Lotty a sestřenice, nás uvítali u vozu a zmocnili se svých dam. I já jsem tu svou uvedl nahoru.
Točili jsme se v menuetech okolo sebe, vyzýval jsem dívku za dívkou, a právě těm nejprotivnějším se nechtělo do toho, aby člověku podaly ruku a udělaly trápení konec. Lotta a její tanečník se dali do anglické čtverylky, a jak blaze mi bylo, když v řadě začala také figuru s námi, to asi dovedeš procítit. Člověk ji musí vidět, jak tančí! Víš, je tak celým srdcem a celou duší při věci, její tělo je jedna jediná harmonie! Je tak svobodná, tak bezstarostná, jako by to vlastně bylo vše, jako by na nic jiného nemyslila, nic necítila; a zajisté také v těch okamžicích všechno kolem ní mizí.
Poprosil jsem ji o druhou čtverylku, přislíbila mi třetí, ujišťujíc mě s nejpůvabnější prostotou, že tuze ráda tančí německy. "Je zde zvykem," pokračovala, "že každý pár, který patří k sobě, i při německém tanci zůstává spolu. Ale můj pán tančí špatně valčík a já se mu jen zavděčím, když mu prominu tu lopotu; vaše slečna to také neumí a nechce se jí do toho. Viděla jsem při anglickém, že dobře dovedete valčík, a chcete-li být pro německý tanec můj, tak jděte a dovolte se u mého pána; já zase půjdu k vaší dámě." Dal jsem jí na to ruku a zařídilo se to tak, že její tanečník měl zatím na starosti mou tanečnici.
Teď jsme se do toho dali a bavili se chvíli rozmanitým proplétáním paží. Jak půvabně, jak lehce se pohybovala! A pak, když jsme se dostali do valčíku a otáčeli se kolem sebe jako dvě nebeské hvězdy! Bylo to ovšem poněkud popletené, protože to málokdo umí. Byli jsme chytří a nechali jsme je vybouřit; a teprve když se ti nejneobratnější vytratili z kola, vpadli jsme plně a vydrželi statečně do konce ještě s jedním párem, s Audranem a jeho tanečnicí. Jakživo mi to tak nešlo! Nebyl jsem už člověk. Mít v náručí takové rozkošné stvoření a lítat s ním jako vichr, až všechno kolem nás mizelo - Viléme, abych pravdu řekl, přísahal jsem si, že dívka, kterou bych miloval, na kterou bych měl nároky, nikdy by nesměla tančit valčík s jiným než se mnou, a kdyby mne to mělo hlavu stát, však mi rozumíš.
Prošli jsme se několikrát po sále, abychom nabrali dechu. Pak usedla a rozkrájené a cukrem posypané citróny, které jsem pro ni ukradl, když vařili punč, a které už byly jediné, které zbyly, přišly jí náramně vhod; jen mne pokaždé bodlo u srdce, když si posloužila kouskem její sousedka, kterou jsem ovšem také musil pobízet, aby čert za zlé neměl.
Při třetím anglickém byli jsme druhý pár. Když jsme tak protančili řadu a já, sám pánbůh ví s jakou rozkoší, visel na její paži a na jejím oku, jež plálo nelíčeným výrazem upřímné, čisté radosti, dostali jsme se také k dámě, která mi už předtím byla nápadná roztomilým výrazem své ne už příliš mladé tváře. Podívala se s úsměvem na Lottu, pohrozila prstem, a když jsme se mihli kolem ní, vyslovila s náramnou významností jednou nebo dvakrát jméno "Albert".
"Kdo je to Albert?" optal jsem se Lotty, "není-li to příliš smělá otázka." Chtěla mi právě odpovědět, když jsme se musili rozejít, abychom zatančili velkou osmičku, a zdálo se mi, že byla trochu zamyšlena, když jsme tak křižovali proti sobě. "Proč bych vám to neřekla," pravila, nabízejíc mi ruku k promenádě. "Albert je hodný člověk, s nímž jsem téměř zasnoubena!" Nuže, to pro mne ovšem nebyla žádná novinka, vždyť mi to děvčata už cestou řekla; a přece mi to teď bylo docela nové, protože jsem to poprvé uvážil se zřetelem na ni, která se mi za těch několik chvil stala tak drahou. Zkrátka popletlo mě to, zapomněl jsem, že tančím, a dostal jsem se do nepravého páru, až všechno bylo v jednom chumlu; a jenom Lottina velká duchapřítomnost, její tahání a škubání, rychle zas všechno napravily.
Tanec ještě nebyl u konce, když se zdvojnásobily blesky, které jsme už dávno pozorovali na obzoru a které jsem po celou tu dobu prohlašoval za blýskání na časy. Hrom přehlušil hudbu. Tři tanečnice vyběhly z řady, za nimi jejich páni. Zmatek byl všeobecný a hudba ustala. Je přirozené, že pohroma nebo hrůza, která nás překvapuje při zábavě, působí neskonale větším dojmem než jindy, jednak kontrastem, který tak živě pociťujeme, jednak (a to hlavně), protože naše smysly jsou už rozcitlivělé a tedy způsobilé rychleji přijmout jakýkoli dojem. Těmto příčinám připisuji podivuhodnou posunčinu, v niž některé slečny propukaly. Nejmoudřejší si sedla do kouta zády k oknu a zacpávala si uši, druhá před ni poklekla a schovala hlavu do jejího klína, třetí vklouzla mezi ně a objímala s velkým nářkem a pláčem svou sestřičku. Některé chtěly domů, jiné zas, nevědouce vůbec, co činí, nebyly ani do té míry při sobě, aby zabránily dotěrnosti našich mladíčků, kteří zřejmě měli plná ústa práce, aby všechny modlitbičky, určené nebesům, zachytily hned na rtech krásných ubožátek. Někteří z našich pánů sešli dolů, aby si v klidu zakouřili; a ostatní společnost nic nenamítala, když hospodská měla moudrý nápad a nabídla nám pokoj s okenicemi a záclonami. Sotva jsme tam vešli, rozestavila Lotta židle do kruhu, rozsadila společnost a navrhla, aby si na něco zahráli.
Mnoho jich v naději na šťavnatou zástavu špulilo pusinku a mlsně se protahovalo: "Zahrajem si na počítanou, dávejte pozor! Budu vás v kruhu obcházet zprava nalevo a podle toho, jak vás docházím, budete počítat kolem dokola; každý řekne číslo, které na něho připadne; a to musí jít, jako když bičem práská! Kdo se zarazí anebo zmýlí, dostane políček. A tak až do tisíce." To ti byla podívaná! Chodila dokolečka s napřaženou paží; "jedna," začal prvý; "dvě," jeho soused; "tři," další a tak dále; pak nás začala obcházet rychleji a rychleji: tu se někdo spletl, plesk, už ji měl, a pro smích i ten další jednu slízl, plesk! A stále rychleji. Sám jsem dostal dvě a namlouval si s náramným potěšením, že byly důkladnější, než jaké uštědřovala ostatním. Všeobecný smích a všeobecná motanice učinily hře konec, ještě než jsme to dotáhli do tisíce. Nejdůvěrnější párky se vytratily; bouřka se přehnala. Šel jsem za Lottou do sálu. Cestou mi řekla: "Pro ťafky zapomněli na tu činu a na celý svět!" Nevěděl jsem honem, co bych jí odpověděl. "Sama jsem se snad nejvíc bála, ale tím, že jsem dělala ze sebe hrdinku, abych ostatním dodala mysli, pomohla jsem si sama na nohy." Přistoupili jsme k oknu: hrom v dálce dozníval a líbezný déšť šuměl do kraje. Vlahým vzduchem k nám stoupala osvěžující vůně. - Stála tu opřena o lokte a její pohled se nořil do kraje; pohlédla k nebi a zase na mne; viděl jsem, že má oči plné slz; položila ruku na mou a řekla: " - Klopstock." Tonul jsem v proudu pocitů, kterým mě toto heslo zaplavilo. Přemohlo mě to. Sklonil jsem se k ní a v slzách nejvyšší rozkoše jsem jí políbil ruku. A pohlédl zase do jejích očí - Vznešený básníku! kéž bys byl viděl své zbožštění v těchto zracích! A kéž bych teď už nikdy nikým neslyšel vyslovovat tvé často znesvěcované jméno!