Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (první dvě kapitoly první knihy)
• první část dvoudílného románu (následuje Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání)
• dílo psané na sklonku 18. století, rozdělené do 8 knih, je prvním klasickým výchovným románem
• přeložili Vojtěch Jirát a Erik Adolf Saudek
• název německého originálu: Wilhelm Meisters Lehrjahred

PRVNÍ KNIHA

První kapitola

Divadlo trvalo velmi dlouho. Stará Barbora přistoupila několikrát k oknu a poslouchala, zda ještě nezahrčí kočáry. Očekávala Marianu, svou krásnou velitelku, která dnes v dohře přiváděla obecenstvo u vytržení, ustrojena jako mladý důstojník. Dnes ji očekávala s větší netrpělivostí než jindy, kdy jí mohla podat jen skrovnou večeři; tentokrát ji však čekalo překvapení: byl to balík, který poslal mladý, bohatý kupec Norberg, aby ukázal, že třeba vzdálen myslí na svou milou.
Jako stará služebná, důvěrnice, rádkyně, prostřednice a hospodyně měla Barbora právo rozlomit pečeti; ani dnes večer neodolala své zvědavosti, a to tím méně, že jí záleželo na přízni štědrého ctitele víc než samé Marianě. Tuze se zaradovala, když našla v balíku kus jemného mušelínu a několik módních stuh pro Marianu, pro sebe pak kus kartounu, šály na krk a svitek peněz. Jak ráda, jak vděčně vzpomínala na nepřítomného Norberga! Pevně si umínila, že se za něho u Mariany také přimluví, seč bude; že jí připomene, čím je mu povinována a co on plným právem může očekávat a več doufat od její věrnosti.
Mušelín, oživený barvou polorozvinutých stuh, ležel na stolku jako vánoční nadílka; umístění světel dodávalo daru zvláštní skvělosti. Vše bylo upraveno, když stařena uslyšela na schodech Marianin krok a spěchala jí naproti. Ale jak užasle ucouvla, když ženský důstojníček, nedbaje jejího laskání, se přehnal mimo ni, vstoupil s nezvyklým chvatem a rozčilením do pokoje, hodil klobouk s chocholem a kord na stůl, přecházel nepokojně sem a tam a pranic si nevšímal slavnostně rozsvícených světel.
"Co je ti, miláčku?" zvolala stařena s údivem. "Propánakrále, dceruško, co je ti? Pohleď na ty dárky! Od koho jiného by byly než od tvého roztomilého přítele? Norberg ti posílá tenhle kus mušelínu na nedbalky a brzy tu bude sám; mně se zdá, že je teď ještě pozornější a štědřejší než kdy předtím."
Stařena se otočila a chtěla se pochlubit, čím si vzpomněl také na ni, když Mariana se k dárkům obrátila zády a vášnivě zvolala: "Pryč s tím, pryč! Dnes o tom všem nechci ani slyšet! Uposlechla jsem tě, tys tomu chtěla, budiž! Až se Norberg vrátí, budu opět jeho, budu tvá, pak si se mnou udělej, co budeš chtít; ale do té doby chci být svá, a kdybys měla tisíc jazyků, co jsem si usmyslila, to mi nevymluvíš. A to všechno své chci dát tomu, kdo miluje mne a koho já. Nic se neošklíbej! Oddám se této vášni, jako by měla trvat na věky."
Stařena měla tisíc námitek a důvodů; ale když potom v průběhu hádky dorážela stále prudčeji a trpčeji, vrhla se Mariana na ni a zatřepala jí. Stařena se hlučně rozesmála. "Musím se postarat," zvolala, "aby ses brzy zas dostala do sukní, chci-li si být jista životem. Pryč, shoďte to se sebe! Doufám, že děvče mě odprosí za to, čím mi ublížil prchlivý oficírek; ven z kabátu a šup dolů se vším! Je to nepohodlný úbor a pro vás nebezpečný, jak pozoruji. Nárameníky vás nějak rozpalují."
Stařena ji chtěla začít svlékat, ale Mariana se jí vytrhla. "Pomalu!" zvolala. "Čekám dnes ještě návštěvu."
"To není dobře," odvětila stařena. "Snad ne to mládě, toho uvzdychaného, neopeřeného kupcovic synka?"
"A zrovna toho," odvětila Mariana.
"Tak se mi zdá, že se velkomyslnost stává vaší nejsilnější vášní," odpověděla stařena posměšně. "Ujímáte se s velkou horlivostí nezletilých a nemajetných. Je to asi rozkošné, nechat se zbožňovat jako nezištná dárkyně."
"Posmívej se, jak chceš. Miluji ho! Miluji ho! S jakým nadšením vyslovuji po prvé tato slova! To je ta vášeň, kterou jsem tak často představovala a o níž jsem přece neměla ani ponětí. Ano, vrhnu se mu kolem krku! Popadnu ho, jako bych ho měla držet na věky. Vyjevím mu všechnu svou lásku, vychutnám až do dna lásku jeho."
"Mírněte se," pravila stařena klidně, "mírněte se! Jediným slovem udělám vaší radosti konec: Norberg přijede! Za čtrnáct dní přijede! Tady je jeho dopis, který byl přiložen k dárkům."
"A kdyby mi už zítřejší úsvit měl přítele vyrvat, nepřiznám si to. Čtrnáct dní! Celá věčnost! Za čtrnáct dní, co se všechno stane, co se nezmění!"
Vilém vstoupil. Jak prudce letěla mu vstříc! A on, jak vroucně objal rudou uniformu, přitiskl bílou atlasovou vestičku na prsa! Kdo by se tu odvážil popisovat, kdo smí vyslovit blaženost dvou milujících! Stařena s reptáním odešla a my se vzdálíme s ní a necháme šťastné milence o samotě.

Druhá kapitola

Když Vilém nazítří ráno matce popřál dobrého jitra, řekla mu, že otec je velmi rozmrzen a že mu co nevidět zakáže denní návštěvu divadla. "Ačkoliv si sama," pokračovala, "někdy ráda zajdu do divadla, přece je často proklínám, protože mi svou náruživostí pro tuto zábavu rušíš domácí klid. Otec stále opakuje, k čemu že to je, jak jen někdo může tak mařit čas."
"Také jsem to už od něho musil vyslechnout," odvětil Vilém, "a odpověděl jsem mu snad trochu unáhleně; ale proboha, maminko, copak je zbytečné všechno, co neplní přímo náš měšec, co nám nezískává hmatatelný majetek? Neměli jsme v starém domě místa dost a bylo třeba stavět nový? Nevynakládá otec ročně značnou část zisku na zkrášlení pokojů? Tyto hedvábné tapety, tento anglický nábytek, nejsou také zbytečné? Nemohli bychom se spokojit s prostšími? Přiznávám, že aspoň na mne tyto pruhované stěny, tyto květiny, kudrlinky, košíčky a figurky stokrát opakované dělají jen a jen nepříjemný dojem. Připadají mi leda jako naše opona. Ale jak jinak se to sedí před ní! Ať čekáme sebedéle, víme, že se zdvihne a že uvidíme nejrozmanitější věci, které nás baví, poučují a povznášejí."
"Choď si třeba, ale s mírou," pravila matka. "Otec si chce večer také popovídat; a pak, on si myslí, že tě to rozptyluje, a nakonec, když se rozzlobí, jsem vším vinna já. Co se mi navyčítal toho prokletého loutkového divadla, které jsem vám před dvanácti lety dala k Ježíšku a které vás prvně naučilo zálibě v divadle."
"Nehubujte na loutkové divadlo, nelitujte své lásky a péče. Byly to první radostné okamžiky, které jsem zažil v novém prázdném domě. Ještě teď je vidím před sebou; vzpomínám si, jak mi to bylo divné, když nás po nadílce usadili přede dveře, které vedly do druhého pokoje. Rozevřely se, ale nikoli, abychom jimi jako jindy běhali sem a tam, neboť vchod byl vyplněn nenadálou slávou. Tam se tyčil portál, který byl zakryt mystickým závěsem. Zprvu jsme stáli všichni opodál, a zatímco jsme se třásli zvědavostí, co se to asi blyštivého a řinčivého skrývá za průsvitnou clonou, vykázali každému stoličku a poručili nám, abychom trpělivě čekali.
Tak jsme tu všichni seděli a ani nedutali; píšťalka dala znamení, opona se vyhrnula a odkryla rudorudě malovaný pohled do chrámu. Objevil se velekněz Samuel i s Jonathanem a jejich podivuhodné střídající se hlasy mi připadaly nanejvýš velebné. Brzy nato vstoupil na scénu Saul, ve velkých rozpacích nad neomaleností hromotluckého vojáka, který jeho přívržence vyzval na souboj. Jak mi proto bylo blaze, když přiskotačil trpasličí syn Isaův s pastýřskou holí, mošnou a prakem a pravil: 'Nejmocnější pane králi a pane! Nikomu neklesejž kuráž z těchto důvodů; když dovolí Vaše Veličenstvo, došlápnu si na něho a ukážu tomu mocnému obrovi, zač je toho loket.' - První jednání bylo skončeno a posluchačstvo nejvýš zvědavo, co se bude dít nyní; všichni si přáli, aby hudba raději už ustala. Konečně se opona opět zdvihla. David zasvěcoval tělo netvorovo ptákům nebeským a zvířatům pozemským; Filištín se mu posmíval, dlouho dupal oběma nohama, konečně se svalil jako špalek, a rozhodl tak celou věc k obecné spokojenosti. Když potom zapěly panny: 'Saul jest zabil tisíc, ale David deset tisíc,' a když hlavu obrovu nesli před malým přemožitelem a on dostal krásnou dceru královskou za manželku, mrzelo mě přece při vší radosti, že ten šťastný princ je takový mrňavý. Neboť podle ustálené představy o velkém Goliášovi a malém Davidovi neodpustili si udělat je oba hodně charakteristické. Prosím vás, kam se poděly ty loutky? Slíbil jsem, že je ukáži příteli, kterého jsem nedávno velmi potěšil svým vypravováním o této dětské hře."
"Nedivím se, že si na tyto věci tak živě vzpomínáš: projevovals o ně hned tenkrát ukrutný zájem. Vzpomínám si, jaks mi sebral knížku a naučil se celému kusu nazpaměť; všimla jsem si toho teprve, když sis jednou navečer udělal Goliáše a Davida z vosku, dal jim proti sobě řečňovat a nakonec vrazil obrovi štulec a jeho neforemnou hlavu na velkém špendlíku s voskovou rukojetí přilepil malému Davidovi do ruky. Měla jsem tenkrát takovou upřímnou mateřskou radost z tvé dobré paměti a z tvé patetické řeči, že jsem si ihned umínila, že celý dřevěný soubor odevzdám tobě. Nepomyslila jsem si tehdy, že mi to způsobí nejednu mrzutou chvíli."
"Nelitujte toho," odvětil Vilém, "neboť tyto žerty nám způsobily také nejednu veselou chvíli."
S těmito slovy si vyprosil klíče, odkvapil, našel loutky a přenesl se na okamžik do oněch dob, kdy se mu ještě zdály živé, kdy věřil, že je skutečně oživuje živostí svého hlasu a pohybem svých rukou. Vzal je s sebou do svého pokoje a uschoval je pečlivě.