Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložila Helena Čížková
• vydalo nakladatelství XYZ v Praze roku 2010 (ISBN: 978-80-7388-355-3)

1. kapitola - Vzhůru k výšinám

Malebné švýcarské městečko Mayenfeld leží na úpatí horského pásma, jehož divoce rozeklané štíty se tyčí vysoko nad údolí. Za městem se povlovně vine stezka k výšinám. Tráva na nižších svazích je chudičká, ale vzduch je prosycen vůní horského kvítí z bohatých výše položených pastvin.
Jednoho slunného červnového rána po té pěšině stoupala vysoká a statná mladá žena. V jedné ruce nesla ranec a za druhou se jí držela asi pětiletá dívenka. Osmahlé tvářičky jí planuly, a jak by také ne, když navzdory tomu, že slunce žhnulo, byla navlečená jako uprostřed zimy. Stěží se dalo říct, jak vypadá, protože na sobě měla dvoje šaty, jedny přes druhé, a navíc ji kolem dokola ovíjela dlouhá červená šála. Vyhlížela jako nějaký neforemný balík šatstva, jenž se na páru okovaných bot ztěžka vleče do kopce.
Asi tak po hodince stoupání dorazily do vesničky Dörfli položené v půli cesty k vrcholku. Bylo to ženino rodiště a celou dobu, co se ubíraly ulicí, lidé na ni pokřikovali ze svých příbytků. V odpověď jim toho mnoho neřekla, a aniž by se byť jedinkrát zastavila, šla dál svou cestou, dokud nedospěla k poslednímu stavení. Vtom se zevnitř ozval něčí hlas a oslovil ji: "Půl minutky, Detie. Jestli jdeš dál, doprovodím tě." Detie se zastavila, ale děvčátko vysmeklo svou ruku z jejího sevření a posadilo se na zem.
"Jsi unavená, Heidi?" zeptala se Detie.
"Ne, ale je mi hrozné horko," odpovědělo dítě.
"Už tam brzy budeme. Jen se nezastavuj, když si to budeš rázovat tak hezky jako dosud, za další hodinu jsme u cíle."
V tu chvíli vyšla z domu kyprá mladá paní přívětivé tváře a připojila se k nim. Dívenka se zvedla a následovala obě ženy, jež kráčely kupředu a jejichž ústa nenechávala na lidech z Dörfli a přilehlého okolí suchou ani poslední nitku.
"Kam jdeš s tím dítětem, Detie?" otázala se venkovanka po chvíli. "Hádám, že je to sirota po tvé sestře."
"Přesně tak," odvětila Detie. "Beru ji nahoru ke strýci. Odteď bude muset zůstat u něj."
"Cože? Nahoře u strýce Alpa? Ty ses musela zbláznit! Jak tě může něco takového napadnout? Ale počítej, že až s tím na něj přijdeš, pěkně tě vypoklonkuje."
"Proč by měl? Je to její dědeček a je nejvyšší čas, aby pro ni něco udělal. Já se o ni starala až dosud, ale bez okolků ti řeknu, kvůli ní nehodlám odmítnout tak dobrou práci, jakou mi právě nabídli. Její dědeček se musí ujmout svých povinností."
"Kdyby byl jako jiní lidé, tak proč ne," namítla Barbie, "ale přece ho znáš. Co ví o péči o dítě, a navíc o takhle malé?
Takové pískle to tam nahoře v životě nemůže vydržet. A kde ti nabídli tu práci, o kterou tak stojíš?"
"V Německu. Báječná práce v dobré rodině. Ve Frankfurtu. Minulé léto bydleli v jednom hotelu v Ragazu, kde jsem pracovala jako pokojská. Obývali pokoje na patře, které jsem měla na starost. Chtěli si mě rovnou odvézt, ale nemohla jsem odjet. Teď se vrátili a svou nabídku zopakovali. Tentokrát už rozhodně pojedu."
"No, nechtěla bych být v kůži toho dítěte," podotkla Barbie a zděšeně spráskla ruce. "Nikdo vlastně neví, co to s tím dědkem je, ale nechce s nikým nic mít a v kostele se neukázal už celá léta. Když s tou svou obrovskou holí v ruce přece jen sejde dolů - a to se nestává často -, každý se mu klidí z cesty. Všichni se ho k smrti děsí. S tím svým zježeným obočím a strašným plnovousem vypadá hrozně divoce. Není z těch lidí, na něž by osamělý člověk chtěl v horách narazit."
"To je možné, ale teď se musí postarat o svou vnučku, a jestli u něj přijde k nějaké úhoně, bude to jenom jeho vina, ne moje."
"Říkám si, co asi může mít na svědomí, že kvůli tomu žije tam nahoře tak dočista sám a sotvakdy se ukáže mezi lidmi," podivovala se Barbie. "Kolují o něm různé povídačky, ale předpokládám, že ty celý ten příběh znáš. Tvá sestra ti toho o něm jistě řekla hodně, nemám pravdu?"
"To ano, ale ode mě se nic nedozvíš. Kdyby se doslechl, že jsem o něm mluvila, pěkně bych to schytala."
Ale Barbie si nehodlala nechat utéct takovou skvělou příležitost, jak o starci zjistit něco víc. Pocházela z Prattigau ležícího hlouběji v údolí a v Dörfli žila teprve krátce, až od svatby, a tak se toho o svých sousedech měla stále dost co dovídat. Velmi bažila po poznání, proč ten stařík žije v horách jako poustevník a proč se lidé zdráhají o něm mluvit, když o komkoliv jiném se hovořit nerozpakují. Nešel jim pod nos, tolik bylo jisté, ale zdálo se, že se bojí něco proti němu říct. A pak, proč mu pořád říkali "strýc Alp"? Celá vesnice přece nemohla sestávat z jeho synovců a neteří, ale přesto mu nikdo neřekl jinak, dokonce i Barbie ho tak jmenovala. A teď tu měla svou kamarádku Detie, která byla jeho příbuzná a která v Dörfli prožila celý život s výjimkou posledního roku. Tehdy jí zemřela matka a ona si našla dobrou práci v jednom velkém hotelu v Ragazu. A dnes ráno odtamtud přijela i s Heidi, celou cestu až do Mayenfeldu se vezly na žebřiňáku.
Barbie ji vzala za ruku a vemlouvavě pronesla: "Aspoň bys mi mohla říct, kolik z toho, co se proslýchá, je pravda, a kolik jenom klepy. No tak, vysvětli mi přece, proč je s každým tak na kordy a proč se ho všichni bojí. Je takový odjakživa?"
"To nemůžu s určitostí říct. Je mi jen dvacet šest a jemu musí být aspoň sedmdesát, takže jako mladého jsem ho neznala. Nicméně kdybych měla jistotu, že to nerozneseš po celém Prattigau, mohla bych ti toho o něm svěřit spoustu. Ona moje matka pocházejí z Domleschgu."
"No tak, Detie, za koho mě máš?" ohradila se takřka dotčeně Barbie. "My nejsme takové drbny jako zbytek Prattigau, a krom toho když chci, umím docela držet jazyk za zuby. Jen mi to řekni. Slibuju, že si to nechám pro sebe."
"Tak dobře - ale opovaž se nedodržet slovo!"
Detie se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že Heidi není v doslechu, ale nikde ji neviděla. Někde se jich musela přestat držet a ony se tak zabraly do hovoru, že si toho ani nevšimly. Detie se zastavila a rozhlížela se na všechny strany. Cesta se kroutila a klikatila dolů z úbočí, ale Detie ji pohledem obsáhla skoro celou téměř až k Dörfli, a nikde poblíž stezky nikdo nebyl.
"Á, tamhle je," vykřikla najednou Barbie, "ty ji nevidíš?" Ukazovala na malou postavičku hluboko pod nimi. "Podívej, šplhá tam po svahu s Petrem a jeho kozami. Copak, že je dnes žene na pastvu takhle pozdě? No, on už na ni dohlédne, takže klidně můžeš vyprávět."
"Peter se nemusí namáhat," podotkla Detie. "Umí se o sebe postarat sama, třebaže jí je teprve pět. Má všech pět pohromadě. Mimoto dokáže z mála vytěžit hodně, což se zrovna hodí, vzhledem k tomu, že stařík nemá nic než tu svou chatrč a dvě kozy."
"Hádám, že kdysi na tom býval líp?" zeptala se Barbie.
"To bych řekla. Vždyť mu patřil jeden z nejlepších statků v Domleschgu. Byl starší ze dvou synů, celkem vážený občan. Ale náš starý strýček netoužil po ničem jiném než žít si jako velký pán a procestovat půlku světa. Dostal se do špatné společnosti a celé jmění propil a prokarbanil. Když se to doslechli jeho ubozí rodiče, doslova umřeli hanbou a žalem. Jeho bratr pochopitelně taky přišel na buben. Sebral se, odešel bůhvíkam a od té doby už o něm nikdo neslyšel. Strýc zmizel rovněž. Nezůstalo mu nic než špatná pověst. Nikdo nevěděl, kam se vydal, ale po nějakém čase vyšlo najevo, že se dal k vojsku a dostal se až do Neapole. Pak o něm nějakých dvanáct nebo patnáct let nebylo slyšet." Detie si to užívala. "Tak pokračuj," vyjekla udýchaně Barbie.
"Nuže, jednoho dne se najednou znovu vynořil v Domleschgu s malým synkem a chtěl, aby se někdo z jeho příbuzných o toho chlapce postaral. Ale viděl, že se před ním všechny dveře zavírají. Žádný s ním nechtěl nic mít."
"Fíha!" vypískla Barbie.
"Popadl ho takový dopal, že přísahal, že už do těch končin v životě nestrčí nos. Tak odešel do Dorfli a usadil se tam s tím chlapcem. Jmenoval se Tobias. Lidi se domýšleli, že se asi se svou ženou musel seznámit dole na jihu a zřejmě se tam s ní i oženit. Ona podle všeho krátce poté zemřela, i když s jistotou se neví nic. Měl našetřeno trochu peněz, dost na to, aby mohl synka dát vyučit tesařem. Tobias byl milý hoch a všichni ve vsi ho měli rádi - zato starému nikdo nedůvěřoval! Povídalo se, že v Neapoli zběhl od vojska, aby se vyhnul opletačkám za zabití jakéhosi muže - ne v bitvě, rozumíš, ale při nějaké půtce. Ale přesto jsme ho přijali jako člena rodiny. Jeho babička a babička mé matky byly sestry, a tak jsme mu říkali strýc. A protože jsme tak či onak spřízněni skoro s každým v Dörfli, zakrátko ho tak oslovovala celá vesnice. A když pak začal žít nahoře v horách, stal se z něj strýc Alp."
"A co se stalo s Tobiasem?" vyzvídala dychtivě Barbie. "Nepospíchej na mě! Už jsem se k tomu blížila," vyštěkla na ni Detie. "Tobias se v Melsu vyučil tesařem, ale sotva se trochu vypracoval, vrátil se domů do Dörfli a vzal si mou sestru Adelheid. Odjakživa pro sebe měli slabost. Hezky se spolu usadili a měli moc šťastné manželství, ale netrvalo dlouho. Jen o dva roky později pomáhal na stavbě jednoho domu a zabil ho padající trám. Chudinka Adelheid viděla, jak ho v tom stavu nesou domů, a byla to pro ni taková rána, že se roznemohla, dostala horečku, ulehla a už nevstala. Ani předtím zrovna nekypěla zdravím a někdy ji přepadala tak podivná hnutí mysli, že šlo stěží říct, jestli spí, nebo bdí. Přežila ho jen o pár týdnů. Zlé jazyky se toho samozřejmě hned chytily. Lidi říkali, že Bůh seslal na strýce trest za jeho promarněný život. Neváhali vmést mu to přímo do očí a farář ho nabádal, ať činí pokání, aby tak ulehčil svému svědomí. Po těch slovech se ze strýce Alpa stal ještě větší vztekloun a bručoun než dřív. Od farářovy návštěvy s nikým nepromluvil a jeho sousedé se od něj začali držet stranou. Pak se nám jednoho dne doneslo, že odešel do hor a vůbec neschází dolů. Vlastně tam zůstává dodnes, znesvářen takříkajíc s Bohem i s lidmi. Adelheidinu holčičku jsme si s matkou vzaly k sobě. Byl jí teprve rok, když osiřela. Když potom matka loni v létě zemřela, chtěla jsem si najít nějakou práci ve městě, tak jsem vzala Heidi do Pfaffersdorfu a poprosila starou Ursulu, aby se o ni postarala. Povedlo se mi zajistit si práci i na celou zimu, protože se umím pěkně ohánět jehlou, a vždycky se našel někdo, kdo potřeboval něco ušít nebo zalátat. Pak hned zkraje roku znovu přijela ta rodina z Frankfurtu, ti lidé, kterým jsem loni posluhovala. A teď, jak už jsem řekla, si mě chtějí odvézt s sebou a pozítří odjíždějí. Je to prvotřídní práce, to mi věř."
"A to to dítě jen tak bez dalšího šoupneš k tomu starci? Divím se, že tě něco takového vůbec mohlo napadnout, Detie," kárala ji Barbie.
"Hm, a co jiného bys mi radila?" otázala se nahněvaně Detie. "Celé ty roky jsem pro ni dělala, co jsem mohla, ale pochopitelně si při téhle práci nemůžu uvázat na krk pětileté dítě. Podívej, jsme právě v půli cesty ke strýci," pokračovala. "Barbie! Kam to jdeš?"
"Chci se zastavit u Petrovy matky. Přes zimu pro mě přede. Takže se teď s tebou rozloučím. Na shledanou, Detie. A hodně štěstí."
Detie stála a dívala se, jak Barbie směřuje k nevelké hnědé dřevěnici schoulené v malém dolíku pár kroků od cesty. Při zchátralosti té boudy bylo jen dobře, že jí skýtal jakousi ochranu proti plnému náporu horských fujavic. I tak ovšem muselo být bezútěšné v ní přebývat, neboť při každém poryvu větru se všechny její dveře i okna rozdrnčely a staré prohnilé trámy se chvěly a skřípaly. Stát na méně chráněném místě, dozajista by ji to už dávno odfouklo do údolí.
Zde bydlel Peter, onen pasáček koz. Jedenáctiletý chlapec ráno co ráno scházel dolů do Dörfli pro kozy a potom je celý den honil po pastviskách na vůní prosycených horských lukách. Večer je pak opět přiváděl dolů, skákaje s nimi po úbočí takřka stejně hbitě jako ony. Když dorazil do vsi, pokaždé pronikavě hvízdl na prsty, aby majitelé mohli přijít a spočítat si svá zvířata. Obvykle na jeho volání přicházely především děti - ani ty nejmenší se těchto krotkých koziček nebály.
V letních měsících skoro neměl jinou příležitost, jak se s ostatními chlapci a děvčaty vidět. Po zbytek dní mu byly jedinými družkami kozy. Jen velmi málo času trávil doma s matkou a starou slepou babičkou, jež žila s nimi. Po ránu odcházíval velice časně, sotva zhltl snídani sestávající z kousku chleba a džbánku mléka, a pokaždé zůstával co možná nejdéle u dětí v Dörfli, takže se stihl vrátit jen taktak, aby spolykal večeři, a hned nato se svalil do postele. Před ním pásával kozy jeho otec, ale před pár lety ho při kácení zabil padající strom. Hochova matka se jmenovala Bridget, ale zřídka o ní někdo mluvil jinak než jako o "pasáčkově matce", a jeho babičce říkali všichni, ať už mladí či staří, jednoduše "babička".
Několik minut poté, co ji Barbie opustila, se Detie znepokojeně rozhlížela, zda děti s kozami někde nezahlédne, avšak nebylo po nich vidu ani slechu. Vystoupala po pěšině o kousek výš, aby si zajistila lepší výhled, zastavila se a znovu zapátrala pohledem. Začínala se jí zmocňovat velká netrpělivost.
Děti se odchýlily daleko od stezky, protože Peter zásadně chodíval nahoru svou vlastní cestou podle toho, kde jeho kozy čekala ta nejlepší křoviska a keře k okusování. Zprvu se za ním Heidi drápala za mohutného funění a hekání, protože kvůli vrstvám jejího šatstva se výstup měnil v lopotnou, upocenou práci. Nestěžovala si, ale závistivě pokukovala po bosonohém a v pohodlných kalhotách oblečeném Petrovi, tak svobodně pobíhajícím sem a tam; a také po kozách, jak je jejich hbité nožky po příkrém svahu lehoulince přenášejí přes křoviny a kameny. Náhle se posadila a stáhla si boty i punčochy. Odmotala si tlustou červenou šálu a kvapně si rozepínala své nejlepší šaty, jež na ni Detie navlékla přes ty všední, aby se s nimi nemusela vláčet. Svlékla si oboje šaty, a tak tam až na krátkou spodničku stála úplně nahá a labužnicky mávala obnaženými pažemi. Potom složila všechny svršky na úhlednou hromádku a odskotačila, aby dostihla Petra a jeho kozy. Ten si nevšiml, co dělá, a když ji zahlédl, jak k němu běží takhle odstrojená, objevil se na jeho tváři široký úsměv. Ohlédl se, spatřil hromádku oblečení, kterou nechala ležet na trávě, a zazubil se od ucha k uchu. Ale nic neřekl. Heidi se cítila mnohem šťastnější, volná jako vítr, začala brebentit a kladla mu celou řadu otázek. Musel jí povědět, kolik koz má, kam je vede a co bude dělat, až tam dojde. Vbrzku dospěli k chalupě a ocitli se v Detiině zorném poli. Jakmile je zahlédla, zaječela: "Co to u všech čertů vyvádíš, Heidi? Podívej se, jak vypadáš! Kde máš šatičky? A šálu? A ty nové boty, co jsem ti koupila, abys měla na tu cestu pořádné obutí, a co ty punčochy, které jsem ti upletla? Kdes to všechno nechala?"
Heidi nevzrušeně ukázala k místu, kde se svlékla. "Tamhle jsou," odvětila. Její teta uviděla, že tam cosi leží, něco s červenou skvrnou nahoře, což byla ta šála.
"Poslyš, ty jedna malá uličnice!" křičela rozhněvaně. "Co tě to proboha popadlo, takhle si sundávat šaty? Co to má znamenat?"
"Nepotřebovala jsem je," mínila Heidi, jako by takové vysvětlení považovala za zcela dostatečné.
"Ty hloupá holko, copak nemáš kouska rozumu?" plísnila ji Detie. "A kdo myslíš, že ti teď pro ně půjde? Vždyť by mi to trvalo dobrou půlhodinu. Petře, doběhni tam a přines mi je, a rychle. Nestůj tu jak solný sloup, jako bys byl přirostlý k zemi."
"Už takhle mám zpoždění," odtušil Peter. Vůbec se nenamáhal pohnout a namísto toho tam stál s rukama v kapsách jako celou tu dobu, co Detie hartusila na Heidi.
"No, když tu budeš takhle stát, moc daleko to nedotáhneš," mínila Detie. "Podívej, něco pro tebe mám." Přešla na vemlouvavější tón a podržela mu před očima blýskavou novou minci. Pohled na ni ho přiměl k činu. Obrovskými skoky vyrazil po příkrém svahu dolů, popadl hromádku šatstva, a než bys řekl švec, byl zpátky. Detie musela uznat, že si svou odměnu zaslouží. Chňapl po minci a zastrčil si ji hluboko do kapsy. Na tváři mu hrál širokánský úsměv, neboť takové poklady se mu nenabízely každý den.
"A teď mi ty věci doneseš ke strýci. Vím, že tam tak jako tak jdeš." A Detie vykročila po pěšině stoupající vzhůru od dřevěné chatrče.
Peter se jí celkem ochotně pověsil na paty, pod levým paždím si přidržoval balíček a v pravé ruce protáčel klacek, jenž mu jinak sloužil jako nástroj k pohánění koz. Uběhla ještě bezmála celá hodina, než vyšplhali na vysoko položenou pastvinu, kde na malé náhorní plošině stála strýcova chalupa. Nevelký domek byl vystaven každičkému závanu větru, ale spolu s tím i plné záři slunečních paprsků a skýtal překrásný výhled do údolí. Za humny rostly tři jedle s rozložitými větvemi. Za nimi se svah strmě zdvihal k vrcholku hory. Nad chalupou se prostírala žírná pastvina, ale dál už začínala změť hustých zakrslých křovisek přecházející v holé rozeklané štíty.
Strýc Alp si přitesal dřevěnou lavici a připevnil ji ke zdi chalupy shlížející do údolí. Když skupinka dorazila, právě na ní poklidně seděl, v ústech dýmku a ruce na kolenou. Peter a Heidi poslední kousek cesty běželi před Detie a Heidi nakonec ke staříkovi dorazila jako první. Vykročila rovnou k němu a podávala mu ruku. "Ahoj, dědečku," pozdravila.
"Hej, co to má znamenat?" zahartusil nevlídně, a zatímco přijímal nabízenou ruku, zkoumavě si děvče prohlížel. Oplatila mu upřený pohled. Ten podivně vyhlížející stařec s dlouhým plnovousem a huňatým šedým obočím jí připadal zajímavý. Mezitím k nim došla Detie, ale Peter se zastavil a čekal, co bude dál.
"Dobré ráno, strýčku," spustila Detie. "Přivedla jsem ti Tobiasovu dceru. Nepředpokládám, že ji poznáváš, vždyť naposledy jsi ji viděl jako ročního caparta."
"Proč jsi ji sem brala?" zeptal se nepřívětivě. "A ty se s těmi svými kozami koukej klidit," dodal směrem k Petrovi. "Už takhle máš zpoždění. A nezapomeň přibrat i ty moje." Stařík se na něj podíval tak, že Peter v mžiku zmizel.
"Zůstane tu s tebou, strýčku," přešla Detie přímo k věci. "Já pro ni za ty čtyři roky udělala, co jsem mohla. Teď je řada na tobě."
"Že je řada na mně?" utrhl se na ni starý muž a zlostně na ni pohlédl. "A když mi tu začne brečet a soužit se pro tebe, což se bezpochyby stane, tak mám dělat co?"
"To je tvoje věc," odsekla Detie. "Mně taky nikdo neporadil, co si s ní počít, když mi na krku zůstalo sotva roční děcko. Pánbůh ví, že jsem se měla i bez toho dost co otáčet, abych se postarala o matku a o sebe. Ale teď musím pryč. Kvůli práci. Ty jsi její nejbližší příbuzný. Jestli ji tu mít nemůžeš, nalož s ní po svém. Ale jestli se jí něco stane, zodpovíš si to sám. A ne řekla bych, že bys chtěl svoje svědomí obtěžkat ještě víc."
Detie zdaleka nebylo lehko u srdce z toho, co dělá, a právě proto hovořila tak příkře, přičemž už tak řekla víc, než měla v úmyslu.
Při jejích posledních slovech se stařec zvedl. Docela ji vyděsilo, jak se na ni dívá, a ustoupila o pár kroků zpátky.
"Koukej táhnout, odkud jsi přišla," vyzval ji rozezleně a napřáhl ruku.
Na druhou pobídku Detie nečekala. "Tak na shledanou," rozloučila se chvatně. "Na shledanou, Heidi!" A rozběhla se dolů a až do Dörfli se nezastavila. Zde na ni pokřikovalo ještě víc lidí než předtím a chtěli vědět, co udělala s tím dítětem, které všichni znali.
"Kde je Heidi? Co jsi udělala s Heidi?" volali na ni ze dveří i oken.
Detie čím dál tím neochotněji odpovídala: "Je nahoře u strýce Alpa. Ano, slyšeli jste dobře. Je u strýce Alpa." Ze všech stran se k ní neslo povykování žen: "Jak jsi to mohla udělat, Detie!"
"Ubohý broučínek!"
"Co je to za nápad, nechat takového tvorečka nahoře s tím mužem!" Ty výkřiky jí vnášely do duše neklid a s povděkem přijala, když se dostala z jejich doslechu. Nechtěla o svém činu přemýšlet, neboť když její matka umírala, Detie jí slíbila, že se o tu malou postará. Utěšovala se myšlenkou, že lépe se jí to bude dařit, pokud do té služby nastoupí, protože si v ní může přijít na slušné peníze. A tak co možná nejrychleji chvátala pryč od všech těch lidí, kteří by ji mohli přemlouvat, aby si to rozmyslela.