Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pár teplých hnědých bot se klátil nad listem sem a tam. Visely volně ve vzduchu a pohybovaly se pomalu, občas se jedna druhé lehce dotkla, teď a teď zase. A teď ne.
...il nostro concerto... Nad těmi slovy ležel sníh už na centimetr vysoko, a nad těmito taky: ...Porto Azzurro... Sněhové vločky se snášely na vlhké krvavé skvrny na podlaze, které postupně bledly z tmavě rudé na červenou, růžovou, narůžovělou, až je nakonec úplně zabílily. Stále více krvavých stop a stále více slov mizelo pod sněhem. Krev mizela, inkoust se rozpouštěl, slova se ztrácela. Sněhové vločky neměly naspěch, ani teplé zimní boty ne.
Opisovaly nad dopisem poklidný čtvrtoblouk. Ze severu putovaly špičky bot severovýchodně směrem k východu. Tady pohyb ustal a špičky bot rotovaly zpátky. Severovýchod. Sever.
..přísahám Ti..
Rozpuštěná slova, pohřbená přísaha.
Boty oběšence pendlovaly nad místo nejblíže následující: ...při světle svých očí... Tato slova zmizela o dvě minuty později.
Sever. Severovýchod. Východ.
Mrtvý visel na tmavém trámu, starý provaz kolem krku. V místosti ve věži bylo hodně harampádí, polámané židle, ztrouchnivělé dříví, zrezavělé nářadí. Tady nahoře bylo mléčné, rozptýlené světlo a nebylo by slyšet ani hlásku (neboť majestátní sníh se snášel tiše, tiše, a choval se tak, jako se chovají všichni ti, kteří mají obzvlášť velkou moc a vědí, že mohou činit, cokoli se jim zlíbí), ne, nebylo by slyšet ani hlásku, kdyby nebylo malých hladových myšek, které hledaly ochranu před nočním mrazem.
Noviny ležely dál od mrtvého, v rohu malé místnůstky, chráněny tak před sněhem. Byly rozevřené a jejich titul zněl: VĚSTNÍK ŘÍŠE SPRAVEDLNOSTI
LIDUMILNÉ NOVINY PRO KAŽDÉHO K MORÁLNÍMU A SOCIÁLNÍMU POVZNESENÍ
NAKLADATEL: ANDĚL PÁNĚ, FRANKFURT NAD MOHANEM
Myši šramotily.
Zmrzlí, scvrklí a černí pavouci viseli v potrhaných pavučinách.
..rybářské čluny s rudými plachtami, krvavě rudé v západu slunce..
Zmizelo.
..víno, které jsme pili v přístavu Marciana Marina..
Rozplynulo se.
..náš příliv, zelené vlny, ve kterých jsme se objímali..
Pominulo. Už je to pryč.
Mladý obličej oběšence byl od krve, která kolem ran v mrazu ztuhla. I na rány se snášely sněhové vločky, na krátce ostříhané hnědé vlasy, na otevřené hnědé oči s obrovsky rozšířenými zorničkami. Ale vločky ještě roztávaly, tam, kde se dotkly kůže, vlasů a očí. Mrtvý ještě nemohl být dlouho mrtev. Ještě nevychladl.
Ustrnulé slepé zorničky opisovaly malou, nekonečnou a bezcílnou cestu s botami, celé tělo opisovalo tuto dráhu.
Východ. Severovýchod. Sever.
A zase zpátky.
Sever. Severovýchod. Východ.
Štíhlá zápěstí oběšence byla zkrvavená, kosti zpřerážené. Zakrvácený a na mnoha místech roztrhaný byl tlustý svetr a šedé kalhoty. Na svetru, na botách, na kalhotách už sníh netál, protože ty byly studené, tak studené, jako bude brzy i tělo oběšeného. Dost studené pro sněhové vločky.
...naše první setkání...
Východ. Severovýchod. Sever.
...náš první polibek...
Sever. Severovýchod. Východ.
A všechna tato něžná slůvka se rozpouštěla, uplývala pod něžným tlakem sněhu, mizela, všechna, všechna...

Čtenářský deník	-	A s klauny přišly slzy, A s klauny přišly slzy (2)
	-	Bůh chrání milence
	-	Láska je jen slovo, Láska je jen slovo (2)
	-	Muž, který maloval mandlovníky
	-	Nikdo není ostrov
	-	Plakat přísně zakázáno
	-	Setkání v mlze
	-	Tajný chléb

Čítanka	-	A s klauny přišly slzy
	-	Láska je jen slovo