Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• přeložil Radoslav Nenadál (1987, Odeon)

SEZNAM KAPITOL:

1. V Bostonu U milosrdných
2. Krev a modř
3. Čím chtěl být, když vyrostl
4. Maturita
5. V městě, kde zemřel Marcus Aurelius
6. Penzión Grillparzer
7. Další pokušení
8. Druhé děti, druhé romány, druhá láska
9. Věčný manžel
10. Pes v uličce, dítě na nebesích
11. Paní Ralphová
12. Stane se to Heleně
13. Když se Walt nastydl
14. Svět podle Marca Aurelia
15. Život podle Bensenhavera
16. První vrah
17. První feministický pohřeb, a další pohřby
18. Zvyky Spodního výra
19. Život po Garpovi

UKÁZKA - ČTVRTÁ KAPITOLA:

Maturita

Na Steeringu napsal T. S. Garp od konce prvního roku až do maturity každý měsíc jednu povídku, ale teprve ve třetím ročníku něco ze svých výtvorů ukázal Heleně, Po roce, který Helena strávila na Steeringu jako divák, ji otec poslal do Talbotovy dívčí akademie a Garp ji vídal jen tu a tam o víkendech. Doma někdy přišla na zápasnické přebory. Po jednom takovém zápase ji Garp zahlédl a požádal ji, jestli by na něho nepočkala, než se osprchuje, že má něco v šatně a chce jí to dát.
"None," řekla Helena. "Staré chrániče?"
Do zápasnického sálu už nechodila, i když byla z Talbotu doma na prázdninách. Nosila temně zelené podkolenky a šedou flanelovou skládanou sukni; svetr, vždycky tmavší decentní barvy, měla často sladěný s podkolenkami a vlasy nosila vyčesané vzhůru a stočené v copu na temeni anebo umně pospínané sponkami. Měla široká ústa a velmi úzké rty, které si nikdy nemalovala. Garp věděl, že příjemně voní, ale nikdy se jí nedotkl. Ani si nepředstavoval, že by se jí dotkl někdo jiný. Byla útlá jako mladý stromek a asi stejně tak vysoká - byla vyšší než Garp, asi o dva palce, možná i o víc - a měla špičaté kosti, které v obličeji působily až jakýmsi bolestivým dojmem, přestože těmi jejími brýlemi se vždycky dívaly velké měkké oči sytě medové barvy.
"To jsou staré cvičky?" zeptala se Helena, hledíc zpytavě na velkou objemnou a zapečetěnou obálku.
"To je něco na čtení," odpověděl Garp.
"Já mám čtení spoustu," řekla mu Helena.
"To jsem napsal já," podotkl Garp.
"None," řekla Helena.
"Nemusíš to číst hned," pokračoval Garp. "Můžeš si to vzít s sebou do školy a napsat mi dopis."
"Já už toho mám psát ažaž," řekla Helena. "Pořád musím odevzdávat nějaké referáty."
"Tak si o tom spolu můžeme promluvit později," navrhl Garp. Budeš tady o velikonocích?"
Ano, ale už někoho mám," oznámila mu Helena.
"None," řekl Garp. Ale když sáhl po povídce a chtěl si ji vzít zpátky, kotníky na její dlouhé ruce zbělely a balíček už nepustila.
V třídě do 133 liber skončil Garp ve třetím ročníku s rekordním poměrem dvanácti vyhraných zápasů proti jednomu prohranému, což se stalo v závěrečném kole mistrovství Nové Anglie. V posledním roce zvítězil ve všem - stal se kapitánem mužstva, byl zvolen nejlepším zápasníkem a získal titul Nové Anglie. Jeho mužstvo zahájilo éru téměř dvacetiletého prvenství steeringských mužstev Ernieho Holma. Ernie se vyjadřoval, že do tohohle koutu země si přivezl potřebné přednosti z Iowy. Když Ernie odešel, šlo to se zápasem na Steeringu rychle z kopce. A jelikož Garp byl jednou z prvních steeringských hvězd, viděl v něm Ernie Holm vždycky něco výjimečného.
Heleně to nemohlo být víc jedno. Byla sice ráda, když tatínkovi zápasníci vyhrávali, protože tatínek z toho byl šťastný. Ale v Garpově posledním roce, kdy byl kapitánem mužstva, se nešla Helena podívat na jediný zápas. Nicméně povídku mu poslala z Talbotu poštou s následujícím dopisem:

Milý Garpe,
povídka vypadá slibně, i když zatím myslím, že jsi spíš zápasník než spisovatel. Je vidět, že dovedeš zacházet s jazykem a máš cit pro lidi, ale celková situace je trochu vykonstruovaná a zakončení dost mladicky nezralé. Přesto opravdu oceňuju, žes mi povídku ukázal.
Tvoje Helena

V Garpově spisovatelské kariéře byly samozřejmě ještě další zamítavé dopisy, ale žádný pro něho neznamenal tolik jako tenhle. Helena byla ve skutečnosti k povídce shovívavá. Garpova povídka pojednávala o dvou mladých milencích, které zavraždí na hřbitově dívčin otec, jenž je pokládá za vykrádače hrobů. Po tomto nešťastném omylu jsou milenci pohřbeni vedle sebe; z nějakého naprosto neznámého důvodu někdo jejich hroby vzápětí vykrade. Není jasné, co se stane s otcem - natož s vykrádači.
Jenny řekla Garpovi, že jeho první literární pokusy jsou poněkud neskutečné, ale Garpa povzbuzoval jeho profesor angličtiny, křehký koktající muž jménem Tinch, člověk, který měl na Steeringu nejblíž k čemusi, jako je hostující spisovatel. Velice mu páchlo z úst a Garpovi jeho dech připomínal psí dech Tropa -pach uzavřené místnosti plné shnilých pelargonií. Ale z Tinchových úst vycházela přes onen pach laskavá slova. Chválil Garpovu fantazii a vštěpoval Garpovi staré spolehlivé zásady gramatiky a lásku k přesnému jazyku. Tinchovi říkali chlapci na Steeringu Smrďoch a věčně mu někde nechávali vzkazy o jeho halitose. Na katedře mu nechávali lahvičky s ústní vodou. Školní poštou mu chodily kartáčky na zuby.
Po jedné takové připomínce - byl to balíček mátových ústních pastilek přilepených lepicí páskou na literární mapu Anglie - se Tinch zeptal třídy, kterou měl na sloh, jestli se domnívají, že mu páchne z úst. Třída zůstala sedět tiše jako zařezaná, ale Tinch si vybral svého oblíbence, mladého Garpa, kterému nejvíc důvěřoval, a zeptal se ho přímo: "Řekl byste, Garpe, že mi páchne z úst?"
Toho jarního dne Garpova posledního studijního roku poletovala pravda otevřenými okny ve třídě sem tam, jen to svištělo. Garpa všichni znali pro úspěchy v psaní anglických slohových cvičení. Ostatní známky byly nevýrazné, až slabé. Od časného věku, jak tvrdil Garp později, hledal dokonalost a nechtěl se jen tak rozmělňovat. Výsledky jeho testů ukazovaly, že výrazné předpoklady nemá pro nic; neměl zvláštní přirozené nadání, ale nijak ho to nepřekvapovalo, protože s matkou sdílel názor, že člověk nedostane nic zadarmo. Jenže když jeden recenzent nazval Garpa po jeho druhém románu "rozeným spisovatelem", popadla Garpa čertovina. Jeden výtisk s recenzí poslal přijímací komisi na Princetonskou univerzitu do New Jersey s poznámkou, jestli by si laskavě znovu neprověřili svoje předchozí hodnocení. Opis výsledků přijímací zkoušky pak poslal dotyčnému recenzentovi s poznámkou: "Děkuji vám mnohokrát, ale 'nenarodil jsem se' vůbec s ničím." Garp se domníval, že nebyl o nic víc rozený spisovatel jako nebyl rozená zdravotní sestra nebo letecký střelec.
"G-G-Garpe?" koktal pan Tinch a sklonil se nad chlapce, který cítil tu strašnou pravdu vyznamenání v oboru anglického slohu. Garp věděl, že vyhraje výroční cenu v tvůrčím psaní. Jediným posuzovatelem byl vždycky Tinch. A kdyby se mu podařilo složit za třetí ročník zkoušku z matematiky, kterou dělal už podruhé, slušně by odmaturoval a matka by byla šťastná.
"O-opravdu mi tak ne-nepříjemně pa-pa-páchne z úst, Gar-pe?" zeptal se Tinch.
Jestli je něco ,nepříjemné nebo 'příjemné', to je otázka názoru, pane profesore," odpověděl Garp.
"A podle vašeho názoru, Ga-Ga-Garpe?" řekl Tinch.
"Podle mého názoru," odpověděl Garp, aniž hnul brvou, "máte stejně dobrý dech jako každý jiný učitel na téhle škole." A vrhl přes třídu neohrožený pohled na Bennyho Pottera z New Yorku - jenž byl rozený moudrý pablb, s kteroužto charakteristikou souhlasil i Garp - a svým upřeným pohledem vymazal z Bennyho tváře úšklebek, protože mu očima sdělil, že jestli cekne, zlomí mu vaz.
A Tinch řekl: "Děkuji vám, Garpe," a Garp skutečně v soutěži tvůrčího psaní vyhrál, přestože ke své poslední písemné práci přiložil lístek následujícího znění:

Pane profesore, já jsem Vám před třídou lhal, protože Jsem nechtěl, aby se Vám ti idioti smáli. Ale měl byste, myslím, vědět, že skutečně nemáte zvlášť dobrý dech.
T. S. Garp

"Vi-vi-víte co?" řekl Tinch Garpovi, když spolu o samotě hovořili nad Garpovou poslední povídkou.
"Co?" zeptal se Garp.
"S tím svým de-de-dechem n-nemůžu nic dělat," řekl Tinch. "Je to myslím proto, že u-u-umírám!" zamrkal očičkama. "Myslím, že h-h-hniju zevnitř!" Ale Garpa to tehdy nijak nepobavilo a po maturitě sledoval, jestli se někde o Tinchovi nedočte nějakou zprávu, vždycky s úlevou, že starý pán ničím smrtelným zřejmě netrpěl.
Tinch zemřel jedné zimní noci přímo na jednom nádvoříčku školy a příčiny jeho smrti neměly vůbec nic společného s jeho páchnoucím dechem. Vracel se domů z nějakého školního večírku, jehož účastníci se shodli, že zřejmě trochu přebral a uklouzl na ledě, narazil se do hlavy a ztratil na zledovatělé cestičce vědomí. Noční hlídač našel jeho tělo až téměř před svítáním, když už Tinch úplně zmrzl.
Byla to nešťastná shoda okolností, že onu zprávu oznámil Garpovi učený pablb Benny Potter. Garp se potkal s Potterem náhodou v New Yorku, kde Potter pracoval u nějakého časopisu. Garpovo nevalné mínění o Potterovi posílilo zároveň jeho nevalné mínění o časopisech vůbec i přesvědčení, že mu Potter vždycky jeho výraznější úspěchy jakožto spisovatele záviděl. "Potter je jeden z těch ubožáků, kteří mají po šuplatech poschovávanou desítku románů," napsal Garp, "ale nikomu by se neodvážili je ukázat."
Jenže v letech na Steeringu se ani Garp nijak nehrnul, aby svoje dílo někomu ukazoval. Jeho pokroky mohli sledovat pouze Jenny a Tinch - a pak tu byla ta jedna povídka, kterou ukázal Heleně. Garp se rozhodl, že Heleně žádnou další povídku nedá, dokud nenapíše nějakou, která bude tak dobrá, že o ní Helena nebude moci říct nic špatného.
"Slyšels to?" zeptal se Benny Potter Garpa v New Yorku.
"Co?"
"Starej Smrďoch zaklepal," oznámil mu Benny. "Ce-ce-celej zmrzl."
"Cože?" zeptal se Garp.
"Starej Smrďoch," opakoval Potter přezdívku, kterou Garp i nikdy neměl rád. "Nacamral se a motal se po cestičkách na škole - padl a rozmlátil si bednu, a ráno už nevstal."
"Ty vole," řekl mu Garp.
"Je to pravda, Garpe," ujišťoval ho Benny. "Bylo kurva patnáct pod nulou, i když - abych řekl," dodal s nebezpečnou drzostí, "bych vždycky myslel, že bude vod ty svý smradlavý pece pořád hi-hi-hicovat."
Byli v baru nějakého lepšího hotelu mezi Padesátou a Šedesátou ulicí a Park Avenue a Třetí; v New Yorku Garp nikdy nevěděl, kde je. Měl sjednanou schůzku na oběd s někým jiným, ale náhodou potkal Pottera a ten ho sem zavedl. Garp Pottera popadl v podpaží a vysadil ho na barový pult.
"Pottere, ty komáre zakrslá," vyjel.
"Tys mě nikdy nesnášel," skřehotal Benny,
Garp zvrátil Bennyho Pottera na pultu dozadu, až se mu kapsy rozepnutého saka namočily do výlivky.
Nech mě na pokoji!" vzpíral se Benny. "Tys vždycky lezl starýmu Smrďochovi do prdele!"
Garp Bennyho tak nabral, až Benny sjel zadkem do výlivky; výlivka byla plná sklenic na odmočení a voda vyšplíchla až na pult.
"Prosím vás, pane, na pultě mi sedět nemůžete," řekl barman Bennymu.
"Ježišikriste, vždyť mně se tady děje násilí, vy pitomče!" ohrazoval se Benny. Ale Garp už odcházel a barman musel Bennyho pottera vytáhnout z výlivky a sesadit ho z pultu. "To je ale hajzl, já mám prdel celou mokrou!" vykřikoval Benny.
"Mohl byste tady laskavě mluvit trochu slušnějc, pane?" řekl barman.
"I peněženku mám, kurva, nacucanou," zasakroval Benny a ždímal si přitom zadnici u kalhot a ukazoval namočenou peněženku barmanovi. "Garpe!" hulákal Benny, ale Garp už byl pryč. "Tys měl vždycky tak zmrvenej smysl pro humor, Garpe!"
Sluší se říct, že Garp - pokud šlo o zápasení a psaní - zvlášť za dnů svého pobytu na Steeringu, humoru moc nedal, přestože tyto dvě činnosti byly jednak jeho oblíbený způsob, jak trávit volný čas, a jednak kýžený cíl jeho kariéry.
"Jak to víš, že z tebe bude spisovatel?" zeptala se ho jednou Cushie Percyová.
Bylo to v Garpově posledním roce na Steeringu a kráčeli spolu za městem podél řeky Steering někam, kde to Cushie prý zná. Přijela na víkend domů z Dibbsu. Dibbsova škola byla pátá dívčí střední škola, kterou Cushie Percyová navštěvovala; začala v Talbotu, ve třídě s Helenou, ale měla kázeňské problémy a požádali ji, aby ze školy odešla. Disciplinární potíže se opakovaly na dalších třech ústavech. Mezi chlapci na Steeringu byla Dibbsova škola proslavená - a oblíbená - a právě kvůli oněm dívkám s kázeňskými problémy.
Na řece byl příliv a Garp sledoval, jak po vodě klouže osmiveslice; letěl za ní racek. Cushie Percyová vzala Garpa za ruku.
Cushie měla hodně komplikovaných způsobů, kterými zkoušela, jakou k ní chlapi chovají náklonnost. Mnoho hochů ze Steeringu si rádo na Cushie sáhlo, když s ní byli sami, ale většinou nechtěli, aby na nich byla vidět nějaká citová náklonnost. Garpovi, jak si Cushie všimla, to bylo jedno. Držel ji pevně za ruku; samozřejmě že spolu vyrůstali, ale nepřipadalo jí, že by byli nějak zvlášť dobří nebo blízcí přátelé. Cushie si uvědomovala, že i když Garp chce totéž, co chtěli ostatní chlapci, aspoň ho nijak nevyvádí z míry, jestli je vidět, jak po tom jde. Proto se Cushie zamlouval.
"Já myslela, že budeš zápasníkem," řekla Cushie Garpovi.
"Já jsem zápasník," odpověděl Garp. "Budu spisovatelem."
"A vezmeš si Helenu Holmovou," škádlila ho Cushie.
"Třeba," odpověděl Garp a ruka mu v její dlani trochu ochabla. Cushie věděla, že tohle byl druhý námět hovoru, o kterém Garp nedovedl žertovat - Helena Holmová -, tady by si měla dát pozor.
Proti nim přicházela podél řeky skupina chlapců ze Steeringu, a když přešli, jeden zavolal: "Do čeho se to hrneš, Garpe?"
Cushie mu stiskla ruku: "Nedej se vyhecovat."
"Ty jsou mi fuk," odpověděl Garp.
"O čem budeš psát?" zeptala se Cushie.
"Nevím," odpověděl Garp.
Ani ještě nevěděl, jestli půjde na vysokou. Některé fakulty na Středozápadě projevily zájem o jeho zápasení a Ernie Holm napsal pár dopisů. Ze dvou míst ho požádali, jestli by se na něho nemohli podívat, a Garp tam zajel. V jejich zápasnických sálech se necítil ani tak společensky nepatřičně, jako spíš měl dojem, že je tu nechtěný. Zdejší zápasníci ho toužili porazit daleko surověji než on je. Ale na jedné škole mu učinili opatrnou nabídku -trochu peněz a žádné sliby, pro první rok. Docela slušné, když sej uváží, že je z Nové Anglie. Ale Ernie mu už svoje pověděl. "Tam je to, chlapče, úplně jiný sport. Chci říct, schopnosti máš - a i když to říkám zrovna já, měls i slušný trénink. Ale neměls jedno! - soutěžení. A po tom musíš jít, Garpe. Musíš projevit opravdový zájem, chápeš."
A když se zeptal Tinche, na kterou školu by měl jít vzhledem k svému psaní, jevil Tinch svoje typické rozpaky. "Na nějakou d-d-dobrou školu, řekl bych," odpověděl mu. "Ale jestli budeš p-p-psát," pokračoval, "to-to-to můžeš dělat všude."
"Máš pěkný tělo," šeptala Cushie Garpovi a on jí nato stiskl ruku.
"Ty taky," řekl jí upřímně. Ve skutečnosti to bylo tělo jaksi absurdní. Malé, ale plně vyvinuté a bohatě rozkvetlé. Ta holka, uvažoval Garp, se snad neměla jmenovat Cushie, ale Couchette; je jako taková naducaná postýlečka - však jí tak od mládí už kolikrát řekl. "Hele, Couchettko, chceš se někam projít?" Řekla mu, že ví o jednom prima místě.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se jí.
"Cha," odpověděla. "Vedeš mě přece ty. Já ti jenom ukážu cestu. A to místo," řekla.
Sešli ze stezky v onom úseku řeky, kterému se říkalo v dávných dobách Střevo. Kdysi tam uvízla v blátě loď, ale žádná viditelná památka tu nezůstala. Jen pobřeží prozrazovalo historii. Právě v tomto ohybu si Everett Steering představoval, jak zničí Brity - a tady stávaly Everettovy kanóny, tři obrovské železné roury zarezivělé v betonových základech. Kdysi se samozřejmě otáčely, ale pozdější otcové města je dali zapustit napevno. Vedle nich ležela hromada dělových koulí, taktéž vsazených do cementu. Koule byly nazelenalé a narezlé od rzi, jako by patřily k lodi, která dlouho spočívala na dně moře, a na betonových základnách, na nichž byla děla upevněna, se válelo plno smetí a odpadků po mladých lidech - plechovky od piva a rozbité sklo. Travnatý svah, vedoucí ke klidné a téměř prázdné řece, byl udupán, jako by ho ožraly ovce - ale Garp věděl, že ho udusali nesčetní steeringští chlapci na svých schůzkách s děvčaty. Cushiena volba místa nebyla zvlášť originální, pomyslil si Garp, i když to vypadalo přesně na ni.
Garp měl Cushie docela rád, a William Percy s Garpem vždycky jednal slušně. Garp byl příliš mladý, aby znal Stewieho Druhého, a Dolfi byl Dolfi. Mladičká Plína Pú bylo divné děsivé dítě, jak se Garpovi zdálo, ale ta Cushiena dojemně prázdná hlava, ta byla přímo po matce, Midge Steeringové-Percyové. Garp pokládal za nečestné, že se Cushie nezmínil o svém názoru na jejího otce Špekouna Štěpána, v kterém viděl jednoho z největších idiotů.
"Copaks tady nikdy nebyl?" zeptala se Cushie Garpa.
"Možná s matkou," odpověděl Garp, "ale už to bude dlouho." Samozřejmě, že věděl, co to znamená "u kanónů". Oblíbený výraz na Steeringu byl "prásknout si u kanónů" - jako třeba: "To jsem si minulej víkend u kanónů prásk!" nebo "Měli jste vidět starýho Fenleyho, jak ládoval u kanónů". I na dělech samých stála tato neformální sdělení: "Tady zbouchl Paul Betty, 1958" a "Tady si vodstřik M. Overton, 1959".
Za řekou sledoval Garp golfové hráče ze Steeringského sportovního klubu, i na tu dálku působilo jejich oblečení nepřirozeně v kontrastu se zelení říčního koryta a slatinnou trávou, která rostla až k rozbláceným plošinám. Oblečeni do proužkovaných bavlněných a kostkovaných vlněných látek vypadali na tom zelenohnědém a šedohnědém břehu jako výstřední a nemístně vyhlížející pozemní živočichové, kteří se plouží za poskakujícími bílými tečkami po nějakém jezeře. "Ježíši, ten golf je ale směšná záležitost," poznamenal Garp. Zase ta jeho teorie o hrách s míči nebo holemi; Cushie už ji slyšela a nezajímalo ji to. Uvelebila se na měkkém místečku - dole řeka, kolem křoví a nad jejich rameny obrovitá děla se zejícími hlavněmi. Garp se podíval do ústí nejbližšího děla a skoro sebou až trhl, když v něm uviděl hlavičku rozbité panenky, která na něho zírala jedním skleněným okem.
Cushie mu rozepnula košili a lehce ho kousala do prsních bradavek.
"Líbíš se mi," řekla.
"Ty mně taky, Couchettko," odpověděl.
"Vadí to?" zeptala se. "Že jsme tak staří kamarádi."
"Co by!" odpověděl. Doufal, že na "to" půjdou rychle, protože Garp to ještě nikdy nezkusil a počítal s Cushienou zkušeností. Vlhce se líbali na udupané trávě; Cushie líbala s otevřenými ústy a zkušeně zakliňovala své drobné zoubky za jeho.
Se svým smyslem pro čest, dokonce v tomto věku, se Garp snažil mumlat jí o tom, jak si myslí, že její otec je idiot.
"To víš, že je," souhlasila. "Tvoje máma je ale taky trošku trhlá, nemyslíš?"
"Hm, je," přitakával Garp. "Ale stejně ji mám rád," pravil jako syn z nejvěrnějších. I v tomto okamžiku.
"já ji mám taky ráda," pravila Cushie. Když takto Cushie vyslovila, co bylo nezbytné, svlékla se. Garp se taky svlékl, ale vtom se ho Cushie zeptala: "Hele, kde to máš?" Garpa se zmocnila panika. Kde má co? Vždyť si myslel, že ho za to drží.
"Kde máš tu věc?" zeptala se znovu Cushie a tahala ho přesně za to, co on pokládal za svoji věc.
"Co?" zeptal se Garp.
"Panebože, ty sis to nepřines?" ptala se Cushie. Garp uvažoval, co si měl přinést.
"Co?" zeptal se.
"Ježiši, Garpe," řekla Cushie. "Copak nemáš tamto, na gumu?"
Podíval se na ni omluvným pohledem. Byl pořád jenom chlapec, který dosud žil celý svůj život s matkou a jedinkrát tu věc viděl navlečenou na knoflíku u dveří jejich bytu v nemocničním přístavku, což pravděpodobně udělal ten zlomyslný Meckler -který už dávno odmaturoval a odešel, aby se věnoval své další sebedestrukci.
Samozřejmě že to měl vědět: vždyť vyslechl tolik hovorů o ochranných prostředcích.
"Pojď sem," řekla mu Cushie. Zavedla ho k dělům. "Tys to ještě nikdy nedělal, viď?" zeptala se ho. Zavrtěl hlavou v celé své ostýchavé poctivosti. "Ježiši, Garpe," řekla. "Kdybys nebyl tak starej kamarád!" Usmála se na něho, ale on věděl, že teď už mu to nedovolí dělat. Ukázala do hlavně prostředního děla. "Podívej se," vybídla ho. Podíval se. Třpyt roztříštěného skla, jako hromada klenotů, jako oblázky, které by mohly tvořit tropické pobřeží; a ještě něco - něco daleko ne tak příjemného. "Šprcky," řekla mu Cushie.
Hlaveň děla byla nacpána použitými kondomy. Stovkami profylaktických prostředků. Výstava zadržené reprodukce. Jako psi, kteří močí po obvodu svého přesně ohraničeného prostoru, zanechali chlapci ze Steeringské školy neřád po sobě v hlavni olbřímího děla střežícího řeku Steering. Moderní svět zůstavil svou skvrnu na dalším historickém památníku.
Cushie se oblékala. "Vždyť ty nic nevíš," škádlila ho, "o čem budeš psát?" Měl podezření, že tohle bude po několik let skutečně problém - zádrhel v plánech jeho kariéry.
Chtěl se také obléct, ale přiměla ho, aby si lehl, protože se na něho chtěla dívat. "Ty jsi ale opravdu krásnej," řekla. "A to je fajn." Dala mu pusu.
"Já pro ty věci můžu někam skočit," navrhl. "Netrvalo by to dlouho, no. A mohli bychom se sem vrátit."
"Vlak mi jede v pět," řekla Cushie, ale usmívala se na něho přívětivě.
"Já nevěděl, že musíš někde být v nějakou přesnou dobu," řekl Garp.
"Hm, dokonce i na Dibbsu mají svoje nařízení, víš," odpověděla Cushie; zřejmě ji trochu uráželo, že má její škola takovou pověst pro svou uvolněnost. "A mimo to," pokračovala, "ty se přece stýkáš s Helenou. Já to vím, že jo?"
"Takhle ne," přiznal se jí.
"Garpe, neměl bys lidem všecko hned tak povídat," radila mu.
Tohle byl taky problém s jeho psaním; pověděl mu to už pan Tinch.
"Ty všecko bereš pořád hrozně vážně," pokračovala Cushie, protože aspoň jednou se ocitla v postavení, kdy mu mohla kázat.
Na řece pod nimi klouzala po úzkém vodním proudu, který ještě zůstával ve Střevu, osmiveslice a veslaři mířili ke steeringské vodácké klubovně, než příliv opadne a než bude natolik málo vody, že by se nemohli dostat domů.
Potom Garp s Cushie spatřili hráče golfu. Sešel po slatinné trávě na druhém břehu řeky; fialové bavlněné kalhoty s proužkem měl vyhrnuté po kolena a brodil se bahnem v místech, kde příliv již opadl. Před ním ležel na daleko rozbahněnější ploše golfový míček, asi šest stop od kraje zbývající vody. Hráč kráčel opatrně kupředu, ale bláto mu sahalo až nad lýtko; jak si pómáhal golfovou holí udržet rovnováhu, namočil její lesklou hlavici do bláta a zasakroval.
"Harry, pojď zpátky!" zakřičel na něho někdo. Byl to jeho golfový partner, člověk oblečený stejně pestře, v šortkách ke kolenům takové zelené barvy, jakou tráva nikdy neměla - a v žlutých podkolenkách. Když hráč zavolal, Harry nasupeně pokročil k míčku. Vypadal jako podivný vodní pták sledující vejce, jež mu uplavalo po naftové skvrně.
"Harry, ty se do toho sajrajtu propadneš," varoval ho přítel. V tu chvíli Garp rozpoznal Harryho partnera: muž v zeleném a žlutém byl Cushien otec, Špekoun Štěpán.
"Je to nový míček!" ječel Harry; pak se jednou nohou zabořil až po kyčel; a jak se snažil otočit, ztratil rovnováhu a propadl se. V tu chvíli byl až po pás od bláta, a jeho rozzuřený obličej rudě zaplál nad sivě modrou košilí - modřejší než nebe. Zašermoval holí, ale vyklouzla mu z ruky a přistála v blátě, několik palců od míčku, neuvěřitelně bělostného a jemu navždy nedosažitelného.
"Pomoc!" zařval Harry. Ale po čtyřech přece jen dolezl několik stop k Špekounovi Štěpánovi a do bezpečí na břeh. "To je, jako kdyby tam byli úhoři!" vykřikoval. Pohyboval se kupředu celým trupem těla a rukama se odrážel asi tak, jako to dělá tuleň, když na zemi užívá ploutve. Blátem ho provázely příšerné čvachtavé zvuky, jako by se pod jeho povrchem otvírala nějaká ústa, lapala po něm a pokoušela se ho vcucnout.
Garp a Cushie tutlali v křoví smích. Harry podnikl poslední výpad na pobřeží. Stewart Percy se mu snažil pomoct, ale stoupl jednou nohou do rozblácené plochy a bláto mu ihned vcuclo golfový střevíc a žlutou podkolenku.
"Ššš! A lež tiše," nabádala ho Cushie. Oba si všimli, že Garp má erekci. "Je, to je hrozná škoda," zašeptala Cushie a smutně erekci pozorovala, ale když se Garp pokoušel stáhnout ji k sobě do trávy, řekla: "Já nechci děti, Garpe. Dokonce ani od tebe ne. A tvoje dítě by mohlo bejt Japončík, víš," řekla mu. "A takový rozhodně nechci."
"Cože?" vyjekl Garp. Že nevěděl o těch gumových věcech, to je jedna věc, ale co má znamenat tohle o těch Japončících? Uvažoval.
"Ššš," šeptala Cushie. "Počkej, já ti dám náměty na psaní."
Rozzuření golfoví hráči už rázovali slatinnou trávou zpět k neporušeným prostorám golfového hřiště a Cushie onipovala pusou Garpův pevný pupík. Garp nikdy přesně nevěděl, jestli jeho paměť ožila právě při onom slově Japončík a jestli si v tom okamžiku skutečně nevybavil, jak krvácel u Percyů v domě - a jak malá Cushie oznamovala rodičům, že "Tropik pokousal Garpa" (a jakou zevrubnou prohlídkou musel co děcko projít před nahým Špekounem Štěpánem). Možná právě tehdy si vzpomněl, jak Špekoun Štěpán prohlásil, že Garp má japončičí oči, a náhle uviděl svou osobní historii v jasné perspektivě; v tu chvíli se však , Garp tak jako tak rozhodl, že matku požádá o další podrobnosti,! a musí mu jich sdělit víc než dosud. Cítil potřebu dovědět se daleko víc, než jen že jeho otec byl voják a tak dále. Ale také cítil na břiše hebké rty Cushie Percyové, a když ho náhle vzala do horkých úst, velice ho to překvapilo a jeho rozhodnutí se mu vykouřilo z hlavy stejně rychle, jako to učinila Cushie s jeho tělesnou částí. A zde pod hlavněmi tří kanónů Steeringova rodu sel Garpovi dostalo poprvé okusit sexu tímto relativně jistým a nereproduktivním způsobem. Z Cushiena hlediska to byl samozřejmě zároveň způsob nereciproční.
Kráčeli zpátky podél řeky Steering a drželi se za ruce.
"Příští víkend se musíme sejít," navrhl jí Garp. Umiňoval si, že tamty věci určitě nezapomene.
"Já vím, že ty skutečně miluješ Helenu," řekla Cushie. Nejspíš Helenu Holmovou nenáviděla, pokud ji blíž poznala. Helena si přece na tom svém mozku tak snobsky zakládala.
"Stejně se s tebou ještě chci setkat," odpověděl jí Garp.
"To jseš hodnej," stiskla mu Cushie ruku. "A jsi můj nejstarší přítel." Ale oba museli dobře vědět, že člověk někoho může znát celý život a přesto s ním zrovna velký přítel být nemusí.
"Kdo ti řekl, že můj táta byl Japonec?" zeptal se jí Garp.
"Nevím," odpověděla. "Vždyť ale stejně nevím, jestli skutečně ano."
"Já taky ne," řekl Garp.
"Nechápu, proč se na to nezeptáš mámy," navrhla. Ale vždyť se jí už samozřejmě zeptal, ale Jenny se ve své první a jediné verzi odpovědi nedala absolutně zviklat.
Když Garp telefonoval Cushie na Dibbs, řekla: "Ájé, to jsi ty Zrovna mi volal táta a nemám se s tebou vůbec stýkat, ani ti psát, ani s tebou mluvit. Dokonce ani číst tvoje dopisy - jako bys mi nějaký psal. Myslím, že nás viděl někdo z těch lidí, co tam hráli golf, jak odcházíme od kanónů." Myslela si, že je to všechno velice legrační, ale Garp viděl jen to, jak mu jeho budoucnost u kanónů proklouzla mezi rukama. "Ten týden, co budeš mít vyřazení absolventů, budu doma," oznámila mu Cushie. Ale Garp přemítal: Kdyby ty kondomy už koupil teď, budou ještě při tom vyřazení k použití? Může se taková guma zkazit? Za kolik týdnů? A. neměly by se dát do lednice? Jenže se neměl koho zeptat.
Garp uvažoval, že by se zeptal Ernieho Holma, ale už tehdy se obával, aby se Helena nedověděla, že byl s Cushie Percyovou, a přestože s Helenou neměli žádný skutečně bližší vztah, mohlo by to vypadat, jako by jí byl nevěrný, a Garp přece jen měl svou fantazii a svoje plány.
Napsal Heleně v dopise dlouhé přiznání o své "chlípnosti", jak to nazýval - a že se to vůbec nedá srovnávat s vyššími city, jež chová vůči ní, jak to formuloval. Helena mu obratem odpověděla, že neví, proč jí o tom všem říká, ale prý o tom podle jejího názoru píše velice pěkně. Je to, řekla by, lepší než ta povídka, kterou jí ukázal, a doufá, že jí ještě něco svého ukáže. Dodala pak, že Cushie Percyová je podle jejího mínění a z toho mála, co o tom děvčeti ví, spíš hloupá. "Ale jinak příjemná," psala Helena. A jestli Garpa popadla chlípnost, jak on to nazývá, nemá snad štěstí, že se mu naskytla Cushie?
Garp jí odepsal, že jí další povídku neukáže, dokud nenapíše takovou, která by pro ni byla dost dobrá. Pak rozebíral své city a důvody, proč nepůjde na vysokou školu. Za prvé se domnívá, že jeho jediný důvod pro studium na vysoké je zápasení, a není si docela jist, že mu jde o to, aby zápasil zrovna na té úrovni. A nevidí smysl v tom, že by zápasil někde na nějaké malé školičce, kde se neklade na sport patřičný důraz. "Jestli něco stojí za to, abych to dělal," psal Garp Heleně, "pak jedině když se budu snažit, abych v tom byl nejlepší." A prý má dojem, že po tom, snažit se být nejlepší právě v zápase, zrovna netouží, a taky ví, že není pravděpodobné, jestli by nejlepší vůbec mohl být. A kdo kdy slyšel, že by někdo šel na vysokou, aby vynikl jako nejlepší v psaní?
A odkud se v něm sebrala ta myšlenka chtít být nejlepší?
Helena mu napsala, že by měl jet do Evropy a Garp tu myšlenku prodebatoval s Jenny.
K jeho překvapení Jenny nikdy nepomyslela, že by na vysokou šel; nepřijala totiž tu myšlenku, že střední školy steeringského typu mají připravovat právě pro vysokoškolské studium. "Jestli Steeringská škola údajně každému poskytuje prvotřídní vzdělání," vyjádřila se Jenny, "pak na co, prosím tebe, budeš potřebovat ještě další školy? Chci říct, pokud jsi dával dost pozor, musíš teď být vzdělaný. Je to tak?" Garp neměl pocit, že by byl vzdělaný, ale řekl, že to předpokládá. Domníval se, že dával pozor. Pokud šlo o Evropu, Jenny jevila zájem: "Hm, to bych rozhodně ráda zkusila. Být jenom tady člověka ubíjí."
A právě tehdy si Garp uvědomil, že matka hodlá zůstat s ním.
"Já v Evropě vynajdu to nejlepší místo, kam by měl spisovatel jet," prohlásila. "Sama jsem pomýšlela, že něco napíšu."
Garpovi bylo tak strašně, že šel spát. Když vstal, napsal Heleně, že je mu souzeno, aby ho matka následovala po celý jeho další život. "Jak můžu psát," psal, "když se mi máma dívá přes rameno?" Na to Helena neměla odpověď; řekla, že se o tom problému zmíní otci, a Ernie třeba Jenny nějak domluví. Ernie Holm si Jenny oblíbil; občas ji vzal i do biografu. Z Jenny se dokonce stalo něco jako zápasnický fanoušek, a přestože mezi nimi nemohlo rozhodně být nic víc než přátelství, Ernie projevil vůči příběhu neprovdané matky velkou citlivost - vyslechl a přijal Jenninu verzi jako vše, co vůbec potřebuje vědět, a zuřivě hájil Jenny proti těm jedincům steeringské společnosti, kteří dávali najevo, že by se velice rádi dověděli víc.
Ale ve věcech kultury si dávala Jenny radit od Tinche. Zeptala se ho, kam by takový chlapec s matkou měli do Evropy jet -kde by bylo to nejumělečtější prostředí a které místo by bylo k psaní nejvhodnější. Pan Tinch byl v Evropě naposledy v roce 1913. Pobyl tam jenom přes léto. Nejdřív jel do Anglie, kde ještě žilo několik Tinchů z jeho britských předků, ale jeho stará rodina ho vyděsila, protože na něm žádala peníze - vymáhali na něm tolik a tak neomaleně, že Tinch rychle ujel do Evropy. A i ve Francii k němu lidé byli neurvalí a v Německu se k němu chovali příliš hlučně. Měl žaludeční neurózu a bál se italské kuchyně, takže odejel do Rakouska. "Ve Vídni," sdělil Tinch Jenny, "tam jsem našel pravou Evropu! Byla tam du-du-dumavá a umělecká a-atmosféra," řekl Tinch. "Člověk tam cítil smutek a ve-ve-velkolepost zároveň."
O rok později vypukla první světová válka. Roku 1918 skosila španělská chřipka mnoho Rakušanů, kteří válku přežili. Chřipka zabila starého Klimta a zabila i mladého Schiela a Schielovu mladou manželku. Čtyřicet procent zbývajícího mužského obyvatelstva nepřežilo druhou světovou válku. Vídeň, do níž poslal Tinch Jenny a Garpa, byla město, jehož život skončil. Únavu toho místa mohl člověk sice pořád ještě omylem pokládat za du-du-dumavost, ale nějakou ve-ve-velkolepostí se už Vídeň mohla chlubit jen stěží. Mezi těmi Tinchovými polopravdami by však Jenny a Garp přece jen mohli ve Vídni vycítit ten smutek. "A uměleckou atmosféru může mít každé místo," psal Garp později, "když tam pracuje umělec."
"Vídeň?" řekl Garp Jenny a vyslovil to týmž způsobem, jak jí před lety řekl "Zápas?", když ležel nemocen a pln pochyb o jejích schopnostech vybrat mu ten pravý sport. Ale vzpomněl si, že tehdy měla pravdu a on o Evropě nevěděl nic a velice málo o kterémkoli jiném místě. Garp měl na Steeringu tři roky němčinu, takže to znamenalo jistou pomoc, a Jenny (která na jazyky vůbec nebyla) přečetla jen jednu knihu o podivných souložnících rakouské historie: o Marii Terezii a o fašismu. Kniha se jmenovala: Od mocnářství k Anschlussu! Garp ji vídal po léta v koupelně, ale teď ji nikde nemohli najít. Třeba se ztratila někde u vířivé koupele.
"Naposledy jsem ji viděla u Ulfeldera," řekla Jenny Garpovi.
"Ulfelder maturoval před třemi lety, mami," připomněl jí Garp.
Když Jenny oznámila děkanu Bodgerovi, že odejde, vyjádřil se Bodger, že Steering ji bude postrádat a že ji vždy rád přijme zpátky. Jenny nechtěla být nezdvořilá, ale na půl úst zamlela cosi o tom, že sestru člověk může podle jejího mínění dělat všude, samozřejmě nevěděla, že už sestrou nikdy nebude. Bodgera překvapilo, že Garp nepůjde na vysokou školu. Podle děkanova mínění neměl Garp potíže s disciplínou od onoho okamžiku, kdy ho zachránili v pěti letech na střeše nemocničního přístavku, a Bodger si tak zakládal na roli, jakou při té záchraně sehrál, že si Garpa oblíbil. Bodger byl navíc fanoušek zápasení a jedním z mála obdivovatelů Jenny. Uznal však, že chlapec je zřejmě "o té spisovatelské záležitosti" přesvědčen, jak on to formuloval. Jenny samozřejmě Bodgerovi neřekla, že ona sama se chystá taky něco psát.
Tahle část plánu Garpa znepokojovala nejvíc, ale ani Heleně se o tom slovem nezmínil. Všechno se seběhlo velice rychle a Garp mohl vyjádřit své obavy jedině svému trenéru Erniemu Holmovi.
"Tvoje matka určitě ví, co dělá," řekl mu Ernie. "Hlavně abys to ty věděl taky."
Dokonce i starý Tinch byl nad tím plánem plný optimismu. "Je to poněkud e-e-excentrické," řekl Garpovi, "ale to bývá u mnoha dobrých nápadů často." O léta později si Garp vybavil, že Tinchovo roztomilé koktání bylo něco jako poselství Tinchova těla jemu samému. Garp napsal, že Tinchovo tělo se samo pokoušelo Tinchovi sdělit, že jednoho dne z-z-zmrzne.
Jenny prohlásila, že odjedou brzy po slavnostním vyřazení, ale Garp se vyjádřil, že by snad na Steeringu mohli zůstat ještě přes léto.
"Proboha proč," zeptala se Jenny.
Kvůli Heleně, chtěl jí říct, ale zatím neměl pro Helenu dost dobré povídky, což jí nakonec už pověděl. Nezbývalo nic jiného než odjet a napsat je. A rozhodně nemohl čekat, že Jenny bude ochotna zůstat ještě celé jedno léto na Steeringu jen kvůli tomu, aby mohl jít ke kanónům na schůzku s Cushie Percyovou; snad to tak mělo být. Nicméně doufal, že se s Cushie uvidí aspoň ten víkend o vyřazení.
V den Garpova slavnostního vyřazení pršelo. Déšť se řinul na rozbahněné prostory školy v proudech; kanály se zanášely blátem a nemístně se vyjímající auta brázdila ulicemi jako jachty v bouři. Ženy v letních šatech vypadaly zoufale. Nakládání stejšnů se odehrávalo ve spěchu a neslavně. Před sportovním areálen Milese Seabrooka byl zbudován velký karmínový stan a diplomi se předávaly v zatuchlé atmosféře cirkusové manéže. Slavnostní proslovy zanikaly v bubnování deště do karmínového plátna nad hlavami příbuzných.
Nikdo nezůstal. Luxusní archy odjížděly ihned z města. Helena nepřišla, protože na Talbotu bylo vyřazení až o příštím víkendu takže měla ještě zkoušky. Cushie Percyová byla sice neslavnému ceremoniálu určitě přítomna, ale Garp ji neviděl. Věděl, že tam bude s tou svou směšnou rodinou, a byl natolik moudrý, že se od Špekouna Štěpána držel v bezpečné vzdálenosti - rozzuřený otec byl nakonec přece jen otec, i když čest Cushie Percyové vzala již dávno za své.
Když vyšlo konečně pozdě odpoledne slunce, bylo to už jedno. Na Steeringu všude stoupala pára a zem - od Seabrookova stadiónu až po kanóny - byla po řadu dní rozbředlá. Garp si dovedl představit hluboké járky vody, která bude proudit měkkou trávou u děl; i řeka bude rozvodněná. Dokonce i děla budou přetékat; hlavně mířily vzhůru, a pokaždé když pršelo, se naplnily vodou. Za takového počasí se řinuly z děl proudy vody s rozbitým sklem a na špinavém betonu se tvořily slizké kaluže se starými kondomy. O tomhle víkendu Cushie ke kanónům nevyláká, to věděl.
Ale trojité balení profylaktických prostředků mu cvakalo v kapse jako malý suchý ohýnek naděje.
"Podívej," řekla mu Jenny. "Koupila jsem pivo. Jen si dej, a jestli chceš, můžeš se i opít."
"Ježiši, mami," vyhrkl Garp, ale pár piv s ní vypil. Ten večer v den jeho slavnostního vyřazení seděli sami, budova nemocnice byla opuštěná, každá postel v přístavku prázdná a prádlo svlečené - povlečené zůstaly jen ty postele, kde budou spát oni. Garp pil pivo a uvažoval, jestli je to všechno antiklimax; ujišťoval se o tom tím, že vzpomínal na několik dobrých povídek, které přečetl. Přestože se mu dostalo steeringského vzdělání, žádný velký čtenář nebyl - aspoň ve srovnání s Helenou nebo s Jenny. Garp k povídkám přistupoval tak, že si vždy našel nějakou, která se mu líbila, a tu četl pořád dokola; na dlouhou dobu mu tak zašla chuť číst nějakou jinou. Na Steeringu přečetl povídku od Josepha Conrada "Tajný podílník" čtyřiatřicetkrát. Jednadvacetkrát také přečetl povídku D. H. Lawrence "Muž, který miloval ostrovy". Teď mu připadalo, že má chuť si ji přečíst znovu.
Za okny malého bytečku v nemocničním přístavku se rozkládaly ve vší provlhlosti a pustotě prostory Steeringské školy.
"Hm, podívej se na to z téhle stránky," řekla Jenny; viděla dobře, jaký je skleslý. "Tobě to trvalo do maturity na Steeringu jenom čtyři roky, ale já do téhle sakramentské školy chodím osmnáct." Jenny na pití moc nebyla: v půli druhého piva usnula. Garp ji odnesl do její ložnice; střevíce už si předtím zula a Garp jí sundal jen sesterský špendlík - aby se nepřekulila a nenapíchla se na něj. Byl teplý večer, takže ji ničím nepřikryl.
Vypil ještě jedno pivo a šel se projít.
Samozřejmě věděl, kam jde.
Dům rodiny Percyových - původně dům rodiny Steeringů - seděl na provlhlém trávníku nedaleko nemocničního přístavku. V domě Stewarta Percyho svítilo jenom jediné světlo a Garp věděl, čí světlo to je: malá Plína Pú, teď čtrnáctiletá, nemohla při zhasnutém světle usnout. Cushie také prozradila Garpovi, že Bainbridge pořád ještě tu a tam nosí plínku - možná protoj uvažoval Garp, že rodina jí pořád tak vytrvale říká Plína Pú.
"Hm," řekla Cushie, "já nevím, co je na tom. Ona ji neužívá, víš, totiž, ona je rozmazlená a tak vůbec. Plína Pú prostě nosí plínky ráda - občas."
Garp stál pod oknem Pú Percyové na trávě, po níž se válela mlha, a pokoušel se rozpomenout, který pokoj je Cushien. Nemohl si však vzpomenout, a tak se rozhodl, že vzbudí Pú; ta hm určitě pozná a rozhodně to Cushie řekne. Pú se zjevila u okna jako duch. Zřejmě Garpa, který se úporně držel pod jejím oknem za šlahoun břečťanu, hned nepoznala. Bainbridge Percyová měla oči jako srna ustrnulá v kuželu automobilových reflektorů, kterou každou chvíli musí porazit auto.
"Kristapána, to jsem já, Pú," šeptal jí Garp.
"Ty chceš Cushie, viď?" zeptala se nevrle.
"No," zavrčel Garp. V tu chvíli se břečťan utrhl a Garp padl do křoví pod oknem. Cushie, která spala v plavkách, mu pomáhala ven.
"Kruci, vzbudíš celej barák," řekla. "Tys pil?"
"Já jsem padal," odsekl Garp podrážděně. "Ta tvoje sestřička je skutečně divná."
"Všude je hrozně mokro," řekla mu Cushie. "Kam půjdem?"
Na to už Garp myslel. Věděl, že v nemocnici je šedesát prázdných lůžek. Ale Garp s Cushie ani neminuli verandu a schodiště Percyovic domu, když tu se před nimi vynořil Trop. Ta černá bestie už byla celá zadýchaná, jak sestupovala dolů po předních schodech a kovově šedý čenich měla pokrytý skvrnami pěny. Garp ucítil jeho dech a bylo to, jako by mu někdo hodil do obličeje shnilý drn. Trop vrčel, ale i jeho vrčení už bylo pomalejší.
"Řekni mu, ať jde pryč," šeptal Garp Cushie.
"Je hluchej," odpověděla Cushie. "Je už moc starej."
"Já vím, jak je starej," řekl jí Garp.
Trop zaštěkal, byl to jakýsi ostrý skřípavý zvuk, jako když vržou veřeje nepoužívaných a násilím otvíraných dveří. Byl hubenější, ale mohl vážit dobrých sto čtyřicet liber. Trop, oběť roztočů a prašiviny, starých psích kousnutí a ostnatých drátů, zavětřil nepřítele a držel Garpa v šachu proti schodišti.
"Jdi pryč, Tropiku!" zašeptala Cushie.
Garp se pokoušel psa obejít a zjistil, jak pomalu Trop reaguje.
"Už taky napůl nevidí," šeptal Garp.
"A čenich mu vůbec neslouží," řekla Cushie.
"Ten by měl bejt už dávno mrtvej," šeptal Garp sám pro sebe, ale snažil se psa obejít. Trop je jako v mátoze následoval. Jeho tlama Garpovi pořád ještě připomínala sílu lopaty od parní pece a podle volného svalu na chundelaté hrudi si Garp stále dobře dovedl představit, jaký prudký výpad pes dokázal provést - tak dávno.
"Nevšímej si ho," radila mu Cushie, zrovna když Trop vyrazil.
Pes však byl natolik pomalý, že se Garp stačil otočit a skočit za něho; stačil mu podtrhnout přední tlapy a vytáhnout je zpod těla a pak se vrhl psovi celou vahou hrudníku na záda. Trop se zhroutil kupředu a zabořil se čenichem do země - - přestože zadníma nohama se vzpíral a drápal. Garp v tu chvíli zvládal přimáčknuté přední tlapy, ale obrovitou psí hlavu držela při zemi jen tíha Garpova hrudníku. Jak Garp tiskl zvířeti páteř a bořil se bradou do hustého zátylku, ozývalo se stále příšernější vrčení. V té rvačce se náhle před Garpem mihlo ucho - a ocitlo se v Garpových ústech - a Garp do něho kousl. Zakousl se vší silou, až Trop zavyl. Kousl Tropa do ucha na upomínku za ten kus vlastní chybějící kůže, kousl ho za ty čtyři roky strávené na Steeringu - a Za matčiných osmnáct let. Garp Tropa pustil, teprve když se v Percyovic domě rozsvítilo světlo.
"Utíkej!" pobídla ho Cushie. "Prosím tě, tos ho musel kousnout?" zeptala se Cushie.
"Taky mě kous," připomněl jí Garp.
"Já se pamatuju," kývla Cushie. Stiskl jí ruku a vedl ji, kam sám chtěl.
"Co se to tady hergot děje?" slyšeli, jak se rozječel Stewart Percy.
"To Trop, to Tropik!" volala do noci Pú Percyová.
"Trope!" zařval Špekoun Štěpán. "K noze, Trope! K noze, Trope!" A všichni slyšeli, jak se všude rozléhá kňučení hluchého psa.
Bylo to pozdvižení, jež se neslo po celém areálu školy. Vzbudilo i Jenny Fieldsovou, která vyhlédla z okna nemocničního přístavku. Garp naštěstí viděl, jak rozsvítila. Rychle pobídl Cushie, aby se schovala vzadu za ním v chodbě pustého přístavku a sám vyhledal Jenninu zdravotnickou radu.
"Co se ti stalo?" zeptala se ho Jenny. Garp chtěl jenom vědět, jestli ta krev, která mu teče po bradě, je taky jeho, nebo jenom Tropova. Jenny Garpovi u kuchyňského stolu smyla z krku jakousi přilepenou černou strupovitou věc, která dopadla na desku stolu - veliká asi jako stříbrný dolar.
"Co je to?" zeptala se Jenny,
"Ucho," odpověděl Garp. "Nebo aspoň kus ucha."
Na bílém poemailovaném stole ležel černý kožnatý zbytek ucha, na konci trochu zahnutý a vrásčitý jako stará suchá rukavice.
"Narazil jsem na Tropa," vysvětloval jí.
"Ucho za ucho," pravila Jenny Fieldsová.
Garp na sobě neměl ani škrábnutí; krev patřila jenom Tropovi.
Když se Jenny vrátila do ložnice, provedl Garp Cushie tunelem vedoucím do hlavní části nemocnice. Tu cestu se učil znát osmnáct let. Zavedl ji do křídla, které bylo nejdál od matčina bytu v přístavku; bylo to nad hlavní ambulancí, poblíž chirurgického a anesteziologického sálu.
A tak se stalo, že sex měl Garp mít asociačně spojený provždy s jistými výraznými pachy a pocity. Ta zkušenost v něm sice zůstala skrytá, ale nestala se mu traumatem: byla to konečná odměna v časech protivenství. Ta vůně sexu mu utkvěla v mysli jako cosi hluboce osobního, ale zároveň vzdáleně připomínajícího nemocnici. Okolí mu pak vždycky připadalo jako opuštěné. Sex měl zůstat v Garpově mysli jako osamocený akt dokonaný v opuštěném vesmíru - někdy po dešti. Vždycky to však byl akt úžasného optimismu.
Cushie v Garpovi samozřejmě vyvolávala mnohé představy děl. Když použili třetí kondom z trojitého balení, zeptala se ho, jestli jich už víc nemá - jestli koupil jenom jeden balíček. Zápasník nemiluje nic tak silně jako tvrdě zasloužené vyčerpání. Garp usnul uprostřed Cushiených stesků.
"Nejdřív nemáš žádný," vyčítala mu, "a teď ti zase dojdou! Štěstí že jsme takoví staří přátelé."
Byla ještě tma a do svítání daleko, když je probudil Stewart Percy. Hlas Špekouna Štěpána poskvrnil starou nemocnici jako nějaká nejmenovatelná choroba. "Otevřte!" slyšeli ho hulákat a připlížili se k oknu, aby ho viděli.
Na tom tak sytě zeleném trávníku, v županu a v trepkách - a s Tropem na řemínku za sebou - mečel Cushien tatínek vzhůru do oken nemocničního přístavku. Netrvalo dlouho a v rozsvíceném okně se objevila Jenny.
"Je vám něco?" zeptala se Stewarta.
"Já chci svoji dceru!" ječel Stewart.
"Jste opilý?" zeptala se Jenny.
"Pusťte mě dovnitř!" domáhal se Stewart.
"Doktor tady není," odpověděla Jenny, "a pochybuju, že já bych vám mohla být k něčemu dobrá."
"Ty mrcho!"bučel Stewart. "Ten tvůj parchant mi svedl dceru! Já to vím, že jsou vevnitř, v tom zkurveným špitále!"
Teď je to vlastně opravdu zkurvenej špitál, napadlo Garpa, když se s rozkoší dotýkal Cushie vedle sebe a cítil její vůni. V tom chladném vzduchu, s očima upřenýma temným oknem se tu tiše chvěli spolu.
"Jen se pojďte podívat na mýho psa!" ječel Stewart na Jenny. "Celej od krve! Pes, a schovává se pod houpačkou! Celá veranda zakrvácená!" skřehotal Stewart. "Co ten parchant Tropovi udělal?"
Když promluvila matka, cítil Garp, jak sebou Cushie trhla. Co řekla, muselo Cushie připomenout její vlastní komentář před třinácti lety. Jenny totiž řekla: "Garp Tropika kousl." Pak u ní světlo zhaslo a v temnotě, která zahalila nemocnici a přístavek, bylo slyšet jen oddychování Špekouna Štěpána a řinoucí se stružky vody po dešti - která proudila po celé steeringské škole a čistě všechno omývala.