Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Rodina se choulila na plošinách, mlčenlivá a nepokojná. Voda vystoupila ve voze na patnáct centimetrů, než se dostala přes silniční násep a rozlila se v bavlníkovém poli na druhé straně. Toho dne a té noci spali promáčení muži stísněni na vagónových dveřích. Máma ležela vedle Růže Sáronské. Chvílemi jí něco pošeptala a občas si klidně sedla s hluboce zamyšlenou tváří. Pod přikrývkou schovávala jako poklad zbytky krámského chleba.
Nyní pršelo nepravidelně – časem krátké prudké lijáky a pak zase klidnější přestávky. Ráno druhého dne se táta probrodil táborem a přinesl v kapse deset bramborů. Máma se naň zamračeně dívala, zatím co štípal kus z vnitřní stěny vagónu, rozdělával oheň a nabíral vodu do pánve. Rodina jedla horké brambory rukama. A když bylo poslední jídlo snědeno, dívali se tupě na šedou vodu a v noci dlouho neulehli.
Když přišlo ráno, probudil se z neklidného spánku. Růže Sáronská zašeptala něco mámě do ucha.
Máma přikývla. ”Máš praudu,” řekla. ”Je už nejvyšší čas.”
A potom se obrátila ke dveřím, na nichž leželi muži. ”My teďkom jdem vodsaď!” řekla zuřivě, ”půjdem někam vejš! Jestli taky půjdete nebo nepůjdete – to je mi jedno, ale Růžu a ty děcka vemu vodsaď pryč!”
”Nemůžem,” namítl táta chabě.
”Tak dobře. Ale snad aspoň vodneseš Růžu na zádech k silnici – potom se můžeš vrátit. Teďkon neprší, a my jdem.”
Al řekl: ”Mámo, já tu vostanu.”
”Proč nechceš s náma?”
”Inu – Aggie – dyť vona a já –”
Máma se usmála. ”Toť se ví – vostaň tady, Ale! Budeš dávat pozor na naše věci. Až voda vopadne, tak se sem vrátíme. Tak honem, než zasejc začne pršet!” řekla tátovi. ”Pojď, Růžo! Půjdem někam, kde je sucho.”
”Můžu jít sama.”
”Možná – na silnici. Sehni záda, táto!”
Táta sklouzl do vody a čekal. Máma pomohla Růži Sáronské s plošiny a podpírala ji přes vůz. Táta ji vzal do náručí, držel ji tak vysoko, jak jen mohl, a prorážel si opatrně cestu hlubokou vodou, okolo vagónu, k silnici. Tam ji postavil na nohy, ale nepouštěl ji z náručí. Strýc Jan nesl Rutičku za ním. MMáma sestoupila do vody a na okamžik se jí sukně vzduly okolo nohou.
”Winfielde, sedni si mi na ramena! Ale vrátíme se, jen jak voda drobátko vopadne. A Ale –” přerušila se. ”Dyby – dyby sem Tom přišel – řekni mu, že se vrátíme. Řekni mu, aby si dal pozor. Winfielde – vlez mi na ramena! Tak – a teď seď tiše a nekopej!” Klopýtala namáhavě vodou, která jí šla až k prsům. U silnice jí muži pomohli po náspu a sňali jí Winfielda s ramenou.
Stáli na silnici a hleděli zpět přes vodní hladinu – tmavočervené obdélníky vagónů, auta hluboko ve vodě – pomalu se valící vodě. A jak stáli, začalo drobně mžít.
”Musíme jít dálejc,” řekla máma. ”Růžo, myslíš, že bys mohla jít?”
”Jsem drobátko jako vomámená,” řeklo děvče. ”Jako by mě někdo zmlátil.”
Táta zanaříkal: ”Kam teď půjdeme – kam jenom půjdem?”
”Nevím. Pojď, podej Růže ruku!” Máma se vzala s dívkou v podpaží z pravé strany, táta z levé. ”Půjdeme někam, kde je sucho. Musíme. Vy mužský jste už celý dva dni neměli na sobě suchý šaty.” Rodina kráčela pomalu po silnici. Slyšeli, jak vedle nich burácí rychle tekoucí proud. Rutička a Winfield šli spolu a čvachtali nohama ve vodě. Šli pomalu po silnici. Obloha ztemněla a déšť zhoustl. Po silnici nic nejezdilo.
”Musíme spěchat,” řekla máma. ”Jestli ta naše holka promokne – neručím za nic.”
”Ještěs neřekla, kam to spěcháme,” upomenul ji táta kousavě.
Silnice zahýbala v oblouku podél potoka. Máma se rozhlížela po krajině, po zatopených polích. Daleko od cesty, vlevo, stála na táhlém, zvlněném vršku stodola, zčernalá deštěm. ”Helejte!” zvolala máma. ”Támdle! V tý stodole je jistě sucho. Pojďme – skováme se tam, než přestane pršet.”
Táta si vzdychl. ”A majitel nás nejspíš vyhodí.”
Vpředu při silnici zhlédla Rutička něco červeného. Rozběhla se k tomu jako o závod. Byla to větrem orvaná pelargonie, zdivočelá, a na ní jediný květ, ošlehaný deštěm. Rutička jej utrhla. Z korunky vyškubla pozorně jeden plátek a přilepila si jej na nos. Winfield k ní běžel, aby se podíval, co to má.
”Dej mi jeden!” žadonil.
”I ne. To je celý moje. Já to našla.” Přilepila si jiný červený plátek na čelo – malé rudé srdíčko.
”Ale jdi, Rutičko – nech mi taky jeden! No tak!” Chňapl po květu v její ruce a chybil se, a Rut ho udeřila dlaní přes tvář. Stál okamžik zaražen, ale pak se mu rty zatřásly a oči zaslzely.
Druzí je došli. ”Tak co je to?” ptala se máma. ”Co jste si to udělali?”
”Von mi chtěl sebrat mou kytku.”
Winfield vzlykal. ”Já-já jsem chtěl – jen jeden lístek – chtěl jsem si ho taky přilepit na nos.”
”Dej mu jeden, Rutičko!”
”Ať si najde sám kytku! Tadle je moje.”
”Rutí. Hned mu jeden dáš!”
Rutička vycítila v matčině hlasu výhrůžku a změnila ihned taktiku. ”Tu máš!” řekla s přepjatou laskavostí, ”já ti ho přilepím sama.” Dospělí kráčeli dále. Winfield jí nastavil nos. Naslinila plátek na jazyku a pleskla mu jej hrubě na nos. ”Ty zatracenej prcku!” řekla tiše. Winfield jí nastavil nos. Naslinila plátek na jazyku a pleskla mu jej hrubě na nos. ”Ty zatracenej prcku!” řekla tiše. Winfield sáhl prsty po plátku a přitiskl si jej na nos. Potom šli rychle za druhými. Rutička cítila, že ji věc přestala bavit. ”Tu máš!” řekla Winfieldovi. ”Dám ti ještě. Nalep si taky ňákej na čelo.”
Z pravé strany mocně zašumělo. Máma zavolala: ”Pospěšte si! Přijde velkej déšť. Projděte tím plotem – je to blíž. Tak honem! Vydrž to ještě chvilku, Růžo!” Děvče přes příkop napolo přenesli a pomohli jí prodrat se živým plotem. A potom je dostihla bouře. Voda se na ně lila v proudech. Brodili se bahnem vzhůru do mírného svahu. Černá stodola téměř zmizela v dešti. Liják svištěl a stříkal, ale zdvíhající se vítr jej brzy odehnal. Růže Sáronská uklouzla a sotva se vlekla mezi svými průvodci.
”Táto! Nemoh bys ji nýst?”
Táta si ji vysadil na záda. ”Jsme promoklí tak jako tak,” řekl. ”Rutičko, Winfielde! Pospěšte si! Běžte napřed!”
Došli udýcháni k mokré stodole a vklopýtali do otevřené kůlny. Na této straně nebylo vrat. Na zemi tu leželo něco zrezavělého hospodářského náčiní – kotouč z pluhu, zlomený oborávač, železné kolečko. Déšť bušil na střechu a tvořil před vchodem záclonu. Táta posadil Růži Sáronskou jemně na starý sud. ”Bože všemohoucí!” oddechl si.
Máma řekla: ”Možná, že tam veunitř je seno. Podívej se, tady jsou dveře.” Otevřela dveře, které vrzly v zarezavělých veřejích. ”Je tady seno!” volala na ně. ”Pojďte sem!”
Uvnitř bylo tma. Štěrbinami mezi prkny sem vnikalo trochu světla.
”Lehni si, Růžo!” řekla máma. ”Lehni si a vodpočiň si! Já si zatím něco vymyslím, jak by ses usušila.”
Winfield řekl: ”Mámo!” – ale hučení deště na střeše ho přehlušilo. ”M á m o!”
”Co je? Co chceš?”
”Koukni se! Támhle v koutě!”
Máma se tam podívala. V šeru bylo vidět dvě postavy: muž , jenž ležel na zádech, a hoch, jenž seděl vedle něho a díval se vyvalenýma očima na nové příchozí. A jak na ně hleděla, vstal hoch pomalu a přišel k ní. Řekl chraplavě: ”To je vaše stodola, paní?”
”Ne,” odpověděla máma. ”My jsme se sem jenom přišli skovat. Máme tu nemocnou holku. Nemáš suchou přikrývku, aby si mohla svlíct šaty a zatím se přikrejt?”
Hoch šel do kouta, vrátil se se špinavou prošívanou přikrývkou a podával ji mámě.
”Děkuju,” řekla. ”Co je tam s tím člověkem?”
Hoch mluvil chraptivým, jednotvárným hlasem. ”Von byl nemocnej – ale teď umírá hlady.”
”Cože?”
”Umírá hlady. Vonemocněl při česání balvny. Nejed už šest dní.”
Máma šla do kouta a podívala se na muže. Bylo mu asi padesát let; obličej s licousy byl vychrtlý a otevřené oči byly kalné a strnulé. Hoch stál vedle mámy. ”To je tvůj táta?” ptala se.
”Toť. Von říkal, že nemá hlad, nebo taky že zrouna jed. Dával mi jídlo. Teďkon je už moc slabej. Nemůže se už skoro ani hejbat.”
Hluk na střeše se ztišil ke konejšivému šepotu. Vychrtlý muž pohnul rty. Máma si k němu klekla a přiložila ucho k jeho ústům. Rty se opět pohnuly.
”No ba,” řekla máma. ”Jen buďte klidnej! Bude mu docela dobře! Počkejte jen, jak svleču tady mý holce mokrý šaty.”
Máma šla zpět k dívce. ”Tak to ze sebe shoď!” řekla jí. Držela před ní přikrývku jako zástěnu. A když byla nahá, máma ji zabalila do přikrývky.
Hoch byl zase u ní a vykládal: ”Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal a byl pototm ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu koupil mlíko?”
Máma řekla: ”Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme.”
Náhle hoch vykřikl: ”Von umírá – dyť vám to povídám! Von umírá hlady!”
”Tiše!” řekla opět máma. Podívala se na tátu a strýce Jana, kteří tu stáli bezradně a hleděli na nemocného muže. Podívala se na Růži Sáronskou, schoulenou v přikrývce. Máminy oči se setkaly s očima Růže Sáronské – pak se od nich odvrátily. A opět se k nim vrátily. A obě ženy nahlédly jedna v druhou. Dívka oddychovala krátce a trhaně.
Řekla: ”Ano.”
Máma se usmála: ”Věděla jsem, že to uděláš! Věděla jsem to!” Sklopila oči k svým rukám, sepjatým pevně v klíně.
Růže Sáronská zašeptala: ”Prosím vás – jděte – jděte všecky ven!” Déšť šeptal lehce na střeše.
Máma se naklonila k dceři, odhrnula jí dlaní rozcuchané kadeře a políbila ji na čelo. A rychle vstala. ”Pojďte, vy mužský!” volala. ”Pojďte ven do kůlny!”
Rutička otvírala ústa, aby něco promluvila. ”Tiše!” řekla máma. ”Tiše, a jdi ven!” Hnala je před sebou dveřmi jako stádo, vzala hocha za ruku a táhla ho za sebou, zavřela za sebou vrzavé dveře.
Na okamžik zůstala Růže Sáronská sedět tiše v šepotavé stodole. Potom pozdvihla své unavené tělo a utáhla si přikrývku těsněji okolo sebe. Šla pomalu do kouta a hleděla s výše na zpustošený obličej, hleděla do široce rozevřených, ustrašených očí. Potom si pomalu k muži lehla. Zavrtěl pomalu hlavou ze strany na stranu. Růže Sáronská uvolnila na jedné straně přikrývku a obnažila ňadro. ”Musíte!” řekla. Posunula se blíže k němu a přitáhla si jeho hlavu k sobě. ”No tak!” řekla. ”No tak!” Její ruka mu vklouzla pod týl a podepřela hlavu. Její prsty se mu něžně probíraly ve vlasech. Vzhlédla ke stropu, rozhlédla se po stodole; sevřela rty a usmála se tajemně.

(Kapitola 30)

Čtenářský deník	-	Hrozny hněvu, Hrozny hněvu (2), Hrozny hněvu (3), Hrozny hněvu (4)
	-	Na východ od ráje
	-	Na východ od ráje (rozbor)
	-	Nebeské pastviny
	-	O myších a lidech, O myších a lidech (2), O myších a lidech (3), O myších a lidech (4), O myších a lidech (5), O myších a lidech (6), O myších a lidech (7), O myších a lidech (8), O myších a lidech (9), O myších a lidech (10), O myších a lidech (11), O myších a lidech (12), O myších a lidech (13), O myších a lidech (14)
	-	O myších a lidech (divadelní představení)
	-	O myších a lidech (rozbor), O myších a lidech (rozbor) (2)
	-	Perla, Perla (2)
	-	Plameny zářivé
	-	Pláň Tortilla
	-	Pohár zlata
	-	Ryzáček, Ryzáček (2)
	-	Toulavý autobus, Toulavý autobus (2)
	-	Toulky s Charleym

Čítanka	-	Hrozny hněvu
	-	Na východ od ráje
	-	O myších a lidech
	-	Pohár zlata
	-	Toulky s Charleym