Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka

Když jsem vkročil do chodby, na jejím opačném konci se právě otevřely dveře. Zastavil jsem se a zůstal nehybně stát. Ze dveří vyšel mladý muž, vedoucí za ruku světlovlasou dívku. Za prahem jí ruku opět pustil.
"Počkej tady okamžik, drahoušku," řekl.
Udělal tři nebo čtyři kroky po koberci tlumícím každý zvuk. Napřaženýma rukama nahmatal okno uzavírající chodbu. Sáhl přímo na jeho kličku a otevřel je. Zahlédl jsem kousek požárního žebříku.
"Co děláš, Jimmy?" zeptala se dívka.
"Jenom se přesvědčuju, jestli jdem dobře," řekl a rychle se k ní vrátil. Nahmatal opět její ruku. "Pojď, drahoušku."
Táhla ho zpátky. Vzpouzela se.
"Jimmy – mně se odtud nechce. Tady přinejmenším víme, že jsme ve svém bytě. Jak se budeme venku živit? Jak budeme žít?"
"V bytě, drahoušku, se neuživíme vůbec – a bez jídla bychom dlouho nežili. Jen pojď, drahá, neboj se."
"Ale já mám strach. Jimmy, mám strach."
Přivinula se k němu a on ji objal jednou paží kolem ramen.
"Všechno bude zas v pořádku, drahoušku. Pojď."
"Ale Jimmy, jdeme špatně -"
"Popletla sis to, drahá. Jdeme správně."
"Jimmy, já mám takový strach. Pojď, vrátíme se."
"Už je moc pozdě, drahoušku."
U okna se zastavil. Volnou rukou pozorně ohledal, kde stojí. Pak si ji přitáhl k sobě a pevně ji objal.
"Snad to bylo až příliš krásné, aby to mohlo trvat dlouho," řekl tiše. "Miluji tě, má drahá. Strašně tě miluji."
Nastavila mu ústa k polibku.
Zdvihl ji, obrátil se a vystoupil z okna...
"Musíš se obrnit hroší kůží," řekl jsem si. "Musíš. Anebo nevycházet z opilosti. Takovéhle věci se určitě odehrávají všude kolem. A budou se odehrávat dál. Nemůžeš jim zabránit. Dejme tomu, že bys jim dal najíst a udržel je ještě několik dalších dní naživu. Ale co potom? Musíš si zvyknout a brát, jak to je. Nic jiného ti nezbývá, když se nechceš upít k smrti. Nebudeš-li navzdory tomu všemu bojovat o svůj vlastní život, nepřežije nakonec nikdo... Jedině ti, kdo se zatvrdí a nepodlehnou soucitu, budou žít dál..."
Sehnat všechno, co jsem chtěl, mi trvalo mnohem déle, než jsem počítal. Uběhly dobré dvě hodiny, než jsem se dostal zpátky. Při potyčce s dveřmi mi z náručí vypadl jeden nebo dva balíčky. Vzápětí se z onoho přeněžného pokoje ozval Josellin hlas, rozechvělý jistou nervozitou.
"To jsem jenom já," ujistil jsem ji z předsíně.
Shodil jsem svůj náklad v kuchyni a vrátil jsem se pro věci, které jsem upustil. Před jejími dveřmi jsem se zastavil.
"Dovnitř teď nemůžete," řekla.
"To jsem ani nechtěl," bránil jsem se. "Chci se jen zeptat, jestli umíte vařit?"
"Nejlíp ovládám vejce natvrdo," odpověděl tlumený hlas.
"To jsem si mohl myslet. Budeme se muset učit spoustě věcí."
Vrátil jsem se do kuchyně. Postavil jsem na zbytečný elektrický sporák petrolejový vařič a pustil jsem se do práce.
Když jsem pak na malý stolek v obývacím pokoji rozložil talíře, připadal mi výsledek docela slušný. Abych své dílo korunoval, přinesl jsem ještě pár svíček a svícnů a zapálil je. Po Joselle nebylo stále ani vidu, přestože jsem před krátkou chvílí zaslechl šplouchání tekoucí vody. Zavolal jsem na ni.

***

"Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku."

***

"...Že jsem propásl konec světa - tedy konec světa, který jsem znal po dobu bezmála třiceti let - byla pouhá náhoda: ostatně jako většina šťastných úniků. Jak už to bývá, neustále leží spousta lidí v nemocnici, a přibližně před týdnem si zákon pravděpodobnosti vybral za jednoho z nich mne - a nezbývá mi proto než děkovat tomu, kdo o pravděpodobnosti rozhoduje, ať už je to kdokoli."

***

"A teď se lidi podržte a koukejte co náš kameraman natočil. Zelenina na pochodu! Takovýhle obrázek jste mohli vidět nanejvýš po mejdanu, ale ve slunném Ecuadoru je k vidění dnes a denně – a bez kocoviny! Obludné kytky na postupu! Tak mě něco napadá! Kdybychom si takhle vychovali naše brambory, mašírovali by sami, až do hrnce. To by bylo, co mami?"

***

"Naneštěstí měla tato samohybná rostlina ještě jednu vlastnost, ale s tou se filmaři buď ještě nesetkali, a nebo se z toho či z toho důvodu rozhodli o ní pomlčet. Také jsem s ničím nepočítal. Skláněl jsem se k zemi a odhrabával pozorně půdu, abych rostlině neublížil, když tu mě z čista jasna zasáhla strašlivá rána a odhodila stranou... Teprve po čase jsem se dozvěděl, že jsem byl patrně jediný, kdo přežil trifidí uštknutí."