Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Božínku, kde najít kuchařku? Nemůže přece platit ty hříšné peníze sestrám Dos Reisovým! A zrovna ve dnech, kdy je tak rušno – dnes vraždy, zítra zase pohřby... A ještě k tomu musí jíst k obědu i k večeři v hotelu Coelho to hnusné jídlo bez chuti. Nejlépe by bylo poslat si pro někoho do Aracaju a zaplatit mu cestu. Zastavil se před jednou babkou, tak starou, že jí zbýval čas nanejvýš na to, cestou k němu domů zemřít. Opírala se o hůl. Jak vůbec zdolala tu dlouhou cestu do Ilhéusu? Budila soucit tím, jak byla stará a vyschlá – úplná lidská troska. Na světě je tolik neštěstí...
Vtom se objevila jiná žena v ubohých cárech a tak špinavá, že nebylo vidět, jak vlastně vypadá a kolik jí je let. Vlasy měla rozcuchané, celé zaprášené a byla bosa. Držela nádobku s vodou a vložila ji do chvějících se rukou stařeny, která se lačně napila.
"Zaplať vám to pánbůh..."
"Rádo se stalo, stařenko..." Byl to mladiství hlas, možná ten, jenž si při Nacibově příchodu prozpěvoval.
Plukovník Melk a jeho lidé zmizeli za vagóny na nádraží, harmonikář přestal na chvíli hrát a mával. Také žena zvedla ruku a pokynula. Potom se obrátila k stařeně, aby si od ní vzala prázdnou nádobku, a chtěla se vzdálit. Nacib, nevycházející ještě z údivu nad tou ohnutou stařenou, se jí zeptal:
"To je tvoje babička?"
"Ne, mladý pane." Zarazila se a usmála. A teprve teď si Nacib povšiml, že je to skutečně mladá dívka, neboť se jí oči leskly, když se smála. "My jsme se s ní setkali cestou, když jsme byli asi tak čtvrtý den na nohou."
"Kdo my?"
"Tamhle...," ukázala prstem na jednu skupinku a znova se zasmála nečekaně jasným, křišťálovým smíchem. "Vyšli jsme společně z jednoho místa. Sucho tam usmrtilo všechno živé, voda vyschla, ze stromů se staly suché třísky. Cestou jsme potkali jiné lidi. Samé uprchlíky."
"Ty jsi jejich příbuzná?"
"Ne, mladý pane. Jsem na světě sama. Šel se mnou můj strýc, ale ještě než jsme došli do Jeremoaba, zemřel. Na souchotě." A zasmála se, jako by tu bylo něco k smíchu.
"To ty jsi před chvilkou zpívala?"
"Ano, pane. By tady jeden mladý harmonikář, najali ho na plantáž, prý tam zbohatne. Člověk si rád zazpívá, zapomene na trampoty..."
Držela v ruce nádobku, kterou si opírala o bok. Nacib se snažil proniknout pod její špínu. Vypadala silná a schopná.
"Co všechno umíš?"
"Od všeho trochu, mladý pane."
"Prát?"
"Kdo by to neuměl?" podivila se. "Stačí mít vodu a mýdlo."
"A vařit?"
"Už jsem byla kuchařkou i u bohatých lidí..." A znovu se zasmála, jako by si vzpomněla na něco veselého.
Snad proto, že se smála, usoudil Nacib, že se mu nehodí. Tihle lidé z vnitrozemí bývají tak vyhladovělí, že jsou schopni jakékoli lži, jen aby si našli práci. Co může ona vědět o kuchyni? Uvařit sušené maso a fazole, nic víc. On však potřebuje starší ženu, spolehlivou, čistotnou a pracovitou, takovou, jako byla stará Filomena. A dobrou kuchařku, která umí kořenit jídlo a péci cukroví. Dívka pořád stála, dívala se mu do očí a čekala. Nacib nevěděl, co říci, a jenom pokrčil rameny.
"Jo... Tak na shledanou. Měj se dobře!"
Obrátil se k ní zády a měl se k odchodu, když tu za sebou uslyšel táhlý, vroucí hlas:
"To je ale hezký mladý pán!"

Čtenářský deník

-

Mulatka Gabriela, Mulatka Gabriela (2)