Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• soubor básní, jež Josef Čapek sepsal v posledních letech života v mezních podmínkách koncentračního tábora v Sachsenhausenu

Úvodní

Za těla i duše trápení
jsem skládal tato slova;
to slova nevolníkova
ze zajetí jsou, z vězení,
kdy všechno blahé, drahé,
se jeví ztraceným,
kdy i tvůj život vlastní
se nezdá být už tvým,
kdy temno nade vším se svírá
a prokleto se zdá být všechno bytí -
- Ne, nikdy ne! i tehdy na dně srdce svítí
nám stále ještě nepohaslá víra!

Za bratrem Karlem

O živote, já splatil ti svou daň!
Tvou štědrost poznal jsem i tvoji skoupou dlaň,
laskavost tvoji znám i strašnou krutost tvou,
zármutku tíseň též, i radost letmou, nestálou,
co bolest je, to znám, i co je štěstí vím,
byl jsem přec vždycky poslušným tvým poddaným,
jenž bere na se podle nejlepších svých sil,
co odepřel's i co jsi uštědřil.

Nic tobě nevyčítám; vždyť poledne žití
už dosti dávno přešlo nad mou hlavou
a totéž slunce jako všem mně svítí,
týž, jak ty ostatní, mne hltavý rve proud;
nežehrám na tě s myslí vyčítavou,
když na rány si těžké musím vzpomenout,
když myslím na všechno, co dal jsi a zas vzal,
a co jsi ztroskotal, řítě se dravě v před i v dál;
vírem tvým závrativým dívám-li se zpět
přes mnohé drahé rovy musím pohlížet!

Znám hodin, roků spěch, znám dnů i roků tíž,
jsou, čase, mnohé rány, které nezhojíš;
bratra mi vzala smrt - víc let už tomu je -
jak včera mne to rmoutí a stále se to navrací:
ta rána nechce zajizvit se, pořád se nezaceluje
a znovu, ustavičně znovu krvácí.

Byl chytrý, moudrý, ba, on mnoho znal
a mnoho uměl, mnohé vykonal,
byl dobrým vlasti synem, její chloubou byl
můj bratr Karel Čapek - ach, ty bratře můj,
tak je mi začasto, jak naživu bys ještě byl,
s tvou smrtí jsem se stále ještě nesmířil;
mrtev že ty? že zaniklý? že tebe už zde není?
jak hrozno uvěřit, přetěžko k pochopení!
tu ztrátu, pohromu, tu temnou bědu
si ve své hlavě ubohé nijak srovnati nedovedu,
vždyť na mně, na tom starším, mělo být
spíše z nás obou odtud odejít
a ty, ty jsi tu déle ještě zůstat měl!
Já tu však zůstal sám, já jsem tu osiřel
a ztráty nejtěžší všech ztrát teď želím,
já sirotkem i rodičem jsem tady osamělým -
já, Karle, slyšíš? bratr tvůj a druh!
to Josef, Peča, hle, tě volá snažně tak,
ach, ty už pro mne nemáš zrak ni sluch! -
to já, tvůj přísný pěstoun, nedbalý tvůj žák,
tvůj svůdce, ó ty pýcho má! tvé svědomí, ó běda,
tvůj ochránce tě, oporo má, hledá,
to tebe chce tvůj rodný brat!
ach, nikdy nepřestanu na tě vzpomínat
a ruce vzpínat tam za tebou do zásvětí
a nikdy moje vzpomínka tě nepřestane milovat
a ve tvé chvále nepřestane krváceti!

To hoře hořké, hoře bez moci,
to hoře, z něhož není pomoci,
ten stesk, ten žal, ach, žal,
který mi srdce rozerval,
ta lítost bez utěšení
nad tím, co bylo - bývávalo -
a už není - není -.
Co bylo - bývalo -. Jednoho slunce světlo
nám vlídně zářilo; jedno nám mládí kvetlo,
pojil sourodý růst; nás nesla jedna zem,
společné jitro budilo, jeden se klenul den
v společných radostech; i strasti krušily jedny;
jeden život nás vázal, širý a nedočerpatelný
a družné úkoly kladl - hoj, nechať práce se daří! -
k závěru žití pak pospolné zvalo stáří - - -
Ó křehký lidský sne, jak tě smrt naráz zmaří!

My, Karle, šli jsme životem tak spolu,
jak sotva kdy šel ještě někdo jiný,
kdo z klínu jedné kolébky a domoviny,
od krbu rodného a společného stolu
se do života vydali; poutí byl on nám,
jež sama v sobě má své určení i cíl
a na tu cestu pospolitou bratře, vzpomínám,
jak dobrým spolupoutníkem jsi byl,
tak svorný, ochotný a roztomilý,
vždy dobrou pohodu jsi v sobě nes',
kus slunečného jasu, šťastné, volné síly
- tu cestu, na které jsi u muk božích kles -.
Ne, ty jsi neklesl!
Ten smutný těžký čas ani pak lidská zloba,
nikoliv zášť a závist či vztekle bouřná doba
tě podvrátit a zhubit nestačily, ba ne,
to jenom Smrti záludné a nečekané,
to prostě bledé potměšilé Smrti dráp
namátkou slepou vprostřed nás živých hráb'
a náhodou nás druhé ušetřil, nic více -.
Smrt zlodějka a lupička. Smrt vražednice -
jí lhostejno, zda oběť velká nebo malá:
nás druhé minula, tebe však, ach, si vzala!

Co - prostě Smrt -? tak prosté mi to není:
těžko mně, přetěžko zdá se být k uvěření,
tebe že, Karle, není, tebe že už tu není!
Jakou bych měl ti vzdát chválu, jakou čest,
jak oslavit tě, nechť všem zřejmo jest,
kolik jsi obdivu a úcty a co lásky zasloužil?
ach, nebesa! já vedle tebe, s tebou přece žil,
my přece rodnými jsme bratry byli,
ach žel, my na rozcestí Smrti jsme se opustili,
ve věčnost němou odešel's a já tu zůstal sám
a nyní teskním, hledám tě a vzpomínám,
vidět tě chtěl bych, mluvil bych s tebou rád -
já si mám s tebou pořád tolik co povídat!
Vždyť je to všechno jako hrozný sen,
ty jsi přec nebyl rakvi podoben;
tvé oči dívaly se na nás mile
a kolem rtů ti živý úsměv hrál,
v křehkém tvém těle kolovala bystrá píle,
ty na nás mluvil jsi, se mnou jsi chodíval -.
Jak možno, Karle, jak to možno jen?
vždyť je to všechno jako hrozný, hrozný sen,
ty jsi přec nebyl rakvi podoben!

Co za tebou mám vyslat do zásvětí,
kdo láskyplné poselství mé doručí?
Tam žádný povzdech ani výkřik nedoletí
a lidské slovo zadusí se ve hluši
těch dálav záhrobních; věčné mlčení
tam tyčí se a ční jak šerá, němá zeď
a ledovou tou clonou žádné prosby nepohnou,
jí teplý lidský zvuk a hlomoz neprorazí,
ni hláska nevrátí se odtud ozvěnou,
nic - ticho - mrtvo - žádná odpověď! -

Jakýpak jsem to malíř, jaký básník,
že vymalovat ani vypsat neumím,
jaký ty's byl! Štětcem ni perem svým
vyslovit neznám, čím tolik zarmoucena duše;
jak žalostný jsem umělec, že na to nestačím!
každé slovo mně bezvýrazně zní a suše,
zvadlého listí šelest, které podzim oderval.
Ó květy, barvy své mi půjčte, ptáci, vy svůj hlas,
na chvilku aspoň, on přátelsky vás znal -
fialko, vůni svou, ty, drozde, zpěv svůj zas,
bych jimi naplnil a vykrášlil svou oslavu
bratříčka zemřelého. On také, jako vy,
své kouzlo měl, též něžný byl a milý; ano, takový
byl bratr můj, bytost tak půvabná a slunná -.
Ach, co jsou moje slova taková nevýmluvná!

Z tvé přísnosti a velikosti něco dej mi, kameni,
a ty, motýle, z čarovných tvých křídel znamení,
ty, řeko, z tvojí hudby! hej, větře, z tvého vanu!
já k pomoci vás přivolávat nepřestanu,
ó větru teskný hvizde, když to od Brend zaduje,
zvonivé lkání rodné Úpy, Metuje,
já zapřísahám vás, ach, dejte, svěřte mně,
pro moje vzpomínání něco z vaší síly tajemné,
ne mně snad k zásluze: prosím, vy milost svou
jemu věnujte z lásky, jemu odměnou!

Ten stesk svých hranic nikdy nepozná,
ten smutek nikdy nedosáhne svého dna;
vzdech, jemuž volný průchod nebyl dán,
ston, který nikdy nebyl vyvzlykán
a nářek, který nikdy nebyl vyplakán
mne svírá v hrdle; šerý mrak si leh'
na oblohu mých dnů; noc nese na křídlech.
Již není bratra mého! těžká moje ztráta!
Jak pověděti všem, ty památko má svatá,
jaký jsi byl, jaký jsi, bratře Karle, byl?

O květiny a ptáci a ty, čarovné mámení
motýlích křídel, on vás miloval,
i tebe on měl rád, ty tvrdý kameni,
a vás, zelení hájové, vás hory, řeko tebe,
tebe ty modře úsměvné, bíle oblačné nebe
i vánku šepot tichý i déšť a větru noční kvil,
on všechny věci světa vezdejšího miloval,
všemu, co jímalo ho, z nejlepších svých sil
on celé srdce své i světlou mysl věnoval
a všemu účastným a věrným bratrem byl:
ó lidé, slyšíte, on vám všem bratrem byl,
on po smrti vám všem podává ještě lásku svou
a ještě promlouvati bude věrným bratrstvím
k těm, kteří po nás přijdou, k našim budoucím,
kdož zase po nás slávu života a jeho bídu ponesou.