Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• fejetony Josefa Čapka

Jaro

Přichází jaro, pomalu, krokem mírným, pevným, neomýleným, jako každá dobrá věc.
Je mnoho útěšného v bezpečném střídání ročních časů; ustavičně měnivý a někdy únavný je obraz života, a bez neochoty pociťujeme tu pevnou přítomnost zákona.
I kdybych byl vůbec nepozvedl hlavy a nepoodešel od práce, poznal bych hned jaro v hvízdání kosa venku na holé větvi akátu a na libosti kočky, která usedá do zářivého čtverce světla rýsovaného na podlaze sluncem, jež slavně se vznáší nad střechami.
Vždy jsem si velmi přával moci stopovati krok za krokem příchod jara. Rozpuklé ledy a chladné břidlicové skály potící se vodou, hlínu úbočím brázděnou stem žilek, jimiž proudí malé strže dolů do brázdy a do potoka; rozkvétající sněženky, sasanky a petrklíče. Přál bych si sledovati hnědý pupenec, jak se den ode dne rozzelenává a stává se trsem lístků, ale vždy byly tu pak stromy náhle zelené a hned nato únava městského léta; jaro mi uniklo, co jsem doma vykonal trochu nějaké naléhavé práce.
Bylo by nutno prožíti to venku, dohlídati se toho všeho, kdy se otevírají bledá listnatá poupata, jež včera prodrala se hlínou; kdy zpod suchého listí povyleze první brouček a drobná muška na ozářené kůře topolu drbe se nožičkami, aby pak v jasném ránu vyzkoušela svůj let; jak malí dravci v křoviskách chytají první kořist a v kamení had svléká si kůží a nezbadatelnou cestou ubírá se němý červ.
Zahlédl jsem to širé a přejemné divadlo v knihách přírodopisných; v obecné lidské znalosti a pozornosti je uloženo všechno, co nebylo dáno očím upoutaným na práci mezi stěnami. Tam je uloženo vše od prvního, nesměle a nesmírně houževnatě probouzejícího se klíčku až po plnou symfonii léta a podzimu. Co jsem poznal a toužil viděti, je hodno povzdechu.
Ozářená zeď tam za oknem a holé stromy, pijící dychtivě z vrchovaté mísy světla, vzbouzejí ve mně děsný zmatek a vášeň toulati se a blouditi bez hranic. Sdílet šíři velkého dění, utopiti v ní volně všechnu drobnou starost a vázanost. Získati pevnost a jistotu.
Stále jasněji; země blíží se ke slunci; i já blížím se ke slunci, blížím se, skloněn nad papírem, rvoucí se na dlažbě, za dne, za nocí, omráčen těžkým a neklidným spánkem.
Má cesta vede jen někdy zářivou kotlinou Vltavy, pyšné řeky, až za vyšehradský most. Řeka třpytí se hedvábná mezi břehy, na nichž drobnými praménky slévá se mírný život. Na vodě rackové a parníčky, na břehu hrající si děti, pestrý míč, robátka, staří lidé; nakladači písku, trpělivý pár koní, a člunař vysmoluje loďku. Vše zkoupáno v přečistém jasu; v azuru vznáší se přeskvělá denní hvězda a pod ní podél řeky svěží van, který sotva zčeří hladinu utkvělou v blahé volnosti.
Městské jaro není méně půvabné a opojné než to tam venku. Totéž slunce, jež tam rozestlalo jasné paprsky z nového snopu čisté a rovné slámy; zářné rovné paprsky, a na konci každého uchytily se dychtivá buňka, seménko, klíček, pupenec, kukla, brouček a malé zvířátko. Tisíc rovných slunečních nitek a na každé z nich se něco zavěsilo: skelný střípek a mžourající batole v kočárku, milenci, člunař vysmolující loďku, bába s cukrovím, racek, staří lidé, poletující pestrý míč, i ten samotář dlouze nazírající v skvoucí obzor a cyklista odjíždějící za bránu. A na každé slunečné nitce něco: letmá radost a buňka utrpení, kukla touhy, hrbáček, souchotinář, vězeň vyzírající za mříží i člověk skloněný nad vezdejší prací; dobré i zlé; pupenec kosatce i bědná slupička malty, odchlipující se, zanikající do zítřka na pusté městské zdi.

Budiž obchod!

Noviny jsou velmi dobré k tomu, aby člověku někdy oznámily a připomenuly věcí, na které by jakživ nepomyslil. Zrovna teď bylo nám přáno dočísti se takové překvapující novinky, na níž nás nakonec nejvíce překvapí to, že jsme si něco takové už dávno nepomyslili a neučinili dohad, který vlastně velice ležel nasnadě. Opomenutí je však omluvitelné, neboť spíše a častěji se dovídáme o zvýšené činností Vesuvu, častěji nám noviny zvěstují zrození dvojčat nebo čtyřicetiprstého dítěte neb nám připomenou dno mořské a obyvatelstvo Martu než americké obchodníky.
Na Vesuvu je prý pozorovati, že z kráteru výstupu je dneska zase více kouře, a v kterési zoologické zahradě je prý pohromadě v jedné kleci dikobraz s veverkou a dobře se snášejí; co však dělají američtí obchodníci? Přiznávám se, že jsem myslel na všelijaké věci, ale na americké obchodníky jsem si nevzpomněl, pokud mi je noviny nepřinesly zprávou, která mne tehdy v první chvíli překvapila.
Zpráva povídá toto: "Americký syndikát pro habsburské statky. V těchto dnech uzavřel bývalý arcivévoda Bedřich a jeho syn Albert smlouvu s americkým syndikátem, který se ustavil za účelem uplatnění nároků těchto členů habsburského rodu na statky a majetky, zabrané od států, které vznikly na půdě bývalé monarchie. Americký syndikát utvořil se právě za tím účelem, aby podnikl právní krok před soudními instancemi nových států k uplatnění soukromého majetkového práva obou bývalých arcivévodů. Spory budou vedeny se státem československým, polským, jihoslovanským a italským. Konsorcium je složeno z bohatých finančníků a průmyslníků."
Ejhle, možno udělati obchod, i utvořil se syndikát. A proč ne? Před lety jsme se dočetli, že se utvořilo v Americe konsorcium, složené z bohatých finančníků a průmyslníků, které financovalo bývalého portugalského Manuela a jeho monarchistické převraty. A pravděpodobně kdyby dnes Albrecht a Albert byli ještě v držení všech svých statků, utvořil by se možná americký syndikát, který by své kapitály investoval za tím účelem, aby ty statky těm arciknížatům vzal. Přirozeně, neboť kde je obrat, tam je možný i výdělek. A není vrcholem pohotové prozíravosti vyčíhávati jen, kde se co slibného šustne a vykyne, nýbrž o toto šustnutí a vykynutí také drobet se přičinit. Což není pohotovost konsorcií začasto velkolepá? Je a musí být, neboť vyskytují se začasté velkolepé příležitosti, a vyskytly se již přemnohé, které, žel, ze stanoviska obchodnického nebyly náležitě využity. Tak například ono starověké stěhování národů, které by dnes bylo možno za účasti pořádného konsorcia docela jinak organizovat. Národové by se jistě stěhovali komfortněji a konsorcium by i přes blahodárné výhody, poskytnuté účastníkům velikého stěhování, vydělalo slušné peníze. Nebo kdyby Amerika mohla býti objevena hned za finanční účasti silného moderního amerického konsorcia, jistě by v tom případě byla mnohem dříve a mnohem silněji objevena.
Od silných finančních konsorcií se ničemu nedivím, divím se však, že se tyto syndikáty nechopily některých věcí, jichž bylo by možno se chopiti.
Tak je kupř. z finančního stanoviska vůbec chybou, že vlastně nelze sanovati historii; kolik tu přece bylo padlých království, zkrachovaných monarchů a ztracených mocí, jež by bylo možno sanovati společnostmi se silným akciovým kapitálem? Kolik jen tučných příležitostí prošlo a zůstalo ležet ladem v minulosti! I nezbývá tedy než obrátit všechnu pohotovost k přítomnosti a budoucnosti, neboť je možno vydělat na rubu i na líci, na každém obratu, je možno sázet na každý výsledek, těžit ze živého i shnilého, z věcí podařené i zhroucené, z dobrých i špatných stavů. Potud nebude historie řádně organizována, pokud nebude dirigována konsorcii, pokud nebude vedena jako podnik. Konsorcia bundou dosazovat krále, papeže a knížata a vytvářet historické situace a jich racionální rozuzlení; i náboženská hnutí nerozvinou se tak nadivoko, jak tomu bývalo dříve, nýbrž budou organizována konsorcii, neboť nové náboženství vyvolává ve své potřebě chrámů poptávku po pozemcích a slibný stavební ruch, nehledě k velké potřebě modliteb, obrázků, tiskovin, přihlášek a legitimací a předmětů kultů; financování a organizování většího náboženského hnutí by jistě nebylo špatnou spekulací. Přidržte se ve svých spekulacích vůbec dobrých amerických konsorcií a vyděláte i na osudech lidstva, a potažmo i na osudu vlastním.
A až všechny tyto záležitosti lidstva budou sanovány, financovány a organizovány silnými konsorcii, vytvoří se pak jednou americké konsorcium ze všech nejsilnější, konsorcium složené z bohatých finančníků a průmyslníků se spekulací novou, nejposlednější a velkolepou; syndikát, který se ustaví za tím účelem, aby sanoval všechny chudé. Spekulace vydaří se skvěle, sanace bude provedena. A konsorcium vydělá na tomhle velikém obchodě pěkné peníze.

Pokrok a cukroví

Ono se to řekne, napište esej, potřebujeme to pro zářijové číslo, když je zrovna červenec, horko, že jen se slévá, asi před bouřkou, kdy by se člověk jedině chtěl žbráchat v rybníce a vůbec ne v myšlenkách.
Nadarmo sbíráme své ještě drobet čerstvé poznatky a zkušenosti z posledních časů, co nás udivilo, dopálilo nebo okouzlilo, co naplnilo náš cit a našeho ducha měrou dostatečnou, aby z toho mohla vzniknout esej. Nadarmo se pokoušíme soustřediti svou duchovní energii k nějakým popuzujícím projevům holobradého nadšení pro věci nové a příští nebo k vousatě moudré skepsi, že s těmi budoucími krásami to jen tak zhola nepůjde. Co je nám tohoto horkého dne po tom, bude-li či nebude v budoucnosti výtvarné umění jen filmováno a fotografováno a umělcovy ruce nebudou již míti nic rukodílného na práci než cpáti si anglickou fajfčičku nebo míchati si whisky se sodou? Co jest nám v tomto horkém okamžiku po tom, jak špatná a bezvýsledná je budoucnost uměleckého průmyslu, batiku a ornamentu? Atd.? Raději kdyby v této chvíli drobet zapršelo. Kéž jiní píšou a čtou eseje, ale nechť já nemusím, neboť, jak už patrno, nevím, o čem bych psal! Desky hodnot jsou vedrem šedivé a vyprahlé a sálá z nich takový suchý žár, že všechno od nich utíká a uchyluje se do stínu.

+++

V těchto dobách, kdy vše (ať to jsou události politické, sociální nebo kulturní) se přijímá s pozoruhodnou netečností, vzešel nám jen jediný poznatek, který vlastně nestojí vůbec za úvahu. Tím zvláštnější však je, že o faktu tak pohodlném a samozřejmém, že ani za úvahu nestojí, se dosud nikdo veřejně nezmínil.
Míním totiž zvýšený konzum všelikého cukroví. Je nápadné, ve srovnání s našimi mladými léty (která, bohudík, jsou ještě dosti nedávná), jak mnoho se dnes vyrábí nejrůznějších cukrovinek, které se také všechny spotřebují. Co je tu všelijakých vynálezů a nových nuancí, lákavě pestrých obalů a skvělých staniolů, těch různých fazón, forem a jmen! Tytam jsou dřevní a primitivní doby našeho mládí, kdy lidstvo se v tomto oboru nedopracovalo dál než k několika málo pouťovým sortám, na nichž nikdo neměl obliby krom děvčat a dětí, co dnes spatřujeme i mladíky velmi podnikavého vzezření chroustati oříškovou čokoládu nebo vypíjeti náplň všelikých eskym a kofil, a nikdo si z toho nic nedělá. Nikdo neodsuzuje tyto jinochy, začasto už tak dozrálé, že mají dobu pojídání komisárku za sebou, nikdo jim místo toho cukroví nepřeje raději flintu do ruky, ba naopak, tato podívaná nevzbuzuje dnes odsuzující rozhořčení, nýbrž vyvolává chuť, i odvrátí se pozorovatel od tohoto pohledu pouze proto, aby se poohlédl, kde by, nemoha odolati, si to koupil taky.
A to nemluvíme ani o slečinkách a dětech. Jistě nikdy se nepojedlo tolik industriální cukrářské invence jako v těchto časech. Mnoha akcionářům továren na cukrovinky vede se dobře z toho, co na takových sladkostech pojedí jen dnešní milenci, kteří se bez něžných tabulek hrozinkové nebo mandlové čokolády zdají už téměř nemyslitelnými. A nemluvíme zde ani o tom, co se takového cukroví sní jen tak nahodile a mimochodem, ani o tom, co se ho sní ze zvědavosti okusiti něco, co se tu objevilo, tučně hlásáno na plakátech a inzertech, pod novým jménem. Podnikavý pokrok doby přináší nám téměř každý týden nějakou novou specialitu, novou úpravu a kombinaci, novou příchuť a rozkoš, nové nejlepší, čím by se vyšlo vstříc široké potřebě po sladkostech. Je to v pravém slova smyslu to, čemu se obyčejně jen obrazně a poeticky říká rozkvět určitého oboru výroby a spotřeby. Ve všech barvách a třpytech kvete tedy všude kolem nás moderní cukroví.
Jak to přijde? řekneme si, abychom se také zeptali po příčinách tohoto zvýšeného požitku čokolád a nadívaných bonbonů. Nebudeme ani osočovati mladá pokolení z mlsnosti, jaké starší časy neznaly, ani nebudeme rozebírati ekonomické (či neekonomické) příčiny tohoto zjevu, ani uvažovati o zvláštních výživných hodnotách čokolády kombinované praženými oříšky nebo citronovou kůrou, ani o vitaminech. Jestli zvýšený konzum čokoládových sladkostí byl do života vyvolán různými příčinami, tu jistě nejméně podstatnými nejsou mezi nimi dvě velmi význačné složky moderního života, totiž biograf a sportovní zápasy. Tyto dvě instituce náramně přispěly k požívání sladkostí, k onomu tak zvýšenému a zostřenému konzumu, který se stává pozoruhodností tohoto moderního života. Nepochybně se to lépe kouká, když divák ke všemu zrakovému požitku má ještě v hubě kus čokolády. A tudíž popravdě řečeno: byla to jen dobrá jakost tuzemských výrobků tohoto oboru, že u nás nezískala půdy žvýkací guma, která jinak by byla silně opanovala hřiště a biografy.
Nuže tedy, byl to biograf a sportovní podívané, co mělo podstatný vliv na zvýšení sladkého konzumu. Moderní vymoženost podává si zde ruku s druhou moderní vymožeností. A co je na tom ještě zajímavé a významné, to je, že tu ztrácí - na co bychom při chroustání čokolády nejméně vzpomněli - jistý primát církev. Neboť byla to v starších překonaných dobách ona, jež poutěmi přispívala ke zvýšenému konzumu sladkých věcí. Primát přechází do rukou profánních. Dnes to jsou kina, hřiště a stadiony, a ještě k tomu každý den, což je co říci. Není divu, že se toho schroupá a pojí jako nikdy dříve a že i na tomhle poli je církev moderní civilizací děsně a neodvolatelně poražena.