Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úvodní próza sbírky, Lelio, byla hotova v dubnu roku 1914, ale Josef Čapek se jí podle vlastního doznání zaobíral již od února téhož roku
• povídku prvně uveřejnil v květnu roku 1914 časopis Lumír, nicméně tento časopisecký otisk ještě neobsahoval závěrečný odstavec; ten vyjadřuje touhu po příchodu andělů - nositelů naděje
• samotný charakter slova Lelio lze pochopit až při znalosti mimotextových dat - jedná se o jedno z mnoha jmen, jimiž bývá označován úspěšný milovník vystupující v kommedii dell'arte (stejným podtitulem je opatřena symfonie Hectora Berlioze Návrat do života)
• postavy celé sbírky nepotřebují jméno, pro Čapka je důležitější vyzdvihnout na úkor jejich jedinečnosti archetypální lidské pocity jako nenávist, smutek, touhu...; jedinou výjimku tvoří právě jméno hrdiny této povídky - Lelio, jež však svým původem poukazuje na bezvýchodnost lidského údělu

Ta hynoucí tvář je tvá; utrpení ji označilo a na čelo její položilo stín křivd dosud nesplacených. Její rty jsou zvadlé zlo a zkaženost a víčka jsou sklopena, protože není již na světě ničeho, na co by tyto oči chtěly pohleděti.

Naposled, znovu a nadarmo vracející se pohnutí! Úzkost svrchovaná a bezpříčinná odloučila tuto ubohou duši ode všech radostí bytí a unesla ji, bezmocnou, plačící palčivou trýzní a rozeznělou jediným tónem nezadržitelné bolesti, do středu nicoty.

Vše, co žiješ, je bázeň a zjitření a již nemáš ničeho svého. Duše, spící prázdným snem, a necitlivá těla, rozpjatá na operačních stolech, vy budete vzkříšeny, já však nejsem uspán a žiji stonásobnou úzkostí! Chloroform jsou tyto čtyři prázdné zdi, chloroform je němá skvělost nehybně letního žáru, chloroform je žalný zvuk varhan, tajemná dvouhlasá virgule, hřbitovním vápnem, zsinalými sloupky a stupnicemi bílí jejich hudba stěny tohoto interiéru, odloučeného od celého světa. Já však nejsem uspán a můj duch vzlyká bázní, odnášen z pravé tvářnosti světa na temných křídlech smutku. Tvá přítomnost jest jen poslední bolest hynutí a odcházení, a kde jsi přebýval v radosti, květiny jsou zvadlé, tvoje nástroje jsou opuštěny a na tvé knihy se uložil prach.

- Štíhle vyrůstá, zelené listy se rozvíjejí a sklánějí k zemi, vzhůru zvolna se rozvíjí a vznáší smutná škála, lomená, mrtvě nyvá a slavnostní svou vznešenou neradostností, a na útlé lodyze již rozkvétá, živí se z napětí tvého fascinovaného srdce, ach, zvolna trhá ti duši ten němý hypnotický rytmus, zvolna rozvíjí se bledý květ lilie. Kéž by jí nebylo, kéž by nerostla, kéž by byla v některé daleké zahradě nebo kdesi na oltáři, kéž by byl ten květ ze zinku a natřen bělobou! To zjevení vyrostlo z tvé úzkosti, již nemáš síly a přál by sis umříti.

- Když jsi byl malý chlapec, tiskl jsi čelo na okenní tabule, dole hrály si děti a ty jsi plakal... Lidé přicházeli a blahopřáli ti... Jsi již stár a ta hynoucí tvář je tvá...

Procházeje propastí života jsem zmrazen v zakletí mezi míjejícími stěnami šťastného bytí, kterých nevidím, pohlížeje v beznaději na marný a nepřekročitelný závěr svého života. Tu osud se naplňuje a uzamyká. Tu je místo běd a ztroskotání a ničeho již není přede mnou. Když všechen duch je jasný a myšlenka se rodí světlem, já zde jsem strašně izolován, zavržen do klína nicoty, zastíraje si oči před podobami zmaru, bolesti a zoufalství.

- Z úzkosti té duše se zjevila smutná tvář, její ústa byla truchlivě skloněna a z jejích očí, zářících němou něžností, zvolna, nezastavitelně a bez konce se řinou slzy, a nehnutá tvář té nejlaskavější milenky je hoře a útrpnost nad tvou bídou, a ona ústa, jež toužil jsi líbati vždy v lásce a radosti, byla mrtva a zavřena, protože nechtějí vyslovit lítost a beznaději, a ty oči byly truchlivé a plakaly němě a palčivě, a ty rty byly smutně skloněny a milovaný půvab té tváře byl proměněn v samu žalost a tesknotu věčné ztráty.

Kéž by sestoupily zářivé bytosti, mužní andělé v jasném šatě a ušlechtilého výrazu tváře, a jejich příchod by vzbudil v tomto pokleslém duchu paprsek rozsvěcující se naděje. A kéž by zvolali: Zvítězil jsi! Jsi vysvobozen!