Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jak to bylo na Vánoce
O pejskovi a kočičce, jak psali psaní děvčatům do Nymburka
O pyšné noční košilce

Jak to bylo na Vánoce

"Heč," povídala kočička pejskovi, "já něco vím." - "A copak?" divil se pejsek. "Heč," povídá kočička, "já vím, že pan Čapek má napsat na Vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi." - "Hehe," těšil se pejsek, "ale jen aby to tam o mne pěkně napsal!" - "Ba ne," řekla kočička, "on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, pořád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic." - "To je chyba," prohlásil pejsek, "pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás nějaké hlouposti." - "No, právě," povídala kočička, "taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst."
"To je pravda," řekl pejsek, "jakpak by ty dětičky k tomu přišly, aby měly o Vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čapkovi něco!" - "Tak půjdeme," rozhodla kočička, "ale zadarmo to neuděláme, jsou Vánoce a my tady nemáme ani kousek vánočky; musí nám za tu radu něco dát."
Tak se pejsek s kočičkou sebrali a šli dát radu panu Čapkovi, který nevěděl, co o nich na ty Vánoce dětem napsat. "Já už vím," povídá pejsek cestou, "já už vím, co mu poradím! Řeknu mu, aby napsal povídání o tom, že ty jsi zakletá princezna a já že jsem zakletý princ." - "Jakýpak zakletý princ," smála se mu kočička, "když máš blechy! To princové nemají, kdopak ti tohle bude věřit, princové nemají blechy, ty mají jen psi." - "Však ty taky nejsi žádná zakletá princezna," řekl pejsek, "však jsem zrovna tuhle viděl, že jsi se drbala." - "Proč bych se nedrbala," řekla kočka, "když mě to štípalo! Ale kdybych chtěla, mohla bych třeba panu Čapkovi říci, že já jsem zakletá princezna a ty blechy že jsou zakleté komorné." - "A já bych mohl říci," chlubil se pejsek, "že ty moje blechy, to že jsou zakletí rytíři a že jich mám celé vojsko." - "Nu, víš, pejsku, tohle nebudeme povídat," usoudila kočka, "ten pan Čapek by nám to ještě možná uvěřil, ale ty děti by to jistě nevěřily a řekly by, že to špatně napsal. Poradíme mu raději něco šikovnějšího, co by nám bylo dobré, když si s námi dětičky chtějí hrát. To víš, někdy to bývá trápení, jak nás ty dětičky tahají. Tak ať něco o tom pan Čapek dětem napíše a my z toho budeme mít užitek." - "Ba, to je pravda," řekl pejsek, "od některých dětí jsem zkusil moc, až jsem raději utek."
Tak si pejsek s kočičkou povídali, až došli k panu Čapkovi.
Pan Čapek seděl za stolem, pero držel v ruce, nemohl na nic připadnout a nevěděl, co psát. "Propánajána," povídá si, "copak já mám na Vánoce napsat těm dětem o pejskovi a kočičce, když mě nic nenapadá? Kdyby mně tak někdo přišel poradit!"
Vtom něco zaťukalo na dveře, vstoupili pejsek s kočičkou a řekli: "Pane Čapek, my vám jdeme poradit." - "Děkuji vám," zvolal pan Čapek radostně, "vy jste mne vysvobodili! V zemi, která se jmenuje Redakce, panuje zlý obr jménem Klíma, jenž sídlí za devaterými dveřmi v jes­kyni, která se zove Šéfárna. Ten mně uložil přetěžkou práci, abych rychle napsal vánoční povídání pro děti, ale já pořád nevím co, a nic mě nemůže napadnout. Tak si tu lámu hlavu a přemýšlím již sedm dní a sedm nocí, a pořád mně nemůže nic napadnout a pořád nevím, co bych těm dětem o pejskovi a kočičce napsal. 'Nenapíšeš-li,' rozkázal mně strašným hlasem obr Klíma, 'proměním tě v tvarohový sloup a bu­deš tak u psacího stolu přemýšlet až do konce světa a budeme tě těm dětem ukazovat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.' Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit. Vysvobodili jste mne od toho strašlivého osudu, že bych se měl stát sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát."
"Uděláme vám to, pane Čapek, lacino," povídá na to kočka, "třebaže teď na Vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas." - "To vím," podivil se pan Čapek, "ale co s tím?" - "Ó panečku, s tím je mnoho," řekla kočka, "kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zařízeno, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka kráčí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas."
"To taky vím," povídá pan Čapek, "však vám, kočkám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně." - "Jakpak nebere?" řekla kočka, "malé děti nás za něj berou! Tuhle si chtěla jedna holčička se mnou hrát a chytla mne za ocas, jako kdyby to bylo držadlo od lívanečníku. Neptejte se, jak jsem se o ten ocas bála a jak to bolelo! Tak vám mě za něj táhla, že jsem namouduši myslila, že mně jej utrhne. Já vám nejdřív plakala, pak jsem vrčela, nato skuhrala a nakonec syčela, a když už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji ťapičkou sekla. Jenom trochu, ale to svět neviděl, co ta holka nadělala křiku! Tak byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly nás kočky za ocas, nebo si nikdy s nimi nebudeme hrát."
"Máme to my zvířátka vůbec někdy s dětmi trápení," připojil se pejsek. "Nás, pejsky, zas tahají za uši, a to vám bolí, že se to ani vypovědět nedá. Pes má uši na hlídání, pořád jen poslouchá, kde se co šustne, aby to tak nebyl zloděj nebo loupežník; pes má, panečku, ouška nějak citlivá! A teď si představte, že přijde takový kluk, sám má uši třebas nemyté, a teď vás tahá za ouška a cásá za ně, jako kdyby to byl nějaký hadr. A ještě vám přitom třeba šlápne na nohu, až to kvikne. To pak, pane, jak jsem dobrák od kosti (já nejraději takhle ty měkčí, z drůbeže nebo telecí), to pak přestávají všechny špásy a usápnu se na kluka a zařvu na něj: 'Jedeš, ztrať se, ztrať, nebo bych tě raf!' - nu a pak kluk utíká a brečí, že byl pes na něho zlý. Tak to taky byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly psy za ouška a nešlapaly jim na tlapičky."
"A to tam zároveň napište, aby taky kočkám nešlapaly na tlapičky a netahaly je za ouška," připojila se kočka, "nás to taky bolí, zrovna tak jako psy." - "A pejsky ať taky netahají za ocas, to my také nemáme rádi," řekl pes. "Tak teď to všechno napište a dejte nám něco za dobrou radu."
Tak tedy pan Čapek dal kočičce za dobrou radu kus vánočky a - protože jsou Vánoce - k tomu měchýř z ryby. Psovi - ten fíky, datle ani pomeranče nejí - dal pořádný konec salámu, tři syrečky a několik kostek cukru. "Tak vidějí, vašnosti, dali jsme jim tu radu lacino," řekli pes s kočičkou, "zrovna jsme si něco takového na zub přáli. Tak jim děkujeme, má úcta a veselé Vánoce! A ať je to v těch novinách napsáno všechno tak, jak jsme to řekli!"
Odešli spokojeně domů a pan Čapek sedl ke stolu a všechno to teď začal psát, jak to bylo, až to všechno napsal, jak mu to kočička a pejsek řekli.
Napsal on to tak dobře, jak mu to kočička a pejsek řekli? Jestli on to nenapsal jinak, než to bylo? My to dobře víme, jak mu to ten pejsek s kočičkou všechno řekli! povídají děti. Jestli to akorát tak nenapsal, ať je z něho sloup z tvarohu a my se na něj budeme chodit dívat za padesát haléřů. - Nu tak, děti, když víte, jak to bylo, a pan Čapek to teď zrovna dopsal, tak si to musíte přečíst znovu, abyste se přesvědčili, napsal-li to zrovna tak, jak to víte, jak to bylo s panem Čapkem, pejskem a kočičkou.

O pejskovi a kočičce, jak psali psaní děvčatům do Nymburka

Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě. "Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven," povídá pejsek, "já mám zimu rád, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe -"
"To já znám," řekla kočička, "to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, divže se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce."
"Víš co," řekl pejsek, "zůstaneme celý den v posteli a budeme si hrát v posteli."
"To nejde," povídala kočka. "Nejsme přece nemocní, abychom byli celý den v posteli! A krom toho jsme dostali psaníčko od nymburských děvčat a už jsme jim dávno měli odepsat. Ještě o nás řeknou, že jsme špatně vychovaní a že nevíme, co se sluší a patří. Alou! pěkně vstávat a napíšeme jim to psaní; beztak nemáme dnes co jiného na práci."
"Tak dobře," řekl pejsek. "Ať to děti vidí, že jsme dobře vychovaní. Napíšeme jim krásné psaní. Ale psát to budeš ty, to víš, já mám na to trochu těžkou ruku. Ale zato já ti budu zas říkat, co tam máš napsat."
"To se rozumí, že to budu psát já," chlubila se kočka. "Když děti něco píšou a nejde jim to psaní pěkně, tak se jim vždycky říká: Lépe by to kočka naškrábala. Z toho je vidět, že kočky umějí lépe psát než mnohé děti."
"A jejej, to jsem si ani nemyslil, že jsi tak šikovná!" divil se pejsek. "Ale ta nymburská děvčata to pěkně napsala, já myslím, že to bylo napsáno skoro tak pěkně jako od koček, samá jednička, zvlášť ta jedna, teď už ani nevím, jak se jmenuje, ta to napsala tak krásně, jako když tiskne."
"Já to taky tak napíšu, jako když tiskne," řekla skromně kočka. "Já totiž umím psát jen veliké písmo tiskací, to psané já nedovedu, to víš, do školy jsem nechodila, tak kdepak jsem se to měla naučit? - Ale copak o napsání? - napsáno to bude pěkně, to já to naškrábu tak krásně jako ta nejlepší kočka, jaká kdy na světě škrábala. Ale jen jestli v tom psaní nenapíšeme nějaké chyby."
"To už nám děti musejí odpustit," povídal pejsek.
"Však ony zase, když chtějí mňoukat nebo hafat, tak to také docela dobře nedovedou a nadělají v tom plno chyb."
"To je pravda," řekla kočička. "Když děti zkoušejí mňoukat, tak to nikdy nedělají docela dobře. Mňoukat se musí, panečku, krásně, jemně, tak tuze tence, a to se musí, milý brachu, tuze dobře vědět, kam se má v tom mňoukání dát měkké i a kam tvrdé y. Jinak se to všechno poplete a nikdo by tomu mňoukání pořádně nerozuměl, co se tím vlastně chce říct."
"To máš zrovna tak jako s hafáním," povídá na to pejsek. "Když děti chtějí udělat haf!, to ti přitom nadělají nějakých chyb! Správně hafnout, to není, holenku, jen tak. To ti to musí nejdřív v prsou zarachotit a pak to musí z tebe vyštěknout rychle a statečně, jako když vystřelí, musíš při tom krásně hodit hlavou a škubnout hřbetem a zadníma nohama."
"To při mňoukání se zas musejí krásně vykulit oči, hlavička dát drobet na stranu, trošičku při tom povstat a jemně se protáhnout. To by se děti tomu tuze dlouho musely ve škole učit, než by se to správně naučily, a vidíš, my kočky to umíme hned samy od sebe, už od narození. Ať to s nimi ve škole paní učitelka zkusí a budou vidět, jak je to těžké. Zkus to, oč, že to nedovedeš!"
"Co bych nedovedl?" kasal se pejsek. "Koukej: Rrrrrr! Hňauf! Hňaf! Hňaf! Hňaf!"
"I kdežpak! to není žádné mňoukání," smála se kočka.
"Tak ty zkus hafnout!" řekl pes.
"Mňááááuf, mňáaauf, ňauňauňáuf!" udělala kočka.
"Ó je, copak myslíš, vždyť ty mňoukáš, to vůbec není žádné pořádné hafání!" smál se kočce pes.
"Inu, každý, co umí," řekla kočka. "Tak teď se raději dáme do toho psaní, a když tam budou chyby, tak je to jen od toho, že jsme se správnému psaní ve škole neučili. Však si to ty děti mohou opravit; mohou si to naše psaní na tabuli napsat správně a bude to."
"Tak piš," řekl pejsek, "já ti budu předříkávat, co."
Kočička sedla a psala, co jí pejsek předříkával, a napsala děvčatům z Nymburka toto psaní:

Čtěné šlečni
v Nimbuce
Dě kujeme vam zavaše psa ní a o znám u jemevám
žesepří do bremz dravý vína trefujeme. Totéš jdou
fámeiu vas
fuctě
k očička a pejsek

"Já nevím," povídala kočička, když se pejsek podepsal, "myslím, že ses podepsal špatně. Psát se přece musí jemnou řečí, a tak se mně zdá, jako se nemá psát černej nebo zelenej, štěkavej, že se asi v jemné řeči nemá také psát pejsek."
"To je možné," uznal pejsek, "tak já to škrtnu a napíšu to správněji. Jenomže teď nevím, mám-li to napsat s měkkým i, nebo s tvrdým y."
"Já píšu všechno ponejvíce s měkkým," řekla kočka, "ono se mně měkké i zdá jemnější."
"Když myslíš, napíšu tedy měkké i," řekl pejsek a podepsal se písek, "a teď to psaní doneseme na poštu."
"Musíme se ale pořádně ustrojit," povídala kočička, "venku je náramná zima."
Co se strojili, brali si na sebe svetry, zimní kabáty, vlňáky, kamaše a sněhovky, začal pejsek počichávat a povídá kočičce: "Tak tu krásně voní syreček, jak ho máme tamhle na polici schovaný, já bych ti měl na něj takovou ukrutnou chuť!"
"Jen ho nech!" řekla kočička; "vrátíme se z pošty jistě hladoví, a když bys ho slupnul teď, neměli bychom pak nic."
"Ale když on tak voní a já mám na něj takovou ukrutánskou chuť!"
"Nic!" rozkázala kočka, "až se vrátíme z pošty." Pejsek se ještě jednou zamilovaně ohlédl po syrečku, zavřeli za sebou dveře a šli na poštu.
Tehdy se zrovna náramně chumelilo, jak už to tak letos v té velké zimě bylo. Sněhu habaděj pro lyžaře i pro sáňkaře, i těch klouzaček bylo letos dost. Tak se sypal, jako když se pytel s moukou roztrhne. Pejskovi a kočičce se to docela líbilo a spokojeně ťapali s tím psaním na poštu. Donesli psaní na poštu, kočička dala pejskovi olíznout známku, přilepili ji a připlácli pacičkami a dali do schránky. "Je prý teď tolik sněhu, takové závěje všude, že ani vlaky nemohou pořádně jezdit," řekla kočička, "ale doufám, že do velikonoc budou nymburská děvčata to psaníčko mít."
Tak se zas vydali na cestu domů. Chumelilo se, jako kdyby peří z tisíce peřin sypal. "To se krásně chumelí," liboval si pejsek, "ani cestu už není vidět pod sněhem." Šli, šli, pořád se chumelilo, až jim to zachumelilo celý jejich domeček. Ani komín vidět nebylo.
Došli a hledali domeček. Domeček nikde. Všude jen sníh, tlusto sněhu, sníh a samý sníh.
"Jemine, kdepak je náš domeček!" lekla se kočička. "Vždyť my ho teď nenajdem!"
Opravdu, domeček nebyl nikde k nalezení. Všude jen sníh a sníh, tak vysoký, že pod ním žádný domeček vidět nebylo. "Domeček je pryč," naříkala kočička, "kam my teď půjdem, co si počneme, když nemáme náš domeček?"
Pejsek kouká, kouká na všechny strany, nikde nic, všude jen samý sníh. "Už je to tak," bědoval, "domeček máme zachumelený a nikdo teď nepozná, kde je! Kam my se teď uchýlíme, kam my půjdeme spat, vždyť my venku zmrznem."
"Abychom šli do Nymburka, že by se nás nymburská děvčata ujala, že by se o nás nymburské školačky postaraly a daly nám nějaký noc­leh? Co si počneme, domeček pryč a do Nymburka je tak daleko! Ach, ach, když já ten náš domeček nikde nevidím!"
"Počkej," řekl pejsek, "já ho také nikde v tom sněhu nevidím, ale tak se mně zdá, že něco cítím. Jako kdybych trošičku cítil vonět ten syreček, co jsem měl na něj takovou velikou chuť."
"To bude ono!" radovala se kočička, "jen čichej, čichej, kde bude syreček, tam bude domeček!" Pejsek čichal a čichal, šel pořád za tou vůní a tam, kde ucítil tu vůni nejsilněji, začal ve vysokém sněhu hrabat, až se dohrabal střechy. "Sláva!" zvolal, "už jsme doma! Kde je domeček, tam je také syreček," a už se hnal do dveří, dovnitř a po syrečku. "Vidíš, měla jsem pravdu, když jsem říkala, abys nechal ten syreček, že se nám hodí, až se vrátíme z pošty domů. Vidíš, teď nám ten syreček zachránil život."
Pěkně se spolu rozdělili, pejsek měl větší kousek, kočička menší. Psaní bylo napsáno a na poště odevzdáno, z města vedla špatná cesta, sníh s nimi neměl cit, zasypal jim celý byt, našli však svůj domeček, v tom domečku syreček, syreček snědli, vesele si při tom vedli, hráli si na honěnou a na schovávanou, a na vojáky taky a volali: "Ratata, ratata, ať žijou nymburská děvčata!"

O pyšné noční košilce

Považte, děti, co se pejskovi jednou stalo!
Hopsal, skákal, hrál si s kočičkou na louce, váleli sudy, dělali kotrmelce a všelijaké jiné komedie a přitom si někde vrazil do pacičky ostrý střep. Byl to malý střep, ale hodně to bolelo a nemohl na tu nožičku dobře došlápnout.
"Je to ale nerozum a neopatrnost," hubovala kočička, "nechat takhle někde válet střepy. To by lidé neměli nikdy dělat! Střepy se mají vždycky pěkně uklidit. Pak na to někdo šlápne, třeba některé zvířátko, nebo třeba i děti, když jsou bosy, a rozříznou si nožičku a pak to bolí a teče jim z toho krev. Pojď, pejsku, můj chudáčku, moje nynyny, ty můj pišulko a pišulánku, můj pišiši a pišišišínku, ty můj broučku zlatý, pojď, ty moje ubohá pišišindo, já tě vezmu domů a zavážu ti tlapičku, aby tě ta bolístka tak nebolela!"
Doma kočička pejskovi tlapičku pofoukala a vymyla a zavázala, aby ho ta bolístka tak nebolela. "Já se bojím, aby se mně z toho neudělal vřes," povídal pejsek, když mu to kočička zavazovala.
"Co aby se ti z toho neudělalo?" divila se kočka.
"No, vřes aby se mně z toho neudělal. To se přece někdy z takových bolístek udělá velká bolenice, napuchne to, až je z toho velká boule, kolem je to červené a uvnitř bílé a tomu se říká vřes. A ten pak moc bolí." - "Aha, ty myslíš vřed!" pochopila kočička.
"Ale ne! Vřes myslím. Přece vřed roste u lesa a dává se do vázy!" řekl pejsek.
"Ale kdepak!" řekla kočička, "to si to pleteš. Přece vřes se dává do vázy, a ne vřed. Hihihi, kdopak by si dával do vázy vřed! To se přece nedělá, to ne, to ne!"
"Ty si to pleteš!" hádal se pejsek. "Z bolístky se někdy udělá vřes a u lesa roste vřed. Tak je to!"
"Tak si tomu tedy říkej, jak chceš, ale já se ti musím smát, až to povím dětem, tak se ti budou smát taky," řekla kočička a položila pejska na polštář.
Pejsek seděl na polštáři s tlapičkou zavázanou a čekal, až se mu na ní udělá ten vřes.
Čekal dlouho, vrtěl sebou všelijak, ale běhat nemohl, a tak mu byla dlouhá chvíle. "Co mám dělat, co mám dělat!" naříkal, "já mám dlouhou chvíli. Prosím tě, kočičko, povídej mně něco."
"A co bych ti povídala?" řekla kočička.
"Povídej mně nějakou pohádku!" řekl pejsek.
"A jakou?" ptala se kočička.
"Nějakou hezkou," žádal pejsek. "Povídej, povídej!"
"Chtěl bys o noční košilce?" ptala se kočička.
"Tak, o noční košilce, ale musí to s ní nakonec dobře dopadnout," poručil si pejsek.
"Tak tedy o noční košilce," řekla kočička a začala vypravovat:
"Tak byla jednou jedna noční košilka a ta byla chudá. A protože byla chudá, tak na sobě neměla žádné červené, ani modré, ani žluté, zelené nebo fialové proužečky, ani žádné vyšívání s kuličkami, čtverečky, hvězdičkami, kytičkami, ani lístky. Byla jenom bílá, ale přitom byla moc hodná. A tak šla jednou na procházku a potkala jinou noční košilku.
'Jéjej, to je krásná košilka!' vykřikla ta chudá noční košilka. Ona ta druhá noční košilka byla bohatá a byla krásně barevná a měla na sobě vyšívané čtverečky, proužečky a všelijaká kolečka a všecko možné, jak moc byla zdobená.
'Ach košilko, ty jsi tak krásná, ty se mně tak tuze líbíš,' řekla ta chudá noční košilka té bohaté noční košilce, 'pojď si se mnou hrát!'
Ale ta bohatá noční košilka byla pyšná.
'Nepůjdu!' řekla, 'ty na sobě nemáš žádné proužečky, ani žádná kolečka a nic, s tebou já si nebudu hrát!' To řekla a šla pyšně dál."
"To nebyla hodná noční košilka," řekl pejsek, "když si s tou chudou košilkou nechtěla hrát."
"Baže nebyla," řekla kočička. "Však taky, jak si potom hrála sama, tak na sebe nedala dobře pozor a hrála si v blátě a moc se umazala."
"To měla z toho, že byla pyšná!" řekl pejsek, "a teď zas povídej dál!"
"No tak teda," povídala kočička dál, "tu chudou noční košilku to trápilo a byla z toho smutná. Šla domů, sedla si na postýlku a byla pořád ještě z toho smutná, jak si ta pyšná noční košilka s ní nechtěla hrát. A tu k ní přišel takový andělíček a povídá jí: 'Proč jsi tak smutná, košilko?'
'Já jsem smutná,' řekla chudá noční košilka, 'protože jsem potkala krásnou noční košilku, ta byla vyšívaná a měla na sobě všelijaká kolečka, jahůdky, čtverečky a proužečky a ta se mně tak tuze líbila a já jsem si s ní chtěla hrát, ale ona nechtěla, protože jsem chudá a nemám na sobě žádné takové vyšívání, jako měla ona.'
'Nic si z toho nedělej,' řekl andělíček. 'Jen se pěkně svlékni a jdi hajat. Však ono se to do rána už třebas nějak spraví.'
Tak se tedy ta chudá noční košilka svlékla a šla pěkně hajat.
A když spala, zavolal ten andělíček ještě jiné andělíčky a ti tu košilku krásně vyšili a udělali na ní proužečky a červené tečky a čtverečky a je­ště takové všelijaké věci, jak to má kdo rád, a ještě ji pěkně vyžehlili a pak zas odletěli. A když se ráno ta noční košilka probudila a oblékla se, tu se ani nemohla poznat. Šla na procházku a teď potkala tu pyšnou noční košilku, která si s ní včera nechtěla hrát. A ta pyšná noční košilka byla dosti umazaná, to jsme už povídali, a nemohla tu košilku ani poznat. 'To je krásná noční košilka,' řekla si, 'kdyby si tak chtěla se mnou hrát!'"
"Ať si s ní ta chudá košilka hraje!" řekl pejsek kočičce. "Ať si s ní hraje a není taky pyšná, když tamta byla pyšná a nechtěla si s ní hrát!"
"To také že nebyla pyšná, ta chudá noční košilka," řekla kočička, "třebaže teď byla čistá a měla na sobě tečky a čtverečky a proužečky. Ona řekla té pyšné: 'Jen si pojď se mnou, ty košilko, hrát!'"
"To je dobře, to se mně líbí," řekl pejsek, "že se nestala pyšnou. A na co si všechno hrály?"
"No na všecko si hrály," povídala kočička. "Hrály si s panenkami i na prodávanou, na školu i na honěnou i na schovávanou, dělaly si věnečky a zahrádku, hrály si na vaření a na návštěvu a na všecko možné, až si dost vyhrály, a pak šly spolu do jedné postýlky spát. A ta pyšná noční košilka už nebyla pyšná, ona si řekla, že už nikdy pyšná nebude, a potom si ty dvě noční košilky spolu hrály každý den a nikdy se ani spolu nehádaly, ani žádná z nich nechtěla jedna druhé poroučet."
"Tak to bylo dobře," řekl pejsek. "A mne už tlapička nebolí. Já jsem na tu bolístku při tom povídání docela zapomněl."