Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• deníkové záznamy, v nichž se Josef Čapek v úvahách, původně o malířství a beletrii, dobral až k základním problémům lidské existence
• jedná se o sbírku úvah, které Čapek psal ve 30. letech minulého století ručně na papíry nebo do sešitů a které nechával ve své pracovně
• ve svých úvahách autor zprvu řeší čistě umění a beletrii z pohledu umělce i filozofa, postupně se ale dostává k nejhlubším problémům a otázkám lidského bytí
• podobně jako ve Stínu kapradiny se i zde Čapek pravděpodobně snaží vypořádat se svým nihilismem a najít v člověku a světě nějakou harmonii nebo jistotu
• Psáno do mraků tvoří s Kulhavým poutníkem podobnou významovou jednotu jako kdysi Lelio se souborem próz Pro delfína; vzniklo v době, kdy Čapek začínal čím dál více svou energii soustřeďovat na žurnalistiku a obranu demokratických hodnot proti fašismu

---

Kniha, která je něčím jiným, než měla být. Myšleno subjektivně, dále zájem malířův o věci života a světa, potřeba ujistiti se, že tento život a svět je spíše dobrý než špatný, aby mohl milovati to, co podává a tlumočí. Ale kniha stala se obrazem toho, co všechno se na událostech do mysli tlačilo: otázky dočista subjektivní, všelidské, národní. - Psáno do mraků, to není totéž jako rýti do bronzu. Dramatický sled věcí, které vnikaly do celkem prostého, jednoznačného přemýšlení. Ze svědectví o osobě stala se svědectvím časů; přišla do ní slůvka dramatická a vlastně dějová: úzce, osobně soustředěné přemýšlení pod nárazem událostí nutně se odpoutalo od svého subjektivního i odbornického plánu a stalo se výrazem trýzně i hledáním pravdy obecnější, vůči níž vše osobní i odborné je malé, podružnější, ustupuje a podléhá.

Člověku přicházejí myšlenky nesouvisle, přepadají ho. Přemýšlí aforisticky. A přece je v tom kontinuita. Osobní a osudové. Je v nich konec konců osobně a osudově celý člověk obsažen.

Jako cáry mlh, blesknutí, šelesty, krátká spojení, bludná světélka nad bahništěm, prázdně pukající bublinky slin, vyjeknutí ze sna, vzteklé à propos.

Cítil melancholii proto, že to všechno je jen jeho zdání, šálení; to krásné - a to zlé jako zlé sny.

Aforismy. Hvězdičky. Kniha plná hvězd. Psáno bez zámyslu do prázdna. Krása světa, krása věcí, růže, ptáci. Až strach, že člověk zemře, a to všechno zhasne s ním, a ti, kdo jsou jeho, už nebudou nic míti, že pro ně už ničeho nebude.

Nechť nemyslím jen ve slovech!

+++

Mohu říci - třebaže mi osud nepřál a živiti se bylo těžko - že jsem byl ve svém životě nešťasten? Ach ano, přes všechny utlačující tísně, přes všechny ubíjející nutnosti velmi, někdy i převelice šťastný, protože jsem nebyl štván ctižádostí, a nestal se nikdy její obětí; velmi často, trvale nešťastný, ztrápený a rozrytý, kde jsem chtěl býti lepší, než jsem stačil. - Život žitý stejně přemnohým štěstím jako přemnohou strastí.

+++

Ba ne, umění není "služba" (zákazníkovi, tím méně ve smyslu dokonce nějaké oběti!). - Umění je osud.

+++

Proč maluji, proč píšu? - Abych si ulevil.
Nemám čas ani drzost vyrábět umění. Propadám se životem, jsem oslněn životem, smrdím životem, jsem okouzlen životem, drcen, utahán, nechápu život, lpím na životě, hynu jím a sám sebou. Možno si jen ulevit, ne produkovat.

+++

Umění mne neživí; já bych měl živiti umění!

+++

Hltavý pud po tomto životě. A co budeš, člověče, hltati až budeš mít po něm?

+++

Že bych kdy věděl co je život? Nevím! Tolik individuálních existencí a z nich sotva znám blíže jen tu svou! - Věčná vůle života je šťastná a tvrdá, pomíjivé individuální existence jsou křehčí a tedy (třebas i nezjevně) až zoufalé. Lidé bývají ve svém životě a svým životem nešťastnější, než dovedou nebo chtějí vyslovit.

+++

Svědomí světa. Přihlížejí na tomto světě mnoha krutostem: z části se nad nimi publicisticky hlasitě rozhořčují, z části si je zamlčují, je mlčky schvalují.

+++

Beletrizovaná myšlenkovost, žurnalistické, feuilletonistické apoštoláty. Podávat spasitelné ideje žoviálně vulgarizující formou = výprodej ducha za snížené ceny.

+++

K umění. Velcí národové (Francie) a my. Dvě základní složky umělecké kultury Francie: souvislost a svoboda. My té souvislosti nemáme. Ale naší svobodou by bylo: od světového k národnímu, od národního zase k světovému. - Nediktujeme formu, ale máme (aspoň míti) k ní svůj obsah, aby se pak nestala jen dutou formulí.

+++

Lidovost. Lidová tvořivost se v moderním světě vytrácí. Mohou něco z jejího přirozeného živlu nésti v sobě ještě umělci z povolání, umělci intelektuálové? (Lidovost není populárnost.) Tvrdím, že každý veliký umělec právě z této moderní epochy nesl v sobě něco lidového, národního. U nás jistě; ve Francii Ingres nebo Daumier, Renoir nebo Cézanne, Matisse nebo Picasso, Van Gogh, Munch, v každém z nich je něco, ba mnoho národní melodie, lidového citu a ducha, už tím, že přece ani to nejvyšší umění se netvoří jen z dovednosti. Nemaluji proto, že umím, dovedu, ale z bytosti a osudu, že musím a chci!
(Na straně lidového je svoboda, na straně kosmopolitního jsou školy, École, gurmánství. Umění se zpronevěřuje a maří, chce-li být jen řemeslným, artisánským produktem pro gurmány.)

+++

Gurmánství. Sběratelské i tzv. znalecké labužnictví je vlastně nepřítelem vážné malby. Malířství bylo (a jest) jím už dlouho zaváděno, posunováno do řemeslné polohy, na bázi příliš métier, která v podstatě žádnou tvořivou základnou není. - Požívají se částečné, dílčí zdařilosti, zajímavosti a kousky, kde má jít přece o celý nedělený projev.

+++

Protiklady. Nesrovnává se: vychutnávati u malby delikátní jemnosti versus přirozená melodie. V literatuře veřejný ráz versus soukromý ráz. Ve všem umění: aktuální světový názor (čemu se říká) versus osobnost. Métier versus vnitřní nutnost. Tzv. úroveň versus svědectví o sobě. Obecnost versus sebespása. Úhrnem: řemeslo, produkt, versus duchový projev.

+++

Honění se za světovou uměleckou úrovní. Je osobnost vůbec úrovní?

+++

Sebespása. Stálost v sobě; spočívati v sobě. Kotviti v sobě, býti sám v sobě svou lodí, svým mořem. - Pracovati na sobě. Trvale si nedůvěřovati, trvale v sobě spoléhati.

+++

Více zla pochází z lidské lhostejnosti než z přímé zloby.

+++

Hořká chuť života: chutná to krví a popelem.

+++

Tragický pocit života: ze všech vztahů k životu, které si člověk zkonstruoval, jimiž se přizpůsobil, poddal, ochočil, ten největší a nejsilnější. Vesmírně nejrodnější. Jistě nejduchovnější a snad i nejvěcnější.

+++

Osvobozující smích. Prarodičům Adamovi a Evě sotva bylo čemu zasmáti se v ráji. Smích jim přišel po prvé asi po tom, po vyvržení, když už nebyli v ráji: při potu tváře a na tvrdé zemi.

+++

Kdyby děti a batolata byly obry: představme si jejich pohyby, záležitosti, život, hry, náruživosti, jejich opravdovost v tom všem, hněvy, bázně, horečky, v ohromně zvětšeném měřítku - jaký by to byl pro náš malý rod velkolepý, hrozný a kouzelný svět! To giganti mýtů byli vlastně jen olympskou čeledí.

+++

K dějinám malířství XIX. století. Relativita slov jako realismus, naturalismus. Znamenají nadbytečně mnoho jenom ve vztahu k akademismu, který - chybně - bývá činěn vlastně osou, kolem které se reagování, překonávání, obrozování malířských směrů XIX. stol. točí, nebo kýve. Ozývá se v těch hlediskách pořád vlastně jenom přeceňování métier. Takto by to pak byly v podstatě namnoze hlavně jen směry vzniklé odporem vůči akademismu, ale svým artisánstvím, odbornictvím, stránkou métier přece jen k němu volky nevolky připoutané. To je proto, že se z malby dělá až příliš otázka techniky, řemeslného výrazu, že prý "nezáleží na tom co, ale jak".

+++

Antihistor. Bylo by možné nebrati akademismus vůbec do počtu a nebylo by pak třeba reagovati zvláště na něj, proti němu, doplňovati ho, korigovati, dělati něco lépe, co je na něm hůře. Bylo by možno jíti do malby jako kdyby ho vůbec nebylo. Tu by pak malba mohla asi býti velice volným projevem umělecké osobnosti, svobodné citem a duchem, nevázané řemeslem.

+++

Řemeslné požadavky umění. Žádná starost: kolik umění, tolik i přirozeného řemesla! Ovšem - čím víc jenom řemesla, tím méně umění.

+++

Uměti své řemeslo. Umění přece není řemeslem. - Tedy uměti své umění? Umění nikdy není dosti uměním.

+++

Umělecká teorie a praxe. Lepší nejdivočejší teorie nežli tupá praxe. - Ale v podstatě umění nepochází ani z teorie ani z praxe.

+++

Krása v umění. Není, nemůže býti nikde jinde než v duchové skutečnosti uměleckého výtvoru.

+++

Netvoří se z chvilkové inspirace. Z ustavičného napětí.

+++

Sláva. Obíhají tu falešné tisícikoruny; nadsazené kulturní veličiny, které jejich sláva nepřežije.

+++

Veřejnost si vykrmuje své miláčky. Úspěch: chvála posiluje, ale zavazuje, spoutává. (Nerozumění: hanba skličuje, ale nechává umělce svobodným.)

+++

Předváděti se. Skutečný umělec se nepředvádí: jest.

+++

Předváděti se v literátštině. Aspoň dvě toalety do roka: nový román a divadelní hru.

+++

Proč by nebyl tak sebespokojený, tak ješitný? Nikdy nepoznal nic většího, důležitějšího než sama sebe.

+++

Literární bonhomie. Znemravňující shovívavost autora především k sobě samému.

+++

Neznámo. Neznámo je nám lidem věcí osobní, ne věcí všech. Přepadá a drtí jen jednotlivce. Proč davy, proč všechno lidstvo na ně nešturmují? Na ně neútočí v sevřeném šiku? Jen a jen jednotlivci. Mimo náboženství, které svým věřícím situaci velmi usnadňuje - jen osamocenci, vzbouřenci, téměř zoufalci.

+++

Umělec mezi vámi. Ten nejméně interesovaný - ten nejúčastnější, nejvzrušenější. Ten prostoduchý, nejvíce lehkověrný - ten nejpronikavější. Nejvíc odporující - nejokouzlenější. Nejméně přítomný - nejpřítomnější.

+++

Jakého vyšinutí, jaké exaltace, i řekněte třebas schizofrenie je potřeba k napsání prokletých veršů a hrozných (hnusných) věcí! Ty nemohou být vytvořeny z lhostejnosti; a také ne z rutiny. - A jaké klidné, velkorysé pohody by bylo třeba ke skutečnému realismu (totiž ne takovému, který vidí realitu jenom v menších či větších životních trampotách, v skřípání techniky našeho lidského živobytíčka)!

+++

Exhibicionismus? Dejme tomu. - Ale svrchované nedbání není exhibicionismem!

+++

Já - a ty. Propast k propasti volá.

+++

Mocnost jedné dobré knihy: napsati knihu o svých omylech.

+++

Smyslnost v umění. Nechť je co nejněžnější, láskyplná, co nejdivější, co nejdravější, ba i nejobludnější! Jen ať to není smyslnost předstíraná, imitovaná, ba co hůř: smyslnost jakoby z profese!

+++

Drama. Nejvyšší patos je z ducha, ne z divadelnicky nastrojené zápletky.

+++

"Chci býti srozumitelný". Prohlašuje-li tohle o sobě spisovatel magazínového rázu, pitomě se mýlí, jestliže si myslí, že tím konstatoval nějaký zvláštní, sobě vlastní směr své tvorby, nějakou svou zvláštní ctnost. Bodejť by nedělní povídka nebyla srozumitelná! - Každý umělec chce být srozumitelný, chce co nejčistěji uložiti výraz tomu, co v sobě nese. Rilke, Valéry, Lautréamont, Jan z Pathmu chtěli být také srozumitelnými, Greco nebo Picasso rovněž; právě v tom svém co nejsrozumitelnějšími! Ale činí srozumitelnými jiné věci, vyšší stavy, kouzla, tajemství, skutečnosti, než autoři nakladatelských šlágrů a nedělních povídaček. Ovšemže jsou to věci nesrozumitelné, těžko dostupné čtenářům nedělních povídek, kteří se v nich ne a nemohou domakat svého obsahu.
Padělati tuto nesrozumitelnost velikých věcí = falešné avantgardnictví.

+++

Jestli někdy dostanu domovské právo v domácí kultuře?

+++

Umění, tak jako náboženství, vychází původně z magie. Tu tedy jeho napodobující, reprezentativní stránka směřuje velmi nad fyzickou, opticky váženou skutečnost, má tedy činně hodně jiný, vyšší význam, než se jí běžně přikládá.

+++

Často se stavělo před mou malbu něco hieratického.

+++

Duchaplnost není naprostým opakem, přesným rubem duchaprázdného.

+++

Ach - a já přece nemiluji aforistickou kulturu!

+++

Papírová nemoc. Má vtip, ale nemá pravdu. Většina čtenářů a diváků miluje satiru pro satiru, i když pod ní není žádná skutečnost. Těší se z toho, že se něco na světě napraví, když se do něčeho, do čehokoliv tepe, účastně se radují z drakobijce, který bojuje s kašírovaným drakem. - (Moralisté, brojící proti chybám, které si sami vymyslili.)

+++

Špatný spasitel. Chtěl by zachrániti, spasiti svět, bera na svou Noemovu archu jen chudé. Ale chudí jsou zrovna tak zvráceným produktem veliké nesrovnalosti, jako bohatí. Jestli jiný, lepší řád - nezahajoval bych ho právě jen chudobou.

+++

Kazatel prostřednosti. Snadná misie, kázati to, co je a čeho je až až. Ale horlivý, jako kdyby měl strach, že jí ubyde. - A prostřednost, zmítaná světovou povětrností tady do leva a onde do prava, je polichocena, že se jí někdo obírá, nebo má vztek, že tu před ní důležitě zvedá ukazovák někdo, kdo chce míti víc rozumu nežli ona.

+++

Satiry, tendenční i aktualizující literatura bývají mnohdy zrovna takovým nesmyslem jako poměry, proti kterým tato literatura chce bojovat.

+++

Rozhodlo by, kdyby byl o něco málo, malinko hloupější a bude rázem hloupý beznadějně, docela.

+++

Radost z malých věcí, láska k malým věcem. - Ale ať dovedeš milovati také ty veliké!

+++

Dejte mi pokoj s literární pokorou! - Být skromný, být prostý, těšiti se z mála, vykřesat si drobeček vnitřního světla a tepla z mála, malička - eh ne! i kdybych si hrál s vlastními prsty, hrabal se v popeláku, žral prach silnice... nikdy to nebude z pokory!

***

Čtenářský deník	-	Lelio
	-	Stín kapradiny, Stín kapradiny (2), Stín kapradiny (3), Stín kapradiny (4), Stín kapradiny (5)
	-	Země mnoha jmen

Čítanka	-	Básně z koncentračního tábora
	-	Ledacos, Ledacos (2)
	-	Lelio (Lelio a Pro delfína)
	-	O sobě
	-	Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech, Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (2)
	-	První loupežnická pohádka: O tlustém pradědečkovi a loupežnících
	-	Psáno do mraků
	-	Stín kapradiny, Stín kapradiny (2)
	-	Umělý člověk, Umělý člověk (2)