Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Nad lesem se klene modrá kružba nebes jako nekonečný úsměv. Sám Mír míru dospěl na své nestálé pouti světem do této lesní krajiny; zavěsiv se do zeleného síťoví veškeré vegetace, vyhřívá se tu v záplavě záře sluneční. Dívá se vzhůru v nebes báň, zhlíží se v ní okem sladce otevřeným a pokojným, milostně vrací jí ten její širý úsměv. Tichým mírem šumí červená krev i bílá míza všeho, co žije. Neslyšeti ani tikavého hlásku mladé srny. Mír, vdechuje sladký vítr travinám; Mír, šepotají traviny květům; Mír, líbá květina svou vůní motýla, a motýl usíná v její korunce, opojen svým křehkým životem. Mír, mír, dýchá všechna teplá dálava.
"Heleď, Vašku," vytrhnul se Ruda a vynímá z kapsy automatickou pistoli.
"Ta je dobrá, to ti uznávám," váží ji Vašek závistivě v dlani. To je sakra lepší, než jeho nůž, byť i na obě strany byl broušený. "A celá krabička ostrých k tomu Vašku, něco ti povím: přísahejme si, že - ať je jak je - my jsme vždycky dva kamarádi. Že my dva se nikdy neopustíme."
"To víš, Rudo, to víš!" Mír, dýchá všechna dálava; hrudí obou kamarádů dme se síla neomezeného spoléhání. Natřásajíce libostí své údy, vydávají se na další pouť.
Sladkostí dýchá všechno světlo i stín. Dole, viděti, vede silnice přes strž. Na dřevěném mostě se zastavil hlouček chlapců. Kouzelný zmatek paprsků, stínů a zurčivých vod spřádá se po strži dolů. Chlapci zpívají a výskají. Poskakují skoky skřítčími, házejí dolů do pěnivého víru šišky a haluze.
Ty blaživý hluku volnosti! Je ie ié, uidy uidy ió, ra rá! Tam ti dva, nahoře v mlází, dýchají ten Mír míru, ten den jako by muzika hrála, neomezené spoléhání. Jim by se tak chtělo výskat, ó přetékající poháre svobody, ó přátelství! ach, a uidy uidy ió ra rá! skákati skoky skřítčími, metati z plných hrstí za pěnivým vírem, který tu uplývá spádem nad lidský život rychlejším.
"Pojďme," vzpamatoval se Ruda.
Vláčně se za jejich kroky zavírá mlází. Jdou tiše a šikovně, sotva se větévka pohne. V temném klenutí jejich hrudi zavřeny jsou zbůjné skoky skřítčí, pevně zamčeno všechno jasné halekání. Obezřetně, chytře a plaše utlumují na sobě každý hluk života.
Ej, výskejte, křepčete, veselí chlapci u mostního zábradlí! Metejte z plných dlaní olšové haluze v tenhle spád, který tu v jiskřivém zmatku paprsků a stínů nad život lidský rychleji se žene neznámo kam.
Čtvrtý, ba ne, teprve třetí den se Rudolf Aksamit a Václav Kala skrývají v lesích. Cesta jejich je klikatá a míří neví se kam. Povídají si, že si jdou, kam se jim chce, ale zajisté, že Strach je tím vůdcem, který je vede stezkami neoznačenými. Jejich stopy se mísí se stopami lišek a jelenů, silnice, po nichž se ostražitě ubírají za sebou, vyšlapali slepýš a slimák. Věru, že jsou to cesty těch cest, po jakých lidé za poctivou denní prací nechodí.
Poléhali na listí bukovém, pod větvemi březovými, v houštinách malinových. Hrubé prsty jsou potřísněny šťávami bobulí a z proklaté díry úst, plné násilnictví, voní to po jahodách. Zda jsi kdy, ty černá duše, viděla něco tak čistého a bílého, jako je květ jahodový? Já? pravíš, a kolikrát! Co má na tom být: přece ten bílý jas jitra, který mne (jak dlouho ještě?) vždy poznovu uvádí z beztvarého lůna noci ve vezdejší den, odívaje mne podobou člověkovou.
Tito dva spíše však se zdržují blíž u bělosti květu jahodového, blíž u temných úponků břečťanových, raději ještě však u stínu, který je stínem stínu kapradí, a ještě milejší je jim dusné šero, kde čpí divoká plevel česneku medvědího. Neboť jestli je pohání Strach, čím jsou jim podoby lidské? - A ještě jedno je jisto: kamarádi tohoto druhu mohou se méně bát noci než dne.
Ale ne! Báli se i nebáli, podle toho, jak přecházel den a sunula se noc; že byli ostražití i otrlí; že byli tupí, že byli divocí. Asi, říkali si, asi je štěstí na naší straně; ale nesmíme si to zkazit. A opravdu: ačkoliv jejich paty, upalující před trestem, byly poznamenány krví, nikdo jich nehonil, a vrahovu útěku bylo dopřáno pohody a klidu.
Mlčky jim houština poskytuje průchod, nevztahujíc za nimi svého větvoví, aby je zadržela. Ač je samota vždy táž a podstaty své nikde nemění, mohli ji poznati v obou jejích podobách: Samotu bílou a Samotu černou. Čím jim však byla, třebaže v drobném hemžení zlézali širé záhyby jejího roucha, když se táhli stíny a světly, po stranách jižních i severních, sotva zřetelní pod sluncem i docela ztajeni v tmách?
"Ty krásný lese, lese veliký a voňavý, ty krásný lese československý!" raduje se Ruda Aksamit ze záplavy kolmé, vodorovné a šikmé zeleně. Vysoko nahoře švihla sebou jedlová větev pod lehkým skokem ryšavé veverky; za ní pak běží druhá, ještě ryšavější. Dole kvetou pomněnky podél stružky, která neviditelně zurčí v travinách. Na nepostřehnutelné nitce kymácí se pavouček, trápený drobounkou starostí o své živobytí. Ó, čtenáři, kéž i my, s myslí pokojnou, mohli bychom toto vše v této chvíli viděti!
Rozjařen krásou a silou lesa hledá Ruda, čím by mu dal najevo své pokrevní srozumění: i drží v ruce svěží haluz a do úst si vetknul růžovou květinu.
Vašek za ním.Vidí les i haluz v Rudově ruce, uzřel i v jeho rtech růžovou květinu. Ale tak jako vnitřek bobule bývá naplněn jádrem, tak v jeho nitru usadila se vidina. "Hajný má asi pohřeb." To se Vašek rozpomněl na domov: podivně ostře, naléhavě, avšak aniž by se jasná soustředěnost v jeho srdci čím milosrdným zachvěla, uviděl pohřeb hajného. Po vyprahlé serpentině vzhůru podél cihelny vine se ke hřbitovu černý průvod. Vedle pohřebního vozu jdou myslivci s věncem. Za rakví v nových šatech čtyři děti hajného. Hajná, tisknouc k vyplakaným očím bílý šátek, vede se s čisťounkým staříkem šedých licousů; toť nebožtíkův otec, i diví se staroch, jak je to možno, že táta přežívá svého syna. Bože, jak to jen může být? Já taký vetchý a starý, a on jako skála! Průvod zatáčí serpentinou vzhůru. Je to slavný pohřeb. Jsou tu páni z lesní správy, celá vesnice vyprovází mrtvého, přemnoho lidí sem přišlo z okolí.
Jako tam, kde je pramen, rosí se rozpuklá štěrbina skal čirými kapkami, tak z Vaškova nitra prosakují skleněné jasné myšlenky. Vidí chlapce ministranty v krátkých komžích, sleduje, jak vlnivě ke hřbitovu vzhůru se kymácí černým flórem ověšený kříž. Vidí jednoho každého z průvodu; podivně čiře a tvrdě je zří, jak tu před ním defilují pán nepán, sousedi i přespolní, muži, starci a ženy, i to rozptýlené stádo dětí. Každého z nich zná. Oba hospodští; učitel a industriální učitelka; slečna z pošty; mlynář od Dolního a mlynář od Homího Potoka, zednický mistr z městečka. Kupec a kovář; výměnkář shora i zdola, lidé ze samot, i ta hrbatá švadlena. Počítá: nikdo z těch, které tu očekával, tu neschází. Suchoparným svahem vzhůru se navíjí pohřební průvod, hudba zahrává.
Vašek slyší znět tu pověstnou křídlovku Elsnerovu.
Ty pýcho naší krajiny, křídlovko Elsnerova! Zní, zní, jako vždy znívala, kdykoliv ji rozehrává Elsner Eduard, ten slavný hráč. Zní, zní břeskným i žalným zvukem, vznosně povzlétá její jasný zpěv nahoru k oblakům, nese se daleko k horám, opile sklouzá od temene k temeni, tryská vzhůru nad lesy a zase klesá, pláče a kvílí; její naříkání měkce zaléhá údolími, hladí hlinitá úbočí, horoucně se přivíjí k štítům chalup, bloudí sadem, sladce utkvívá mezi větvemi stromů jabloňových, rozechvívá nyvým steskem stébla trav.
Tou křídlovkou, kterou tolikrát rozezněl k tanci i k pohřbu, přihrál si Elsner nejkrásnější ženu celého kraje. Šla za ním náhle a bez rozmyslu, tak ji přitáhla čaromoc toho zpěvu, že nemohla odolat a odtrhla se ode všech, kteří nepochybně by ji milovali vroucněji, z většího kusa srdce, než ten kulhavý a nakřivený muzikant, jehož všechen rozum a síla, jehož celá duše a srdce sídlily jen v té křídlovce. Vdechl ji tam a zaklel, jsa ještě mlád, už záhy, kdy se mu jednoho dne zazdálo, že milost i láska, i všechna ostatní hnutí duše a srdce jsou mu obtížny. Tak hrál k tanci, kdy jeho křídlovka kol do kola třepotala pestrými prapory radosti, tak hrál i k pohřbu, živým i mrtvým, ačkoliv ani hudba takové síly, takový zpěv, vzlykající přes doly i vrchy, žádného zemřelého už zpět do života přivolat nedovedou.
Čaruje Elsner svou křídlovkou, dokořán otevírá zabitému hajnému mocí své hudby křídla nebeských bran. I vejde tam hajný u veliké slávě; již ho nesou vzhůru, k branám hřbitovním. Nu což, slavný hajný to je: jen o něm mluví teď celý kraj. Všichni v průvodu si vypravují a mluví jen o hajném. Byl to dobrý hajný: dobrák, ba ano, to byl, ale také přísný, kde toho bylo potřeba, ale také zas spravedlivý, člověk, jakého tak hned nenajdeš. Však má veliký průvod, takovou účast už dávno kraj neviděl. Nikdo z těch, kdož by tu měli být, domácí či přespolní, zde neschází. Není tu jen Václav Kala a Rudolf Aksamit. Slavní, moc důležití jsou to hoši, ti dva. Kdo zabil hajného? Kdo mu to udělal? Václav Kala a Ruda Aksamit. Tak, tak, ti dva; jak bych neznal, tetka, celý kraj o nich mluví, jakpak bych nevěděl! To jsou ti dva, co to způsobili, ti jsou známí, ti dva, co zabili hajného. Kde jsou? Ať se jdou pochlubit! Kde je Vašek, Václav Kala, a Ruda, Rudolf Aksamit? Utekli po vykonaném činu, skrývají se, ale jsou hledáni. Dobře tak, kýž je brzo dostanou! ale, jářku: dejte pozor, ti dva, to nejsou jen tak obyčejní chasníci! Ten se jen tak nedá, kdo dovedl takhle hovadsky zabít člověka.
Toť jsou dva vlci, divé šelmy, krvaví ďáblové, ne-li co vzteklejšího; to nejsou jen tak lidé, jako jsme my, vy, sousedé, anebo já; troufám, ti mají v sobě nějakou smělost, takovým ono se od nějaké té kapky krve špatně nedělá - Takoví hrdinové to jsou, ti dva.
Vašek vzhlédl k Aksamitovi, jak si to šlape napřed, napínaje hrubým svalstvem záda své kazajky, jak má tvrdá stehna naditá v napjatých nohavicích, lesní květinu v ústech. Ba, to není Ruda šlapající prach vesnice, Ruda tlačící před sebou trakař, Ruda s tahací harmonikou nedělního odpoledne. Hleďme, roste to ve Vaškovi, pro nás to byla maličkost, zabíti toho hajného - a jak se teď naše postavení ve světě změnilo! "Poslyš, Rudo, teď jsme nějak vzácní, o jiném než o nás se teď doma nemluví. Hajného pochovají, s tím bude konec - ale s námi, s námi mají teď nějakou starost!"
"To bych řekl! A píše se o nás v novinách! -"
"V novinách! A honí nás, to máme jisté."
"Já bych to nikomu neradil. Mohlo by je to mrzet, pro ledaskoho by to mohlo špatně dopadnout." Vašek si představuje své jméno tištěné v novinách. Hoho, celá vesnice otevře úžasem hubu. Jen koukej, světe: Václav Kala a Rudolf Aksamit! Tak je to tedy. Tu ucítil, jak jeho osudu nevšedně přirůstá: Vašku, vždyť ty jsi se sám doposud neznal, ani jsi nevěděl, koho to v sobě nosíš!
"Rudo! S námi, Rudo, je to teď jinačí, než bývalo. Jinak, než u těch ostatních; to není jen tak."
"Bah," vece Ruda, "to se ani nedá srovnávat."
"Hled', Vašku," položil se Rudův nehet na drsné zbytky zdi, tam nahoře, kde v dávných dobách stával loupežný hrad."Tehdy jsme měli být na světě, milá brachu, to by bylo něco pro nás - Ale teď?" Byl hrad, a není. Byli časové, a už nejsou. Vašek přemítá, jak přirostlo jeho osudu. Sám se tomu divím, ale už je to tak, že se nám tak hned každý nevyrovná. Zabili jsme hajného kvůli srnci, a budou-li nás honit, povídá Ruda, že to může pro ledaskoho špatně dopadnout A já jsem také takový, jako můj kamarád. Ano, to jsme my; toť osud, tak se náš život utvořil. Kde bych se byl nadál, že se staneme takovými pány života a smrti, my dva!
Vzkypěla v něm potřeba nepomíjivosti. Vystoupil na kámen a hrotem kudly jal se rýti veliké V.K., pod to pak datum dne a roku. "Dej s tím pokoj, ty blázne, co myslíš, jakpak kdyby to někdo tady uviděl?" Práce byla už skoro hotova, i pokračuje v ní Vašek jiným způsobem: vyškrabává hrotem nože svůj zápis, ruší zas, co tu pracně urobil.
Mizí záznam jména, mizí záznam času. Václav Kala stírá z kamene své já. Důkladně a trpělivě, s blahým uspokojením práce pořádně udělané.
"Nevadí," zabručel, když toto dílo bylo hotovo: však ono se na nás tak hned nezapomene!"
"Jsme my to nějací chlapíci, my dva -" zvedá se Ruda ráno ze suchého listí. Dva lesní dravci, lvové, sokoli, dva sveřepí tygři lesních houštin, my, hoho! nám se tak hned každý na kobylku nedostane.
"Myslím, že mají z nás strach." Co? vypadá tady ten Vašek, jako by se bál? Mračně a směle zírá před sebe, jako by kumpanii čertů do boje ved. Na toho, jářku, je možno se spolehnout. Ti dva by, panečku, něco vykonali za starých udatných časů. To by svět koukal! Co?
Zvali je Postrachem lesů, bájí si Ruda Aksamit.
Dva dravci roklin a houštin, vycházející z lesů.
"Dneska jsem v dobré náladě," vytahuje se Vašek, a už se troufale vydávají rovnou na silnici Nám že by bylo něco zakázáno! Dneska stojíme za víc, než abychom se bez ustání plahočili podrostem, kozí nohou, mokřinami, protivnou sutí a roštím, a kašleme na všechno nebezpečí.
Tak, tak, kamaráde, jen vesele do toho; kdoví, co lepšího nás tam vpředu nečeká!
Počkejme, praví čtenář, toto mně jaksi nesouhlasí. Něco mi je tu divno: jak to, že tito dva, Vašek a Ruda, podléhají takovému kolísání nálady? Zabili hajného způsobem zvířeckým a po vykonaném zločinu prchají, toť správno. Utíkají, bojíce se pronásledování, skrývají se opatrně jako zajíci, jako divoká zvěř, tají se v lesních trávách, neboť jsou plní strachu, že užuž je četníci dopadnou. Nechť jim ten strach svou palčivostí vysuší plíce, nechť je zadáví, ať jim svými vzteklými zuby po zásluze vyžere útrobu!
A teď najednou se vydávají na otevřenou silnici docela troufale, nepředloženě, ba až se slepou drzostí. Kde je tu jaká důslednost? Jak může někdo být zároveň zbabělý a zároveň tou měrou smělý?
I může, čtenáři. Kupříkladu Václav Kala a Rudolf Aksamit.

***