Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Odmítnuvše pokusy dob starších jakožto nedokonalé a netechnické nebo nedosti vyhovující, obrátíme svůj hled k bezprostřední přítomnosti za tím účelem, abychom zamítli i všechny pokusy další, jestli ještě, po našich kritických výpravách, někde nějaké zbývají. A ejhle, tuto vidíme dva divné panáky, s nimiž bylo napácháno zbytečně mnoho křiku, kterak hledí se před našimi trefujícími kritickými šípy uchrániti v zášeří Uměn. Nechť se nemýlí! Dostihneme jich i tam, v rezervacích chráněných Akademiemi, Uměleckými spolky, Dramatickými svazy i Ministerstvy krásných umění, a složíme jejich kadávery ke svým nohám. Štětiny jejich uší si pak odneseme na čepicích jako vítěznou loveckou trofej.
Velmi byl přeceňován čin mladistvého učence dr. Karla Čapka. Onen poněkud dobrodružný literát vyrobil v amerických továrnách svého Robota a rozesílal pak tento artikl do celého světa, uváděje takto veškerou vzdělanou cizinu v omyl, jako by v Čechách nebylo literatury ještě jiné než tzv. exportní.
Podle Čapkových teorií a slibů měl tento Robot nahraditi dělníka, my však pravíme otevřeně, že se v praxi mnoho neosvědčil; bylo ho užíváno pouze ve službách divadelních a poděkoval tu a tam v těžkých robotách tzv. národní propagandy. Ostatně, jako živé automaty starších dob byly cele hotoveny ze strojů, nejsouce tedy vlastně lidmi, tak zase Čapkovi Roboti by vyráběni výhradně z organického rosolu, nejsouce ani stroji, tím méně pak lidmi. Velmi správná a ryzí byla tedy intuice oněch kritičtějších krajanů, kteří zavčas prohlédli tento Čapkův trik a hned po prvním předvedení Robotů prohlásili, že v tom jistě musí být nějaký švindl.
Měli mu to zasolit ještě ostřeji; my však odvrátíme se s nelibostí od tohoto nesolidního zjevu, abychom s nelibostí nemenší upřeli svůj zrak na jiný, rovněž velmi pochybný pokus o Umělého člověka, na onen nemotorný paskvil, jímž jest
Homo cubisticus čili Člověk kubistický. Tento Člověk kubistický, uvedený do světa s nezřízenou reklamou, prezentoval se (jediné, co mu nelze upříti) skutečně velmi konstruktivně strojově, sestaven z válců, hranolů, krychlí, jehlanů, kuželů a koulí, a stavě na odiv vzezření nadmíru dřevěné, kovové a skleněné, jako by opravdu již byl tou nejposlednější a nejvyšší příčlí na žebříku vzestupného vývoje lidstva.
Pomalu! pravíme však neskromnému vetřelci, jenž vtrhl tak zhurta působiti zmatky nejen v přírodním výběru, nýbrž i v estetických citech člověčenstva, vari! okřikujeme tohoto neomaleného výtržníka, pohlížejíce naň s otevřeným hledím! Neboť, jak prokázáno, i tento Homo cubisticus, jehož podobiznami byly zaplavovány naše listy, výkladní skříně knihkupců i výstavy, jenž dovedl znásilniti důstojnost jurorů a vniknout i do výstav tak vážných, jako jsou ony S. V. U. Mánes (z nichž některé byly slavnostně zahajovány dokonce i za přítomnosti zástupců vlády), jenž tedy se uměl vetříti se svým drzým čelem až i sem, mrzce se kochaje na své skandalizující přítomnosti v místech téměř posvátných, upíraje urputně, ne-li s přímo výsměšnou tendencí své začasto jen jediné oko (co druhé šilhalo kdesi z kouta obrazu, ukryto za nějakým jehlanem) na tyto důstojné zástupce vlády a jurorů, pase se na jejich pohoršení a údivu, nuže, jak prokázáno, tento šalebný Homo cubisticus vůbec ve skutečnosti neexistuje! Je svými pachateli pouze předstírán na obrazech, kde honosí se svými mechanickými tvary a hranami, této pyšné lži však neodpovídá žádná fyzická skutečnost.
Není prostě takových lidí, jichž podoba byla pod touto fazónou kubistickými obrazy klamně předstírána!
Nuže, jde tu tedy o falzifikáty v dějinách falzifikátů dosud neslýchané, neboť zde jest falšována neexistující skutečnost. Jest smutné, že k takovému sprostému podvodu mohlo býti zneužito čistého pláště umění.
I bylo nutno přikročiti k obraně. Zajisté že mnohý z odvážných útočníků se o toto ostroúhlé umění krvavě pořezal, než bylo toto padělatelské malířské hnutí prohlášeno za křečovité výplody vyprahlých mozků; vzápětí byl pak tento Člověk kubistický na hlavu poražen p. prof. Žákavcem a Devětsily. Devětsilové ho podrobili pozorování sociálně psychologickému, aby dospěli k diagnóze, že Homo cubisticus není proletářem; je to naopak měšťák, který se celý rozlámal a rozpadl ve střepiny a trhliny, když hroutily se staré řády světa a společnosti. Je tedy překonán, není pro něho v dnešní době místa, neboť to je rezervováno pro bytosti vyvolávající hnutí sociálního soucitu, jež nejsou ani tak vyjádřeny malířsky, jako spíše verši a manifesty pěstovanými tímto Sdružením. Ze své strany objevil pak p. prof. Žákavec, že onen kubismus vylíhnul se jakožto malířský směr vlastně z chorobných výplodů tří potrhlých staříků, načež byl pak vypěstován a do světa uveden z rozmaru člověka velmi míchaného původu italsko-španělsko-francouzského, jenž se zove Picasso. Tak byla u nás prokázána závadnost kubismu po stránce mravní i historické, estetické i věcné, psychologické, patologické i sociální. Jeho pachatelé jsou odhaleni a od těch dob Homo cubisticus živoří pokoutně, objevuje se jen občas v časopisech, ve výkladních skříních knihkupců a na výstavách, míjen intelektuální elitou i slušnou společností, opovržen buržoy i proletáři.
Když jsme nyní odstřelili Robota i Člověka kubistického, ukazuje se nutnost, abychom si odklidili z cesty ještě jeden omylný typ zvaný Homo sandwichiensis. Člověk Sandwichman mohl by snadno povrchními pozorovateli býti považován za Nového člověka umělého, od kterého se však liší tak význačnými znaky, že naprosto, jak praví houbařské knížky o hříbku a holubince smrduté, nelze je při bedlivějším pozorování zaměniti. Ačkoliv Homo sandivichiensis, užívaný rovněž ve službách obchodu, začasto zdá se býti zhotoven z rosolu jako Čapkův Robot, ačkoliv je oděn lepenkovými pouzdry jako dříve již zmínění rytíři z Balladyny, i popsán písmeny a číslicemi, jako bývá Homo cubisticus, přece ani v nejmenším není pokusem o Nového člověka umělého. (Na omylu však jsou ti, kdož spatřujíce ho potulovati se v tlupách, neprávem usuzují, že jest volným dítětem přírody, zrozeným na divokých luzích ostrovů Sandwichských.) Nikoliv! Sandwichman není tím ani oním. Jeho tlupy nejsou vázány nijakými vztahy kmenovými a rodinnými, neboť jsou útvarem docela náhodným, stmelovaným podle rozmarnosti osudu a za hmotnou odměnu. Nejsou však útvarem politickým; ba nejsou Sandwichmani ani filantropy, reformátory a vůdci, ačkoli vycházejí do ulic a mezi davy, aby zde hlásali, co jest na světě prospěšného a nejlepšího. Sandwichmanství jest prostě povoláním, a to dosti chudým. Jako mnozí lidé z kruhů učených sestávají hlavně z celé knihovny, žurnalisté z obecných rčení, poslanci a řečníci z hesel, tak udělán jest Sandwichman z jediného výkřiku, který však není výkřikem sociální vzpoury, nýbrž obchodním. I nedělá to tedy ten Sandwichman pro sebe, ale pro jiné. Svou pestře pomalovanou slupkou hlásá jakost různých výtečných kuchyní a piv, v této lákavé slupce je však uvnitř skryt jeho lačný žaludek; vyhlašuje zábavnost podniků, znamenitost hudebních kapel, atrakcí i sportovních zápasů a přednosti všelikého zboží, v jeho nitru je však mrzuto, nudno, pusto a prázdno. Tak je Sandwichman automatem jen velmi nedokonalým, jehož vnitřní složení neodpovídá vnější funkci.
Po jisté stránce je však chybou, že nemůže být jeden každý z nás svým vlastním Sandwichmanem; naše obchody jsou dnes vesměs mizerné, neboť věci duchové jdou teď tuze mizerně na odbyt. Komu, ptáme se, se to tak hned podaří, aby kritikové byli jeho dobře cvičenými Sandwichmany?

+++

Obdrželi jsme bouřlivý příval přípisů z řad čtenářských, které dokazují, že naše kapitoly jsou čteny s velikým zájmem. Mnohé z nich projevují náramnou nedočkavost, žádajíce si neprodleně čerstvých ukázek onoho Nového člověka, Člověka umělého, neboť jak sdělují, nemají prý žádných důvodů, aby s dnešním pokolením lidským byli spokojeni. Věru, že sdílíme jejich nespokojenost vřele, odkazujeme je však k blízké budoucnosti, pobízejíce je k trpělivosti, neboť Homo artefactus není dosud definitivně vytvořen. Jiné dopisy naproti tomu prozrazují nám spíše zlomyslné šprýmaře, kteří políčili na nás otázky úkladné, patrně se těšíce, jak se budou pásti na našich rozpacích. I těmto odpovíme zdvořile, v přesvědčení, že i z té obtížné situace, do níž usilují nás zaplésti sítě pletichářů, můžeme čerpati moudrost, a vytěžiti tak mnohé cenné poučení pro lidi slušnější.
Tak především ptají se nás mnozí, zda onen nový Mechanický člověk, slibovaný několika čelnými italskými Futuristy, o nichž jsme se zmínili v úvodě, jest již na cestě. Že prý by takového člověka velmi potřebovali místo lidí svých, kteří jim při velkých mzdách jsou jen pro zlost a k ničemu. Tak přejí si mnozí z těchto interesentů kombinaci služky se smetákem nebo kombinaci psacího stroje s úhlednými dámskými ručkami a hlavičkou, ale už s ničím dál. Jiný zase přál by si být zkombinován s gramofonem, prý aby si odpočinul, atd. - Těmto a podobným pravíme tedy pro informaci, že onen futuristický Nový člověk není ještě vytvořen, nacházeje se dosud ve stadiu manifestu. Zdá se však, že při prudké náruživosti, kterou tito Futuristé pojali ke kusům dřeva a železa a k moderním strojům i konstrukcím, nedá zrod nového Mechanického člověka dlouho na sebe čekati. Tolik aspoň zdá se nasvědčovati vášnivé doznání, jímž svěřují se nám ve svém manifestu:

Les belles machines nous ont entourés, en se penchant amouresement sur nous, et nous, sauvages instinctifs, découvreurs de tout mystère, nous nous laissons prendre dans leur ronde frénetique! Amoureux fous des machines, nous les avons possédées virilement, voluptueusement!

Nuže, po tomto provolání není už nejasno, jak věc stojí. Připomínajíce tedy oněm netrpělivým interesentům osvědčené přísloví: "Až čas přijde, samo vyjde," nabádáme je k nedlouhému již a nadějí plnému čekání.
Dále píše nám nejmenovaná dáma, že spatřila kdysi na výstavě v Berlíně futuristický obraz, na němž byla podobizna mladého muže, provedeného na některých místech doopravdy plasticky a opatřeného skutečnými kníry a pravou frizúrou. Doznává jemně, že tento muž se jí zvláště líbil, a ptá se, jestli výroba takovýchto mužských podob od té doby nepokročila ve svých zhmotňovacích procesech tak dalece, že by bylo možno za dostupnou cenu obdržeti takového muže, ovšem v provedení úplném, neboť ona podobizna tehdy byla pouze tzv. torzo; přála by si, aby takový muž, je-li k dostání, končil dole pěknými ponožkami a lakovými střevíci.
Na to odpovídáme, že výroba těchto umělých mužů byla v těžkých dobách války zastavena, patrně pro přílišné zvýšení cen zboží vlásenkářského, a že ostatně běželo tu o hodně nelegitimního bastarda, v němž kalným způsobem křížil se Homo cubisticus a Homo friseuriensis.
O této čeledi obdrželi jsme dva dotazy obsahu poněkud nevážného, které prozrazují, že pisatelé nás chtěli uvést v rozpaky. My však pravíme: Ruce pryč od tak nečisté práce! Což Homo friseuriensis, kterého známe z vlásenkářských výkladů, kde honosí se ušlechtilým knírem i frizúrou, skvělou pletí, snivýma očima i okouzlujícím úsměvem, což tento Homo friseuriensis, kterého ve zvláště přitažlivých exemplářích ženského rodu známe též z obchodů se šněrovačkami a s pleteným zbožím, jest vůbec Mechanickým člověkem? Zda nejeví se mnohem spíše, jak dosvědčují jeho organické půvaby, býti vzácnou hříčkou přírody, která se tuto pokouší dosáhnouti vzornosti a dokonalosti v kráse přirozené a ideální, jež, v případech zvláště zdařilých, jest jedině jí vlastní?
Však také, když umění malířské, znaveno neplodnými výplody všelijakých intelektuálních směrů a ismů, jako ztracený syn znovu se navrací od suchých abstrakt k rodnějším nivám krásy a přírody, tu do valné míry stává se jeho ideálem Homo friseuriensis, jenž tu usedá do obrázků k různým idylám, kompozicím a selankám, naplňuje ušlechtile koncipované krajiny přirozenou libostností svého zjevu, ladností a úměrností pohybu i sličností tváře, což vše tvoří nejpodstatnější půvaby tohoto malířského směru. Tento směr se nazývá idealismem, novým realismem či klasicismem, neboť od přírody směřuje k ideálu a přes ideál opět k přírodě, usiluje v tomto zdárně do sebe uzavřeném kruhu zachytiti co nejplněji krásu a skutečnost.
Nuže, do této kategorie (ovšem v souvislosti velmi volné) náležejí, jakožto podčeleď svého druhu, též i rákosové panny a panáci krejčířů, Homo vestiarius, jichž se týkají jiné obmyslné dotazy. Nechť se nikdo nekojí zlovolnou nadějí, že padneme do té léčky, abychom tyto figuríny prohlásili za výtvory sochařské!
V moderním sochařství všechno jest vlastenecký pohyb, vzruch, patos a dramatičnost, kdežto tyto postavy zachovávají důstojný klid; i když jsou neoděny, přece se nikdy nevyznačují onou mírou fyzické necudnosti, jakou překypuje dramatická a monumentální nahota soch.
Stejně však jest nutno vyřaditi je i z vývojové stupnice vedoucí k Člověku artificielnímu. Jsou prostě jen funkcionelní a potenciální náhražkou člověka společenského, určeného k tomu, aby na sobě nesly a ukazovaly nové a dobře padnoucí šaty. A kromě toho nemají ani hlavy. Jsou tedy jen velmi sumární náhražkou člověka společenského, který přece chce ukázati ještě něco víc než jen dobře padnoucí šaty, a proto má hlavu. Kdyby jí neměl, čím pil by pak čaj? Kam přikládal by si divadelní kukátko a kde by se vějířem ovíval? Jest pochopitelno, že příroda ve své prozíravosti takovému nedostatku nemohla dopustit.
Je zajímavo, že příroda, pokoušejíc se uvést do života typ Homo vestiarius, který nemá hlavy, doplňuje ho začasto hlavami typu Homo friseuriensis, a vytváří tak životaschopný a kompletní samostatný typ, Šviháka. Přirozené prostředky přírodní nestačily však dále než k vytvoření Šviháka někdejšího (Homo elegans antiquus), který po mnohých stránkách překonán jest dnes zdárně Švihákem moderním (Homo elegans mod.).
Švihák moderní jest nesporně pokročilejším typem Šviháka někdejšího. Netvořily na něm jen zastaralé prostředky přírodní, neboť na jeho vytvoření spolupracovala i kultura nových věků, energie to vysokého napětí. I udělala ho k obrazu svému po způsobu poněkud strojovém, sportovním a detektivním: Švihák moderní přejímá do své konstrukce ledacos, co přineslo nám století páry a elektřiny, automobilů, kopané a filmu.
Pohříchu však i zde, pod slibnou slupkou, ukrývá se bezcenné jádro člověka někdejšího, ba což horšího, dokonce i velký kus zvířete. Svlékne-li Švihák své šaty, zbývá pod nimi v nejlepším případě obyčejný člověk, zcela tak jako ve středověkém rytíři. Běda však, jestliže jeho tělo, jak velí móda a mrav, je zpracováno sportovně! Duch času zvolil si v takových schránkách sídlo věru pro ducha nevhodné. Sportovní drezura a muskulatura, těžká i lehká váha učinily tato těla podobnými tělům chrtů, erdelů a závodních koní, býků a buldoků. Běda, což bylo by v záměrech vývoje vytvořiti Mechanické zvíře před Mechanickým člověkem?
Nikoliv! Švihákova mechaničnost je zcela zevně zhotovena střihem a žehličkou; zda však i jeho tělo bylo střiženo anglickým střihačem a zlepšeno vatelínem, zda jeho duše jest lemována, důvtipně štepována a vyžehlena do pravých záhybů? - Myslíme, že po této hlasem nejvyšším položené otázce nemusíme Švihákovu polovičatost obšírněji dokazovati. Švihák je tvor vnějškový. A chce-li se mu toho tak tuze, nechť pro nás a za nás podle libosti pokračuje ve svých sportovních drezurách. Nevznikne z toho nový Člověk mechanický, ale jakási tuze divná perzifláž starodávného Kentaura. Kentaur byl od pasu nahoru půl člověk a od pasu dolů půl zvíře. U těchto Šviháků to bude drobet jinačí: Člověčí část tu bude začínat a končit zrovna jenom šaty. A o ostatním zbytku už raději ani nemluvme.
Opusťme Šviháka, vpálivše do jeho branek již svůj poslední rozhodný gól. Nač ještě pokračovati, když zápas již je rozhodnut (100:0)!
Jiné dopisy nás zase upozorňují, že jsme opomenuli ve svém výčtu uvésti tzv. Panáka fackovacího, tak oblíbeného ve Vídni. Nuže, nechci se z pochopitelných dnes svatých pohnutek národní důstojností a pýchy o tomto předpřevratovém krajanu šířiti, a pravím jen: buďme rádi, že jsme se této služebnosti zbavili!
A tuhle máme jeden další přípis, který podle všeho jest diktován nemístnou stavovskou samolibostí. Že prý jsme opomenuli uvést Vojáka (Homo miles)! Voják prý ze všeho lidského zplození nejspíše jest hotovým mechanismem. Voják prý po všech svých funkcích nejvíce se přibližuje živému automatu. Proto odjakživa jeho místo v hierarchické stupnici člověčenstva bylo nahoře a proto vojíni byli také vždy nadáni různými výsadami nejen snad u dam, nýbrž i u mocnářů a vládců tohoto světa, kteří pokládali si za čest od praporčíka v kolébce postupovati automaticky až po nejvyšší velitele veškerých branných mocí.
Nuže, zde nás pisatel svou poznámkou o automatickém postupu nutí nejprve poněkud odbočiti. Zajisté jest nám známo, že život veškerenstva, pokud jest rozumně regulován, děje se automatickým postupem! Zajisté že člověk jest stvořen, na svět uveden, připravován a vzděláván k tomu, aby postupoval automaticky po žebříku úředních jmenování a povyšování. Zda by bez automatického postupu nenastal chaos? Krom obavy, že schopní by se příliš brzy mohli octnouti nahoře, vyvstala by obava vážnější, že neschopní by se tam vyšplhali ještě rychleji a dříve.
I obracíme se znovu k pisateli. Což není právě nám známo, že v životě jest mnoho automatického? Vždyť zrovna tento fakt jest základním kamenem našich vývojových teorií! Či domníval se snad pisatel, že svou reklamací, v níž nejvyšší místo v mechanismu světa vyhražuje Vojákovi, snadno a lehce vyrve nám ovoce naší práce a že způsobem tak laciným podaří se mu postaviti Vojáka na vrcholný stupeň mechanického tvoření? Vždyť my nikterak nehodláme popírati, že Voják jest původně koncipován jakožto automat, jsa vypraven, veden a živen podle rozpočtu a předpisu, natáhnut a uváděn v chod kázní, ale považujeme za nutné prohlásiti zásadně, že tato veliká koncepce, sledovaná odevždy s nejvážnější energií, s pomocí veškerých prostředků vojenské vědy všemi vojenskými správami nejrůznějších pokročilých národů a zemí, úplně ztroskotává na jisté závadě kardinální, kterou se nižádné vojenské vědě nepodařilo dosud překonati.
Touto kardinální či (když se jedná o vojsko), lépe řečeno, generální závadou, která naprosto rušivě zasahuje do vojákových automatických schopností, jest jeho nevykořenitelná erotičnost. Voják, jenž je vždy jaksi zásadně zamilovaný, není pak nikdy cele u služby, stává se lajdákem a dělá všechno špatně; však toho ani vojenská správa nijak nezapírá a představení dokazují to vojákům denně a při každé příležitosti silnými hlasy a upřímnými slovy. Tolik by mělo být známo pisateli, jenž přece pochází z vojenských kruhů! I radíme mu, aby nerozbíhal se předčasně k požadavkům příliš náročným, aby se pokusil raději věcnějším způsobem zlepšiti jakost vojska a předběžně se přičinil o odstranění tamtéž tak oblíbené a kupodivu že trpěné písně "Copak je to za vojáka, když děvčete nemá!", v níž obnažen jest nabíledni sám nerv zmíněné vojenské demoralizace. A pak teprve ať automatickým postupem pokračuje v náležitém zlepšení dalším.
Pisatel nám snad namítne, že tato výtka může se týkati jen prostého řadového vojáka, že však vyšší, starší šarže a generality jsou od rušivého erotismu oproštěny. Připouštíme. Co však může dělati sebelepší generál se špatnou armádou, s armádou zamilovaných? Čeho může dobývat? Není vůbec dobrých vojáků: každý dobrý voják padne přece vždy na poli slávy! Jací vojáci potom zbývají?
Tím tedy byli bychom s Vojákem i pisatelem hotovi.
Viděl jsem zde, že uniforma neodlišuje vždy ještě člověka, jenž s takovými zevními prostředky nemůže být vývojově zreformován a od základu přeměněn. Bylo by třeba zasáhnouti v jeho organismus hlouběji, aby bylo docíleno Člověka mechanického. Problém však není tak těžkým, jak by se zdálo; jest jen nutno u správné míře užíti všech účinných prostředků. Zda například mnohdy nestačí již udělení pouhého titulu, aby se člověk značně odlidštil a stal se co nejúplněji svým úřadem? (Upozorňujeme mimochodem v této souvislosti, zda by nebylo v zájmu státního stroje doplniti namnoze některé tituly a úřady opět uniformou.)
Konečně přípis poslední, ze všech nejpošetilejší, kde na nás nachytán lapák v podobě polních hastrošů. Ptá se, zda snad Hastroš polní není nejvýš vývinu schopným předznakem Člověka umělého, složen z konstrukce nad pomýšlení jednoduché a praktické, oděn nejrůznějšími součástmi, v nichž člověkův oděv po stránce tvárné i technické nehraje úlohu nejpodstatnější. Zda prý by nebylo s výhodou uděliti podle tohoto vzoru Novému člověku místo hlavy prázdný hrnec, jenž nikdy netrpí neuralgiemi a migrénou? A zda ostatně prý již odedávna neexistuje dosti Strašáků v zelných polích života společenského, sociálního a vůbec veřejného?
Bodejžť! pravíme, vida, jak mu otrnulo! Však se nepochybně i tento nezbedník před převratem dosti natetelil před všelijakými strašáky, a dnes dělá hrdinu! I bude tedy tento janek opovážlivě panáčkovati před strašáky tak dlouho, až se omýlí a přijde před opravdového myslivce. Beztak stalo se to v posledních dobách častěji, že leckteré škodné, která se bez respektu k zákonu a autoritě i dobrým mravům dosti dlouho v zelništích života cynicky přejídala, přece jen koneckonců se dostalo za naučenou! Tak přejeme i tomuto pisateli, němž právem čujeme nesolidního kariérníka těchto dob, jehož dopis je psán psacím strojem na papíře s pyšnou firmou Banky, Směnárny, Komisionářstva, Agentury, Společnosti, Družstva, Exportu a Importu, Kanceláře, Zprostředkovatelny, Sekretariátu, Žurnálu, Klubu, Politické strany, Výboru, Spolku, Dozorčí rady, Ředitelství atd., a ani už nevíme, čeho ještě.

+++

A teď konečně, když jsme si důkladně odbyli část kritickou (negativní), přikročíme k vytyčení bodů pozitivních, na nichž lze uskutečniti definitivní výstavbu Nového umělého člověka.
Viděli jsme, že člověk nemůže jen tak zhola uvnitř býti naplněn těmi kovovými pákami, kolečky a šroubky, z jakých jsou sestavovány automaty. Potřeboval by pak pevnějšího obalu, než je lidské tělo, a pak by tu z člověka vlastně už nic nezbylo. Naproti tomu zase každá snaha vypraviti člověka zevně mechanickými formami i uniformami ztroskotává na té vnějškovosti, neboť tu zase není dostatečně brán do součinu lidský vnitřek. Bylo by tedy třeba najít blahotvornou střední cestu mezi oběma těmito způsoby; bylo by ovšem nutno při těchto reformních zákrocích postupovati opatrně a bez nepředložené překotnosti, aby to člověk živ předržel.
To však je jen část celého díla. Přenecháme ji povolaným experimentátorům, na druhé straně pak očekáváme, že i Futuristé vykonávají své a že z jejich zásnubů se Stroji brzo již vzejdou speciální ukázky nového Člověka mechanického. I tam, doufáme, najde se pak ledacos použitelného.
Vedle toho podáváme zde náš nárys vlastní, prodchnuti přesvědčením, že naše řešení jest ze všech nejlepší.
Naše myšlenka především zakládá se na všech možných opěrných bodech, které z předchozích kapitol je možno vyvoditi. Je tedy syntetická. Tvrdíme, že v moderním člověku uloženo jest již dnes tolik mechanismu a umělosti (vlivy prostředí, selekce, životní ekonomie, civilizace, zvyku, úředního povolání, kultury, techniky, chirurgie, kosmetiky, stavovství, pokroku i života vůbec atd.), že jest věru již nejvýš na čase, aby všechny tyto mechanické elementy byly v člověku i na člověku technicky i organicky uspořádány a uvedeny v náležitou jednotu Nového umělého člověka.

+++

Nový Umělý Člověk bude tu:

1. když dostoupí maxima své mechaničnosti,
2. když po stránce technické vyrovná se Stroji,
3. když jeho tělo, jakkoli po obou těchto stránkách reformované, nebude zkráceno o své nutné vitální funkce.

Toť tedy teoretické jádro naší myšlenky. Bylo již přečasto tvrzeno a dokazováno o lidském těle, že jest velmi precizním a důmyslným strojem. A skutečně, pohlédneme-li na lidské tělo technicky, tu shledáme, že sestává z konstrukce, z rour, z kotlíků, pák, ložisek, tahů i flitrů. Z téhož technického hlediska však vzápětí seznáme, že jak tyto součástky, tak i celek nejsou tu náležitě technicky vypraveny.
Neboť čím odlišuje se člověk podstatně od stroje? Tím, že pracovní energie strojů jest měřitelná, kdežto člověkova pracovní energie jest nevypočitatelná. Stroje mají své měřiče, své manometry, časoměry, tlakoměry, své šipky, rafije a stupnice, kdežto člověk nemá takového nic. Následkem toho člověk například nikdy neví, kdy má málo nebo dost; žádná číslice mu neukazuje, kdy je třeba přejeden nebo přepracován, žádný ciferník mu nevyjeví, co unese a snese, jestli si může ještě víc naložit, nebo má-li už raději přestat. Zda člověk kdy na puntík ví, kdy měl by třebas ve svých vznětech zabrzdit, je-li duchovně přehřát, či nenachází-li se právě ve stavu své nejvyšší tělesné výkonnosti?
Důsledek pak jest, že člověk, nemaje těchto měřičů, jest ve svých funkcích bez kontroly neregulovatelný a nemírný. Není již takto vedle svých dokonalých technických výtvorů potom vlastně jen kusem syrového masa a divochem? A zda ho pokročilé technické století může v tomto nízkém stavu zanechat?
Pravíme, že nezanechá! Jakkoliv se člověk vyznačuje obzvláštní slabostí poklesati čas od času do stavů nižších, přece bude, dík věkům, pokračovati na dráze vzestupné. Věda, technika, zvyky, život ve společnosti i starost o chleba uložily v něm mnoho mechanického a umělého, co mu takříkajíc přešlo do krve. Uvedli jsme dříve, že pokrok věků opatřil nás například brýlemi i umělými chrupy, které napotom staly se už zcela přirozenou součástí našeho organismu. Hle, jak technický pokrok razí si cestu až do našich úst!
Hurá, vizme ho na postupu!
Hleďme, jak čas, kdysi dávno měřitelný jen přesýpacími hodinami hvězd, sestoupil na věže a z věží do stěn příbytků lidských, a zanedlouho - neboť vývoj jde nezadržitelně vpřed - hle, čas seskakuje z hodinových skob a podstavců, aby se bezprostředněji přimknul až k samému člověkovu tělu: člověk nosí ho teď už v kapse své vesty, chronometr stává se částí jeho oděvu a reprezentativně výrazovou složkou jeho figury. Avšak hip, hip! vývojový běh není ještě ukončen; v nástupu jsou věky moderní. Chronometr vyskakuje z mrtvé vesty a v podobě náramkových hodinek teple se umísťuje na zápěstí moderního člověka, na útlých kotnících dam: už je na samém holém člověkově těle! - A nyní, hip! už jen jeden vývojový skok a jsme u cíle: na člověkově zápěstí spatřujeme pěkně vytetovaný ciferník a rafije ukazuje čas. - My tohle věděli: historický vývoj hodin a technický vývoj člověka nemohly dospěti jinam.
Jaké to byly primitivní časy, když ještě lidé museli nosit své hodinky v kapse!

+++

Vstupujeme do nových věků. Dvě vědy zasnubují se vespolek do utěšeného svazku; technika, věda strojů, a fyzioplastika, technika lidského těla, dvě vědy, jimž není nic nemožného. Nový člověk, Homo artefactus, bude technicky opatřen svými ciferníky a číslicemi, tlakoměry, časoměry, hustoměry, plynoměry, manometry, ampérometry, zesilovači a setrvačníky, měřiči všeho určení a druhu. Potrubí, kotlíky, filtry, zhusťovače, zřeďovače, chladiče, pumpy, převody, páky, lokomoční agregáty, ložiska, výfuky i topné rošty jeho dříve přírodního těla staly se teď skutečnými stroji.
Nový člověk ráno vstane, probuzen svým zápěstním chronometrem. Pohlédne na svůj dynamometr, který ukazuje dnes o něco méně než včera; ovšem, včera byla na Národním premiéra s příliš moderní režií a to nás drobet rozčílilo. Úhledné skleněné sloupky na břiše zaznamenávají na čárku přesně aciditu žaludečních šťáv, procento kyselin a solí; cukr, bohudík, neukazuje se žádný. Tep, znamenaný destičkou na hrudi, jest celkem dobrý. Stroj těla jakžtakž utěšeně funguje.
Nyní je třeba vřaditi se se svým tělesným strojem do mašiny života. V kanceláři je všechno v pořádku. Jen praktikant není přítomen, zanechávaje tu místo sebe omluvu, že musel jíti do bezplatné kliniky technicko-fyzioplastické. Porouchal prý si regulátor, kdy se shýbal pro účetní knihu, jestli si to, uličník, neudělal při kopané nebo kdožvíkde jinde. Ta mládež je věčně stejná! - Zato pan přednosta kanceláře tu sedí (ač už dávno by měl jíti na penzi), sedí tu jako vždy, pochrchlávaje nad akty, dynamometr mu stojí už skoro na nule, pečlivě ovinutý teplým vlňákem. Pan přednosta je ještě automatem drobet ze staré školy.
Rovněž i v jiných pracovních oborech mechanismus života dobře běží. V továrnách vše funguje vyměřeně, vše jest pořádek a přesnost. "Pane Pracoun," praví šéf, "udělejte mi ještě tohle a tohle!" - "Rád bych jim to udělal, pane šéf, ale při nejlepší vůli nemohu," omlouvá se pan Pracoun, "je toho dnes už akorát a mám už svých osm hodin a své kilogramometry automaticky odpíchnutých. Důvěrník by mně při kontrole vynadal a oznámil by to straně. - To vědí -"
Dík měřičům hustoty i obsahové hladiny není již Novému člověku neznámo, kolik by měl pojíst. "Dejte mi, sklepníku, ještě gorgonzolu," praví host. "Máme tam, vašnosti," praví sklepník (opatřený novým patentním zaznamenávačem obrátek ve vteřině), odhaduje uctivým okem červenou čárku na hostově hustoměru, "máme tam ještě krásnou kachničku, snad by se vešla -"
Dík milostným teplo- a tlakoměrům poznávají milenci neomylně, jaký je jejich vzájemný žár, kontrolují stupeň a jakost svého milostného tlaku, zkoumají citlivými magnetickými střelkami svou přitažlivost. Stane se sice, že mnohý zklamaný a odmítnutý milenec rozbije v bolestném rozčilení dívce tlakoměr, přece však se zavčas předejde častým nešťastným manželstvím, jakými trpěly doby minulé.
Běh světa se nepochybně velmi zlepší. Ovšem i Homo arfetactus, ač nachází se již na vrcholném vývojovém stupni, nezapře v sobě někdy kus člověka starého, který se v něm tu a tam ve chvíli nestřežené nebo pod tlakem nízké vášně projeví.
"I vždyť to o vás beztak každý už dávno ví, že se vám už pokolikáté neujal ergometr!"
Neboť zdá se pohříchu, že politická vášeň přetrvá člověka až do Soudu posledního. Zajisté že partaji Spravedlivých bude i tam nutno svésti poslední krušné boje s Hříšníky, kteří ve své zlobě budou podporováni agitacemi žurnálů z oficíny ďáblovy. Tak ještě i v dobách Nového člověka budou pořádány schůze, a to nejen manifestační, nýbrž i protestní, neboť všem nelze nikdy vyhověti.
"Občané, nenalézám slov, abych odsoudil tento neslýchaný čin vlády. Můj tlakoměr dostoupil už téměř na bod mrtvice. Předpokládám, že i spravedlivé rozhořčení celé naší strany dostoupilo téhož vrcholu, i žádám tedy přítomného pana vládního komisaře, aby naše vzrušení úředně registroval a referoval o něm vládě. Současně navrhuji rezoluci..."
I tehdy budou lidé, na něž - ač opatřeni všemi regulátory a ukazovateli - bude nutno dáti dobrý pozor. Neboť otázka sociální a otázka poctivosti nejsou nikdy náležitě dořešeny. Tak například - nemůžeme dále! - Hle, zde už ukazuje rafije

KONEC!