Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ilustrovaný fejeton o umělém člověku si s inteligentním humorem bere na mušku nedokonalost lidského těla ve srovnání se stále se zlepšujícími výtvory průmyslu a neustálou lidskou snahu tuto nedokonalost uměle kompenzovat

Dosti jsme se již natrápili nad nedokonalostí člověka!
Jděte nám s člověkem starým a nechť už tu máme Člověka nového! Neboť člověk byl od přírody špatně udělán, i budiž nově upraven, zreformován, přetvořen a překonán! Starý člověk měl vady, kterých Nový člověk míti nebude, a svět se zlepší!

+++

Právě ve chvíli, kdy znepokojené lidstvo vyráží ze sebe tyto výkřiky úzkosti a naděje v podobě veršů, teoretických úvah, uměleckých programů i politických invektiv, včas rozlehl se světem jasně břeskný zvuk nejnovější Proklamace, podepsané několika čelnými Futuristy. Dozajista, že tato Proklamace vyvolá nejradostnější vzrušení mezi veškerým lepším člověčenstvem, které v těchto dobách upřímně trpí nedokonalostí svou i jiných a sžírá se touhou býti překonáno Člověkem novým. Rozlétlo se zde světem osvobozující slovo, že člověk se má na své vzestupné dráze více přiblížiti a připodobniti Strojům, jež jsou dnes, za povšechně skvělého pokroku techniky a věd, ze všeho lidského stvoření a tvoření tím nejdokonalejším.
Opět tedy další nová dráha naznačena!
Tito Futuristé pokročili na této dráze již tak daleko, že neváhají ve svém Manifestu se pochlubiti, že

La chaleur ďun morceau de fer ou de bois est désormais plus passionnante pour nous que le sourire ou les larmes ďune femme

čili že teplota kusu železa nebo dřeva je od nynějška rozvášňující více než ženské slzy a úsměvy. A je to zcela přirozeno, neboť tito Futuristé jsou již nyní takoví, že, jak o sobě prohlašují:

NOUS SENTONS MÉCANIQUEMENT.
NOUS NOUS SENTONS CONSTRUITS EN ACIER!

Cítí mechanicky a cítí se být uděláni z ocele, kde my, vinou různých (třebas námi naveskrz nezaviněných) okolností, jsme ještě na nižším stupni vývojovém a musíme jim jejich vyšší stupeň záviděti. Nedbalá výchova rodinná i školní nenaučila nás dostatečně cítit mechanicky a vedle toho musíme se přiznati, že jsme se náležitě nesnažili všechny ty nedostatky napraviti sebezušlechtěním, že jsme se nikterak nepřičinili o žádoucí zocelení naší povahy. Kolik je nás, kdož by mohli poctivě a otevřeně prohlásiti (vyjma snad nějaké náruživé obchodníky dřívím nebo železem), že teplota kusu železa nebo dřeva nás rozvášňuje více než úsměv ženy? Věru, že po této stránce příliš jsme dosud hřešili, zanedbávajíce pro ženské slzy a úsměvy kusy dřeva a železa, jimž jsme nevěnovali náležitou vášnivost a smyslnost.
Lze doufati, že při svěží učenlivosti, jíž se, podle lichotivého mínění některých jmenovitých cizinců, vyznačuje mladý náš stát a národ, podaří se nám i v této věcí postaviti se po bok národům pokročilejším?
Nuže, tedy chutě vpřed podle hesla Přelez, podlez, jenom nepřelom!, zrak pevně upřený k ideálnímu cíli, jímž má nám býti Zmechaničtění. V běhu po cestě vzestupné nechť je nám ostruhou rozohňující pobídka onoho Manifestu, věta vůdčí a vrcholná:

INSPIRÉES!

Soyons donc DES MACHINES!
Buďme inspirovanými Stroji!

+++

Však tohle pociťovalo lidstvo náramně nemile už odedávna, že člověk je stvořen dost nedokonale a že jeho nahé tělo nikdy není po stránce technické dostatečně na výši doby. Člověkovo tělo jest příliš živočišné, což zjevno zvláště dnes, kdy v intelektuálních soutěžích cena krásy i dokonalostí není udílena již člověku, nýbrž Stroji. Zda jsme v těchto časech neviděli tak mnohého jinošského Parida, jak své jablko neudílí božským děvám, jak se od jejích nahých půvabů prudce odvrací, aby se slovy nejvyššího obdivu věnoval toto své jablko lokomotivě nebo sněhovému pluhu? Což nebylo právě v dnešních dobách objeveno a dokázáno, že člověk po stránce formové elegance dávno nevyrovná se strojům, zrovna tak jako jeřáb bahenní nerovná se jeřábu elektrickému?
A to jsou jen výtky estetické, nejméně podstatné vedle přemíry výtek vážnějších, které usvědčují technickou nedokonalost člověkovu. Člověk byl sice, jak vypráví bible, kdysi dávno z boží invence stvořen jakožto jistého druhu stroj, neboť Stvořitel udělal tehdy z hlíny nejprve dutého panáka, kterého potom učinil mobilním, naplniv ho božím dechem. Vytopen touto nepochybně vysoce zplynovatelnou energií, rozběhl se pak panák do světa a konal všechny ony činy historie lidské, budoval a rozmetával království, vedl války, dobýval nových území, tvořil si bohy, šířil se po zemi, vyvíjel vzdělanost a civilizaci atd., na něž jsme právem hrdi. Postupem časů stal se však nesporně příliš člověkem, příliš se zlidštil ve svém živočišném těle, které se nadále technicky nevyvíjelo. Hověl si v tomto nižším stadiu tak dlouho, až ho dnes spatřujeme, jak se za sebe počíná stydět. Stydí se, že uprostřed svých vyspělých technických výtvorů jest typem opravdu značně zastaralým, nemoderním. I dychtí po brzkém překonání své nízké lidskostí a žádá si Člověka nového, člověka ocelového, který by cítil mechanicky.
Příčin a důvodů jest nadbytek. Neuvádějmež zde ani obtíží plození a rození, jež se dokonce už dávno ještě před dnešním rozmachem industrialismu a techniky jevily mnohým myslitelům býti po stránce výrobní člověka nedůstojnými. Uvažme však veškeré tělesné měkkosti a křehkosti, jimž jest člověk poddán, jeho nedostatečné rezistence a výkonnosti, jeho fyziologické a psychologické komplikovaností a všech jeho ostatních vlastností, slabot a nevýhod, pro něž není jmen ve slovnících technických a které jsou označovány latinskými a řeckými slovy, což smrdí klinikou a jest povážlivé. Což mají napořád býti nemocnice a kliniky jedinými správkárnami porouchaného člověka? Zda nebylo by mnohdy pro člověka lépe, kdyby byl konstruován tak, aby mohl býti někdy vyspraven také kovářem nebo zámečníkem?

+++

Neuvažujme zde tedy o obtížích, s nimiž je spojeno přirozené uvedení člověka na svět (ostatně nejsme z těch, kdož by mínění oněch myslitelů tak pilně sdíleli, a nechceme oněch obtíží přeceňovati). Není však bez významu, že již v dávných dobách někteří silní duchové tuto nedokonalost cítili a snažili se v těchto věcech poněkud konkurovati s přírodou i s bohem. Pomineme zde ovšem jen nedbalou poznámkou ony experimenty, které už od počátku nesou na sobě pečeť špatného zdaru. Tak za nepovedené musíme prohlásiti všechny ony příliš středověkem páchnoucí pokusy o umělou výrobu člověka, tzv. Homunkula.
Kmochtili ho alchymisté z všelijakých velmi obskurních věcí ve svých baňatých retortách a alambikách domnívajíce se, že jim v této nečisté práci pomáhá sám ďábel. - Je však známo, že by ďábel při veškeré své moci byl kdy vynikal nějak obzvlášť konstruktérskými a technickými schopnostmi? Byly mu sice druhdy přisuzovány některé vynálezy, než se ukázalo, že tyto stroje (ať už tiskařské rotačky, automobily, nebo stroje hudební) nesou na sobě poctivě svou tovární značku. Odjakživa byla ďáblova dovednost jen eskamotérská; k vytváření strojů zajisté se mu nedostávalo matematického ducha. I vidíme ho tedy, jak při své výrobě spokojuje se děláním šeredných strašidel a zápachů, pekelných psů a zrůdných zmetků a jak (veden snad fantazií šíleného montéra, nikoliv však smyslem cílevědomě konstruktivním) látá je z kusů nejrůznorodějších, jež vykradl z dílen přírody. Není tedy divu, že z jeho spolupráce na Homunkulovi vzešly bytosti drobné a nehezké, které nikterak nehodily by se do života činně společenského, jenž přece jen zdá se býti pravým ideálním cílem společnosti lidské.
Rovněž tak nemůžeme za legitimní uznati ony padělky, které ve středověku kolovaly světem pod jménem Mužíčků mandragorových, aby působily kouzla a neplechy.
Tito mužíčkové byli vlastně dílem přírodním, tedy z našeho stanoviska bezcenným, ba nepřípustným. Byly to bizarně vybujelé kořeny a hlízy, na jejíž utvoření nepracovala činně inteligence lidská. Což by nám mohla taková nějaká mrkev o dvou kořenech, všelijak pokřivená a zduřelá, byť by i jakkoliv výstižně připomínala podobu lidskou, což by nám nějaká hořká mrkev mohla nahraditi, řekněme, muže veřejně působícího? Mohla by vésti masy do boje nebo otevírati voličům oči? Mohla či vůbec směla by pro sebe vyžadovati vlivů, funkcí a úřadů, které jsou svatým právem každého občana, jenž k nim pociťuje svou oprávněnou schopnost? Tak se ptáme, předem jisti obecně zamítavou odpovědí.

+++

Odbyvše takto Homunkula a Mužíčka mandragorového, rozhlédněmež se dále kriticky po houštinách starověku. Hýbe se to tam různými příšerami, bájnými lidmi, kteří neměli hlav, a nosili tedy svá ústa na břiše, i takovými národy, kteří chodili po rukou, užívajíce svých velikých, nahoře se vznášejících chodidel jako slunečníků. Nebudeme je zde všechny vypočítávati; na leckterých je sice tu a tam uplatněn nějaký praktický nápad, je však prokázáno, že tyto bytosti vůbec neexistovaly, leda ve fantazii bláznivých světoběžníků a prolhaných mořeplavců, nasáklých skrz naskrz námořnickou latinou. I odvraťme se odtud, abychom se v dávných temnotách poohlédli po něčem rozumnějším.
Mnohé zprávy oněch dob vypovídají, že bylo tehdy hodně experimentováno, aby v inteligentní soutěži se Stvořitelem i s přírodou byl lidským důmyslem zhotoven člověk umělý. Jestliže však u alchymistů to páchlo pekelnou kuchyní, zde skřípe to začasto pekelnou mechanickou dílnou. Je příznačné, že člověk odjakživa snažil se zhotoviti si umělého člověka k účelům služebným. Tak, po jisté stránce, souvisí otázka po stvoření umělého člověka již od počátku s otázkou zaměstnaneckou.
Však již z dob prastarých zachovaly se nám zprávy, že při hostině gymnosofity Hiarbasa vykonávaly jakési sochy funkce číšníků. (Patrně míněna ta funkce číšníků, že se jich host mnohdy nemůže vůbec k obsluze dovolat.) Jiná, dost nejasná zpráva vypovídá, že jakýsi Rabba stvořil umělého člověka a poslal ho k nějakému R. Serovi, jenž se s ním bavil. V 10. století zhotovil prý si básník a filozof Šalamoun ben Gabirol postavu ženy ke své obsluze (sic!). Také prý doktor církve Albertus Magnus (13. stol.) pracoval asi třicet let na zhotovení automatické postavy, která se pohybovala jako živá. Nás, z důvodů už lokálních, více však zajímá výtvor učeného pražského rabbiho R. Löwa ben Becalela (1483-1543), jenž (podobně jako jeho dva méně známí kolegové Eliah Cholmský a Israel Bešt) vyrobil z hlíny nemotorného Golema a poháněl ho potom popsanou cedulkou. Ačkoliv se zdá, že tento Golem zanechal po sobě tu a tam nějaké potomstvo až i do dob dnešních v podobě různých hliněných panáků poháněných literami, bez nichž nic nesvedou, přesto musíme i tento pokus zamítnouti, neboť jde tu a výrobu zřejmě příliš náhražkovou (všaktě byl tento rabbi už podle jména určitě Žid).
Z těchto sporých zpráv vidíme tolik, že středověk pokoušel se sice cestami dost primitivními zhotoviti člověka umělého z umělých hmot, že však se neodvažoval zmechanizovati člověka živého. Bylo to tedy vlastně obcházení problému, který tu ve skutečnosti zůstal nedořešen.
Jen pro větší zevrubnost zmiňujeme se zde také o zajímavém, avšak zcela nedostatečném pokuse o muže umělého, jímž byl proslulý Götz von Berlichingen zvaný Götz mit der eisernen Hand. Tento muž se železnou rukou byl prvním náběhem k vytvoření modernějšího typu člověka za pomocí doplňků strojových (jaké v mnohem dokonalejším provedení uvidíme dále), ale jak viděti již z jeho přízviska, šlo tu o zdokonalení jen velmi částečné.
V každém případě jest však tento Götz jaksi předbojníkem, průkopníkem čili předobrazitelem nových proudů a myšlenek, směřujících k modernímu zdokonalení lidstva. Tento Götz mit der eisernen Hand nesmí však být zaměňován s Götzem Františkem, kritikem moravským (žil r. 1920-23), jenž jak současné prameny dotvrzují, po stránce fyzické neměl na sobě pranic umělého, ačkoliv ani zde nemůžeme zamlčeti, že vyskytly se tu některé zprávy znění odporujícího, které tvrdí, že tento Götz František sice neměl ruku ze železa, zato prý však plechová ústa.
Nemůžeme v tomto byť i velmi stručném přehledu, a když už je řeč o plechu, nezmíniti se též o středověkém rytířstvu. Neboť i středověkým rytířem byl podniknut jakýsi nesmělý náběh k člověku umělému, zhotovenému z armatury, rour, kovových plášťů a kloubů. Tito obrněnci prezentovali se po stránce vnější sice velmi uspokojivě, byli však v jádře velmi vzdáleni ryzímu ideálu člověka strojově zreformovaného. Jejich armatura byla jen vnější, od těla oddělitelnou slupkou, která pouze předstírala člověka kovového. Jako za bídnou netechnickou zástěrou těla skrývá se netechnická duše, tak i zde za povrchem železných plátů tajilo se teplé a huňaté srdce, tělo masité, šlachovité a žilnaté, lidské tělo příliš přírodní, příliš biologické a fyziologické. Rovněž tak i oni proslulí rytířové, které potom kdysi později s důmyslem značným dr. Hilar v laboratořích Národního divadla vytvořil pro Balladynu, sestávali z pouhých pouzder (a to ani ne ocelových, nýbrž jen lepenkových), v nichž záludně tajily se teplé a huňaté duše, z pouzder posunovaných příliš přírodními, příliš biologickými a fyziologickými těly hereckého ansámblu.
Tolik na vysvětlenou všem oněm blouznivcům a horlivcům, kteří v těchto šalebných postavách domnívali se již viděti Nového člověka.

+++

A nyní, prodravše se hložím středověku, vydejme se k jasnějším výšinám věku nového.
Jako zářivý mezník, ovšem světla značně klamného, tyčí se zde Drozův Android. Zda nejsou Drozovým Mechanickým písařem, Mechanickým hudebníkem a Mechanickými tanečníky výtečně předznačeny jisté ideály věků moderních, kde zvláště v tanci dosáhlo se dosud nebývalých rekordů vytrvalostí a výkonností vpravdě ocelové?
Sem zajisté náleží onen proslulý Maelzelův Hráč šachu, o němž nám dal zprávu A. E. Poe, i okouzlující Olympia dr. Mirakla z Hoffmannových povídek, jejímž účelem byly koloratury. Mechanický ideál věku dochází v těchto figurách svého jistého vyvrcholení - jenže jsou to pohříchu vrcholky příliš vyvrcholeně hrotité, jednostranně kosé a neplodné, na nichž nemožno postaviti základy Nového člověčenstva. Neboť moderní člověk nechce býti ojedinělou loutkou a hračkou; moderní lidstvo přeje si býti zmechanizováno tak, jak je, zmechanizováno šíře a obecněji ve všech svých složkách, vrstvách, vztazích, povoláních a zálibách. A stálo by nám to za to, mořiti se s tak piplavou hodinářskou prací, aby byli vyrobení mechaničtí vůdcové, mechaničtí důvěrníci, tajemníci, řečníci a mechanické davy, kdy by mnohem snáze posloužila prostší a velmi účinná cedulka popsaná několika sugestivními slovy, cedulka na způsob té, jakou byl poháněn onen Golem, jenž ve své vrcholné chvíli rovněž dosti dokonale rozbíjel vše, nač přišel? Jako středověký rytíř předstíral býti kovovým strojem, v němž se však ošemetně skrýval pouhý mechanický nezreformovaný člověk se svým syrovým tělem, tak naopak tyto Drozovy automaty zase na povrchu imitují člověka, jsouce uvnitř vyplněny jenom kolečky, převody a pákami.
Jsou tedy jedině stroji napodobujícími člověka, které fungují jen tehdy, jsou-li nataženy jako hodinový stroj (a to dokonce ani ne osmihodinový). A což, ptáme se, bylo by každému (ač nepopíráme, že je mnoho typů skromnějších) možno a libo spokojiti se u nás mechanickou funkcí jen jedinou? Jakého to tělesného objemu by nám bylo třeba, abychom podle našich přirozených potřeb a schopností pojali v sobě mechanických funkcí vícero? Ihned nastala by nám potřeba přestavěti, rozšířiti i znovuvybudovati paláce sněmoven, bank i akciových společností, jejichž rozměry, považované dosud za velmi monumentální, ukázaly by se nyní naprosto nedostatečnými. A který architekt, která soutěž mohla by se podjati úkolu rozřešiti bezvadně ze stanoviska estetického vchody takové šíře, jakými se nehonosily ani chrámy Apidovy?
Spokojme se už z důvodů praktických s původní proporcí, jež nám byla přirozeností udělena!
Však, jak již bylo řečeno výše, automaty nejlépe se hodí k účelům spíše služebným. I nechyboval tento Droz, zařídiv si své Androidy dokonce k účelům výdělečným.
Do kategorie automatů náleží též Villiers-Edisonův pokus o vytvoření Nové Evy.
Rovněž tato Eva byla jen loutkou, vynikající sice všemi zevními půvaby ženského těla i ducha, vyplněnou však systémem studených koleček, přemírou mechaniky, která vskutku nebyla přiměřenou nádivkou jejích kontur tak přirozeně vnadných, že vnukaly neodbytně pocity pozemské lásky. Není zde však povážlivá nedůslednost? Nemůžeme schvalovati Edisonovi, vynálezci a konstruktéru typu tak moderního, že se tu neprozřetelně dal svésti k spolupráci s básníkem starší školy, jakým byl Villiers de l'Isle-Adam, na němž dokonce ještě místy lpěly škraloupy zastaralého romantismu. Vyšlo z toho dílo kompromisní, jaksi abychom tak řekli, ani ryba, ani rak. Zda by nebylo skoro lépe, kdyby spíše uvnitř byli nechali ženství syrové a šťavnaté a kdyby je byli spíše navrchu rozvinuli a zdokonalili takovými kusy dřeva a železa, jimiž vzněcována jest vášeň Futuristů? - Avšak ani v tomto případě nebylo by skutečné úloze učiněno zadost. Všechny tyto pokusy jest dlužno i přes jejich radikálnost odsouditi jakožto bludné, neboť v podstatě nemotorně obcházejí pravý problém vytvoření Nového Umělého Člověka (Homo artefactus), spokojujíce se 1. buď vytvořením umělé strojovité slupky, do níž musí vlézti celý syrový člověk, nebo 2. vytvářejíce na lidskou podobu pouhé stroje, které po některých funkcích člověka jen napodobují, aniž by se podjímaly též úkolu prožívati pocity libosti a nelibosti, jimiž definováno jest veškeré člověkovo konání!
Pravý problém však je ten: spojiti člověka s mechanismem organicky, sloučiti oboje složky v přirozenou nedílnou jednotu.

+++

Cestu, která vede k tomuto ideálnímu a dosavadním důmyslem dosud nedosaženému cíli, udáme v jejích nejzásadnějších rysech později. Zatím prozrazujeme předběžně jen tolik, že pokrok doby přinesl nám v tomto oboru již mnohé vymoženosti, v nichž, ovšem zatím jen zlomkovitě, v nesouvislých nápovědích a nikoli s náležitým syntetickým zřetelem, je už předem uložen velkolepý nárys nastávající reformy.
Zda například nejsme opatřeni skřipci a brýlemi, jež ačkoliv jsou mechanismem, staly se přesto naprostou organickou součástí našeho těla, s níž se naše oko slučuje v celek souvislý a nedílný? Zda, například, nevložil vám pokrok doby do úst falešné zuby a chrupy, jež jsouce cele mechanismem, zůstávají přitom nejpřirozenější složkou vaší fyse? Zda element duchový, umělý, technický nepojí se zde s elementem přírodním v nejpřirozenější celek? Neboť veliké jsou možnosti nových časů, které vynikají nejvýše vyspělou schopností tvořiti věci, o jakých hrdě jsme oprávněni prohlašovati, že jsou "jako pravé" nebo "ještě lepší než pravé". Co, voláme, může takové době státi v cestě, aby nemohla konečně se zdarem vyrobiti toho pravého člověka umělého?
Dalších příkladů zatím snad ani netřeba. Nemluvmež zde tedy ani o různých kosmetických doplňcích lidské tělesnosti, jež zaokrouhlují a upevňují mnohé organismy způsobem, který se jeví jako přirozenosti fyzické i mechanické naprosto souladný a se nepříčící.
Uveďme zde raději ještě onen sice zdánlivě poněkud odlehlý, až to však obecně známý a dojímavý detail, že dík schopnostem moderní techniky i zcela malý psík poznává v gramofonu hlas svého pána. Nuže, nejsou zde element přirozený s umělým, přírodní s technickým uvedeny v lahodně činnou jednotu a v dokonalý soulad?
Neboť, hle, zde právě je sám střed problému sama! Jak má správně vzniknouti Nový, technicky, strojově reformovaný Člověk? Nemůže býti na to odpovědi jiné než té, která žádá a zní, aby samo naše člověčí tělo stalo se základnou a materiálem mechanismu, aby element duchově umělý, technicky strojový se s elementem neduchovým, přírodně organickým navzájem účinně a co nejhlouběji stýkaly, do sebe zasahovaly, se snoubily, navzájem se zcela pronikaly a do sebe přímo vrůstaly.
Dík rozvoji moderní vědy a techniky bylo lidstvu přáno, aby se mohlo tomuto vývojovému ideálu přiblížiti měrou dosud netušenou. - Je známo, že na mnohé vynálezy se přišlo začasto náhodou, a to tak, že vyšlo z toho něco jiného, než co původně bylo sledováno a zamýšleno. Tak stalo se i zde. Napnuvši ve Světové válce všechny své síly a všechen svůj um, uvedla moderní technika moderního člověka do styku se stroji co nejtěsnějšího. Vystavila ho jejich účinku, byl jimi co nejúčinněji zasahován a pronikán; zamýšleným cílem a smyslem tohoto velkého podniku bylo však výhradně odklízení Člověka starého, a nikoli stvoření Člověka nového. Vizme však, dopadlo to jinak! Snaha, rozvinutá s tak velkolepou energií v podniku Světové války, byla korunována výsledky nepředvídanými, nečekaným zdarem, jenž vynaložené energii, nejmodernějším prostředkům a ničeho se nelekajícím finančním nákladům jest vskutku úměrný. Umělý člověk jest již téměř stvořen! Přitesán, ohoblován, vymodelován, zjednodušen, doplněn a sklouben prostředky novými, technickými, přetvořen v rozsahu, o jakém se starším primitivním dobám ani nesnilo, rýsuje se Nový člověk skoro již před námi. Po celém světě v nejrůznějších exemplářích vyskytuje se dnes Homo postbellicosus, Člověk válečný!
To není už syrové tělo zakuklené v kovových rourách, to není už hračka či loutka, ne už stroj uložený a natahovaný v pouzdře podoby lidského těla. Jeho maso je přeměněno v matematické dutiny, jeho kosti v železo a dřevo, jeho klouby v páky, šroubky a pružná pera, jeho pokožka v bandáže, v kaučuk a v hovězí kůži. Je skoro celý umělý, sestávaje bezmála celý z protéz, cíle je téměř dosaženo!
Vývoj zde udělal veliký skok kupředu, ale, toť nutno prohlásiti, pokrok při tomto své velkém skoku překotil člověka, příliš tvrdě o něj zaraziv. Událo se to přece jen příliš na účet člověkova těla; ještě drobet více a nezbylo by v tomto Umělém člověku zhola nic z člověka vůbec. My však bychom si přáli, aby tělo člověkovo zůstalo i pod tímto vývojovým náporem intaktním.
I naznačíme tedy dále cestu utěšenější.

***