Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jak se jenom vychytralý autor zaslané básně o Libušině soudu bude smát pod vousy, když nyní vidí, s jakým zápalem jeho slátanina je obhajována. Ani hloupě napsaný doprovod, v němž zasilatel svému pánovi nadává německý Michl a poťouchle ukazuje na českého profesora, nemohla pana S. zviklati v jeho důvěřivosti. Můj soud o nepravosti skvostného zlomku nazval náramně humánní pan profesor nehumánním. Neměl jsem prý jej nazvati mazanicí, podvodem, ničemností. Tedy jak? Asi ne nešťastným pokusem padělati jazyk z Libušina věku, drahocenným pozůstatkem nejstarší české literatury, chvályhodnou snahou ostýchavého nejmenovaného, obohatiti české národní museum nejstaršími pozůstatky slovanského básnictví? Humánní pan S. jde ještě dále a vyčítá mi, že jsem tím osočil pana L., [Lindu] jehož jsem prý tu a tam pokládal za původce. Kdyby se byl pan S., místo aby věřil donašečům, mne samého na to zeptal, byl by se dověděl, v jakém smyslu jsem ho mohl pokládati za možného původce takového pokusu, určitě by se byl dověděl, že jsem již před svým hlasitě vysloveným soudem nepokládal pana L. za skutečného původce, také nyní ho za to nepokládám. S tímto svobodným upřímným prohlášením nebo záchranou cti bude pan L., jak smím doufati, jistě spokojen. - Že jsem před objevem Královédvorského rukopisu, v němž se opěvuje hrdinský čin vojevůdce Jaroslava, pochyboval o samé existenci Jaroslava ze ŠTERNBERKA, je opět jenom jedno nedorozumění, od pana S. nesprávně pojaté. Mohl jsem kdy pochybovati nikoli o jeho existenci, nýbrž jen o některých nestejně vypravovaných okolnostech příhody u Olomouce, a domníval jsem se, že věc je jistě hodna kritického prozkoumání, když nás současní kronikáři zde zcela opouštějí. Ani sám pěvec neuvádí jméno Šternberk a musíme se uchýliti k moravské tradici, jak ji zachoval DUBRAVIUS. Vždyť pan S. neví ani skutečné důvody, které mě pohnuly, abych zaslanou slátaninu neuznal za pravou. Domnívá se brzy to, brzy zas ono, co jsem nikdy netvrdil a ani nikdy nechtěl tvrditi. Odpovídá více na možné námitky, které si činí sám, než které bych já činil. Tak mohl snadno leckterou námitku vyvrátiti. Netuší však ani, že zpěvy Královédvorského rukopisu byly prvním podnětem k tomu, odvážiti se podobného pokusu. Napodobení epických básní tohoto rukopisu je tak zřejmé, otrocké napodobení desetislabičných veršů tak patrné, že se právem musíme diviti, jak mohl p. S. toto popírati. Uvážíme-li k tomu ještě, že padělatel (světla se štítící impostor) byl zcela zběhlý v ruském zpěvu Igorově, v starých ruských písních (drevnee stichotvorenie), že kromě toho přihlédl také k poznámkám o starším jazyku a pravopise, roztroušeným v mých Dějinách české řeči, podle nichž se musel pečlivě vystříhati h a rz, dá se vznik obdivovaného uměleckého díla zcela přirozeně vysvětliti. Nebudeme již shledávati tak neuvěřitelně těžkým, ukouti 120 veršů, které mají tak starý vzhled, jako kdyby je byl původně napsal sám Libušin notář. Zcela přirozeně se muselo tehdy použíti ruských slov, která jsou ještě i v nejnovějších slovnících! Tak směs staroslověnských, staročeských a novějších ruských slov dodává uměleckému dílu půvabu, který musel vřelé vlastence mocně poutati. - Jinak mně jako pilnému, zběhlému jazykozpytci, který aspoň více starých rukopisů kriticky prozkoumal, než p. S. kdy viděl, rádi ponechali určení stáří důležitého nově objeveného rukopisu, jako např. Královédvorského, a můj úsudek o tom ochotně opakovali, nyní však, protože vřelejší čeští literární vlastenci se domnívali, že vlastní vzácné dílo z Libušina věku, a jeho opisy rozšířili až do Polska, kde doufali, že naleznou více souhlasu než doma, přišel jim můj nepříznivý soud velmi nevhod, protože je rušil v jejich radosti z neocenitelného nálezu. Nyní pohrdají po zralém uvážení formulovaným soudem muže, který se sice mezi nimi nenarodil, ale byl mezi nimi vychován, jemuž česká sláva národní také ve věcech domácí literatury vždy ležela na srdci, a nazývají takový soud nevlasteneckým. Pan S. dokonce míní, že pochází jen z utkvělých myšlenek. Jak zdvořilé a humánní! Je snad česká národní sláva tím ohrožena, rozeznáváme-li pravé od nepravého? Kdopak se pilněji slídil po českých rukopisech? Cožpak neuznávám za pravý zlomek šťastně nalezený p. Zimmermannem, který sahá do dob krále Václava I.? Avšak i tam obsažený překlad básně, kterou tento král napsal v německé řeči, není asi žádný překlad, báseň byla asi mnohem dříve (asi před stoletími) napsána v české řeči a teprve potom přeložena k poctě krále Václava. Což jsem se ze záliby pro všechno, co se jen týká naší starší literatury, nedal svésti jedním ze svých žáků, abych zpěv Ha! ty nasze slunce pojal do Dějin české řeči hned po zlomku rýmované legendy o dvanácti apoštolích a vysvětlil, kde jsem však po přesnějším prozkoumání shledal, že jsem byl oklamán. Že svého starého učitele nejen oklamali, nýbrž oklamali úmyslně, to bych nesměl nazvati klukovinou? Má snad p. S. chuť, bráti i toto dílo do ochrany? Ať mi ukáže, že před naším Hájkem, který přímo lapá po každé etymologii, v nějaké listině se píše Vhltava místo Vltava (bez h). Ano, právě tento lhář Hájek básníkům písní, jimž je cizí důstojnost dějin, poplete vždy hlavu, nalézají-li v něm tak krásné zprávy o Libušiných písařích. Ptá-li se nyní někdo, jakou cenu by mohla mít pro naše dějiny velebená báseň o Libušině soudu, kdybychom ji mohli považovati za plod doby předhájkovské, musím odpověděti: naprosto žádnou. Již místo, na němž Libuše soudí, totiž hrad Vyšegrad, je tam nesprávně udáno. Vyšehrad tehdy ještě nestál. Byl podle KOSMOVA svědectví vystavěn teprve po povolání Přemysla na trůn. Po zvláštních leších, kteří zde jdou před vladyky, nelze v dějinách nalézti žádnou stopu. Dostali se do básně (místo pánů, Páni), jen pro zalíbení Polákům, a to ze špatně pochopeného místa v DALIMILOVI. Větev POPELÉ, kteří s Čechovými zástupy táhli do země přes tři řeky, je naprosto (přece snad ne, aby se lichotilo knížecí rodině Lobkoviců?) vybásněna, stejně jako celý KLEN, jehož synové prý byli svářící se bratří, je hájkovský výmysl. Dnešní Hradec Králové se jmenuje dobroslavský pahorek, opět jen proto, protože HÁJEK udělal jakéhosi Dobroslava budovatelem Hradce. Zabiječ hadů Trut se zakládá jen na trutnovském báječném vyprávění. S kamen most si neví p. S. jako vykladač rady. Myslí na Most (Brüx). Z listin lze však dokázati, že Most se jmenoval Gnevin most. - Překlad pana S. se znatelně liší od překladu, uveřejněného dříve ve "Věnci", ale oba se mají k českému originálu jako silně nalíčená tvář k přirozené bledosti; nemohou tedy sloužit k tomu, aby se podle nich určila estetická hodnota podvržené básně.