Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitulek: Výklady časové i historické
• soubor kritických esejů, jež český spisovatel a publicista Josef Holeček věnoval vztahu české šlechty k české národní otázce
• psáno ve druhé polovině roku 1917

I. Česká šlechta za světové války

Hrabata Clam-Martinicové byli od let šedesátých minulého století považováni za dobré Čechy a nikomu nenapadlo, aby o tom pochyboval. Vůdce státoprávní oposice hr. Jindřich Jaroslav založil tuto jejich pověst, jež se udržovala i za jeho nástupců Richarda a Jindřicha. O hrabatech Clam-Martinicích bylo mezi námi obecně známo, že barva jejich je černá, že jsou vysocí konservativci a klerikálové, věrni jsouce duchu svého bělohorského předka. Ale to jim v očích nekonservativných a neklerikálných českých stran na vážnosti neubíralo, neboť předpokládáme, že šlechtic ani nemůže býti jiného smýšlení, a žádáme od něho pouze, aby ve věcech jazykových a všezemských byl zajedno se vším národem. A v té příčině pánové smečenští byli bez výtky, aspoň při těch skromňoučkých požadavcích, které my ku šlechtě máme. Věděli jsme o nich, že umějí česky, že knihy na jejich panství vedou se česky, že mají kolem sebe úřadnictvo i služebnictvo české a to nám postačovalo.
Jména dobrého Čecha požíval také nynější smečenský pán, hrabě Jindřich Clam-Martinic. Já sám ho nikdy neviděl, ani mluvit neslyšel, ale věřil jsem jiným. Ale již po prvých měsících světové války jeho pověst mezi námi se měnila. Mluvilo se o něm, že se v hlavním stanu, kde konal vojenskou službu jako major, stal nepřítelem, ano nenávistníkem českého národa. Řeči takové s počátku byly považovány za klep a nedocházely víry; ale když se nejen udržovaly, nýbrž zesilovaly, a když se vyskytovaly rozličné okolnosti, které je činily podobnými pravdě, nezbývalo nám Čechům nic jiného, nežli se smířiti s myšlenkou, že hrabě Jindřich Clam-Martinic už k nám nepatří a že se odřekl českého národa i národnosti. Současně se proslýchalo, že hr. Jindřich Clam-Martinic má mezi českou šlechtou mnoho stejně smýšlejících a že se již dohodli, kterak Čechům "urazí rohy" a "obnoví" Rakousko. Do těchto plánů patrně byla zasvěcena také šlechta moravská, jak vidno bylo z otázky hraběte Mensdorfa-Pouilly, je-li prý to pro Čechy takové štěstí, že vzkřísili svůj jazyk, a zdaž by jim nebylo lépe, kdyby jejich germanisace byla bývala již v 18. stol. dokonána. Výrok tento jsem dvakrát potkal v tisku a jeho autentické znění mi známo není; avšak to, že jej hr. Mensdorf-Pouilly opakoval, je potvrzením jeho smyslu. To již bylo přímé vybídnutí k odrodilství ve prospěch myšlenky, do které se česká šlechta v království a markrabství zamilovala a na které se shodla. Jaká myšlenka ušlechtilá!
Když byl hr. Jindřich Clam-Martinic ministerským předsedou, chodily od úst k ústům jiné jeho výroky, českému národu nepřátelské. Jedny byly potvrzením druhých a již nebylo možno odmítati je jako liché klepy. V jednání s českými poslanci hrabě netajil, že pomýšlí na zavedení německé státní řeči. A kdyby byl i tajil, prohlášení němčiny za jediný jazyk vnitřního úřadování při všech státních úřadech prozrazovalo, že se německé státní řeči kvapem připravuje cesta. Hrabě Clam-Martinic jen proto nepovolil naléhání Všeněmců, aby německá státní řeč byla oktrojována, že si troufal vymoci ji cestou parlamentárnou. Byl prý si jist, že Čechy pro německou státní řeč získá a že si ji sami odhlasují, což by ovšem bylo velmi cenné a vydalo by státnickému umění hr. Clam-Martinice skvělé vysvědčení. Vzal prý na sebe dokonce pevný závazek, že tu věc provede. Nedělal žádných tajností, jakým způsobem toho cíle dosáhne: přimámí dva nebo tři Čechy do svého ministerstva a jiných několik zkompromituje tím, že budou veřejně jmenováni jako kandidáti ministerského křesla, tedy jako lidé -, a těch pět, šest českých poslanců přemluví všecky ostatní, že dají své hlasy pro německou státní řeč. Dva čeští poslanci skutečně byli kompromitováni svou kandidaturou do ministerstva hr. Clam-Martinice, ale nic horšího se nepřihodilo. Německá státní řeč musila býti sňata s programu a hr. Jindřich Clam-Martinic padl. Pro německou státní řeč pracuje se i po něm.
Pouhé pojetí takového záměru, jako jest uzákonění německé státní řeči, národ český považuje a vždycky bude považovati za skutek nepřátelský; ale způsob, kterým hr. Jindřich Clam-Martinic vytčeného cíle dosíci hodlal, je projevem nenávisti a opovržení. Státník, který city tyto skrýti nedovede, ano myslí, že jich ani skrývati nepotřebuje, a přesto doufá, že přiměje ty, ku kterým je chová, aby mu byli povolnými nástroji ku své škodě i hanbě, nepatří mezi nejchytřejší. Talentu a umění státnického hr. Jindřich Clam-Martinic neosvědčil nikterak, ale co ukázal jasně a zřetelně, jest jeho nenávist a opovržení k Čechům, o nichž předpokládal to, co jest nejbídnějšího a nejpodlejšího: že za úřad, ve kterém by poseděli chvilku, že za pěkný titul a lesklý plíšek na kabátě jsou s to, aby vykonali na svém národě ortel smrti; neboť že zavedení německé státní řeči rovnalo by se usmrcení českého národa, o tom byla s hr. Jindřichem Clam-Martinicem zajedno všecka česká šlechta, která se odhodlala politiku jeho podporovati, jak vysvítá z citovaného výroku hraběte Mensdorfa-Pouilly, jenž při dobrotě svého srdce měl už na mysli posmrtné radosti českého národa.
Nesmí zůstati nezaznamenáno, co hr. Jindřich Clam-Martinic řekl českým poslancům, když jej po prvé navštívili v úřadě ministerského předsedy. Když jej jako krajana, jako českého šlechtice, jako svého známého z nejedné schůze oslovili česky, vskočil jim do řeči, řka: "Meine Herren, hier bin ich kaiserlicher Ministerpraesident, hier müssen sie mit mir deutsch sprechen." Když pak mu rozkládali, že jeho politika budí v Čechách a v Praze veliké znepokojení, zvolal: "Ať se Praha hne! Učiním, že z ní nezůstane kámen na kameni!"
Tak nemluví syn národa ani tehdy, když s běhy jeho věcí a jeho skutky nesouhlasí a třeba odsuzuje. Syn národa, byť jej viděl na cestách, které považuje za bludné, nezanevře naň, neodnímá od něho svého srdce, ani kdyby se s ním ve smýšlení rozpadl, nebude se nabízeti ani se nepropůjčí za metlu na něj, nebude háncům jeho přisvědčovati a nevstoupí do řady jeho nepřátel, nýbrž mu vždycky bude zastáncem a obhájcem, bude i nepopiratelné a dokázané viny jeho zmírňovati a omlouvati, a nikdy nebude sekerou, napřaženou na šíji svého národa.
Hrabě Jindřich Clam-Martinic vystoupil z českého národa, v jehož táboře není místa pro jeho zjevného nepřítele. Ale on není mezi českou šlechtou jediný, kdo v osudných letech 1914-1917 se od českého národa úplněji než dotud odvrátili a postavili se naproti němu na stanovisko nové, jež něžně tlumočí citovaný výrok hr. Mensdorfa-Pouilly a jež bouřlivě ohlásil hr. Jindřich Clam-Martinic. U mnohých ta posice není novou, nýbrž jasnější a určitější. To vyžaduje, abychom se také vyjádřili jasněji a určitěji.
Pro mne není pochyby, že již před válkou bylo uloženo o bezživotí národa českého tak, jako polského. Polákům to zřetelně a učeně vyložil pan Cleinow ve spise "Die Zukunft Polens". Nám to hlásala německá publicistika před válkou a zvláště bez obalu v prvých dvou letech války. Do plánu tohoto úkladu byla česká šlechta zasvěcena. Srdce všech se proň nerozehřála takovým nadšením, jako srdce hraběte Jindřicha Clam-Martinice, všichni záhubu českého národa pokládali za neodvratnou a již neodkladnou; leda že ti, kterých mysl je nejjemnější, dělali si starost, jak by se nám mohla připraviti smrt méně bolestná.
Více ještě se o tom mluvilo, než psalo. V Praze na Příkopě je dům, z kterého se v prvých dvou letech války rozcházely bulletiny o stavu příprav k našemu usmrcení.
V těch strašných dobách my se tiskli k sobě jako lidské oběti, odsouzené, aby předhozeny byly dravým šelmám v aréně. Všichni jsme se tulili a nebylo mezi námi různosti a rozdílu. Nikdo mezi námi nescházel, všichni Čechové jsme byli pohromadě v jednom chomáči, jen šlechty mezi námi nebylo.
Zřekla se nás, odpadla a v osobě hraběte Clam-Martinice vyvstala proti nám s hrozným gestem mistra popravčího.
I musíme se zamysliti a podrobiti revisi celý poměr šlechty k českému národu, abychom si byli dobře vědomi, na čem se šlechtou jsme, a neoddávali se lichým ilusím a nadějím.