Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Vím, že kuře nemůže nazpět do vejce a co tuto praveno, dokonce nemá za účel přivolati nazpět staré socialné pořádky; ale chtěl bych, aby všichni Čechové si uvědomili, že mají svůj vlastní socialný smysl a řešetem svého individualného smyslu aby podsívali cizí socialné nauky a propagované reformy, a nač hlavní důraz kladu: že nelze užitečných socialných reforem provésti pouze umem, třeba "sborovým umem", nýbrž že důležitější umu jest účastenství srdce, dobrého křesťanského srdce, vypěstěného citlivým křesťanským svědomím.
Srdce i ruka našeho sedláka stejně byla otevřena i němé tváři. Kůň, kráva, ovce, pes, drůbež, holub, všecko bylo milováno i mazleno, krmeno i ošetřováno. Pravda, bylo tu hleděno i k užitku, ale mnohem spíše z vděčnosti zaň, než ze sobectví. Co není užitečno, je škodlivo a nemá práva na lidské šetření. Ale i tu srdce bylo široké. Ruský sedlák dosud při žních nechá nějakou část obilí nepožatou, aby mělo i ptactvo nebeské, "ptički božija". Tak i u nás mlatci nezanechají práce, aby nenasypali před stodolu zadiny vrabcům, strnadům a chocholoušům.
Za vsí se táhli i podomní řemeslníci a obchodníci. Podomní řemeslníci byli především krejčí, po nich sedláři a řemenáři, časem i truhláři. Podomní řemeslníci pracovali z materiálu, který jim hospodář ze svých domácích zásob předložil anebo za tím účelem zakoupil. Po všech rozváželi hotové výrobky: kolomazníci z Domažlicka, kalounkáři z Klatovska, síťaři z Volyně, dřevěnkáři z Prachatic. Slovinci ("kránové") roznášeli v almárkách na zádech tak zv. norimberské zboží, z jižní Moravy přicházeli semínkáři, kořínkáři a olejkáři. Z uherského Slovenska stálými návštěvníky jižněčeské vsi bývali dráteníci, a přede žněmi bagounáři. Arci nesmí býti zapomenuto Židů z nejbližšího města, kteří v rancích roznášeli loketní zboží a drobné šicí potřeby. Jako jedni prodávali, druzí kupovali. Tímto lidem se ves neustále oživovala.
O zábavu pečovali potulní šumaři ze Strunkovic a zpěváci i zpěvačky. Vždycky zpívali ve dvou. Písně byly obsahu nábožného a epického. Epické jsou tištěny ve sbírkách. Znamenati bylo, že starší jsou básnicky i hudebně cennější, novější pak zřídka se povznášely nad úroveň jarmarku. Z faktu tohoto klesání dlužno souditi, že ve vzdálenější minulosti písně ty byly ještě cennější, avšak nedochovaly se proto, že lid sám jich nezpíval, nýbrž býval pouze jejich posluchačem, když potulní zpěváci s nimi přišli. A oni jich v paměti nezachovali proto, že pociťovali potřebu nového repertoáru. Živnost potulných pěvců a hudců je prastará, tisíciletá. Naše pokolení bylo svědkem jejího nejhlubšího úpadku a rychlého mizení. (Písně, které lid zpíval a skládal, byly krátké písničky a popěvky lyrické, jakož i písně příležitostné, jako svatební, koledy a j.)
Nová doba revolučně vyvrací všecko staré a zvláště všecky ostatky samobytných národních kultur. Nikdy v minulosti tak překotných převratů nebývalo. Samobytná národní kultura mizí i na konservativném českém jihu, ač ne tak náhle jako jinde. Zmíněný úpadek epické písně a hudectví byl počátkem tohoto mizení. Podobně přestalo obřadné řečňování a umění improvisovati rýmovačky, čemuž moje matka říkala "mluviti písničkama". Každé lidové umění je skromné a plaché. Kdyby se pustilo do závodění, mohlo by to býti zas jen s lidovým uměním. Proto se dlouho nedávalo poznati sběratelům, zvláště takovým, kteří na to přišli s úřadní tváří. Jen svému člověku povyleze z úkrytu. Bylo zapotřebí, aby se v intelligenci vytvořili mužové národní, a teprve jim národní umění dalo se sbírati. A zkušenost učí, že národní umění nejdříve podávalo brak, a co mělo lepšího, ještě si ponechávalo za lubem. Na to pak, co jsem nazval národním umotvorem výhradně jižněčeským, na hádky náboženské a rozumování, nikdo si nevzpomněl, protože nikde jinde nebylo cos podobného. Náboženskému hádaní a rozumování v několika málo letech konec učinila moderná škola. Vzrůstající pokolení mluvilo o jiných předmětech, o jiných otázkách se přelo, a důvody pro svá tvrzení bralo odjinud, než z Písma a z národního mudrosloví. Staří se před mládeží nejprve odmlčeli, a potom jí jeden po druhém navždy ustoupili do hrobu.
Město zvítězilo nade vsí, peněžní hospodářství nad přírodním. Dotud malé město mělo v sobě mnoho vesnického, odtud jest naopak. Drobní řemeslníci a podělkáři už nechodí pracovat do vsi, neboť vyhynuli, učinili místo větším, kteří nechodí za zákazníkem, nýbrž čekají, až on sám přijde za nimi; a větší zase mizejí před většími. Proklatá zlatá žízeň je neuhasitelná; čím více ji hasíš, tím je palčivější. Každý touží po blahobytu a dočiniti se ho nemůže, protože ničím a nikdy není spokojen. Ti drobní řemeslníčkové a podělkáři neměli blahobytu, ale měli skrovné živobytíčko a jím se spokojovali. Titam jsou již, titam jsou i potulní a podomní obchodníčkové, jež si moderný obchod vyžádal od zákona za oběť. Vesničan musí do města za potřebami i zábavou, městu se přizpůsobuje, své zvláštnosti odkládá. Jižněčeský sedlák dlouho byl věren národnímu kroji, dlouho se mu nechtělo z krátkého i dlouhého ovčího kožichu cihlové barvy, zdobeného rudými, modrými, zelenými a žlutými tulipány ze safianu, v němž táhl za Žižkou a v němž jej charakteristicky zachycoval Mikoláš Aleš. Doplním-li si v mysli našeho sedláka, takovým kožichem oděného, beranicí s mašličkami po straně, stane přede mnou bohatýrská postava, vysoká, vážná a silná, jakoby přišla z jiného, lepšího světa. A přidám-li k strejci do páru tetu nevysokou, širobokou v devaterých sukních, v červených punčochách, v střapatých šátcích a pleně buď turecké, nebo ve vsi vyšívané, bílé a vyžehlené, dostanu muže a ženu, jakými by se každý národ mohl pochlubiti.
Ale vychvaluje pokolení zašlé, nikterak nechci haněti současné, jež je sic méně tuhé starého, ale za to pružnější a povšechně vzdělanější. Co se u jižních Čechů nezměnilo ani v době nejnovější, jest jejich religiosnost, jež proto musí považována býti za nevykořenitelnou jejich vlastnost. Vada jest, že tato vrozená vlastnost není pěstěna ani kněžími, kteříž ji příliš kazí římanstvím, k němuž jsou přidržováni svými představenými důsledněji, než bývalo od časů josefinských až asi do r. 1860, ani vzdělanými nekněžími, kteří se této základné črtě duše a povahy svého lidu odcizili.
I po stránce socialné nadešly změny, způsobené prouděním západoevropským. Mezi hospodářem a čeledínem není už patriarchalného poměru jako v rodině. Zavinil to duch času, jenž čeledína navedl, aby na zaměstnavatele, buď on jaký buď, pohlížel jako na svého vykořisťovatele a křivditele. Čeledín nelne k hospodáři, ani hospodář k čeledínovi, pojítkem mezi nimi je pouze poptávka a nabídka práce i mzdy. Ale celkem tento poměr nenabyl forem ostřejších a nezřídka bývá pozorovati němý stesk po srdečném poměru někdejším. Socialné napětí se šíří mezi sedláky a domkáři, domáhajícími se stejného s nimi podílu na obcinách a drahách. Snaha to čistě komunistická. Rozřešení otázky, jak rozděliti draha, když se již na nich stádem nepase všechen vesnický dobytek, musí odpovídati poměru, v jakém drah členové obce užívali v době předchozí. Sedlákova dobytka páslo se na nich deset kusů, domkářova dva. Tím je dán klíč k rozhodnutí sporu o draha a obciny.
Minulosti také nenávratně patří ušlechtilý a srdečný poměr, jaký býval mezi sedlákem a žebrákem. Stav žebrácký, chceme-li jej tak nazvati, se pokazil tím, že se do něho čím dál tím četněji vtíraly smetky společnosti, nemající obstání v městech. Jako dřívější poctiví veteráni práce vždycky byli na selském dvoře vítáni, tak nevítanými hostmi byli na něm zahálčiví tuláci a drzí pobudové, které tam odvrhalo město v době novější. Tomu konec učinil zákon o zřízení okresních stravoven, jímž ves osvobozena od tohoto nekalého živlu; ale odtud začíná i konec sympatického, starodávného žebráctví. Ne náhodou nazval jsem výše bývalé zemědělské žebráky stavem. Domnívám se, že byli zůstatkem starožitnosti české, kdy nejnižší vrstvu společnosti tvořil lid bezdomý, bezzemný, bezprávný a osobně nesvobodný, jenž mohl svým držitelem býti darován i veřejně prodán a v literatuře má jméno otroků. U Srbů tito otroci sluli sebrové = žebrové, žebráci. Žebrové společensky nejblíže stáli robotným sedlákům, kteří viděli, že jim páni chtějí připraviti týž osud, a proto žebry u sebe přijímali, chránili a vůbec k nim chovali přízeň. Na to ukazuje i fráze "choditi žebrem", jejíž smysl vysvitne vedle fráze "choditi žebrotou".
Zbývá nám zodpověděti otázku, kterak do nakresleného rámce jižněčeské lidové středy zapadá Jan Hus, jak se z ní vytvořil, jak se syn krotkého a passivného lidu státi mohl původem velikého národního a reformatorského hnutí a jak se nebojovní sedláci z Prachaticka, Písecka a Táborska obratem ruky proměniti mohli v Žižkovy tábority.
Husa a hnutí husitské nevysvětlují dostatečně, kdo je objasňují pouze v souvislosti s životem západním, všeobecnou zkažeností mravů a hnilobou katolické církve, jakož i snahami po nápravě, jimž výraz dávali domácí horlitelé, Husovi předchůdci, zvláště pak anglický mistr Jan Viklef, jehož reformatorské učení nejvíc na Husa působilo. Vše to je pravda, ale ne celá, ano ani z polovice. Hus může býti správně vysvětlen, jen vezme-li se náležité zření k příčinám z českého života národního, církevního a socialného, a bude-li dostatečně přihlédnuto i ku zvláštnostem lidové středy, která jej ze sebe vydala.
V době pohanské všichni Slované žili v demokratické svobodě, jež se u nich často zvrhala v nepořádek, a nepořádek zacházel v rozbroj. Tuto vlastnost měli i kmenové českoslovanští, tedy také jižní Čechové. Čechoslované před jinými pochopili časovou nutnost přijmouti křesťanství a pevněji se zorganisovati společensky i státně. K tomu je s jedné strany tvrdou skutečností nabádaly děje, které se kolem nich odehrávaly v době Karla Velikého, s druhé pak strany bylo jim to usnadněno přirozeností národní duše, v níž i v době pohanské byly prvky křesťanské mravnosti. Mimo to společenské zásady, hlásané evangeliem, odpovídaly jejich názorům, i museli doufati, že na základě Kristovy nauky a křesťanské kultury si osvojí vyšší a lepší řády a dosáhnou větší dokonalosti. Slované Polabští byli utkáni zoufalými boji, ve kterých posléze zahynuli, že se jim křesťanství vnucovalo jazyky cizími: německým apoštolským a latinským obřadným. 1 o Čechy se to pokoušelo a osud Čechoslovanů zajisté by nebyl jiný, než Polabanů, kdyby k nim v pravý čas nebyli přišli Kyril a Metoděj. Kyrilometodějství mělo krátké trvání, ale účin jeho na duši národní zůstal na věčné časy. Čechoslované po zániku kyrilometodějství byli příslušníky katolické církve, ale co od křesťanství očekávali, nesplnilo se.
Křesťanství je zklamalo. Místo mírného a bohulibého života evangelického přinášelo jim nové boje; mateřský jejich jazyk byl z církve vytlačován latinou, a když se naplnila dvě století, přišla němčina a vypuzovala jej i ze dvorů knížat a velmožů, načež si otevřela brány měst a směle do nich vtrhla. Tedy duševního uspokojení, které by bylo zásluhou církve, nebylo. Stejně byl deptán cit národní. Ale i hrozné rozčarování sociální nadešlo, když se do českých vlastí ze západu dral feudalism a usiloval zotročiti lid, narozený k demokratické svobodě.
To trojí hrozné zklamání pociťoval všechen českoslovanský národ, ale nejtrpčeji zajisté hloubavý a dumavý lid jižněčeský. Co se dálo v duši toho lidu zbožného, jenž s plnou důvěrou a láskou přilnul ke křesťanství, když viděl, že kněží vyznání římského jsou prví, kdo Krista potupují a proti jeho učení hřeší? - když viděl, že jim nejde o štípení evangelického života a následování Krista podle příkladu apoštolů, nýbrž o uchvácení světské moci a statků, o pýchu a marnost? V jazyku českém jest určitá stopa vnitřních bojů sociálních, které hned v prvých dobách po přijmutí víry Kristovy zmítaly národem českoslovanským. Tou stopou je přenesení názvu "kněz" t. j. kníže na dosavadní "duchovní otce" anebo prostě "otce" kyrilometodějské, a epitheton "velebný". Tento název si přiosobilo a toto epitheton si vynutilo katolické duchovenstvo na národě českoslovanském. To však se nemohlo zdařiti hned a po dobrém. Novému duchovenstvu bylo podstupovati boje o moc a pozemské statky i se vznikající šlechtou. Když se feudální velmožové počali nazývati "pány", kněží hned vyskočili nad ně a lidu na sebe ukazovali: My jsme velební páni! A to vše podle vzoru, který spatřovali u sousedních Němců. Ale ani u Němců katoličtí kněží neurvali pro sebe světský titul knížat a přívlastek, dávaný toliko majestátu. Toho dosáhli jen u Čechů a Poláků.
Avšak farní duchovenstvo venkovské nezcela bylo takové. Ono zajisté jako žilo s lidem, tak s ním myslilo a cítilo, a to tím úplněji, čím záze doba. Má-li život vesnický i za našich dní tolik síly, že kněze "zesedlačuje", oč byl neodolatelnější, dokud ještě síla jeho byla elementárná, dokud ves byla světem pro sebe uzavřeným, do něhož kromě kněze nikdo cizí nevnikal a prvků cizího způsobu života, cizích mravů a názorů do ní nevnášel! Sedlák nebyl počítán do národa, národem byla jen šlechta a klér vyšší a klášterní. Vesnický kněz byl učitelem a vzdělavatelem lidu, pokud sám měl k tomu způsobilost a vzdělání, on s ním mudroval o věcech i událostech, on s ním žehral na novoty i úpadek mravů a vychvaloval stařinu, on mu vykládal Kristovo učení a učil hledati v něm spásu nejen po smrti, nýbrž i v pozemském putování. Tím způsobem se u jižních Čechů zachovávala jedna z jejich základných vlastností, jež v druhé polovině 14. stol., když už na venkově působili bakaláři pražské university, velmi rychle se vyvinovala. Když u táboritů i ženy byly gramotné, z toho faktu následuje, že mezi muži málo bylo negramotných. Dodati náleží, že selské duchovenstvo také slovanský obřad zachovávalo, dokud mohlo, majíc jako stádce přesvědčení, že jen modlitba svým jazykem pronášená může býti bohem vyslyšena, protože jen ona vychází ze srdce, jen ona může být upřímná, a bez upřímnosti nelze s bohem rozmlouvati. Poslední stopy slovanského obřadného jazyka u Čechů zmizely v druhé polovině 12. stol. Ale latina církevních obřadů duše lidu se nedotkla a vzbudila v ní leda nelibost, jež se dochovala až do husitského hnutí, jež by nebylo tím, čím jest, kdyby nebylo hned ve svých počátcích uvedlo národní jazyk v obřady církevní a tím obnovilo staré jeho právo. Já jinde na příkladě ukázal, že selští kněží na jihu, jací byli ještě v šedesátých letech 19. věku, velmi se podobali kněžím podobojí ne z 15., nýbrž ze 16. století. Z toho živého příkladu vidno, jak tuhé trvání má něco, co vyšlo z duše národa a jak z ní nemůže býti vybito a docela vyhlazeno ani tehdy, když se již vytratilo z národního povědomí. Analogicky může být usouzeno, že selští kněží aspoň ve své lepší části zachovali na dně duše něco z počátku českoslovanského křesťanství, žár té lásky, plamen té horlivosti, kvas těch myšlenek a tužeb, které kyrilometodějci měli, přijímajíce křest. Ano možno předpoložiti, že to bylo víc, než slabé stopy: že to bylo vření za ideálem, který nad národem vzešel jako jasná hvězda, ale ta hvězda zašla, jedva zasvítila. Konservující schopnost jižních Čechů byla tehdy v plné síle jako u všech národů nadaných a duševně soustředěných, vlivy vnějšími nerozptýlených a kulturně nezvetšelých.
Konservující schopnost ukázala se i ve věcech hospodářských. Hospodaření naturalně udrželo se v Čechách z časů pohanských až do poloviny 13. století, kdy začalo ustupovati peněžnému. Již na přechodu z patriarchalismu do feudalismu sedláci viděli, že jde o jejich starou svobodu; ale dokud se hospodařilo přírodně, mezera mezi sedlákem a statkářem byla neveliká. Sedlák odvedl statkáři desátek a na jeho pozemcích si odpracoval ustanovenou či ujednanou robotu, načež se vrátil do obce a žil zase obvyklým životem, jehož mu statkář nerušil. Na selské živnosti žilo se a hospodařilo v malém tak, jako na dvoře statkářově ve velkém. U šlechtice jako u sedláka všecko, co se na vlastním hospodářství urodilo a přirodilo, co samo vyrostlo i bylo vypěstováno, bylo doma k vlastní potřebě řemeslně přerobeno. Hospodářství oplývalo "mlékem a strdí", nadbytek bylo všeho, co je člověku potřebou prvé nutnosti. U statkářů to vypadalo jako u ruských poměščíků z prvé poloviny 19. století, jak je vylíčili ruští romanopisci té doby. U našich sedláků na jihu zachovaly se ostatky přírodního hospodaření ještě déle, než u ruských poměščíků. Zásadou bylo: odchovat i vypěstovati doma co možno, potom doma spotřebovati co nutno, obrobiti co se dá, zužitkovat i zbytky, kupovat pouze nevyhnutelné a hledět, aby všecko, zač vydány peníze, bylo solidné a bytelné, a odprodávat jen přebytek, za žádnou pak cenu nevzdati se toho, co patří ku kmenu dobře zařízeného hospodářství. Hospodyně uměla nejen tence příst, nýbrž i přadena trvale na červeno a modro barviti, dělati škrob pšeničný i bramborový, lojové svíčky lít a mýdlo vařit, kvašením velmi chutný nápoj připravovati z odpadků medových. Hospodář zas uměl řemení barvit, všeliké nářadí hotovit i spravovat, dobytek, zvláště konský, lékovat a v době zimní dvakrát i třikrát býval řezníkem: zabíjel krmníka, sekal, míchal a kořenil prejt, jitrnice a jelita nabíjel, potom šunky nakládal a udil. I záliba v kořeněných jídlech, jež se v našich všech udržela po dnes, sahá svým počátkem do dávných časů hospodaření naturalného, kdy si zámořská koření našla cestu do kuchyně statkářů, a sedlák aspoň o několika výročních příležitostech si chtěl pochutnávati na tom, co pán a zeman.
Tou měrou, jakou nad hospodařením přírodním vítězilo peněžné, zhoršoval se poměr mezi sedlákem a statkářem. Dvory statkářů ustupovaly hradům a tvrzím, prostý život statkářů pyšnému, nádhernému a toulavému životu rytířů. Na to vše bylo třeba peněz, pořád víc peněz, a k těm si statkáři pomáhali přitužováním roboty, zvětšováním desátku a zvyšováním zákupu. Nároky statkářovy na sedláka rostly každým pokolením a sedláci už nemohli neviděti, že je v budoucnosti očekává úplná poroba a že zaujmou ve společnosti místo nejnižší vrstvy, kteréž bylo uprázdněno od té doby, co přestalo otroctví. Za panování Přemysla II. statkáři v Čechách naučili se od svého krále nádheře, Jan Lucemburský je vyssával, aby měl na své dluhy a dobrodružství. Králům jen statkáři daně platili, sedláci nikoli; ale statkáři vydírali ze sedláků několikrát víc pro sebe, než potřebovali pro krále.
Zvýšená potřeba až do jisté míry bývá matkou hospodářského pokroku. Sedláci tehdy nedosahovali větší výnosnosti půdy intensivnějším hospodařením, nýbrž tím, že stále větší prostranství vzdělávali na pole. Z většího výnosu něco zbývalo i jim. A tak týmž poměrem jako břemen, přibývalo i jejich zámožnosti. Zámožnost pak dodala jim sebevědomí, a z něho znenáhla vyrůstala touha po svobodě a zlomení panského jha.
Drobní zemane a svobodníci ještě tíže nesli změnu v hospodaření. Jedni, aby se zachránili, dávali se do služeb mocných pánů, druzí prostě vstupovali do středy selské. Z prvých vyšel Jan Žižka, z druhých Petr Chelčický. Těmito druhými dostávalo se sedlákům vůdčích hlav, které to, co vřelo v lidu, sbíraly v sobě v souhrn, aby, až nadejde čas, daly sborové myšlence selského lidu českého výraz činy, které jsou zaznamenány v dějinách husitského hnutí.
Vedle toho připravoval husitskému hnutí půdu selský duchovní, jenž se ve vsi nebo v městečku narodil a po vysvěcení tam se vracel na působiště ve svém povolání. On šířil mezi lidem znalost bible a tím ku přesvědčení přiváděl, že by se všemu lidstvu žilo na světě jako v ráji, kdyby se věrně spravovalo pravidly, která dal Spasitel, a kdyby horlivěji milovalo Stvořitele nežli stvořené. A hlavními viníky před Hospodinem viděli se jim mocní tohoto světa a přede všemi jinými papež, jenž chtěl býti prvou osobou na zemi a měl tedy na sobě největší zodpovědnost za všecky hříchy a nepravosti, kterých se dopouštěly vršky lidské společnosti, jemu nejblíže stojící.
Počátkem 14. století obrozují se české národní síly a během celého věku zrají, načež se vyvrcholují hnutím husitským. V této době přípravné vyznačují se dva fakty, charakterně pro všečeskou národní psychologii. Prvým je Dalimilova rýmovaná kronika česká, druhým pak založení slovanského kláštera v Praze. Dalimil patří mezi nejzasloužilejší buditele českého národního vědomí a nejohnivější milovníky českého jazyka. Tak veliký byl účinek jeho díla, jehož cena vlastně je publicistická, že sláva jeho se záhy dostala k Němcům, kteříž si je přeložili. Z účinu Dalimilovy kroniky vidíme, že láska k rodnému jazyku, k rodné zemi a její minulosti dává Čechům základ ku všelikému rozvoji. Není tu pěstění jazyka při lhostejnosti k vlasti a k dějinám národa anebo láska k vlasti bez lásky k jazyku a historii, nebo konečně láska k historii národa bez lásky k jeho jazyku a zemi. Na tom základě budovali i čeští buditelé z počátku 19. století. Teprve později dály se pokusy o vyvrácení českého národního rozvoje, pokusy, zdaž by zdánlivým zesilováním jednoho z jeho pilířů nedaly se oslabiti druhé dva, aby pak i třetí se zřítil. Ale láska k rodnému jazyku českému je prvým článkem v této trojici.
Vření národního srdce za jazyk projevuje se snahou zjednati mu oprávněnou platnost v každém oboru veřejného života. Tehdy v popředí obecného zájmu stál život církevní. I nemůže býti pochyby, že probouzející se české vědomí v stol. 14. postrádalo národní jazyk v církvi neméně živě, než současně gallikáni ve Francii, ozývalo se a reptalo, proč ho není, proč jej vypuzují. V národě, jehož duše ještě byla nerozdělena a jenž v sobě cítil sílu, rostoucí ne po dních, nýbrž po hodinách, nebylo možno, aby rozeznával mezi oběma cizími jazyky, které si u něho osobovaly domácí právo, mezi němčinou a latinou. Reakce proti němčině společenského života nemohla býti nedoplněna reakcí proti latině v církvi. To vida a uvažuje Karel IV., veliký milovník české země a národa a zajisté i českého jazyka, založil v Praze klášter, v kterém znova zahlaholil slovanský bohoslužebný jazyk. Skutek tento nynější Čechové málo oceňují a slabě mu rozumějí. On, podle mého mínění, jest jeden z nejgenialnějších politických činů Karlových. Karel prohlédaje v budoucnost, předvídal, jak poroste a mohutněti bude národní hnutí, a proto jako politik uznal za nutno vyjíti mu vstříc, aby je mohl opanovat a řídit. Ovšem by se to nebylo zdařilo zcela, ačkoli Karel byl mistrem ve vyrovnávání protiv a sporů, neboť církev by ani Karlu IV. nebyla povolila slovanskou bohoslužbu pro všechen český národ; ale zřejmo jest, že Karel našel prostředek, jak by se české hnutí rozdělilo a jak by se oslabila socialná jeho složka.
Také opravná snaha Viklefova byla provázena socialným hnutím v Anglii, jež r. 1381 vybuchlo povstáním robotného lidu, ale brzy bylo udušeno. Jako Viklef, jsa starší, byl předchůdcem Husovým, tak i socialná revoluce z r. 1381 byla předchůdkyní revoluce husitské; ale jako nemožno tvrditi, že česká revoluce byla napodobením anglické, rovněž nemá rozumu tvrzení, že Viklef byl duševním otcem snah Husových, třeba mu dal svými spisy nejeden podnět. Stejné příčiny mívají stejné následky, a Hus a husitské hnutí jsou právě tak následky příčin, vězících v českých poměrech, jako Viklef a lollardské hnutí jsou následky poměrů anglických. Možná, že byla i duševná podoba mezi starými Čechy do konce 15. století a Angličany. Cromwella někteří přirovnávají Žižkovi, a tak Viklef může býti k Husovi pouze přirovnáván, ale stavěti Husa v duševnou odvislost od Viklefa není spravedlivo.
Jako jest podobnost, jest i různost mezi Husem a Viklefem i druhými reformátory, o čemž se vyjadřuje Hilferding: "Hus se liší od Viklefa, Lutera, Cvinglia, Kalvína i jiných zakladatelů protestantských sekt tím, že neměl v úmyslu založiti nové učení. Viklef sepsal znamenitých 45 článků, kterými se vyvracelo všechno věkové zřízení z učení římské církve. Hus odmítl ty z článků Viklefových, které obsahovaly dogmatické formule, nesouhlasné s podáním římské církve, ale osvojil si a hájil ty články, kterými odsuzovány neplechy latinského duchovenstva a obnovována pošlapaná práva křesťanské mravnosti. Ctitelům Husovým vadí jeho poměr k Viklefovi. Teorie všecka přináleží Viklefovi, Hus vzal z té teorie nemnohé a to ve smyslu vyznání víry nejméně podstatné body, sám ničeho nového k nim nepřidal - a přece jak nezměrně vysoko stojí nad Viklefem! Věc je v tom, že Viklef byl dogmatik, Husem pak vládla jediná myšlenka: věrně vyplniti mravní zákon křesťanstva. Těžko najíti v dějinách člověka, který s takovou bezpodmínečnou pravdivostí uskutečňoval svým životem příkazy Evangelia. On následoval tvůrce křesťanství i v tom, že jeho učení nemělo charakteru dogmatických formulí, ale živého mravního nabádaní. On nevynikal ani neobyčejnou učeností, ani géniem. Ta překvapná kouzelná sila, kterou Hus působil na všechen český národ, vytékala jen a pouze z mravní velikosti jeho osobnosti a mravního významu jeho kázaní."
Nám šlo o to, abychom ukázali jak z dějinného, tak i psychologického vývoje, že Hus a husitské hnutí jsou výslednicí všeho dosavadního života českého národa, a nikoli následkem agitace několika fanatických kněží, jež za sebou strhla temné masy lidu, jimž se v čelo postavili dobrodruzi stavovští. Hus a husitské hnutí jsou jevy samobytně české. V dějinách jsou jevy podobné, ani není takových. Hus, byť učený, je prostý, čistý a upřímný jako apoštol. Jako brojil proti pýše a nádheře, neměl pýchy duchovné, jaká vyznačovala na př. Lutera. Nebažil po slávě, tím méně po koruně mučenické, jak mu odpůrci vytýkali. Neprovozoval spekulace, nejednal podle pojatého plánu, nechtěl přivoditi rozbroje, ani na církevní reformu zpředu nepomýšlel, nýbrž toliko na očistu od hříchů a povznesení mravnosti jak ve společnosti vůbec, tak zvláště v duchovenstvě. Hledaje příklad vysoké mravnosti, na kterou by mohl ukázati jako na vzor a cíl, nacházel ji v prvotní církvi. Ideal jeho tedy byl v minulosti a nikoli v budoucnosti; novatorem nebyl. Výbojně nepostupoval, ale zlobě neustupoval. Učil jen tomu, co bylo jeho ryzím přesvědčením, a za své učení stál hlavou. Mučenické smrti nehledal, ale ani se jí nestrachoval. Neodvolal, protože nemohl. Nemohl pak ne z umíněné tvrdošíjnosti, nýbrž proto, že nebylo co, a on výše cenil pravdu boží, třeba byla trnovým věncem, než lež, která byla kardinálským kloboukem.
Porovnáme-li črty charakteru Husova s črtami charakteru jižněčeského lidu, jak jsme je narýsovali, přesvědčíme se, že Hus, tak jak byl, mohl býti jen synem toho lidu tichého, skromného, poctivého, mravného a ušlechtilého, jenž jest Husem před tváří všech věků oslaven.
Ale jak se s těmito vlastnostmi jižněčeské povahy srovnává revoluce táboritů?
Dobře se srovnává. Charakter je týž, duch týž. U Husa jako v jeho lidu snadno postřehneme pět dob psychologické přípravy. Po zklamání, kterého se dožil lid po přijetí křesťanství, nastala doba tesknění po takovém stavu v zemi, který by odpovídal zákonu Kristovu. Za tesknění se člověk noří sám v sebe. Znenáhla se jednotliví lidé dorozumívají a z toho vzniká společné přání lepšího, jež se stupňuje v toužení. Za tesknění duše byla malá, toužením roste a ulevuje si horlením pro spravedlnost i proti křivdě. Oheň horlení mohutní v požár dychtění, aby zlo již bylo vykořeněno, a ruka dychtivého nedočkavě se vztahuje, aby vykonala nápravu. Tato doba je nejvíce činorodá. Člověk se za přesvědčení neleká obětí, rád snáší utrpení, smrt ho neodstrašuje. Poslední je doba prahnutí po smrti jako po ukončení všech pozemských zápasů a splynutí s bohem, u něhož jediného je ta spravedlnost čistá a svrchovaná, jaké nemůže býti v pozemském životě pro lidskou nedostatečnost.
Hus dospěl nejvyššího stupně této vývojové linie, lid pak jeho projevil se stupněm předposledním, činorodým dychtěním. Sedláci z Práchenska a Bechynska, kteří se prví zebrali kolem Žižky s okovanými cepy na ramenou, velmi se různí od selských povstalců ze 17. a 18. století. Nebyli ještě útiskem a nouzí dohnáni do zoufalství, ve kterém jim bylo jedno, život neživot. Oni nešli bojovat jen za sebe, nýbrž také za své bezdomé mladší bratry, a nebili se za kořist, nýbrž za to, aby jazyk svatováclavský v Čechách nebyl znevažován, aby církev Kristova i všechna společnost očištěna byla od neřádů a opravila se podle Evangelia. Snaha jejich byla především idealná, a že si dali jméno "božích bojovníků", vydává o nich svědectví výmluvné a nade vše závažné. Avšak boží bojovníci vykrváceli na Lipanech tak, jako Hus pustil duši v Kostnici. Cíle svého nedosáhli, i je stihl osud tragický. Příčina byla v osamocenosti Čechů vůbec a bratří táborských zvlášť, jakož i v dlouhém trvání boje, jímž samým musela porušena býti původní čistota a jednota úmyslů.
Husův lid se vrátil ku své selské práci a uspořádal si život způsobem zpředu vylíčeným, němým kompromisem se stranami, proti kterým se dral. Díky tomu kompromisu zachoval všecky své původní vlastnosti, ale již s nimi bojovně nevystupoval. Ani v 17., ani v 18. století nebyl žádným hnutím zachvácen. Všecko trpně a pokorně snášel, nespoléhaje již na pomoc vlastní, nýbrž pouze na boha, jenž dá lidem lepší pořádky, až si jich zaslouží.
Souvisí-li s táborským hnutím Petr Chelčický? Hilferding Chelčického řadí mezi reformátory dle programu, jakožto zakladatele sekty českobratrské. V tom se Hilferding zmýlil. Chelčický není zakladatelem českého bratrství, ale ovšem zavdal k tomu podnět jiným. Sám je myslitelem táboritství, ale jiná jest jeho metoda, než "božích bojovníků". Učilť neodporovati zlu, a "boží bojovníci" snažili se zlo vyhlazovati každou mocí, bezohledně a nelítostně až do kořene.
Blaničtí rytíři! Kdy vyjdou ze svého začarováni? Tehdy, až na české mysli působiti bude zase trojí stará, historická vzpružina: česká národnost, křesťanské náboženství a snaha o nápravu socialnou.