Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XII. kapitola z 1. dílu románové kroniky

Kojanouc

Blízko druhého kraje úlů, hluboko v sadě, byla studánka nízce oroubená, krytá šindelovou stříškou, přiléhající skoro k samé zemi. Nade stříškou rozkládal se do široka hustý keř černého bezu a z něho se tyčila, jako by mu z plecí rostla, štíhlá, ještě mladá olše. Frantík z čáslavky dobře pozoroval, že část olšina oddenku je vyzdvižena nad keř, a bylo mu to tak podivné a zvláštní jako všecko, co viděl u Kojanů. Cožpak ta olše má kořeny v povětří? I nemá! Býval tu přestárlý bezový strom a jej seřízli, aby se zdola zmladil. A do otevřené jeho duše náhodou zapadlo olšové semeno, vzklíčilo a z něho vyrostla ta olše. Voda ze studánky odtéká po korýtku do Kojanových stájí, naplňuje tam kamenky k napájení dobytka, a co přetéká, sbírá se do klusu, jenž jest udělán pod stájí, podbíhá napříč celý dvůr a vychází na druhé straně na trávník, jejž nazývají zlatým dolem Kojanovy živnosti. Trávník stále zavlažovaný dává mnoho sečí do roka. Dnes pokosíš a zítra už vidíš trávu znova růsti a za několik dní ji zase možno strouhati. A tráva jako hedvábná.
Vedle studánky v trávě leží kropáč, ze kterého polévají bílené plátno, jež třemi dýhami prostírá na výslunném místě pod úlištěm. Bujná tráva plátno nadzdvihuje, a když je čerstvě pokropeno, dělají se v něm rybníčky. Nejčastěji polévá hospodyně. Jen co je pravda, ten kluk Bartoň má pěknou maminku. Osůbka malá, ale jadrná a rychlá jako vítr. To vám přiběhne, shodí z bosých nohou pantofle, svleče jupičku a položí na keř, pozdraví vesele babičku a běží ke studánce. Běží, a všechno se na ní třese a bílé ruce a bílé nohy, bělejší toho plátna, jen se jí svítí. Míhá se jako motýl. A kdyby opravdu byla motýl a ty chtěl motýla chytit a měl takový klobouk, že by jej přikryl, marně by si se namáhal, nechytil bys. Tak je rychlá. Pokropila, sukně spustila, jupičku oblékla a zapjala, nohy do pantoflí vstrčila, babičku zase vesele pozdravila a zmizela ze sadu, jako by ji země byla pohltila.
O je, babička už nejsou tak hbitá, kdepak. Teprve nyní si rozmyslily, že chtí nevěstě něco říci. Vyskočily na stoličce, rychle jak mohly, a zvolaly: "A a a a, Kačenko milá, děvečko zlatá, což pak tento?" A usedají zas, nedovolají se. Ale usmívají se, nemrzí je to. Vědí, že babiččino "tento" nemá tak naspěch jako hospodyňská práce. A povídají si spokojeně, Frantík na čáslavce to slyší: "To je holka. Už třetí dítě a pořád jako rtuť. A táhne jako řemen. Taková žena je boží požehnání. Děkuji ti, Pane, za všecko dobré i zlé, ale zvláště za dobré!"
Kropáč zase leží u studánky a stkví se na slunci jako slunko samo. Frantíkovi na čáslavce se zdá, že jakživo nebylo tak lesklého kropáče. Krása kropáč! A rybníčky na plátně také se lesknou a na trávě se třpytí kapky, které na ni odstřikly, a vykropená voda na teplém slunci brzo se vypařuje a před úlištěm dělá se lehynký opar - snad jen Frantík z čáslavky jej vidí - a všecky duhové barvy jsou i na tom oparu i na těch kapkách, čistých jako sklo.
"Ten kluk Bartoň to má hezký!" řekl si Frantík na čáslavce a vystřikl slinu, jak nejdále mohl.
Jindy zas Frantík viděl, jak na sad za babičkou přišli sám strejček Kojan. Přivedl si za ruku mladšího synka Matějčka, ach o mnoho mladšího než Frantík. Dva věky Matějčkovy jedva by se srovnaly s věkem Frantíkovým. Capart! Ještě karkuli nosí - ach, to je doba, co Frantíkovi vzali karkuli pro mladšího a dali mu za ni nejprve kašket a posléz i klobouk; kašket už nosí pro všední den a klobouk má pro svátek. To ještě uplyne vody, než Matějček dospěje do kašketu a klobouku! A karkuli má, vidí se, z maminčina podsazení, zelenou jako brčál. Řeknou: Matějček má karkuli z hedvábné, na píď široké pantle! - a že je z podsazení, přec uvidí každé zkušené oko. Jinak je Frantík rád, že strejček přišli s Matějčkem - jen když toho kluka Bartoně nevidět!
Kojan pozdravil matku, odhodil klobouk do trávy, utřel si lysé čelo červeným, květovaným šátkem a šátek opět zastrčil za opasek, jímž opínal si koženky. Chodě, míval hlavu poněkud schýlenu tak, že statná jeho postava nestávala se nápadnou. Nyní se narovnal a protáhl a zívl. Frantík stopoval z čáslavky každé jeho hnutí a odhadl, že strejček Kojan mohou být o pěst vyšší jeho tatínka. Zamrzelo ho to, ale utěšil se.
"Kláda jsou strejček Kojan," usoudil u sebe, "ale náš tatínek by jimi přece lupli! Náš tatínek nejsou Kahovec. Cožpak takový měšťáček, takový řemeslníček, takový pekaříček, který nemohl rohlík unést a musel ho dělat menší, ten se nyní plichtí mezi sedláky! Ale náš tatínek kdyby na ně-"
Frantík náhlým leknutím div nespadl z čáslavky. To byla rána! Strejček Kojan bác! praštili sebou na zem, a natáhli se jak široký tak dlouhý. Založili si ruce pod hlavu a minutku tak zůstali. Potom se obrátili tváří do trávy, Matějčka k sobě strhli, také ho tak tváří položili a k sobě přitulili. Když se s ním takhle namazlili, položili se zas naznak, Matějčka si posadili na tělo a brali mu ručky, aby jimi hladili tvář.
"Píká," smál se Matějček a dělal, jako by se bránil, ale zatím padl na otce a hladil jej nejen ručkama, ale i tváří.
Tu se Frantík octl na rozpacích. Pozoroval a slýchal žehrání otcovo na Kojana. Nerozuměl mu. Otec jeho nemohl se smířiti s pomyšlením, že jeho kamarád z dětství a z mládí a přímý jeho soused žije jiným životem než za dávných časů, kdy sobě byli nerozlučnými druhy.
On Kojanovi nic špatného nevytýkal, ani nemohl, a kdyby mu ho chtěl někdo očerniti, se zlou by se potázal! Nikdo by se upřímněji Kojana nezastal než soused Skoba, otec Frantíkův. Tropil-li si někdy z něho posměch, to nebyla hana; ve vsi byli navyklí dobírati se navzájem pro své slabé stránky, zveličovati je a stavěti je do směšného osvětlení. Ale v tom právě byla různost mezi Kojanem a Skobou: Skoba nebyl spokojen těmi vlastnostmi Kojanovými, které zakládaly a tvořily nynějšího Kojana a které by za žádnou cenu a na ničí řeči neodložil.
Frantík, dítě, slýchal, ale nepochyboval a z jednotlivých slov a úryvků, jež mu v mysli uvázly, učinil si ponětí, že Kojan je nepřítel a všechno Kojanovo nepřátelské, a zvláště ten kluk Bartoň, jejž už si vzal na svůj vlastní vrub. Frantík už měl také svoje vlastní pozorování, zkušenosti a úsudky, a ty zněly v ten smysl, že se strejčkem Kojanem nic není a že sousedy schválně zlobí. Měl toho příklady.
Jednou Kojanovy husy zašly do Skobova obilí. Frantík na to přišel, husy zajal a vítězoslavně zahnal domů. Otec jej za to pochválil. Nechali u sebe husy až do večera, až u Kojanů nastala po nich sháňka. Tu teprve otec Skoba poručil třeťačce, aby husy dohnala Kojanovům na dvůr a optala se, jsou-li to husy jejich, a jsou-li, aby vyřídila: "Naši strejček s tetou vám je vracejí a vzkazují, abyste si podruhé na ně dali lepší pozor."
Brzy na to Frantíkovi poručili za humny husy pást. Frantík od hus utekl a šel si s dětmi hrát a husy daly se do Kojanova žita. Přišel na to pacholek Kašpar, husy vyhnal a běžel za Kojanem a povídají, že mu řekl: "Strejčku, teď Skobovým oplaťte! Do zítřka jim husí nepusťte!" O, kdyby strejček Kojan byli udělali, jak Kašpar naváděl! To by tatínek měli radost! Ale oni všechno dělají tatínkovi navzdory: sami šli k husím a pásli je až do večera, kdy se tatínek mimo ubírali z pole. Pozdravili se a tatínek povídají: "Nu, to mají u Kojanů zralého husopasa." - "Zralý za nezralého. Ty se mi, Skobo, neposmívej, sám ještě dnes husy poženeš!" - "Já, husy?" - "Nejspíš ty. To jsou vaše husy. Byly na škodě a já je hlídám, aby nebylo škody ani mrzutosti. Vezmi si je a odežeň." - "Ukaž!" Tatínek se podívali, a každá hus měla znamení, že je Skobova: na levé noze krajní blanku prostřiženou. Tatínka jako kdyby had uštknul. Ani nedali dobrou noc, husy odehnali domů, a když Frantík navrátil se z houzíru, tatínek ani slova neřekli, na koleno si ho položili a švist, švist! A toho výprasku byli jen strejček Kojan vinni. Kdyby byli husy jak se patří zajali, všechen hněv tatínkův byl by se snesl na ně a Frantík by vyvázl.