Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už jen dva vrchy, jedno údolí
a budu tam.
Dva vrchy, jedno údolí,
běh aut a mezi topoly
hvězd zlomyslný hlavolam.

Automobily trousí smích
a stromy pel.
A hlad když lačně mu na rty dých,
tulák májem se pokorně zdvih
a šel.

Nic v rukou, pranic v žaludku,
jde noc a den už a odchází.
Noc střásá mu do smutku,
do smutku
propadlé obrazy.

Vítr se zastavil,
i člověk zapomněl
na psy, jež větví bil,
když od statku vyhnán šel.
A na jiný máj se rozpomněl.

Na psa tam doma u matky,
na krotký zrak, teplou srst,
na zneklidňující pohádky,
na měkký písek zahrádky,
v němž kreslil svět dětský prst.

Na dívčí slova vábivá,
ulpívající na těle
dotekem úst, jenž doznívá,
doznívá
jak varhany v kostele.

Nic nevědět, nic nechtět, nic
než dojíti.
Psi štěkají od vesnic,
klekání zvoní nic, nic, nic.
Jdi dál, jdi, tma ti posvítí.

Co noha nohu mine jen,
jde, kroky ze tmy dobývá.
Pravá je těžká jako kmen
a levá vratká jako sen,
jenž bledne a ubývá.

Ne, nesednu si, už nevstal bych.
Už přešel důl a přešel vrch.
Daleko z údolí světel vích
vyšleh a jako by ohněm dých,
tmu pocestnému s tváře strh.

To je to světlo, jež hledal jsem.
Jak září, jak mluví tam zdaleka.
Sen, do něhož ve spánku padal jsem,
ta znící zem,
kde na tuláka pes neštěká.

I vítr tu tančí po stráních,
jako by městu hudbu krad,
jako by lovil tam zdola smích
a všechny ženy, jimž ňadra zdvih,
měl rád.

Kraj květů zapadl do tmy jak step,
jež rodí jen písek a hlad.
A z klína tmy voní město jak chléb,
jak žhavá pec, z níž dýchá chléb
a touha spát, touha spát.

Tam za ozářeným oknem kdes
je postel měkká jak dlaň.
Blaze tomu, kdo do mrákot kles
jak znavené dítě. Sám Bůh se snes
z ticha hlubin svých naň.

Co noha nohu mine jen,
sestoupil do první ulice.
Vlála tu hudba z oken ven,
tančily stíny luceren,
v tmách mizely dvojice.

Jak postřelený pytlák šel
ulicí druhou, jež letěla
po asfaltu svých zrcadel.
Jen zrak v něm bděl, jak světlem šel
na těžkých nohou bez těla.

Ústa svá, hudbu pijící,
upustil v první ulici.
Chřípí své, chleba tušící,
zanechal v druhé ulici.
Jen světlo mu běželo po líci.

Hořelo spánkem, v němž vadla pleť,
černou závratí svádělo.
A bylo už jenom bílá zeď,
jež pálila oči jako sněť,
smrt kreslící na tělo.

V ulici třetí se rozpadla
zeď světla v růženec drobných svěc,
jež přitahovala jak chapadla.
Dav lidí vycházel z divadla
a tu se stala ta divná věc.

Tuláka přitáhl teplý dech
zářivých prostor, z nichž scházel dav.
Stoupal jak stín vzhůru po schodech
a pod nohama koberců mech
se mu houpal a v očích změť hlav.

Jen za ozářenou vidinou kdes
je postel měkká jak dlaň.
Zde nad kruhem šera tulák do lóže kles
a z rudého sametu tiše se snes
anděl dřímoty naň.

A jak se snášel, zhasínal
kruh za kruhem v lustru růženec svěc,
pod čelem vzbouzel mu sladký žal
a květ za květem popínal
mu spánek snem, jejž spí milenec.

A tulák spal, jak kámen spal,
poléván vůněmi odešlých.
Záclonou lóže průvan vál
a v šeru hal
se rozplýval potlesk a smích.

Do tulákovy mrákoty
se linul snem lehký jas.
A stal se divákem jako ty,
jež před chvílí z lóže odešlas.
A stal se divákem jako ty.

Muž se ženou tam dole stál
na šeré scéně, z níž rostl háj.
Zrak vášní po ní mu černě tál
a z krutých úst se mu chropot dral:
Chci tě. Buď má. Je máj. Můj máj.

A ona - kdes, tuláku, zhléd ji kdys? -
ustupovala zdráhavě.
Hlas jarního větru měla a viz,
kolem rtů povědomý rys
s korunou zlatých vln na hlavě.

Odejdi, nechci tě. Jiného mám.
Je v cizině. Přichází. Slyším ho jít.
Je nemocen snad. A je tak sám.
A snad mě zradil. A všechno mu dám,
co bude chtít.

Jen jedna měla ten větrný hlas,
v němž zpívalo jaro, v němž rodil se den.
Tos ty. Tos ty. Jsem tu. Je čas -
prolomil vzlyk tulákův sen.
Nezapomnělas?

A tu dvě ruce, dvě ramena
z hlubiny vzhůru se rozpjala,
aby ho snesla, blažená,
a aspoň v spánku ho objala,
ta nalezená ztracená.

Dech živých úst vál naň ze snění,
našel v něm živé své údy zas.
Na bílé noční mámení
psala mladost své znamení
a zářil nalezený čas.

To je to světlo, jež hledal jsem,
ta záře rukou tam z hluboka.
Ten sen, jejž z tmy hladu zvedal jsem,
když mezi květy padal jsem
do mrákot černého potoka.

Ale v té chvíli tam na dně snu muž
skočil a ženou do tmy smýk.
Ne, nejsi, nejsi jeho už.
A tulák, jako by projel ho nůž,
procitl v hrůze a vzkřik.

Tma zela tam, kde ženu zřel.
Tma, průvan a opona.
A v lampičky kmitu, jenž lóží se chvěl,
nad pěst, jež lapila spáče, hlas zněl:
Vstaň a pojď. Jménem zákona!