Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• národní pověst

V krajině Bžovské, kde Radislav vládne,
Ční pilované hory témě pochmuřené;
Z oudolí v dálinu až ku Praze dohlíží,
A s šedovousým Vyšehradem hovoří.

Celá tato vlastice veležírná
Bohův počeští i jmény proslula,
Bezděze témě i jeho brata v blíži
Hojnými žertvami v čest Běsu planulo.

Teď shasly oltáře, rozborceni bozi,
Na bohům zmizelém místě utkvěn kříž,
A na Bezdězu hvozdnaté poušti
Baví křesťanský poustevník.

Zde zvolil poustevník si kýsi příbytek,
Neví se, odkud přišel, zove se Jan Kvarin,
Obývá skalnou jeskyni, život vede osamělý.
Příkrýtě k ní přístup, otvor těsný, temný,
Kudy co plachý plaz ochudlé tělo provlíká
V jizbu, již divotvorná ruka přírody
V době pratvoření sklenula valně.
Průluka ostalá mezi vrstvami
Stěnou se oblíc kosou, jeví oblohu
A připouští paprsky sluneční
I svíží dechy větru v světnici.
Půda rupovitá, jak by kési stádo
Stopy své tam bylo vtisklo ruchlé.
Na zdi semo tamo výtisky zvířat jsou,
Jež bysi darmo hledal v řade živých.
Jak ony tak i nový tu host
Odumřel světu, ač ještě na živě.
Buď že, zbřídiv sobě rozkoše světa
A chtěje se káti z hříchů své mladosti,
V zátiší pouště duši klid hledá;
Čili jará mysl tak řevným ramenem
Objala kříž, co nedávno ve vlasti zastkvěl,
Že se uzdálo lichým světem zhrdnout,
V tichém přítulku si obyt zbudovat:
Zde na vrchové tiché výšině
Srdcekojnou hudbou míru ovířen,
Jak by unešen nad smrtelníkův obor,
Božstvu se bližším býti zdá.

Na čeřenu skalnaté výšiny
Zbožnou rukou utkvěný kříž trčí;
Tu v čas, kdy příroda doby míru slaví,
Odsvit nebeské záře tvář mu osvěcuje.
Zde často v době rozčilení zbožného
Nebeské k němu sbory sestupují,
Plamenné skráně křídly cloníce,
Věstí blažících slasti na rtech,
Mysli spasitelné mu vnoukají
A srdce plamenné v modlitbě zdvíhají.
Začasté Jan po háji se prochází
A po nivách koření i kvítí sbírá,
Jichž hojebnou moc moudrá hlava zná:
Tu pak mnohý z padolu přijda poutník
Srdci i tělu chorému celest ždá,
Neb bližních ruka zpomocná nemocné
Poustevníku přináší k léčení;
Ba nelzeli jinak, ze zdáli aspoň své roucho
Nebožák muži svatému posílá
A spojíc modlitbu, ukojení dochází.
Tu zase leckdys osoba v známé říze,
Vidná až v důl, pravicí žehná vlasti.
Potravu těla dobrodinečků ruka
Poustevníku milostinou poskytá,
A mdlým pohovit oudům v koutě v jizbě
Podlouhlý kámen ložice udává,
Na něm kyprého mechu skromné ustlání.
A nad ložem na stěně ruka Kvarina
V kameni vyryla Marie božský obraz:
Naň vstávaje léhaje zbožně hlíží.

Jan Kvarin unikaje lidské společnosti,
Srdci svému poklid zde v samotě hledá,
Zde na vrchu, tiché výšině
Božstvu bližším se býti mní.

Zde často v době rozčilení zbožného
Nebeské k němu sbory sestupují,
A k potravě těla mnohý zdola poutník
Dar lásky muži svatému přináší.

V dál se pověst Jana pobožnosti
A o mravů přísnosti rozlehla;
Nemocné sem přinášejí, on na ně klade ruce,
Poslaná z dálky chorých roucha žehnaná.

Mnicha pověst a nové víry sláva
Běsu v oči kole bolestně,
Řevniv, že kříž jej vytiskl z obvlasti,
Dobyt jí v nově a se pomstit hledí.

Běs Miladu, dceř kněze Radislava,
Pannu milostnou posedne,
A zdraví jen že z Kvarinovy kyne ruky,
Z úst děvy hlásá u vytržení.

I hned na Bezděz k mnichu pobožnému
Radislav krásnou dceru přivede:
"O svatý muži, jehož divů moc zvěstná,
Slituj se nad děvou nevinnou."

"Vězíť ubožátko v moci Běsa zlého,
Již pátý měsíc zloboh jí lomcuje,
Až ondy u vytržení sama projevila,
Že zbavení jen u tebe lze najíti."

Mnich k nebi vzhlédna, svatými vece ústy
'Staniž se vůle hospodinova!
Sestoupiž na zemi jeho milost svatá
V hojemství tobě i vší rodině.'

'V jeho svatém jménu já hříšný sluha
Chci podniknouti dílo léčení,
Slož na mne správu: do dne do roka
Staneť zdráva, leč neroď přijít dříve!'

Radislav svěřiv pobožnému mnichu
Dceř milostnou k ošetření,
Velebě boha i jeho věrna sluha,
Vrací se domů s radostí.

Kvarin Miladu nedaleko své skrýše
Ve blízké chová jeskyni,
Ji často navštěvuje, pěstuje řevně
Ducha choroby původ, sílí modlitbou.

I přijde ráz, o kyj se podpírajíc,
Jakási šedovlasá babice
A do jeskyně vhlédnouc Kvarinovy,
S třesoucí bradou takto k němu dí:

"O zbožný pomocníče,
Jakže děvu chorou opatruješ?
Ej, v bídné sluji vzdálena tebe
Dceř knížecí vadne lepá!

Přijmiž ji raději v jeskyni vlastní,
Ať trapně nestlí ubohá;
Jen v záři ctnosti tvé, v oboru lásky,
Duše i těla celesť jí kyne."

Tak běsné rty, z nichž jizlivina sálá;
Mnich radu vnímá, schvaluje,
Ďas jeskyni v svá pletá tenata,
Uchází, pekelně se urúhajíc.

A Kvarinovo srdce rozřevněno;
Pojav outlou děvu v jeskyni uvede,
Ruče nezvyklý žár jej proniká,
A krásou v patách tíhne pokušení.

Kvarin chce se modlit -
Rty sladká slova linou,
Chce děvu žehnat - ale paže
Bezděky v objetí se pnou.

A dlouho stlumená mladosti touha
V mučeném těle v nové vzkříšena:
Tisícero obrazů rozkoše sladké
Rozehralé smysly okouzlují.

Probleskne sic davem vášně v zdárné době
Leckdys paprslek ducha zbožného,
Tu skroušen, slzu v oku, Kvarin pohlíží
Na obraz bolestné Marie.

"O shlédni na mne v milosti, panno čistá,
Popros synáčka svého za hříšníka!
Slituj se, Maria, sroň svaté lásky krůpěj,
Z svata sobě místa pekla lest vyhosť!"

Srdce se modlí - rty sladká šepcí slova,
Chce děvu žehnat - paže v objetí se pnou,
Z jejího oka naň žhavý plamen pálá.
Srdce mu jihne, dobrý úmysl zmařen.

A nově vzkříšena, mocněji pne se touha,
Smysly opojené v rozkoše víru tonou,
Kyne mu slasti číše, květem ráje věnčená,
Po ní chvějící se ruka již sahá.

Slabé děvě nelze moci odolati,
Nevědoma klesá na žhavé lůno mu,
Za lunosvětlé noci Kvarin lilii trhá,
Květ roní - v hudbu sňatku zní pekel checht.

"O smiluj se, Maria, panno čistá,
Pros syna svého za mne hříšníka,
Vyprosti z pekel vazby, chraň věčného trestu,
Slituj se nade mnou, milostivice!"

I přijde doba, símě hříchu dozrálo:
Ach běda, běda tobě, Kvarine!
Milada povije pacholátko,
Pěkné to robě, srdci otcovu strast. -

Kde mysli čirost, kde je poklid srdce?
Co řekne k tvému, Kvarine, mravu svět?
Co řekne Radislav, když pro dceru si přijde?
Ach, běda ti, Kvarine! běda ti, děvo!

I porve mysl zoufalost lítá,
Ruka se třese strašným úmyslem,
Za černé němé noci Kvarin děvu vraždí,
Obět padá - krev země loká, peklo se chechtá.

Lakotně syrá země krev nevinnou střebe,
Z Sitna černého zaznívá drvící hlahol běsův,
Lutice se vyřinou na nešťastníka
A plaší ho z místa na místo.

Nad ním Čtěta tíhne věčně neklidná,
Na černých se vznáší perutech:
Zrak naň upřen, tluky srdce čítá,
Meč nad hlavou třímá napřažený.

Země se chvěje pod třesoucím krokem,
Jak by se prorvat chtěla jemu v hrob;
Pečeť zbrodně vryt na trupohledé tváři -
Řítí se Kvarin ve hvězdnatou noc.

V uchu mu zní poslední choti ston,
Každý listu šust plaší mysl trapnou,
Vůkol slídné stráže vysílá:
Děsem strhané, krví zalité zraky.

A kdy se nebe chmuří a ryčí bouří,
Mníť on, že se již posel boží blíží
Svým hrotem shromit život se chvějící,
Jenž opustit chce clonu rozrouchanou.

Rád by sám sobě utekl, zapomněl vlastní paměť,
Rád hled v budoucno zastřel rubou neprohlednou
A mysli žahadlo včepil v pusté hrobů lůno,
By jím poronil čin svůj, strast i bytost.

Míjí světlo denní, k nebi vzhlédnout neváží.
By hříšným okem neposkvrnil blankytu čirost;
Sám sebe se děsí, leká se vlastního stínu -
K surovým se přidružil dřevům a němé tváři.

Ba i ta ustoupá, kdy brlohům se blíží,
Sama příroda hrozí se nešťastníka;
Ztrmácen klesne na zrosený trávník,
Chladný mu vítr chladí žhoucí skráně.

V záchvatném víru padne v sen otrapný -
Nade hlavou hluboko na hruď skleslou
Jaké to vzletují příšerné tváře?
A v ké zpěvy strojí to vichřici?

Morna

V rej, děvy bystrovidé, všepamětné,
V jichž dlaně ocelivé bozi nesmrtní
Složili metlu neukrotnou i kázně mír,
Zdvihněte v plesu divém paty nenávistné
A blížíce se muži mně propadlému,
Odhalte černé řízy, zjevte mu tváře,
Ať se zhlídne v hrůzoděsnou bledost,
A zapějte mu truchlivou píseň,
Ať se mu steskne bolem života,
Až stlí smysly a srdce pukne,
A já urychlíc osudnou hodinu,
Poslední ráz dodám nešťastníku,
A ululaného v sen věčný
V navotchnoucí svalím lůno Moraně.

Děsice

Ba nám vykázala Čtěta světovládná,
Nad sídly bohův od věků trůníc,
Hlásati osudy smrtelníkův
A zbrodníkovi v sledy jít dnem nocí;
An děs plachým zrakům zrcadlo třímá,
My svaté krviny zákon hájíce,
Mstíme vinu, v hněvu přikvačíce,
Aniž kdo, živ jsa čili mrtev,
Byť i netlenný okusil nápoj,
Naší krvavé pěsti odolá.

My charé noci rodné dcery
Vynořily se z Sitna mrákotného,
Kde bavíme na rmutném palouku
Temným chmyry krovem cloněny,
Až země nerudná nohy hříšníka
Drhnouc odrazou, vzruší nás v zemstu. -

+++

Děsí se ze sna spalec ubohý,
Upachtěn pot horoucí s čela stírá:
Dobývá ze zaňádří kříž mdlou rukou,
By se pekelným příšerám zaštítil.
Třesavé rty jeho smějí spásu všehomíra
Celovať, hruď úpěť se odváží:
"O ty, jenž u propast klonoucí vesmír
Vychvátils obětí svou, slitovníče
Nebeský, pomiluj mou bídnou duši
A smej krví svou krvavé mé viny!"

Tak hruď i ústa šepcí, ruce křížem
Klade bědák; tiší se vzteklá bouře,
Luh útěchy přivívá, loubí šepce
Šumotem jako boží mír všekojný.
Tichá noc soustrastně slzu roní řevnou,
Slavičí klokot ululá strastníka.

Aj sbor duchů nebeských k spícímu sestoupá,
A křídly cloníce, jmou ho v obor míru,
Radují se, duše že na pokání dráze;
Dechy nebeskými zaplašují
Krvolačné můry i sny děsné,
Věnce na skráně trudotěžké kladou,
Na rukou kolísají ho a zvoní písně.

Hlasy nebeské

Dřímej sladce, synu smrtelný,
Pode věnci z rajských růží,
V náruči neberodých bratří,
Mizte, otrapy, děsi, Lutice!
Pryč, krvolačné můry, sny strašné,
Dále spějte, odlétejte
V propasti Sitna v nivy bohapusté,
V stopy zoufalství, v stany prokletcův.
Vidíteli Páně kříž?
Mizte otrapy - dále spějte,
My s nebeské slétli obvlasti. -
Dřímej sladce, ubohý smrtelníku!
Jak byls čirý a nevinný,
Kdy jsme duši z věčné lásky zřídla
Dobyvše včepili v clonu;
V chýši rodinné my kolébku
Tvou oblétali, tě střehouce,
My ti svaté písně pěli,
Slastí srdce napájeli,
By v předčití blaha nebes
Odvyklo marnosti zemské:
Ach, luzné světýlka krásy tě
Svedly v bařiny, rozkoše světské,
Kamž nebylo nám sledovat,
Z dála jen jsme stáli třesouce se bázní,
A kdys trhal kvítí vůně opojné,
Rudili jsme líce, slzy roníce,
Smutíce jsme tíhli v dáli,
Až nás s hvězd svolal zrak tvůj kající.
Spi libě, ubohý zemčane, spi!
My přišli svalit tíži, co tě potírá,
Z hrudi vynít osten bolný
A z mysli trud ožahavý,
My slzy tvé počítat,
My vzdechy tvé i zkroušené prosby
V schránu démantovou zavírat
A před trůn boží unášet.

Spi, ubohý zemčane, spi!
Jen zbožný buď, jen zkroušený,
Po době krátkés vybaven,
Pak s námi splesáš novorodec,
Pak rej provedem po luhách blažených.
Spi libě, ubohý zemčane, spi!

Lutice

Krev pila zem, krev volá krev!
Bezdno zívá, žádá oběť,
Nuže sestry, ruce vztáhněme,
Na hlavu strastnou rubu šerou,
Ať osnova i směsice otrapy líté
Pálí čelo hříchem znamenané!

+++

Ó procitu přebolný v den po vraždě!
Ó hrozný pohlede na strašné to místo!
A kdež pak octlo se nevinně ubohé,
Jež zabiti chtě, úsměvem jsa raněn,
Z okleslé ruky zbraň byl pustil?
O kde to sirůbátko? - Zem syrá se zavřela
Nad mrtvolou, kde chvatem zahrabána.
Než po dítěti sledu v lese nikdež,
Kdež toliko plachá se laň prohání.

Nelze stanout - z strašného prchá místa
Co lovcem štvaná plachá zvěř,
Rád by svou hlavu skryl před světlem denním,
Rád by utekl vlastní mysli své.

Rád by se modlil - netroufá si k nebi vzezřít,
Bojí se zrakem čist blankyt poskvrnit,
A uzavře, anto byl co zvíře zhřešil,
I jako zvíře se plazit po zemi.

A takto u horlivém rozkájení
Se vlíká čtvermo lesní pustinou,
Potrava jeho jen zemské kořínky.
V trní hříšné tělo bičuje.

+++

I mine doba, rok se sejde s rokem,
Radislav si přijde pro dceru svou;
Neníť tu dcery - není poustevníka,
A prázdná jeskyně, kde přebýval.

Zda živi oba či zda sešli smrtí.
Čili ve zlé hodině běs je vzal -
Nedí nižádná pověst, stopy nestává,
Vrací se ot domů v srdci zarmoucen.

A jedné noci, když se bralo k ránu,
Se zdá Radislavu podivný sen,
I na ručest se vzchopí z lože svého
I svolá na lov všecku družinu.

Už jede panstvo s myslí veselou,
Jede polem přes ploty, příkopy,
Zpěv se rozléhá i rohů zvuky:
Radislav neví sám, jak mu.

A přehojnou kořist uhnáno,
Mnohý padl kanec, mnohý jelen;
Kněz Radislav vzdáliv se od družiny,
Nejpodivnější na lup narazí.

Čtvernožec to lidské podoby,
Divý to muž, co v lesích bydlívá,
Co medvěd huňatý, na prstech dlouhé nehty,
Podivně mumle po zemi se plazí.

Radislav zatroubí, družině dá heslo,
A lovci spějí - žasnou vidouce to,
Radislav s tušením přistoupí blíže,
Přihledne, pozná - to Kvarin.

"Ach, nešťastníče," vece strastný otec,
"Rci, Jene, kdež je dcera má,
Na živěli posud a kdeže?
Či padla běsu za kořist?"

Jan Kvarin na celém se třesa těle,
Netroufá si na lidskou vzhlédnout tvář,
Žalosten Radislavu se k nohám vrže
A štkavě vyznává vinu svou:

"Nežijeť více děva ubožátko:
Oplakej, otče, dceru svou!
Leč ne běsa moci, mněť ulehla:
Ej, vrah její, potresci jej!"

Radislav trna s úžasem poslouchá,
A vztekem planouc družina po meči -
Tu chrastinou cosi zašustí:
Robátko vkročí v kolo zdivené.

Podivno zřít, urostlý v lese
Lidskému mravu ciz, chovanec přírody -
Ale v nevinné tváři pacholátka
Šlechetné rysy zářejí.

A ke Kvarinovi se obracuje,
Dí k němu řečí lahodnou:
"Vstaniž, o Jene Kvarine!
Bůh ti odpouští viny tvé." -

"Sám bůhli ti odpouští," dí Radislav,
"Toť i já ti odpouštím."
A zdvihna jej ze země, objímá ho,
K nim důvěrně robátko se tulí.

Je zachovala opatrnosti ruka,
Podivně laň nemluvně kojila,
Jej otec Jan poznává, a Radislav
Celuje Miladinu podobu.

"No rci, Kvarine, kde jsi medle poděl
Miladu, ubohou mou dceř?
O pospěš, pospěš, okaž nám to místo,
Kde odpočívá ta nešťastnice!"

I vede je Jan Kvarin houštím lesním
Na místo, kde zahrabal svou kořist,
Zde růže, lilie a Marie slzičky
Rostou na hrobě, pod nímž děva leží.

A drápy svými tu Kvarin vykope
Dceř Radislavovu s srdcem usedavým;
Otvorem stana hrob jeví svou kořist,
Z něhož co z kvítí vonný zápach sálá.

Aj tu leží Milada v bílé táhlé říze
Jako svěží žnivo říznou složeno kosou;
Patří i kdo zasel i kdo osudně máchnul,
V jedinou strast sraženy mysle.

V tuhý sen vlulala ji Morana,
Ale na lících šetřila růží,
Ni kyprou slast ze rtů neslíbala,
Stržené pásmo Lada zachytila.

Stržená hvězda v letu zavisla,
Linouc poblesky na hlavu neviny,
Jako v Betlémě nad stájí spásy;
Ve stínu kadeří hraje svit na tváři.

A rdí se hoře vpáleno ve sklo očí,
Bolná úžesť otce i Jana jímá,
A citů pramen řevné slzy roně,
Hojným proudem jim líce umývá.

Rodič ji pěstí, nestlelé stíská oudy,
Šedou hlavu tulí ku dcery lůnu;
Jan drahnou chvíli stojí vrytý v zemi
Jak mohylník nad hrobem Milady.

Strázeň i bol v pohonu návalném
Duší zmítá jeho děsně rozervanou;
Trne - stojí co choť tu Lotova,
Oslupěv patří ve svou Sodomu.

+++

Zde na památku postavil kapličku
Radislav v počest panně Marii,
A pro sebe valný rytířský zámek,
Daleko u vlast svítící, zbudoval.

Již dávno v sutiny se svalil zámek,
Jinojazyčné plémě ujalo okolí,
A pověst žije - posud mnohý poutník
Putuje sem k Marii Bezdězské.

Čítanka	-	Čertova skála (Básnické spisy)
	-	Hadrnice (Básnické spisy)
	-	Ironie lásky (Básnické spisy)
	-	Jan Kvarin (Básnické spisy)
	-	Jeník (Básnické spisy)
	-	Jidášův peníz (Básnické spisy)
	-	Kšaft (Básnické spisy)
	-	Lázeň Libušina (Básnické spisy)
	-	Na matku mou (Básnické spisy)
	-	Píseň maloruská (Básnické spisy)