Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• národní pověst

"Kde jsi tak dlouho, dítě mé!?
Rci, kde jsi bavilo
A kdes na krásné věnečky
Těch kvítků nabylo?
Odkud ta kvítka, odkud ty hříčky,
Odkud okrasa tvé hlavičky?"

"Ej tamo v háji, maminko,
V lázni Libušině,
Tam panny ples prováděly
Po vodní hladině
A zpívaly, až se srdce smálo,
A loudily očkem, co líbě hrálo.

My spěly, kam nám kynuly
Ty panny milostné,
Ony nás čile vinuly
Na lůno bělostné,
Vily věnce nám, lahůdky daly,
Hasaly s námi, laskavě hrály."

"Nechoď mi víc tam, dítě mé!
Toť vodní příšery,
Zrádné jich vnady, pěstoty,
Plny lsti, nevěry,
Běda, kdo s nimi se kdy sbratří,
Sšílí, kdo v oči jim popatří;

A klamný běh ta voda má,
Plná vírů a jam,
Co rok ta tůň chce oběť svou,
Mé dítě, nechoď tam!
Nedej se svésti Ochechulím,
Tu zůstaň, ať tě k srdci tulím!"

Než dítku stále v uchu zpěv,
Na rtech lahůdek slast,
Co den se umknouc, v koupel letí,
Lačná kde zívá propast. -
Jednou odešlo - a nejde zpět,
Juž nadešel i večír,
Nadarmo teskná máti čeká:
"Ach snad ho nepolk vír!"

I hned k Libušině lázni těká,
Očima každý stín loví,
Až kdes na břehu ve křoví
Šat známý sobě postřehá:
Smrtelným úžasem ražena
Ubožka na zemi klesá,
Sepnouc ruce, zrak v nebesa,
Úpěnlivým hlasem sténá:
"Ach bože můj!
Přetěžko se tvá pravice
Dotýká mne nešťastnice -
Přísný soud tvůj!
A však neodvratnýli juž
Pád, co mi srdce rve,
Dej aspoň v půdě posvátné
Mi pohřbít dítko mé!" -

Vichřice vyje, šumí doubí,
Limb s mrákotnou se nocí snoubí,
Vůkol všecko šero;
Do dna vře sykotem jezero,
Vodami semotam pestré stádo plave,
Šklebí tlamy dravé,
A v tůni
To duní,
Jako kdy hrana zvoní;
Svůj lup vrací hltán lakotný,
V oblaka stříká vír jekotný,
Ryčící vlna vlnu honí,
Hloub lůno svoje odhalí -
Holý se leb na břeh valí.

Máť zbytek vezme, slzou umývá
A drahý poklad v šat ukrývá:
"Vrať, bože, celé mi dítě, vrať -
Dej v svaté půdě je pochovať!"

Vichřice vyje, šumí doubí,
Limb s mrákotnou se nocí snoubí,
Vůkol vše šero;
Do dna vře sykotem jezero,
Vodami semotam pestré stádo plave,
Šklebí tlamy dravé,
A v tůni
To duní,
Jako kdy hrana zvoní;
Svůj lup vrací hltán lakotný,
V oblaka stříká vír jekotný,
Ryčící vlna vlnu honí,
Hloub lůno svoje odhalí -
Holý se trup na břeh valí.

Máť zbytek vezme, slzou umývá
A drahý poklad v šat ukrývá:
"Vrať, bože, celé mi dítě, vrať -
Dej v svaté půdě je pochovať!"

Vichřice vyje, šumí doubí,
Limb s mrákotnou se nocí snoubí,
Vůkol všecko šero;
Do dna vře sykotem jezero,
Vodami semotam pestré stádo plave,
Šklebí tlamy dravé,
A v tůni
To duní,
Jako kdy hrana zvoní;
Svůj lup vrací hltán lakotný,
V oblaka stříká vír jekotný,
Ryčící vlna vlnu honí,
Hloub lůno svoje odhalí -
Holé se hnáty na břeh valí.

Máť zbytek vezme, slzou umývá
A drahý poklad v šat ukrývá:
"Díky ti, bože! za dítka kosti,
Dnes v půdě svaté se uhostí." -
Ukojena pádí na hřbitov
Synáčkovi hotovit rov.

Již již svatyně dopadá,
Aj ký to div! čím kráčí blíže,
V uzlíčku jí přibývá tíže,
A kdy dadouc ve schránu boží,
Šat na stupeň oltáře vloží:
Tu kyne val, pouští uzel -
Hoch ozve se - živ - zdráv a cel.
A šťastná máti vděčnou úžestí
Svoje bažátko
Prvorozeňátko
Z rukou božích zase přijímá,
Ohmatává, celuje i pěstí
A v řevném záchvatu objímá,
Ku svému srdci tulí:
"Luli, zlatoušku, luli!"
Ach živ je opět zdráv a cel -
A svíží, řezvý a vesel;
Jen kůstičku
Od malíčku,
Kdy líp jej máti obádala,
Na pravici prostrádala. -
Hned pospíchá v les
A pečlivě po břehu slídí
A po kůstce se máti pídí,
Zda neleží tu kdes;
I najde ji posléz -
Ji v tamním chrámu
V ozdobném rámu
Dle jiných vzácných zůstatků
Schováno na věčnou památku.

Ale děťátka rozmilého
Chovala máti u lůna svého
A dí, laskavě je hladíc:
"Luli, robátko mé, luli -
Hleď se mi těch Ochechulí,
Nechoď mi v lázeň Libušinu víc!"