Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Úvod

Kto nie umie wzdychać, miłość go nauczy

Tak jako vítr brzy od západní a jižní strany, brzy pak od východu a severu k nám zavívá, tak věru také móda z rozličných krajin, cizích i příbuzných, do vlastí našich se tlačí a mračna, příchozí odkudkoli, buďto ourodu a vznik, anebo zkázu národnosti naší v klínu svém přinášejí. Nahledněme do letopisův našeho milého národu čechoslovanského - i hle, kteraké proměny tu vůbec a jaké již změny v národních ctnostech a způsobech, obyčejích i mravech! A jakýžto rozdíl již uvidíme, jen trochu pozorněji nahlednouce, kterak se veselívávali dobří Staročechové a jak se opět veselíme my. Dědové a praotcové naši rádi jsou bývali pohromadě a veseli, rozkošné zpívajíce písně; i aby zpěvu a radostem svým větší dodali živosti, provázeli písně své souměrnými kroky a skoky; tito jejich zpěvové, plody nenuceného vtipu a citu přirozeného, vyjasnili čela a zahřívali srdce jejich. My pak - hanbíme se takměř všickni za zpěvy taneční, kdežto bychom se spíše měli styděti za to, že naše srdce nejsou tak čista jakož onano dědův našich, abychom plesajíce jako oni před světem okázati směli, jaké tu city námi pohybují a vládnou. Domnívámeť se, že takto přinášíme vzdělanému století žádoucí a milou oběť; ale vzdělanost, nežádá nikoli, abychom radosti naše zahrabali, ale spíše je pěstovali a rozumně šlechtili. Když se směje milostná píseň na rtech dívčích - to již nám selské; ale když nám dívka, nemilosrdně utažena - ubohá! - v prudkém tanečním letu pěkně do taktu a fortissimo - as jako před smrtí chrčí - to již panské a dobře to sluší. -
Ale kde jsou, kde je máme, ty zpěvy, a jako duši našich národních plesů? Jen málo památek nám ostalo, a to naprosto ne k naší chloubě - avšak přece dosti, abychom z nich viděli, že jsme cosi takového mívali jednou, tak jako každý skoro národ na světě, i abychom - promění-li se opět někdy vkus a chuť nynějšího pokolení - aspoň cosi jako pro základ měli, na čemž bychom znovu stavěti mohli. Nevydávám se věru za žádného proroka, to ale beze všeho nadpřirozeného nadání snadno předpovídati se dá, že tito naši divocí, na křídlech svých nás přímo k hrobu nesoucí tancové dříve či později také ke hrobu svému doskákají - anebo aspoň s jinými, krotčími se zasnoubí -, sice bych jinak všecku důvěru v sobě udusiti musil, kterou chovám ke člověku jakožto tvoru rozumnému; a pak vítejtež nám, plesy pradědův našich! Vítejtež nám, zpěvy zašlé a k národu lásko stará! -
Že u nás ještě všecka chuť k tancům se zpěvy udušena není, a proto také že možná jest opět cosi našeho, národního a spolu dobrého v městech i dědinách zavésti a učiniti oblíbeným, slouží nám za důkaz to, že sám náš lid po tom se ohlíží a již - ovšem bez rozpaků, ale dobře svým přirozeným pudem veden - některé taneční písně od Jinoslovanů přijal a zdomácniti je hledí. Nahlednutí do sbírky českých písní od p. Rittersberka (vydání I, svazek I, číslo 30) přesvědčí nás o tom snadno, kdež tak nazvaného "krakováčka", nápěv i zpěv, najdeme. Lid náš, seznámiv se později s krakováčky, kteréž nám p. Čelakovský ve sbírce slovanských písní (ODKAZ NA SLOVANSKÉ NÁRODNÍ PÍSNĚ, Zpěv polský, krakoviáky) podal, počal je ihned tancovati a znárodňovati, to pak asi takto: Tanečníci - každý se svou - postaví se do řadu; zpěvák před muzikanty, ostatní za ním; když přezpívá půl krakováčka, opakují všickni půli tu; pak se druhá polovice zpívá i pospolitě opakuje. Nyní to jde dokola - tancují buď střasáka, břitvu, anebo kalupa a po jednom přehrání zastaví se opět všickni a někdo zpívá atd. Na Hradecku kdesi prý to jinák tancují a jmenují to "polkou"; snad trochu podobněji pravému krakowiaku.
Místy již s takovou chutí krakováčka českého tancují a zpívají, že málo vody uplyne a stane se to zajisté věcí obecnou k nemalému prospěchu zdraví lidského; neboť my již tak jsme navykli na tance prudké, že bychom toho velmi těžce nesli, kdybychom se s nimi rozžehnati musili; - takto ale my chvílku zpívati a zas bez uškození chvílku prudce křepčiti můžeme.
Nezapíraje ani v tanci vlastence, sám jsem se, a to rád, do řadů veselých stavěl, i znamenaje, že těchto několik krakováčků z polského přeložených brzo nestačí, a hově citu okamžitému, zpíval jsem krakováčky nové. V krátkém času viděl jsem mile, že písně ty maličké v celém okolí v na sta ústech oživují, i vida spolu, že - jak si to kdo pamatoval - buď chybně, buď i dobře zpívá, a boje se také, aby jméno mé přitom netrpělo, jelikož spolu mnozí jiní své nápady mým písním přimísili a často nechvalnými přísadami rozmnožili, což by mé pověsti snadno škoditi mohlo - uznal jsem za dobré k svému se přihlásiti a veřejně obecenstvu podati, dokud by pozdě nebylo. - Prvních šest od p.Čelakovského z polského přeložených kladu zde ve spojenosti takové, jak je v okolí zpívají; snad se nimi i zpěvákům vyhoví, kteříž se oustním podáním již pokažených dopídili. -
Již z toho všeho každý viděti může, jakou asi cenu krakováčkům těmto svým přikládám. Co pak se jich formy týče, tu vymluví poněkud to, že jsou to pouze - a tím mají také vším právem býti - plody libého okamžení, a já je za nic jiného nemám ani nevydávám. Konečně, jaké ceny má do sebe krakováček vůbec, nechci rozsuzovati, avšak dím pouze to, že krakováček nic velikého není, ale že opět i malá věc, je-li dokonalá, zalíbiti se může, a že je mi věru milejší zdařilý třeba krakováček než nezdařilý foliant v hexametrách.

1.

Z křoví do křovíčka
honí ptáček ptáčka -
a já vám začínám
zpívat krakováčka.
Milá mi ta strana,
kde slunečko vzchodí,
ale ta milejší,
kde má milá chodí.

2.

Oči, moje oči,
k čemuž pohledáte
v tu stranu, kde žádné
naděje nemáte?
Běží voda, běží,
po kamínkách hučí:
"Kdo vzdychat neumí,
láska ho naučí!"

3.

Žádný neví, neví,
aniž vědět může,
co mé srdce trápí,
jenom ty, můj bože!
Není každý vesel,
kdo zpívá a skáče,
někdy si v koutečku
potichu zapláče.

4.

Darmo lásku chovám,
bez naděje vzdychám,
ledva jsem rozkvetl,
žalostí usychám.
Letí včela spěšně,
kde jsou sladké třešně,
a mé srdce práhne,
kam mě láska táhne.

5.

Oči, mladé oči,
co vy za moc máte,
že vy srdci mému
pokoje nedáte?
V širém poli sádek
trním otrněný -
miluj mě, panenko,
neboť nemám ženy.

6.

(Národní)

Jedna mě nechtěla,
druhá mě odbejvá -
ale třetí děvče
samo na mne kejvá.
Tři věci na světě
hojí všecky rány:
vínečko, panenka
a sáček nacpaný.

7.

Och, vy hory, hory
vůkol Chotěboře!
Jak na vás pomyslím,
sladké cítím hoře;
kdybych já měl křídla,
k vám bych se podíval
a vás, hory, hory,
celé bych zulíbal!

8.

Povězte, lidičky,
co se se mnou dělo?
Duši mám v cizině
a doma jen tělo.
Ach, ten - - - zámek
na kopečku stojí,
roste tam bylinka,
co mé srdce zhojí.

9.

Okolo Bohdánče
hrázka podle hrázky,
chládek za chládečkem
a samé procházky;
překrásné děvčátko
často si tu chodí
a mnoho mládenců
chytře za nos vodí. -

10.

Ten lásku nepoznej,
kdo se za ni stydí,
a ten se chraň dívky,
kdo se bojí lidí;
když kdo nemiluje,
vy se mu smějete,
a jestli miluje,
zas mu nepřejete.