Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nebo Lamentace ve třech zpěvích

Kochaný Lubomíre!

Co jsem Tobě již ondyno v listu podotknul a co tehdáž pouhé tušení bylo, uzrálo v letošním podzimku a stalo se jistotou, totiž: náš Jeník není, čím se býti zdá! Zde Ti odesílám od něho sepsanou lamentaci, pro mládence a panny na světlo vydanou a vytištěnou v Litomyšli u Jana Turečka roku tohoto. Zpívá se jako "Amor a Kupido netrap!" Možno-li, dej ji třeba v Praze do tisku. Doufám, že se práce jeho i Pražankám líbiti bude, neboť prej šafářovic Babetka plakala hned po prvním řádku: "Slyšte nářky moje, hory, doly!", ale litovala velmi, že tomu sem a tam dobře nerozumí, nevědouc, že je teď nesrozumitelnost právě ve módě; mně pak se zdá, že to není ta nejhorší móda; - ženské by všeličemu neměly rozuměti! - Místo všech poznamenání slov budiž pod každým zpěvem kratičký výklad, jejž mi kritický spisovatel Krákonošské literatury zdarma vypracoval a dovolil, aby i práce jeho přitlačena byla, avšak anonym. -

Sbohem!

Tvůj
Kopřivárius

Zpěv první

Česnek

Slyšte nářky moje, hory, doly!
Slunce hasni a nebe se kal!
Ty pak, řeko - do moře se val,
a nechceš-li - ostaň stát v poli.
Já mám chleba, ale žádné soli;
och, pěknou jsem pannu miloval!
Já ji chtěl a jiný mi ji vzal,
a proto mne srdce moje bolí.
Ach, bolí mne, bolí srdce moje,
měkké posud, měkké jako jíl;
ale zkamení, jsa v ohni dýl!
Hurra - syp se, nebes klenutí,
ale zlehka pouštěj mraky svoje,
neb tě žádný k spěchu nenutí.

Zpěv druhý

Cibule

Ano - zlehka pouštěj mraky svoje,
neb tě žádný k spěchnu nenutí;
já pak nechci, aby leknutí
pohněvalo děvče, někdy moje! -
Jednou - veda kruté s láskou boje -
stál jsem v prose; ona tu s chutí
po mezi jde; - plésám, bez hnutí
jako dřevěná tu socha stoje.
Vůkol mě létali vrabečkové
bez bázně na klásek se klasu
a v líbezném pěli souhlasu.
Ona přijdouc hned se jemně lekla -
a odevrouc usta malinové:
"I jdi -!" jaksi divně na mě bekla.

Zpěv třetí

Křen

Smiluj se, ať hořem nezahynu;
jenom jednou hochu okem kyň;
buďto pohledem tím volej "Hyň!"
nebo "Pojď, ať k srdci tebe vinu!"
Marná žádost; skrze peluninu
jenom rychle, můj živote, plyň!
Ne jako řeka, čím dál míň a míň,
ale jako tuča ve dolinu! -
Ach, mou láskou - srdce její hrdne;
herež! - klokotem se voda vaří -
a vajíčko navzdor varu tvrdne.
Často naději však osud maří!
Neboť mnohé juž u velké tvrdotě
varem vody přemoženo puklotě.

Konec lamentace