Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Za zeleným sadem
pode svatým Vyšehradem,
- tamo, kdež se v starožitném věku
scházívalo tisícero českých reků,
aby se tam dobře uradilo,
co by hrůzoplodné jich nepřátel toky
v prudkém valu zastavilo,
a v století jak by proměnilo roky;
- tam, kde druhdy naši dědové,
důvěříc se udatnému ramenu,
ve divoké seče
na posvátném onom kamenu
sáhodlouhé brousívali meče;
- tam, kdež osudnému ptákovi,
co hubíval jich úrodné dědiny,
co jim svaté ptáky vyhnal z lesiny
a co klasoplnou prázdnil stodolu,
z černých křídel brky vyrúbali
a z nich pěkných potom chocholů
na své helmy sobě nadělali;
- zkrátka: u Jezerky jest to bylo;
tamť se kdysi mnoho reků shromáždilo
z dobré staré krve, zaječího rodu.
Dřív se každý na své zadní nohy,
stříhaje ušima, stojmo pozdvihoval,
aby sněmům nepříznivé bohy
kouzlem sluchu svého vyzpytoval.
Kolkol ticho - dobré jim to znamení;
s jedné strany plot a s druhé kamení,
před sebou zde vodu, vzadu křoví měli.
Oni v zahradě a k tomu - vprostřed zelí,
slovem: tak to měli, jak to míti chtěli.
Neboť dobře zůstalo jim v paměti,
rekové že druhdy, u šedivém století,
když tu hodovali vůkol svaté vody,
sněm že spojovali s národními hody;
kvas pro dědy naše žádnéť neměl vnady
bez líbezných zpěvů a bez moudré rady;
touto mysl omezili rozjařenou hněvem,
své pak srdce v žebrách opájeli zpěvem,
avšak, aby po starém vždy nebylo,
těmto rekům naopak se líbilo:
nebo zaječímu tomu rodu
sněm nebýval sněmem bez těch zelných hodů.
Toto budiž ale ku pochvale řečeno,
že se v sněmu zaječí to plemeno,
anož o společném dobru rokovalo,
svárů všech a hádek varovalo;
kdežto - ne teď, ale v starém času -
v radnicích se užívalo silných hlasů,
a co rozumem a jazykem se řezat nedalo,
to se křepkých mečů rázem přeťalo.
Abych tedy nezapomněl, co se dále dělo.
Povstane tu z těchto hrdin vážné tělo;
jakož se mi zdálo podle vznešeného vzrostu,
držel bych ho ne za krále, ale za starostu.
Neboť - nevím dobře proč a v jaké době -
zajícové králů znelíbili sobě;
králů prý těch příliš mnoho měli,
kteří nade nimi panovati chtěli,
z čehož mnohé různice jsou povstaly;
aby pak to hašteření stálé
skončili a pokoj svatý zadělali,
zajícové z polí všecky krále
i s královským titulem pryč vyhnali:
a od času toho bývalí ti králíkové
pod žlabem jsou živi - v děrách zemanové.
To však proto jsem jen povídal,
aby každý přítel pravdy uhlídal,
proč jsem řek, že ten, co vprostřed stál,
spíše byl starosta nežli král;
neb vím dobře, že zní osmé: "Nelži!"
A proto vždy mluvím pravdu ve lži.
Dobře tedy; když tak pěkně stál,
aby radu svému rodu dal,
takto mluviti se ten starosta jal:
"Nebudiž vás, bratří, tejno,
z kakých příčin jste se sněchu."
Chtěl mluviti dále; zajícové ale
překonáni tužbou u velikém spěchu
se vší udatností do boje se dali,
aniž na hlas jeho více dbali;
všady vraždili a zraňovali všady,
tento zúřil tam a onen tady;
ach, jak řídly nepřátelské řady!
Morana tu kojila svůj hněv;
svodotokem zelená se valí krev,
tamto leží kus - a hrůzo! kousek tady
- zelné hlavy!
Ale slyšte! "Hav!" A opět: "Hav!"
"Dav!" a zase: "Dav je, dav!" -
Huj! Tu každý ze zajíců
"Stůjte - braňte se!" volati chtěl,
ale dnes "mlčeti" za dobré měl;
Prr! Tu všecko na útěk se dalo,
jeden do klusu a druhý do skoku,
a tak celé vojsko utíkalo
v časoměrném poskoku.
Na neštěstí ale -
zmužilost svou zapomněli
na bojišti - vprostřed zelí.
Ach, jak často po ní potom truchlívali
a doprostřed zelí hledat si ji chodívali!
Ale - posud jí nenašli; veta po ní, veta!
Hledat ji budou v zelí až do skonání světa.