Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Další obohacování jazyka českého
Má jazyk náš, v bohatosti se kterému koliv nám známému vyrovnávaje, nad to zdroje bohaté, z kterých vždy ještě čerpati a svůj obsah veličiti a síliti může. Nejlepší pramen k obohacování jeho jsou drahé památky literatury staré, nám v bouři časové a v návalu mnohého neštěstí zachované, netoliko z nejstarší epochy jazyk v jeho pouhoslovanské přesnosti ukazující, ale i z potomních časův, kdež jazyk zponenáhla novou, nynější podobu na sebe přijímal.
Těchto památek pilné čítání jest nejjistější prostředek k nabytí známosti českého jazyka. Kdo je zná, nesnadno v mysl pojme tvořiti teprva nyní nový písemní jazyk všem ku pohoršení, nikomu ku prospěchu.
Druhý pramen ku poznání češtiny jest mluva národní, nedosti posud oceněná, nedosti spisovatelům našim známá, nejvíce v poloněmeckých městech bydlícím. A však nemá-li se všecko z rub v líc obrátiti, a písemní jazyk zohyzditi, dlužno s povahou užívati mluvy obecné; jestiť na mnoze pokažena, rozlična podnářečími, kteráž se v jednu formu přivésti nikdy nedají, aniž pak ve spisovní jazyk uvedena býti mohou, leda odstraněním nářečí již všeobecně přijatého a dávnými věky za písemní jazyk posvěceného.
Vede také k naučení se jazyku českému čítání spisovatelův novějších; jediná to cesta mnohých našich literatorův. Cesta pohodlná, krátká i příjemná, jen tu chybu mající, že na ní čtenář všecky vady a poklésky nového spisovatelstva za vonné květy a za drahé kameny sbírá, zvláště jestli je v některém slovútnějším spisu nalézá. Tak se zajisté rozplemenily mnohé omyly a hříchy mluvnické ve spisech novověkých, a myslím, že bude potřeba několika budoucích Dobrovských, aby je opět vycídili. V té svaté věci neměli bychom ani sebe ani přítele šetřiti, a jeden druhého poučovati, napomínati, kárati.
Jiné bohaté zdroje, z kterých nabírati lze, jsou nářečí jinoslovanská, hned ta hned ona češtině příbuznější. Hluboké to studnice, v kterých ale neopatrný snadno utone. Sluší dobře znáti povahu a přirozenost jejich, aby váže odtud věděl, co materie, co forma, kterak slova užiti možno, aby duchu českého jazyka neodpíralo ale svědčilo. V tom ohledu nikdo nepochybuje, že český spisovní jazyk povinen jest nejblíže z moravského a slovenského, jakožto nářečí nejpříbuznějších, a od dávna literárně s ním spojených, slova čerpati, ale i taková slova, jestli se formou poněkud liší, spůsobu jeho přijíti musejí. Míchati oboje formy jest jako do vysoké němčiny švabštinu a bavorštinu vtloukati.
Kde z těchto pramenův ničeho dobyti nelze, tu dlužno obrátiti se k přirozenosti a vnitřní obrazovatedlnosti jazyka českého, a tvořiti slova k danému ponětí buď skládáním dvou jiných, buď, což jemu více svědčí, odvoděním jich pomocí před- a zásuvek (affixa et suffixa). Oním spůsobem dějeme se Němcům, tímto latiníkům, podobnějšími.
Naposledy i doslovné překládání z cizích jazykův, jestli že není na odpor duchu češtiny, může rozmnožiti bohatost jejích obratův a výrazův. Činili to Římané z řeckého, Němci z francouzského, anglického a j., činí Rusové a Poláci ze západoevropských řečí; a však činíme i my zvláště z německého, a snad příliš, tak, že někdy z čista německy českými slovy píšeme. Netřeba vzbuzovati, abychom cizí formy do češtiny uváděli, nébrž vystrahovati, abychom to mírněji činili. Aby se dokonce nepřekládalo, toho žádati nelze, jelikož, jak nyní literatury evropejské stojí, bez překladův žádná z nich obejíti se nemůže, neřkuli aby naše ve svých úzkých mezech samorostle vznikati a vzkvítati mohla.
Věc ta předůležitá jest, a bude nám rádo popřáno zde tu otázku pilněji rozvažovati: Není-li překládání vůbec na ujmu národnosti, a co i jak překládati, aby jazyku a slovesnosti prospívalo.

Čtenářský deník	-	Dvojí rozmlouvání o jazyku českém
	-	Oldřich a Božena

Čítanka	-	Dvojí rozmlouvání o jazyku českém
	-	Historie literatury české
	-	Jeseň
	-	O klasičnosti literatury a důležitosti její
	-	Oldřich a Božena
	-	Plívník
	-	Slovesnost