Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• jedna z prvních Kainarových sbírek, jež byla prvně publikována v roce 1947

Dvůr

Kamenný beran se zvětralou hlavou
civí z vrat.
Tak těžkomyslnými rohy nabírat,
můj dobrý bože, to by bylo básní,
každá jak úder kadeřavým čelem,
každá jak hebká plavba rouna travou!
Kamenný beran se zvětralou hlavou
civí z vrat.

V popelu drůbež, drůbež vedrem těžká.
Zhasíná.
Lenivým sluncem, sluncem, které rdousí,
lenivým sluncem, já mám při něm jíti
přes tento pranýř drůbežího blaha,
přes tento dvůr, on pod nohou se nítí,
překročit ženu, jež spí v slunci nahá,
a navěky se v smutku popeliti,
se zrakem zavřeným,
tak jak se vzpomíná.
V popelu drůbež.
Vedrem zhasíná.

Pro stín své třešně musím se tam vracet.
Bezděky.
V zákmitu šera z uzavřené stáje
vídávám mouchy, neklid přesévá je,
jako by tam uvnitř bylo plno smrti,
něco velkého tu mělo vykrvácet
a pak zůstat v dvoře mrtvé navěky.
Pro stín své třešně musím se tam vracet,
ať byl bych kde byl,
bezděky.

Krovy se zbortí,
sad utone v býlí,
odevšad -
Z toho všeho
zůstane
jen hořko v ústech.
Snad, neboť hořce chutnat může v ústech
jen těm, kteří zbyli.

Ale zbude pohled po nás,
tuhé kořání,
tkvící v nás a rozrostený
v hlíně našich těl,
aby žil a aby děsil,
aby zacláněl,
tajný, starý, ale přece
velké volání,
vlákno, které za podzimu
vlaje na ostrvi:
do jitra, jež jako talíř,
chladný talíř,
zalito je krví,
zoufale hudrující krocani.

Gesto ze Shakespeara

V nesmírné básni deštivého času,
který vyslovil svá mračna labutí,
podél šera, všemi splavy
našich usnutí,
v nesmírném verši deštivého času
je poryv gesta, vítr, odplutí.

Na šikmé přídi nad šuměním plavby
socha zešílí svým gestem žehnání,
mate kompas, mýlí hvězdy,
nic už nechrání,
na šikmé přídi nad šuměním plavby
je gesto z bronzu, úsměv, zoufání.

Oponou táhne záhyb za záhybem,
brokátem paží, který obnaží
výbuch dlaní v starém dějství,
kdo se odváží
oponou táhnout záhyb za záhybem,
vyviklat smrti její závaží?

Jevištěm přejde žena v černé kápi,
štíhlá v sametu, strnulá v ocúnu,
mlčení, most se nepotápí
v tmě rozvodněné po lunu,
jevištěm přejde žena v černé kápi.
Gestem křehnutí se schoulí do trůnu.

(Jarní almanach básnický, 1940)