Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OBRAZ PRVNÍ

Výjev druhý

LIDUNKA (v klobouku a pláštíku - zezadu levou stranou): Byla jsem v kostele - ale ach! Ani tam, zdá se, že jsem pomoci nedošla. Chtěla jsem orodovati za Jeníka, ale myšlénky moje točily se jen okolo jeho obrazu, ústa mu posílala tiché pozdravení. - Jedovatá bylina to zamilování! Zasaď si dost malý kořínek, a neměj na zalívání přízně rodičů, palčivým dechem ti uvadne srdéčko. Hloupá Praho! Přála bych si, abych tě byla nikdy neviděla. Pro venkovské kvítí nevane tu větříček. (Obrátí se k protějšímu krámu.) Milý pane Kroutile - vám se zajisté tak nestýská po synovi, jako mně po Jeníkovi. Ale - kdo to? Pro Bůh -!

Výjev třetí

JENÍK co mlynářský chasník na cestách. LIDUNKA.

LIDUNKA: Svatohorská - spím-li, čili koukám -? Jeníku!
JENÍK (běží jí v ústrety): Liduško!
LIDUNKA (spěchajíc mu v náručí): Jeníku! O můj Bože! Tys to věru? Kdyby nás byl někdo zahlíd' - ach, podívej se, až se mi oči zalily. O můj Jeníku, kde pak jsi se tady vzal?
JENÍK: Ty se tomu divíš? Tebe to arci za mnou netáhlo - za sprostým, českým hochem, za mlynářským chasníkem -
LIDUNKA: Nedělej mi křivdu, Jeníku! Já bych si byla přála býti tou nejmenší vlnkou naší Vltavy, aby mě donesl proud až ku mlýnu, kde snad můj Jeník na mne zpomínal.
JENÍK: A jak zpomínal! S větérkem jsem si přával, abych uměl lítat, abych k tobě zaletěl, ježto's mi všude scházela.
LIDUNKA: O má dobrá duše!
JENÍK: Máš mě ráda, Liduško!
LIDUNKA: Ty! - Aj, hleďme! Já se natoužím, radost mi z očí kouká, an se navrací - a on tu stojí zamračený jako bubák, a ptá se: "máš mě ráda?? - Tak jsi se mohl před rokem ptát - - nyní to není hezké.
JENÍK: O kdybys věděla, jaký kámen mi tvou řečí ze srdce spad'!
LIDUNKA: Ale na mne upad! Může-li to moje řeč pomoci, budu mluvit, že s tebe spadne celá skála. Pověz mi ale jen dříve, co ta tvoje mračna znamenají?
JENÍK: Otec mi předešlý týden psal -
LIDUNKA: Abys přišel domů?
JENÍK: I ba! Abych vzal nohy na ramena, myslil si, až dočtu psaní, a táhnul až tam, kde Labe český břeh líbat přestává.
LIDUNKA: I totě bylo hrozné psaní!
JENÍK: Ba hrozné. - Víš, co je nevěra?
LIDUNKA: Ty!
JENÍK: A co je zoufalství?
LIDUNKA: I ty bohapustý člověče!
JENÍK: Hleď, když jsi před dvěma lety do Prahy přišla, poznal jsem tě, a myslil jsem od té doby, že i život prostého člověka něco platívá. Znalť jsem mnoho pražských holek, hezkých i bohatých - srdce ale na tebe čekalo.
LIDUNKA: A moje nikdy nelitovalo, že mne vzala teta do Prahy.
JENÍK: Ach, ta nešťastná teta! Ona jediná ti bránila, zadati se člověku, jemužto mravy české milejší jsou, nežli způsoby cizozemské. Otec můj se domníval, že se mi láska spláchne, když se na cizí potoky podívám - museli jsme se rozloučit.
LIDUNKA: Ach, nezpomínej mi na tu smutnou chvíli!
JENÍK: S nadějí bral jsem se do světa, neboť šli se mnou tvoji slibové. S mukou jsem hodlal v cizině dočkati času, až by se obměkčila mysl tvé tetky. Tu mi ondyno psal otec -
LIDUNKA: I totě bylo zlopověstné psaní!
JENÍK: Bylo, bylo! Teta tvá, psal mi, že pořáde v pošetilostech hlouběji klesá, ty - ach, odpusť, že to opakovati mám - ty že také ryzí zlato nejsi, že k tobě soustruhovaný panák dobíhá, ba že se i cosi o vdavkách povídá. Liduško! Tys byla proudem, který až dosaváde nesl života mého loď, a v tebe jsem skládal naději; jak jsem ale otcovo psaní přečetl - byl jsem si s ním zašel ku splavu - jasná voda se na mne koukala jako tichý hrob - mně nebylo jinak, než jako bych skočiti musel do hloubky! (Pláče.)
LIDUNKA (slzy přemáhajíc nutí se k smíchu): Upřímná láska se přemluvit nedá, bloudku! K nám se arci omrzelé fintidlo dotírá - já jsem ale už tetě úmysl svůj zjevila. Doufej a setrvej - já se ti neztratím.

PÍSEŇ:

Vane větřík po lučinách,
Kvítka políbá;
A ti naši mladí páni
Po hubinkách jen se shání;
České děvče se jim ale
Z cesty uhýbá!

České děvče, věrné děvče,
Lásku neruší;
Ať si blázni po ní fantí,
Perou, derou, melou, rantí;
České děvče hochu svému
Zadalo duši!

JENÍK: Ach, kdož by nedoufal a nesetrval, když tebe takto poslouchá! O, nespouštěj se mne, Lidunko, kdykoli mě malomyslnost pojme; - srdce moje upřímně to cítí - ale rozum, ach, ty to víš - to je slabé děcko, to potřebuje ruku pomocnou. Podáš mi svou vždycky, Liduško?
LIDUNKA: Vždycky - navždycky, můj Jeníku!
JENÍK: O, moje nebe na zemi! (Obejmutí.)