Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Tylova komediální "dramatická báchorka" s podobným námětem jako proslulý Strakonický dudák staví vlastenecké cítění do kontrastu k iluzím o zámořském blahobytu

OSOBY

JAKUB ZÁVORA - venkovský kovář
TEREZKA - jeho dcera
ISIDOR SLOVÍČKO - učitel
BARNABÁŠ PINTA - hospodský
VORŠILA - jeho žena
KAČENKA, FRANTÍK a PEPÍK - jejich děti
ŠIMON MORELES - starý Žid
JASANA (Dora, Betinka, Afra), LESANA, BĚLENA, ROSICE a JITŘENA - lesní panny
VIDUKA a HIRALY - vůdcové cikánů
pan DAVISON a paní DAVISONOVÁ - amerikánští kvakerové
TAUSSIG - mladý Žid
POLIVOKYTA - vůdce indiánů
KAPOUN - venkovský šenkýř
LESNÍ PANNY
CIKÁNI
VYSTĚHOVALCI
INDIÁNI
VENKOVSKÝ LID

JEDNÁNÍ I.

Ve vsi. Po pravé straně kovárna, po levé hospoda. Uprostřed strom a kolem něho sedátko.

Výstup 1.

BARNABÁŠ s knihou, ISIDOR s mapou, sedí u stromu zády k sobě obráceni. Viděti, že horlivě se svým předmětem obírají.

BARNABÁŠ: Tu to stojí zase frakturou na tiskacím papíru, že je ta Amerika přec jenom nová zem kanaánská, kde místo vody med a mléko teče.
ISIDOR: Kalifornie! Kalifornie! Tuhle se zarejdí trochu napravo a už je člověk v té zlaté kolíbce!
BARNABÁŠ: Pole za babku - dříví darmo - masa nazbyt!
ISIDOR: Po každém kroku zlatá hrouda!
BARNABÁŠ a ISIDOR (vyskočí): Ó Ameriko! Ó Kalifornie!
BARNABÁŠ: To je všecko hezké! My tu provozujeme vzdychavé dueto, ale tím nedoplavem ani za humna. A já bych přece rád pryč - pryč z Evropy, nebo aspoň ze vsi - na konec světa - tady není žádná existence.
ISIDOR: To je také moje politické vyznání. Zde to není už k vydržení. Jen se na mne dobře podívejte! To má být pomahač při ovčinci Páně!
BARNABÁŠ: To je proto, že naše beránky jen pasete, ale jiní je stříhají -
ISIDOR: Tak vypadá učitel v první polovici devatenáctého století! Kdybych teď zkameněl, budou mě po sto letech ukazovat jako vykrmeného cvrčka.
BARNABÁŠ: A copak myslíte, že jsem já v tom líp? (Ukazuje na sebe.) Tohle je všechno jen tak povrchu - ale uvnitř je to jako troud, hotové souchotiny - žádná existence.
ISIDOR: Na všecko pamatovali - na pána i sedláka, na kněze i na vojáka, i ty židy našli v rejstříku; jenom učitel drží ještě v ruce supliku a může hubu osoušet.
BARNABÁŠ: Ten starý svět je samá červotočina a co nevidět se rozpadne. Jindá - co to bylo za živobytí! Člověk si moh' nohy ubrousit, když běhal s konvicí do sklepa; teď aby naléval jenom sám sobě, lidé se hospodám zrovna vyhýbají. Ó je to bídný, zkažený svět!
ISIDOR: Proto vzhůru do nového! Tam bude nová, úrodnější vlast, radostnější domov, veselejší chrám, tam kvete svoboda a hojnost, rovnost a láska!
BARNABÁŠ: Vivat Amerika!
ISIDOR: Ale ach! Já tam lásku nenajdu, já jsem s láskou na mizině.
BARNABÁŠ: Šťastný člověče!
ISIDOR: Já Terezku nedostanu!
BARNABÁŠ: Ó přešťastný člověče!
ISIDOR: Ale muži, co to mluvíte? Bez lásky -
BARNABÁŠ: To jest: bez ženy je veselá existence. Vy ženu ještě nemáte, jste jako pták v povětří - nevěste si tedy kříž na záda a leťte, kam vás vítr ponese, - zrovna do Ameriky.
ISIDOR: Ale ach, co řekne Terezka?
BARNABÁŠ: A co řekne, když tady zůstanete? Povede lamentaci. Otec vám ji nechce dát, až budete mít spořádané hospodářství. Vy si ho ale nespořádáte, dokud Vám ti páni vídeňští hospodáři nepomohou, a to může ještě koš vody uběhnout, to si můžete zatím lepší hospodářství v Americe spořádat; potom pošlete Terezce hrst dukátů, a ona přijede za vámi.
ISIDOR: Ach, kdyby to byla pravda, to bych si poskočil a nezůstal zde ani dvacet čtyry hodiny!
BARNABÁŠ: Šťastný člověče -
ISIDOR: Prodám, kde co mám, každý knoflík, každou čamrdu!
BARNABÁŠ: Ó blahoslavený člověče! Kdybych si mohl já také tak zazpívat!
ISIDOR: A proč byste nemohl? Stahuje vám něco krk?
BARNABÁŠ: Moje sedmá svátost, paní Voršila - ta nemá ještě chuť.
ISIDOR: I co, muž a žena jsou jedno tělo - a paní Voršila je moudrá žena, ta si nechá říci. To jsem já v tom hůř - já zde musím svou polovici nechat, a budu rád, když mi bude svítit naděje - a třebas byla jenom jako svatojánská muška - že tu polovici jednou dostanu. Abych ale zvěděl, mám-li tu naději mít nebo ne, půjdu nynčko do kovárny, vyberu si to nejtěžší kladivo vřelé výmluvnosti a budu tak dlouho na železné srdce Terezčina otce bušit, až je obměkčím. (Jde do kovárny.)
BARNABÁŠ: To je blázen! Vzdychá pořád po svobodě a chce si sám to nejhorší břemeno na krk pověsit. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam!

Výstup 2.

VORŠILA, předešlí.

VORŠILA: No, copak je to zase? Lelkuješ zas? Zevluješ? Mám se já doma přetrhat?
BARNABÁŠ: Milá Voršilo, já tu držím postní rozjímání.
VORŠILA: Mně se zdá, že jsi držel masopustní snídani z telecí kejty není tam než kost.
BARNABÁŠ: Snad se přes noc smrštila! To víš, ono se nám poslední časy ledaco smrštilo, o čem jsme mysleli, že to bude hezky volné a pohodlné. A což je kejta, kde se jedná o Ameriku!
VORŠILA: Pro Boha tě prosím, Barnabáši, přestaň mi už s tou Amerikou! Budou ti tam snad pečení ptáci do huby lítat? Porostou ti tam hosté na dlani?
BARNABÁŠ: Ať si nerostou! Co je mi do hostů? To je nevděčné pokolení! V Americe budu rolníkem, sadařem, gruntovníkem, statkářem.
VORŠILA: Ty? Leda bys měl pluh, který by sám oral a cepy, které by samy mlátily. Ty jsi dělník, aby tě Bůh napravil. To jsi dokázal!
BARNABÁŠ: Ale Voršilo! V Americe je to docela jináč; tam je jiná půda, jiné povětří; sotva hodíš zrno do země, už ho máš zase venku - a klasy jako pěstě. To je jiná existence!