Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

JEDNÁNÍ PRVNÍ

VÝSTUP 3.

ROZÁRKA, vedouc KAČENKU a MADLENKU, přichází smutně ze hřbitova; je oděna jednoduše po městsku, v černém čepečku. VALENTA. Později ANTONÍN.

MADLENKA: Ah, podívej se, Rozárko, tuhle stojí tatínek.
ROZÁRKA (pozvednouc oči vážně): Dobré jitro, pantáto!
VALENTA: Dobré jitro, holka, dobré jitro! No, už jste to odbyli? Já zameškal při vejdělku - pak by mě bylo také srdce tuze bolelo. Nu, nekaboň se, holka, nekaboň. Já mám pro tebe něco veselého.

ANTONÍN vyhlídne ze hřbitova po ROZÁRCE, však zase ustoupí, a jenom chvílemi se vzadu okáže.

ROZÁRKA: Tady?
VALENTA: Právě tady. Jestli mě matka uslyší, řekne ti, abysi poslechla.
ROZÁRKA: Copak je to?
VALENTA: Tvoje štěstí. Ty jsi chudá - já nic nemám, a tuhle (okáže na DĚTI) jsou ještě dva chřtány, které chtějí také jíst
ROZÁRKA: Ty snadno uživíte, jen když budete chtít.
VALENTA: Já? - Ano, uživím je, to jest: nakrmím je snad; ale kdo se bude o ně starat, když nebudu doma? A jak to vůbec navlíknu, abych mohl někde doma být?
ROZÁRKA: Jak tomu mám rozumět?
VALENTA: Zkrátka: náš domek je zadlužený. Zlé časy, nemoce, drahota - ani šindelák na něm není můj; ale ty bys to mohla jednou ranou zase napravit.
ROZÁRKA: Já?
VALENTA: Ty. Já znám jistého člověka, který by tě dobře zaopatřil - také by se o tyhle mřeňata postaral a mne by nehrdlil pro dluhy.
ROZÁRKA: A co chce ten dobrý člověk?
VALENTA: Nic - nežli abys mu vedla hospodářství. On je možný a nebude to požadovat zadarmo.
ROZÁRKA: A zná mne?
VALENTA: On tě znal už, dokud jsi bývala doma, a již tenkrát jsi se mu líbila; nynčko tě viděl zas a měl by tě rád u sebe...
ROZÁRKA: Proč ne; myslíte?li, že by to byla dobrá služba a v hodném místě, mohla bych se v Praze poděkovat. U kohopak je to?
VALENTA (nesnadně): U koňaře Podleského.
ROZÁRKA (hledí chvíli na otce): Není ten člověk svobodný?
VALENTA: Co na tom? Tím líp pro tebe!
ROZÁRKA: Ten hrubý křikloun?
VALENTA: To jsi slyšela jenom něco vyzvánět. Ono je s ním snadno vyjít. Škořepina je trochu drsnatá, ale jádro je v ní dobré - a nota bene - tolarami špikované.
ROZÁRKA: Ten nemravný tulák! - Ten -
VALENTA: Ah, pa, pa! Proč by neužíval života, když nemá, pro koho by šetřil?
ROZÁRKA: Co udělal již několik osob nešťastných -?
VALENTA: To je lež! On se s každým vyrovnal, a já bych si přál, abych byl s ním také v pořádku. To mi věř, holka -
ROZÁRKA (odbývajíc DĚTI): Jděte ještě trochu k mamince, jděte; já hned pro vás přijdu. (Ony odejdou na hřbitov.) Otče, já to nemohla studem před dětmi poslouchat. Povážil jste, co mi nabízíte?
VALENTA: Tuze dobře.
ROZÁRKA: Co mi nabízíte skoro u hrobu mé matky, která mi tu své požehnání nechala, protože mohu až posud o sobě říci, že jsem živa podle božího přikázání?
VALENTA: Nebuď bláhová! Tu není řeč o žádném přikázaní; já myslím na tvůj užitek -
ROZÁRKA: Když mne o čest připravujete?
VALENTA: Kdo to povídá? O čest! Kdož ví, co se nechá pozděj dělat? Podleský má slabé hodiny, třeba ho přemluvíš, aby si tě -
ROZÁRKA: Mlčte, mlčte, otče! Já trnu ouzkostí, když na něco takového pomyslím. Kdybych se tak zapomněla, musela bych hanbou zajít.
VALENTA: Pomalu, pomalu! Co je to za bláznovské řeči? Škoda že přicházíš z velikého města. Já jsem jenom venkovský šumař, ale to vím, že jsou peníze všecko na světe. Kdo sedí v teplém hnízdě, snadno se jiným vysměje.
ROZÁRKA: Přijde na to, jak si do něho sedl.
VALENTA: Ne, na to nepřijde, leda před očima bláznů. Nad tím se zdržujou jen slaboši. A potom pomysli: ten chlap - to jest Podleský - mě drží v pasti; hrozí, že mi dá domek prodat; přitom praskne snad také pole -
ROZÁRKA: To je mi líto, ale já - já vám nemohu pomoct.
VALENTA: Jak? Je to řeč hodné dcery?
ROZÁRKA: Dozajista.
VALENTA: Otcovo neštěstí -
ROZÁRKA: Se nedá hanbou dítěte napravit; hodný otec byl by potom ještě nešťastnější.
VALENTA: Cože, ty mladá strako? Ty mě budeš kárat, místo co máš poslouchat?
ROZÁRKA: Jen ve všem dobrém, pantáto!
VALENTA: Děti nevědí, co je dobré - co jim nese užitek. Ty musíš poslechnout.
ROZÁRKA: Že musím?
VALENTA: Chceš, abych tě donutil? (Jde na ni.)

ROZÁRKA mu hledí tiše do očí.

VALENTA (se pozastaví a řekne pak stranou): Zlořečené oči! Zrovna jako by nebožka na mne koukala.
ROZÁRKA: Milý otče!
VALENTA (se utrhne): Jdi - jdi mi z očí! Ty jsi falešná, nevděčná duše.
ROZÁRKA: To nejsem, pantáto! Já jsem chudé děvče a nemám nic nežli svou čest - to své poctivé jméno; ale to nedám za vezdejší užitek. Dělejte, otče, ať se uživíte; o sestry se budu starat sama, a vy­padne-li při mé chudobě také něco pro vás, vy tím nepohrdnete, a já se s vámi třeba o poslední sousto rozdělím. Ale tu věc ode mne nežádejte. Já bych mohla pro otce snad umřít, ale čest mu nemohu obětovat, ta je dražší nežli život.

(Jde na hřbitov.)

VALENTA (zůstane chvíli v myšlenkách, pak dupne zlostně nohou): Zlořečené živobytí!

(Odejde.)

VÝSTUP 4.

ROZÁRKA s dětmi ze hřbitova. ANTONÍN.

ROZÁRKA: Děkuju vám, pane Jedličko, že jste si těch dětí zatím povšimnul.
ANTONÍN (srdečný, ale velmi jemný a ostýchavý): Oh, prosím - děti, ty jsou mé potěšení, a zvláště když jsou vaše - to jest: vaší nebožky panímámy - vaše sestry.
ROZÁRKA: Ano, vy jste býval u nás jako doma. Já se dobře pamatuju.
ANTONÍN: Že ano? Ach, což teprva já! Mně nevyšlo ani to nejmenší z paměti.
ROZÁRKA: Vždyť jsme spolu skoro celé dni hrávali.
ANTONÍN: Ach arci! A já bych hrál třeba zase hned.
ROZÁRKA: K tomu bychom byli snad už přece trochu velké.
ANTONÍN: Pročpak? Teď bychom tomu teprva jak náleží dobře rozuměli - a (s nesmělým úsměvem) kdybyste chtěla -
ROZÁRKA: Copak? Ne snad hrát?
ANTONÍN: Také - ale ještě něco jiného. Já to mám už několik dní na jazyku; ale tuhle ty časy se to nechtělo šiknout, abych s tím byl vylez -
ROZÁRKA: Copak je to?
ANTONÍN: Vidíte, panno Rozárko, když jste přišla před čtrnácti dny z Prahy, poněvadž vám panímáma stonala - a když jsem vás po třech letech zase uviděl: tu mi bylo... nemohla byste zatím sestřičky napřed poslat?
ROZÁRKA: Pročpak?
ANTONÍN: Ono to nechce před nima ven.
ROZÁRKA: Před dětmi? Copak je to něco zlého?
ANTONÍN: I uchovej! - ta nejlepší věc na světě, sice bych o tom nemluvil tady na svěceném místě; ale já to nemůžu z huby dostat, když mi někdo třetí do ní kouká - proto jsem si tady na vás počíhal; a poněvadž jsme zde o samotě, tedy bych to rád odbyl.
ROZÁRKA: Totě jsem žádostivá. (K DĚTEM:) Jděte zatím napřed, ale hezky tiše; já vás ještě dohoním.
KAČENKA: Ale neudělejte nic Rozárce, pane Toníčku!

(Obě odejdou vlevo.)

Malé pomlčení.

ROZÁRKA: No, copak tedy chcete?
ANTONÍN: Vy jste chudá, viďte?
ROZÁRKA: Je to hanba?
ANTONÍN: I uchovej! - ona je to jen tak moje hloupá otázka. Ale kdybyste mohla bejt svou vlastní paní - nebylo by vám to milejší nežli sloužení?
ROZÁRKA: To si můžete snadno pomyslit.
ANTONÍN: A... máte už nějakého milovníka, panno Rozárko?
ROZÁRKA: To je divná otázka.
ANTONÍN: Hloupá, viďte? Ale musí bejt. U vás by to nebylo také divu. Tedy máte? - Jen vystřelte, ať to vím jednou ranou.
ROZÁRKA: Nemám.
ANTONÍN (chytne ji za ruku): Ach, to jste hodná! (Honem ji zas pustí.) Vidíte, panno Rozárko, já mám svůj domek, to víte; několik korců polí je při tom - za čtyry neděle se budu dělat mistrem... a potom bych potřeboval mistrovou. Oni mi arci už tu onu dohazovali, ale člověk se musí také srdce ptát, a potom nechce zajíce v pytli koupit.
ROZÁRKA: To máte pravdu.
ANTONÍN (pořád srdečněji): Ale když jsem po třech letech zase vás uviděl - ach, panno Rozárko, tu se mi zajiskřilo v očích a v srdci to tlouklo: Tu, anebo žádnou! O, nehněvejte se, panno Rozárko! Já to myslím dozajista dobře - zlý také nejsem, ano lidé povídají, že by mi trochu krocaní krve neškodilo, a kdo chce, může se mnou vyjít. Panno Rozárko - co myslíte? Já vás mám rád, že bych se hned za vás do hrobu položil - o vaše sestry se postarám, jako by byly moje - a pro pantátu se také něco najde, aby nemusel tak... no, vždyť uvidíte. - Co tedy myslíte?
ROZÁRKA (podá mu ruku): Vy jste poctivý člověk, to vím, ale teď a tady nemohu dát odpověď. Také máte ještě matku -
ANTONÍN: I copak ta! Ta bude ráda, když dostane takovou nevěstu. No tedy - jak vypadne ta odpověď?
ROZÁRKA (po krátkém, rozmýšlení): Přijďte si zejtra pro ni!

(Rychle odejde.)

ANTONÍN: I naděl Pán Bůh! - Teď jsem pán! Teď se mi nevyrovná ani náš pan syndikus, a ten přece myslí, že je kozla kus.