ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Tyl Josef Kajetán (*04.02.1808 - †11.07.1856)

­­­­

Pohádka o zlatém jablku

  • pohádka z roku 1848
  • stručný děj: na vrcholu starého stromu roste pyšné zlaté jablko, které si o sobě myslí, že je výjimečné a nadřazené ostatním; namlouvá si, že pochází přímo z rajského jablka Adama a Evy, a povyšuje se nad svými "méněcennými" sousedy; všichni jej obdivují, včely (medáci), vosy (přirovnané k hulánům) i moucha, jež ho pravidelně navštěvuje a utvrzuje v jeho výjimečnosti, zatímco z něj potají vysává šťávu; když onemocní, moucha přivolá motýla, jenž zjistí, že jablko je červivé a brzy zahyne; zlaté jablko nakonec upadne ze stromu, kde se na něj slétnou včely, vosy i červi, kteří jej zcela zničí; pohádka tak končí varováním před pýchou a sebeláskou, které vedou ke zkáze
  • hlavní myšlenka a téma: pohádka je alegorickým příběhem o pýše, ješitnosti a samolibosti; varuje před domýšlivostí a domnělou nadřazeností, které vedou k sebeklamu a nakonec i k pádu; zlaté jablko, zaslepené vlastní domnělou výjimečností, nevidí, že je využíváno ostatními, až se stane zcela bezcenným; J. K. Tyl tím poukazuje na to, že skutečná hodnota není v zevnějšku nebo původu, ale ve vnitřní kvalitě a skromnosti
  • jazyk a styl: J. K. Tyl využívá styl pohádky s bohatými metaforami a alegoriemi; text je psán obrazným jazykem, v němž se přírodní prvky (stromy, jablka, hmyz) proměňují v postavy s lidskými vlastnostmi; pohádka má moralizující charakter a působí jako podobenství, jež přináší čtenáři poučení; text má starobylý, mírně archaizující jazyk, který je však jednoduchý a přístupný, zároveň vyniká bohatými popisy a symbolikou

Vysoko na vrcholu starého stromu viselo zlaté jablko, a to bylo velmi hrdé. Když vanul větříček a jím potřásal, volalo hned: "Větříčku, kolíbej mě!" Tím chtělo druhým jablkám okázat, jakoby mělo větru co poroučet. Přišel-li déšť a krůpěje po větvích a po lupení tekly: zvolalo zlaté jablko: "Vodičko, umej mě!" Dělalo totiž, aby svět myslil, že si pro déšť vzkázalo a ten že musí poslouchat.
A když se něco takového dlouho vyvádí, posléz to nejenom jiný, ale i sám ten věří, kdož to vyvádí.
I přišlo tedy konečně také zlaté jablko na tu myšlénku, upevnilo jí sobě a namluvilo též druhým, že je ono skutečný a pravý potomek z prastarého jádra, které bylo před mnohonácte lety do země vsazeno a z něhož pak jabloň vyrostla. A toto prastaré jádro pocházelo prý zrovna z onoho jablka, kteréž otec Adam se svou nejmilejší v ráji snědl. Alespoň se jablko neostýchalo toto dotvrzovati.
V této myšlénce potvrdila pak zlaté jablko i jeho tělesní stráž, které říkali medáci. Ti měli na sobě pěknou uniformu. V poledne o dvanácti hodinách držívali na výsluní pravidelně parádu, a sice blízko něho na listech; přitom dělali milounkou muziku, a housenky vystrkovaly ve vší tichosti hlavy a dobře přitom zažívaly. Někdy přitáhl také zástup hulánů, které jmenovaly vosy; a ti byli tiši a nikdy se dlouho nezdrželi, a dali každému pokoj, kdo jim uctivě a rychle z cesty ustoupil; meč nosili pořád v pochvě, leda když mělo přijít k nějaké věci, která se cti týkala.
Nikdo ale, ani medák ani vosa, neodešel dříve, pokud zlaté jablko vroucně nezulíbal, a pokaždé, když tito páni odcházeli, zdálo se zlatému jablku, že je mu jaksi mdlo, že je náramně sesláblé.
Tu si stěžovalo milé staré přítelce, hodné velké mouše, která měla černý šat a zlaté jablko vždy pod večer navštěvovala, potom mu něco zpívala, aby mohlo usnout. Tu bzučívala: "Pozdravuje a líbá tě panna muškatelka tamhle naproti ze sousedovy zahrady; ach! ona toužením po tobě skoro umírá. Dotíravé kožené jablko, jenžto na blízku zůstává, rádo by si ji namlouvalo; ona ti ale zůstane věrná, ona je také tak rozmile žlutá jako ty; tu - tu máš od ní hubičku!" - "Ouvej, ouvej, to bolí! ty si zavadila právě o bolavé místo!" zabědovalo zlaté jablko; moucha ale nepřestala a líbala je a přitom pilně cucala; a když měla dost, pravila: "Ty stůneš láskou." - "I nevěř!" odpovědělo zlaté jablko. "Já cítím, že mi něco vnitřnosti užírá; ouvej! to to řeže! Bude-li to dlouho trvat, ještě zahynu: a k tomu mě dopalujou ta jablka pode mnou, ta s těmi hloupými červenými tvářemi! Ona se opovažujou říkat, že jsou také tak pěkná a dobrá jako já, že jsou z tohož kmene a že rostly a zrály na větru, na slunci a na dešti jako já." - "Jenom nedávej těm opovážlivcům na sobě znát, že stůneš!" bzučela moucha; "však my ti pomůžem. Já mám starého známého, doktora Housenku; to je učený pán, a neslezl ještě ze žádného lupenu, aby ho nebyl ouplně pochopil a pojal; teď se zavřel, ba říkaje zapředl do své tajné komůrky, a nevím, co zamyslí; až z ní ale vyjde, dozajista ti pomůže."
V noci na to cítilo zlaté jablko v těle náramné bolesti, ale čím hůře se mu vedlo, tím větší pýchu okazovalo, a volalo dolů na jablka, která potají s lupením šeptala: "Mlčte, vy nezralí, zelení a červení poddaní, vy nezralá stvoření! Já jediné jsem zralé a mám vám co poroučet." Jablka ale na to nedbala, a zlatoušek křičel zlostí: "Jen počkejte, až přijdu dolů, však já vás zporážím."
Z rána, když se všecko rosou třpytilo, přiletěla moucha: "Doktor přijde hned! Ach, ten se změnil, není ani k poznání! To není ten bývalý učený pán, co byl tak usedlý, že z místa nemohl a každý lupínek do nejtenší žílky proskoumal! Z toho se udělal neposedlý lítálek. Na cestě ser zastavil jen u hloupé růže, která nic neumí, nežli že kvete a trochu voní; chce prý jí dát dobré jitro. On je všechen jiný; teď se obírá s každým malým kvítečkem, a na velké stromy ani nezpomene. Nu, konečně je tady!"
Motýlek přiletěl a spatřiv zlaté jablko, posadil se vedle něho na lupínek, složil křidélka, vrtěl hlavičkou a mlčel. Když letěl ale zas pryč, doprovázela ho kousek cesty moucha i ptal se, jak to s nemocným jablkem vypadá. A motýl odpověděl: "To má červa a zahyne, nežli slunce zajde." Sotva to moucha zaslechla, letěla nazpátek a pomyslila si: "Tak? Je tomu tak? Nu tedy ještě užiju, co se dá užit." I nedávala mu více hubičky, ale napájela se do syta, jakž jen hrdlo ráčilo, navzdor že jablko vzdychalo a se svíjelo; konečně si ale utřela hubu a odletěla.
O polednách, an slunce vysoko na nebi stálo od mraků zakryto, přišli medáci, shledali, že jablko velmi stůně, a nežli se dali do muziky, pověsili se na ně, jak pravili, z lásky; bylo to ale jen proto, aby z něho poslední šťávu vytáhli.
Tu vystoupilo slunce z mraků, parný paprslek padnul na zlaté jablko, šťopka se ulomila od větvičky, medáci prchli do povětří, a jablko zašustilo lupením a padlo dolů do trávy. Tam se na ně shrnuli zas medáci a vosy, a žrali z něho podle chuti po vrchu, a červ je požíral u vnitř, až z něho skoro nic nezbylo. A moucha sedíc vedle něho na trávě, utírala si oči; neboť prý plakala ze samého zármutku nad šlechetným zemřelým. Jinák ale přetýkaly jí oči zlostí, že se nemohla k němu dostat, poněvadž na něm mnoho ostře ozbrojených sedělo.
Tak to vypadlo se zlatým jablkem. Zdravá jablka visí ještě na stromech a jsou teď bezpochyby zralá.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 21.03.2025

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Čech a Lech
-Dekret kutnohorský
-Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka
-Jiříkovo vidění, Jiříkovo vidění (2)
-Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové, Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové (2), Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové (3)
-Kutnohorští havíři, Kutnohorští havíři (2)
-Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud, Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (2), Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (3), Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (4), Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (5)
-Lesní panna aneb Cesta do Ameriky
-Paličova dcera, Paličova dcera (2), Paličova dcera (3), Paličova dcera (4)
-Poslední Čech
-Prkoš Bílinský
-Rozervanec
-Rozina Ruthardová
-Strakonický dudák, Strakonický dudák (2), Strakonický dudák (3), Strakonický dudák (4), Strakonický dudák (5), Strakonický dudák (6), Strakonický dudák (7), Strakonický dudák (8), Strakonický dudák (9)
-Strakonický dudák (Dramatické báchorky), Strakonický dudák (Dramatické báchorky) (2)
-Strakonický dudák (vlastní názor)
-Strakonický dudák aneb Hody divých žen, Strakonický dudák aneb Hody divých žen (2), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (3), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (4), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (5), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (6), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (7), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (8), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (9)
-Švanda dudák
-Tataři u Holomouce
-Tvrdohlavá žena
Čítanka-Báchorka o zamilované ústřici
-Bláznivý houslista (Povídky novověké)
-Chudí lidé, Chudí lidé (2)
-Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (2), Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (3), Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (4), Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (5), Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (6)
-Jan Hus
-Lazebníkův Nový rok
-Lesní panna aneb Cesta do Ameriky
-Obrazy z dvou století
-Otec ukrutník (Povídky novověké)
-Paličova dcera, Paličova dcera (2)
-Po bále (Povídky novověké)
-Pohádka o zlatém jablku
-Pomoc ex tempore (Povídky novověké)
-Poslední Čech
-Praha, Praha (2), Praha (3), Praha (4), Praha (5)
-Přítel a náhoda (Povídky novověké)
-Rozervanec, Rozervanec (2)
-Rozpustilý Janeček čili báchorka o vodníkovi
-Strakonický dudák
-Strakonický dudák aneb Hody divých žen
-Strakonický dudák: národní báchorka
-Tu vězí trn! (Povídky novověké)
-Tvrdohlavá žena, Tvrdohlavá žena (2)
-Vlast a matka
-Vlastenci
-Ze života chudých (Povídky novověké), Ze života chudých (Povídky novověké) (2)
-Zloděj
-Žhoucí sklep
­­­­

Diskuse k úryvku
Josef Kajetán Tyl - Pohádka o zlatém jablku







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)