Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• novela z roku 1840
• jejím hlavním tématem je takzvané rozervanectví, označované jako určitá módní nemoc, která se vyznačuje stylizací do role nešťastného člověka, jenž se pokouší sebe i okolí přesvědčit o svých nenaplněných touhách a ztracených nadějích

MÍSTO PŘEDMLUVY

Scéna v kněhkupeckém krámě. Za pultem ochotný KNĚHKUPEC - rozumí se: Čech; před pultem několik panáčků s vousami a bez vousů, s náočkami i bez náoček - rozumí se, také samí Čechové. Mezi nimi řeč, o nížto se říká, že je jako rozprávka.
Po chvíli vejde do krámu VENKOVAN, člověk jadrný - ani filosof, ani hlupec, ale plný zdravého, nestrojeného a nelíčeného rozumu, kterýž, co ještě neví, rád sobě říci dá.

VENKOVAN: Prosím - vyšel již devátý svazek Vlastimila?
KNĚHKUPEC: Tuto jest. Račte se jím potěšiti.
VENKOVAN: Oh, co se mne týče - já se rád potěším: jen když také páni spisovatelé k tomu něco přidají. Počkejme - hned se podíváme - co nám tenkrát poskytují. (Dívá se na poslední stránku a čte obsah.) Zlomky z vypravování o Sibirii. - Mhm! - O tvoření kamenného uhlí ... No vida, vida! - Černohorci. - Ahá! - Slovo o cizojazyčném ... (Hlavou kývaje a mumlaje čte dále - až pak se náhle zastaví.) - Rozervanec? - Ouha! - Tomu nerozumím. Co je to za zvíře?
KNĚHKUPEC: To je vlastně, jak Němec říká: Ein Zerrissener!
VENKOVAN: Ahá - tedy vlastně roztrhanec? To bude dozajista něco romantického - anebo jak tomu říkáte. No budiž - uvidíme. Ale kdo pak je ten roztrhanec, a kdo ho roztrhal? Snad nějaká divá šelma?
PANÁČEK (s vousami): Něco divokého to arci bylo; nebo jak mile člověk člověka rozsápe a roztrhá -
VENKOVAN: I dejte si pokoj! Člověk člověka? - Toť je tedy historie o lidožroutech - zas nějaké vraždy a krveprolití -
PANÁČEK: Tak zlé to nebude. Jedná se tu jen o modní nemoci - či-li tak zvané rozervanosti.
VENKOVAN: Pro Pána Boha! co pak to máte za módy? Nemoce a rozervanost? O té jsem jak živ nic neslyšel.
PANÁČEK: Rád věřím. Neboť nepadá mezi lid, kterýž co dělati má - o něco se stará, přemejšlí a síly své okouší, nebo jak psáno stojí:

Chléb svůj v potu tváří dobývá,
A pak spokojen ho solívá.

VENKOVAN: I pro Boha vás prosím! toť je, jako by ta šelma lidský rozum měla.
PANÁČEK: Ba toho právě nemá; sic by se nebyla ani zrodila.
VENKOVAN: Ah, tedy se posléz jen bláznů chytá? No, to dá Bůh, že u mne nezavadí. Práce je až na zbyt, a kousek zdravého rozumu je také v záloze. Ale - rád bych přece jen věděl jak ta šlakovitá nemoc vypadá. Je to jen o to, aby se jí člověk varovati uměl.
PANÁČEK: Ta je snadno k poznání. (Napořád horlivěji.) Najdete-li člověka, kterýž dělá, jakoby byl nešťastný - kterýž sebe i jiné k víře nutí, že je pro něho všecka blaženost ztracena - kterýž vám při každé příležitosti o nesplněné touze a zmařené naději zaskuhrá - kterýž to hříšným násilím u sebe sám tak daleko přivedl, že nespokojen ani světu ani nebi nedůvěřuje - kterýž pln zúmyslné, vylíčené, přepjaté, nepřirozené bolesti o nějakém světu a příští jako v zimniční fantasii rozpráví - kterýž tedy všechny svazky víry, naděje a lásky z vlastní vůle v sobě rozerval - tentýž nazývá se rozervanec.
PANÁČEK (bez vousů ťukne TŘETÍHO - po straně): Ten zas balamutí!
VENKOVAN (poslouchal s vyvalenýma očima): Ale pro pána krále - máte mě, panáčku, za blázna? - anebo jsou takoví lidé skutečně na světě?
PANÁČEK (PRVNÍ): U nás ovšem není až posud říše jejich veliká, a bohdá také, že se nerozšítí - jelikož i za hranicemi, kdežto hlavní trůn svůj měla, její panování již truchlivého konce dochází, totiž: nevšímavosti a zapomenutí. Aby le naši krajané o všdch úkazech věku devatenáctého zvěděli - aby všechny i cizí choroby jeho poznali, a historii společenského života veskrze projíti mohli - to snad bylo příčinou, že se tato kratičká novela českému čtenářstvu podala, a s novou věcí i nové jméno před oči jeho postavilo.
PANÁČEK (DRUHÝ): Adio! Adio! (s TŘETÍM rychle odejde).

Na ulici.

DRUHÝ: Ďas aby takové tlachy poslouchal! Co nejde pod jejich míru - zavrhují; co nemohou na vážkách své obmezenosti převážiti - je plno chyb. Člověk by se mezi nimi ukousal!
TŘETÍ: Tak!
DRUHÝ: Pro cizí pocit - pro cizí touhu nemají žádné měřítko. Cizí snažení nazývají pošetilostí, a cizí náhledy jsou u nich samé bludy.
TŘETÍ: Tak!

(DRUHÝ ještě asi půl hodiny v podobném tónu horlí, a TŘETÍ pilně potakuje - potom vejdou oba do kavírny. Šáleček černého všecku žluč opláchne.)