Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvky

Dudák Švanda, syn víly Rosovy, odchází do světa, aby vydělal peníze a mohl si vzít za ženu svou dívku Dorotku. V cizině se seznámí s Panteleonem Vocilkou.

II. JEDNÁNÍ

Výstup sedmý

VOCILKA (v lehounkém kabátku, vlasy dlouhé, kníry a bradu)
ŠVANDA (v černém fraku, ale aby na něm visel, s notným límcem)

VOCILKA: Servitore, signor musicanto, - poníženě ruce líbám.
ŠVANDA: I, i nechte - copak vám to napadá!
VOCILKA: Já dychtil už dávno po té chvíli, abych mohl svému nejslavnějšímu krajanovi tu nejhlubší poklonu udělat.
ŠVANDA (živě): Vy jste Čech?
VOCILKA: Oh, a jaký! Doma to nemohli se mnou ani vydržet a radili mi, abych se podíval trochu do světa.
ŠVANDA: A co nynčko děláte?
VOCILKA: Chodím za vámi a poslouchám vaši nebeskou muziku. Roztrhal jsem tím říkaje své poslední boty - všecko z pouhé lásky k umění.
ŠVANDA: To jste blázínek.
VOCILKA: Já vím - ale ono je teď mnoho takových muzikantských bláznů - to je teď jako cholera. Přitom pozoruju, že nemáte u sebe žádného člověka, kterýž by se o vaše pohodlí staral, vaše koncerty vyjednával, recenzentům bilety roznášel, - i pokládal bych se za šťastného, kdybych vám mohl ke všemu tomu svoje mizerné služby obětovat.
ŠVANDA: To by bylo snad tuze mnoho.
VOCILKA: Ono se to vlastně také sluší; každý slavný muž má svého cekretáře, komorníka, důvěrníka nebo jak ho chce titulírovat - a takový člověk je pro něj pravé dobrodiní.
ŠVANDA: Tak? - Já si pomáhal posud sám -nebo jsem si vydlužil čeledína z hospody; arci že mě to všecko dřelo, jak se mi zdá -
VOCILKA: No, to si můžu myslit, to je čeládka! To jsou pobertové! Ale nynčko to všecko přestane, - a když budu já u vás, to užijete života! - beze všech starostí. Já se vám budu starat o cesty, o koncerty, o kasu - o všechno! Uvidíte, že vám bude přitom tuze lehko.
ŠVANDA: Nu jestli myslíte, - můžete u mne zůstat, alespoň se mi nebude tak stejskat.
VOCILKA: Oh, milostpane, poníženě ruku líbám.
ŠVANDA: Ale jste poctivý člověk?
VOCILKA: Já? Ty jemináčku, jak mě tu vidíte, samá poctivost; kdybyste mě zkrájel, samá poctivost, - a kdybyste mi chtěl milostivě tykat, měl bych taky pejchu.
ŠVANDA: I pro mne - ale jakpak vám říkají?
VOCILKA: Pantaleon Vocilka.
ŠVANDA: Hezké jméno.
VOCILKA: Anglické - sice by nebylo hezké. Já mu dělám taky čest.
ŠVANDA: Tedy, milý Vocilko, - jak povídám, můžeš u mne zůstat; ale copak to bude koštovat?
VOCILKA: Ach, ach! Kdopak by mluvil o takových maličkostech - mně je tu více o čest a také vím, že nebudete nikdá na ňákou hrst banknotek hledět, kdyby dostávala moje kapsa souchotiny. Copak vám to udělá! Za pár let máte miliony.
ŠVANDA: Za pár let? (Škrábe se za ušima.) Já ti musím říct, že bych se měl už domů podívat.
VOCILKA: I podíváme se, proč ne, ale potom zarejdíme poznovu do světa. Nyčko se budete teprve hejbat; nynčko se budete teprve ze šlupky vylupovat. Za čtrnáct dní musíte vypadat, že vás budou chtít do kostela postavit. Oh, jen mě nechte dělat, milostpane! To bude živobytí! He, sklepníku! Posluhovači! Děvčata!

Výstup devátý

DOROTKA (s trumarinou, plachetkou na hlavě). Kalafuna (s houslemi ve futrálu).

DOROTKA (vběhne Švandovi do náručí): Pozdrav tě ruka nebeská, můj milý Švando! Ach, to jsem ráda, že jsme tě přece našli, vždyť jsme už skoro celý svět prolezli, přes hory a doly, přes lesy a vody, a kdyby nebylo mé známé přítelky, seděli bysme snad někde za světem a koukali bysme, kudy za tebou! No, jak se máš? Co děláš? Myslíš na mne? Schraňuješ hodně? No tak Mluv!
VOCILKA (sedí mezitím pořád u stolu, obíraje se pitím): A to je řehtačka!
ŠVANDA: Ale jakpak mám mluvit, když ti huba jede, jako by ses chtěla do soudného dne vyptávat? Dobře se mám, myslím na tebe - ale co ti napadlo pustit se do světa?
KALAFUNA: Ano, pomysli si, Švando, to je osoba! Když jsi nešel za čtyrky neděle, začala věšet hlavu, a když jsi nešel po osmi nedělích, chodila jako bez hlavy.
DOROTKA: Já ti to povídala napřed, že to bez tebe nevydržím, - a potom jsem si pořád myslila, že se ti něco stalo.
VOCILKA: Kýho čerta, to je zamilovaná kronika, to bych mohl potřebovat!
KALAFUNA: A když ji potkalo konečně to neštěstí -
DOROTKA: Ach, já bych byla snad i bez něho odešla!
ŠVANDA: Jaké neštěstí?
KALAFUNA: Že jí ulehl otec a více nevstal -
ŠVANDA: Tvůj otec?
DOROTKA: Ach arci! (Utírá si oči.)
VOCILKA: Mohla se tam položit místo něho.
KALAFUNA: Tu ti přijde ke mně, jestli prej bych s ní nešel za tebou. Já ti první chvíli myslil, že na ní oči nechám. Pak jsem si to ale rozpočítal, hehe! Vidíš, jářku, stará bručí bez toho pořád na malé vejdělky, ušetř jí tedy jedlíka - snad přitom ve světě něco utrhneš, vždyť nejsi šumař, aby tě hodil pod lavici. Byl to ode mne arci darebácký kousek a stará mi udělá - hehe, zlořečenou lázeň, až se vrátím; ale já si nemoh pomoct. Ta holka tě má ráda - až mě to celého pomátlo.
DOROTKA: No, teď toho nechme, teď je všechno dobře, teď jsme pohromadě, teď vezmem tisíce a půjdem domů.
VOCILKA: I ty sojko!
ŠVANDA: Tisíce? Milá Dorotko - o tisících nevím ještě nic.
DOROTKA: No, jen když to jsou sta! Já si z toho moc nedělám.
ŠVANDA: Holečku - já nemám ještě nic.
DOROTKA: Nic?
ŠVANDA: To jest - peněz jsem vydělal už dost; ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten je muzikant, ten komediant, ten chce to, ten ono - pak jsem musel dávat traktace - a tak mi všechny peníze vždycky zas vylítaly.
DOROTKA: Ale Švando!
ŠVANDA: Ale nynčko to půjde všecko jináč! Teď mám svého cekretáře a komorníka -
DOROTKA: Ty?
ŠVANDA: - ten mi bude dávat na všecko pozor. Není-li pravda, Vocilko?
VOCILKA (rychle vstane a blíží se s mnohými komplimenty): O dozajista! A poněvadž moje péče o milostpána, když se vezme ohled na lásku a služebnost, kteráž je vždycky chvályhodná; tedy také ohledem na moje ponížené -
ŠVANDA: I vždyť je dobře! Já vím, co si myslíš -
VOCILKA (se ještě klaní - pro sebe): Ten je vševědoucí! Já to nevím sám.
ŠVANDA: Abys ale věděl, jak se také jinde chovat, -tohle je Dorotka, moje nevěsta.
VOCILKA (stranou): Hrom do čepice! - (Hlasitě.) Oh, že se nic takového mně nevěstí! (Střílí zdaleka po Dorotce očima.)
ŠVANDA: Ale jemináčku, teď mi teprva napadá! Vy budete hladoví a ušlí - posaďte se! He, Vocilko, poruč, aby nám dali něco jíst a pít.
VOCILKA (odejde)
DOROTKA: Ty, Švando, ten tvůj cekretář se mi nelíbí. On dělá na mne oči, jako by mě chtěl polknout.
ŠVANDA: I jdi, blázínku, to se ti něco zdá! On je kosti dobrý chlap - ale ty nejsi velkému světu zvyklá - a my, co jsme páni, - víš máme docela jiné oči nežli prostý lid.